Úterý 13. února, běžný den, v našich zeměpisných šířkách podobný mnoha jiným. Marně se snažím zahřát cestou z práce. Z ospalé reality mě vytrhne pohled na mobil. Ve větší míře (přímo úměrné indické populaci) dnes sociální sítě zahlcují příspěvky a blahopřání přátel, které jsem potkal před dvěma roky během své půlroční stáže v Indii. Fotky a videa nadšených Indíků tančících v divokém reji manter a bubínků kolem pestrobarevných soch bohů mě zahřejí u srdce. Dnešní Mahášivarátrí neboli „Velká noc boha Šivy“ je pro miliardu hinduistů jedním z nejdůležitějších svátků roku.
Patron konopí
Zmíněný svátek připomíná několik mýtů o Šivovi, jednom ze trojice hlavních bohů hinduistického panteonu. Je tradičně zobrazován s dredy, modrou barvou pleti a čilamem, tedy speciální hliněnou dýmkou na konopí. Jeho portrétům dominují přivřené oči, zda se však jedná o doprovodný jev hluboké meditace, nebo efekt konopí, na tom se odborníci neshodují. Vedle Brahmy Svořitele a Višnu, který svět udržuje v chodu, Šiva zosobňuje nejen ničení, ale též konstruktivní sílu transformace, jež zánik potřebuje, aby mohlo přijít něco nového. Během Mahášivarátrí se primárně oslavuje výročí svatby Šivy s bohyní Párvatí. Chrámy i lidé se zdobí květinami, manželé děkují za své protějšky, svobodní prosí o vhodného partnera v budoucnu. Někteří připravují speciální sváteční pokrmy, jiní se postí a mnozí v rámci oslav rituálně pokuřují konopí s odkazem na boha, jemuž údajně tato činnost nahrazovala pozemské stravování.
Indické védy označují konopí za jednu z pěti nejposvátnějších rostlin, v nichž dlí božské síly.
Dále se v tento den připomíná čin Šivy, kdy na počátku věků bohové a jiné nadpozemské bytosti společnými silami vytvořili nektar nesmrtelnosti – amritu, ale jako vedlejší produkt vznikl i nebezpečný jed. Ten téměř zničil celý Vesmír, kdyby ho Šiva nepozřel, následkem čehož zmodral. Důležitější pro nás je však zmínka o tom, že několik kapek nektaru během jeho přesunu skropilo svět, a z nich vyrašilo konopí. Tolik k mýtu, jenž svou komplikovaností krásně připomíná indickou realitu, kde dokonce existuje specifický pojem pro organizovaný chaos. Krom tohoto svátku je konopí nedílnou součástí dalších oslav, kupříkladu jarního festivalu barev zvaného Holi nebo s Šivou spojovaných rituálů. Nutno dodat, že v nábožensky velmi pestré Indii se konopí neomezuje pouze na hinduismus, a ač je obecně zakázáno, při obřadech ho užívají i někteří vyznavači sikhismu a muslimského súfismu.
Mnohé formy téhož
Archeologické nálezy napovídají, že původ konopí lze vysledovat pravděpodobně na území dnešní Číny, odkud se šířilo do sousedních zemí. Mezi nimi zaujímá výsadní postavení právě Indie, kde se vedle hospodářského užití (na výrobu lan, textilu apod.) oceňovaly zvláště jeho psychoaktivní účinky. Zmínky o užívání konopí lze nalézt už ve védách, posvátných textech z dob před třemi až pěti tisíci lety, které ho označují za jednu z pěti nejposvátnějších rostlin, v nichž dlí božské síly. Ájurvédská medicína konopí aplikovala na problémy s trávením a příjmem potravy, ale i při mnoha dalších obtížích. Mezi tradiční formy užívání se v Indii řadí kouření listů a palic, které nazývají nám známým pojmem ganja (v sanskrtu i moderních indických dialektech označuje konopí). Další častou podobou, s jakou se lze setkat, je čaras. Tak je označován místní hašiš, jenž se odlišuje od toho v Evropě běžnějšího, tedy marockého, procesem výroby. Pryskyřice se u čarasu získává ručním třením květenství samičích živých, nikoli utržených rostlin. Za den se z dlaní sběrače údajně získá kolem 8 gramů, přičemž jeho kvalita je nepřímo úměrná rychlosti sklízení. Nakonec je třeba zmínit i bhang. Tak se nazývá konopí rozmělněné na kaši, z níž se dále připravují pokrmy a nápoje.
Zase ty zákazy
Konopí, jak bylo řečeno, se těšilo velké oblibě a bylo společensky aprobovanou drogou. Poté, co se vlády v Indii zhostili Britové a se zděšením zjistili, v jaké míře se tu lidé oddávají účinkům konopí, ustanovili v roce 1893 takzvanou Indickou komisi pro konopné drogy, jež se z pověření britské koloniální vlády zabývala studiem užívání konopí a jeho dopady na místní obyvatelstvo. Došla k závěru, že ač je užívání velmi rozšířené, v naprosté většině případů se jedná o umírněnou formu užívání, jež nemá na obyvatele vážnější důsledky. Proto a též z důvodu, aby předešla hrozící nespokojenosti, doporučila vládě konopné drogy nezakazovat.
Historicky země neměla zákon proti držení nebo pěstování konopí. V roce 1961 vešla v platnost Jednotná úmluva OSN o omamných látkách, vůči které se Indie ohradila, zavázala se hlavně omezit export a dostala 25letou výjimku, během níž měla skoncovat s rekreačním užíváním konopí. V osmdesátých letech místní vláda začala s reálnými restriktivními opatřeními, jež reagovala na hysterii šířenou Spojenými státy, a byl přijat zákon o omamných látkách a psychotropních substancích, který se ale nevztahuje na semínka a listy konopí. Ten umožňuje až desetiletý (v některých případech dvacetiletý) trest odnětí svobody. Postoj země lze označit přinejmenším za zmatený. Konopí zde roste volně, je tudíž obtížné jeho náboženské nebo jiné užití zakazovat. Některé provincie v Indii mají obchody, které konopné produkty dokonce prodávají na základě vládou udělené licence. Ty můžeme hledat například ve státě Urísa (anglicky Odisha), v posvátném městě Váránasí či Džajpuru. Existují však i trestněprávní předpisy, dle kterých je možno prodej nebo držení konopí trestat, ačkoli jsou zřídkakdy vynucovány. Rok 2015 přinesl snahy o opětovnou legalizaci konopí, zatím ale nemá hmatatelné výsledky, snad krom loňského udělení první licence na pěstování konopí pro účely výzkumu.
Právo vs. realita
Poslední mírně zastaralá data OSN uvádějí něco kolem tří procent uživatelů, což na první pohled nevypadá až tak valně, tedy dokud si neuvědomíme, že odpovídají asi trojnásobku populace České republiky. A ač legislativa působí restriktivně, státní složky přivírají oči ve věcech náboženského charakteru. Potulní asketové, známí jako sádhuové čili svatí muži, nejsou při hledání osvícení za pomoci konopí policisty omezováni. A co se týče běžné populace? „Podívej se, bhang je pro nás prašád, to znamená svátost. V některých chrámech ho přímo připravují a pak ho rozdávají. A do některých si musíš donýst vlastní, aby ti ho tam požehnali. A policajti? S nima se dá vždycky ‚domluvit‘,“ směje se kamarád Swap z brahmínské (tedy v rámci kast nejvýše postavené) rodiny. Úřad OSN pro drogy a kriminalitu ve své zprávě z roku 2016 umístil Indii na první místo v dostupnosti konopí. Sehnat gram konopí lze za bezkonkurenčně nejnižší průměrnou prodejní cenu na světě, tedy asi 2 Kč.
Údolí Šivovy milé, Šivovi milé
Jestli je pro západní svět rájem marihuany Kalifornie či Amsterdam, Orient má indické údolí Párvatí. Himálajské vesnice Kasol, Rasol, Toš, Khírganga či Manikaran, obklopené vysokými horskými svahy, nádhernou čistou přírodou a horkými prameny jako stvořenými k relaxaci, obývají lidé, pro něž je jediným zdrojem příjmů pěstování konopí a zčásti i turistický ruch. Šiva byl zvlášť zde velmi milostivý a obdařil je dokonalým klimatem pro svou posvátnou bylinu. Tu a tam zahlédnu několik rostlin podél krkolomné cesty, po níž stoupáme s autobusem z níže položeného Bhuntáru. Modlím se, aby řidič nebyl opilý, cestou jsem zahlédl ohořelý vůz jeho předchůdce dole v rokli, nehody tu nejsou ničím výjimečným. Barevnými dekoracemi přezdobený interiér naplňuje hudba, občas přerušovaná zvracením některých místních vykloněných z okénka. Musejí se pevně držet, cokoli, co není připevněné, nekontrolovaně poletuje a já se nervózně čas od času ohlédnu, zda nespatřím svou krosnu mizet kdesi v hlubině – nonšalantně ji totiž hodili na střechu a přivazováním se nikdo nezdržoval. Na kolenech cítím vznikající modřiny, prostor zde pamatuje spíše na lidi indického vzrůstu. Třicet kilometrů serpentin do Kasolu absolvujeme překvapivě rychle, na rozklepaných nohou se vymotáváme z vozu – já, několik místních, jeden sádhu, který místo platby za lístek s úsměvem požehnal řidiči a dál ho ignoroval, a pár turistů. Místní vypadají taky otřeseně, pochopil jsem z jejich konverzace, že řidič je nový a na tak zběsilou jízdu nejsou zvyklí ani oni. Smráká se, a tak pátrání po místních darech přírody nechám na další den.
V hašiši typu Bombay Black lze nalézt všemožné příměsi od krému na boty po henu, jíž si zdejší ženy malují pokožku a barví vlasy.
Snídaně v této zemi jasně indikuje, jaká je skladba místních turistů. A zde jídelní lístek jasně opanovala hebrejsky znějící slova – část mého mozku nazvaná „společenskovědní koutek“ nikdy nespí a nyní zde bliká zelená kontrolka, ano, počet Izraelců jasně koreluje s kvalitou a dostupností konopí v Indii – hypotézu je třeba ověřit a vracím se tedy ke svému bádání. U sousedního stolu sedí skupina pohledných neohippies, snědí hoši s dready a piercingy, potetované slečny s tunely, cíleně roztrhanými přiléhavými tričky a koženými brašnami ruční výroby. Zrovna si pouští na mobilu psytrance a hlasitě diskutují v nezaměnitelné řeči, kde převládají hlásky „ch“ a „š“. Dám se s nimi do řeči a podobně, jako mnoho dalších, i tito mají čerstvě odkroucenu povinnou vojenskou službu a odjeli si odpočinout a rok se toulat po státech, kde je s izraelským pasem pustí. Mezi řečí v kavárně bez okolků nacpávají jeden čilam za druhým a sdělují mi nejdůležitější veřejné tajemství: „Tady za kopcem je vesnice, kde se vyrábí nejlepší hašiš na světě.“
Nejlepší haš z „himálajské Makedonie“
V nadmořské výšce 2 652 metrů se blízko oblak skrývá vesnice Malána. Na pohled se příliš neliší od okolních osad, zvláštnostmi se však jen hemží. Že je zde užíváno nářečí Kanaši, jemuž nerozumí ani lidé ze sousedních obcí a jež se vymyká ostatním indickým jazykům, by ještě šlo přičítat izolovanosti této osady. Nedaleká říčka Bjás (v řečtině Beas) je údajně místem, kde se zastavila vojska Alexandra Velikého v roce 326 před Kristem a ukončila tak jeho expanzi na východ. Vesničané v Maláně odvozují svůj původ od Alexandrových vojáků, kteří tu zůstali, a prý se zde čas od času rodí blonďaté a modrooké děti. Problematické se může zdát, že svůj původ a jedinečnost odvozují i od Árjů, kteří zde byli přibližně tisíc let před Alexandrem, ale budiž. Jejich elitářství tím však nekončí. Obyvatelé si zde zachovali vlastní způsob samosprávy a velice specifické zvyklosti. Vstoupit do vesnice je možno pouze po svolení místních, pro lidi zvenčí je zakázáno se čehokoli dotýkat, jak staveb, tak majetku či lidí. Pokud by k tomu došlo, narušitel musí zaplatit tučnou pokutu a místní provedou očistné rituály, kdy je nutno obětovat ovci. I transakce probíhají bez fyzického kontaktu, peníze je potřeba položit na stůl, předat něco z ruky do ruky zde nepřipadá v úvahu.
Maláňané dále tvrdí, že jejich obec je nejstarší demokracií na světě. Je řízena místním bohem Džamlu, kterého zastupuje 11členný parlament a spravuje jeho jménem vesnici, vydává nařízení a rozhoduje spory. Jeho rozhodnutí jsou finální a vnější autority se do nich nevměšují. Džamlu nedávno vstoupil do jednoho z obyvatel vesnice a sdělil, že je třeba pod pohrůžkou kletby zavřít v zájmu zachování kultury a tradic veškerá ubytovací zařízení a restaurace, jež si tu podnikavci cítící příležitost začali zakládat. A zdá se, že tím zvrátili katastrofu, neboť turisty lákají nejen místní kuriozity, ale především věhlasný hašiš Malana Cream. Živobytí mnoha zdejších obyvatel představuje tradiční zemědělství, jež bylo ale legislativně označeno za kriminální činnost. V klimatu, kde lze se štěstím a vypětím všech sil vypěstovat leda brambory nebo kukuřici, se konopí daří naprosto báječně. A i přes strašení úřadů a občasné zničení náhodné plantáže všichni vědí, že v případě striktního dodržování právních předpisů by místní neměli možnost obživy.
Pokud ještě stále bizarností nebylo dost, doporučil bych se zastavit v Maláně během února, kdy probíhá svátek Fagli. Jedná se o taneční festival s maskami, kdy lze vidět místní, oděné pouze v listech konopí, jak s démonskými maskami na obličeji rozhazují po vesnici kravský hnůj. Součástí je i Akbarův průvod, připomínající návštěvu starodávného muslimského mocnáře, který se zde pomocí konopí léčil ze zdravotních obtíží a byl natolik spokojen, že vesnici osvobodil navěky od daní. Jedna tola (starodávná jednotka hmotnosti užívaná nyní čistě jen pro konopí; odpovídá přibližně 12 gramům) malánského „krému“ stojí v přepočtu mezi 500–1 000 Kč. Dejte si však dobrý pozor, a pokud je to možné, mimo údolí Párvatí ho nevyvážejte. Autobusy jsou pravidelně kontrolovány při sjezdu z hor. Trochu jsem se styděl, když mé použité spodní prádlo a jiné osobní věci studovali za ostražitých pohledů všech spolucestujících dva úplatkůchtiví strážci „zákona“ (kteří by velmi pravděpodobně po odjezdu autobusu oslavili tučné výkupné kouřením zabaveného materiálu). Naštěstí hledali marně.
Tipy a triky
Pokud byste měli zájem poohlédnout se i mimo „konopné srdce“ Indie, možností je mnoho. Notoricky známý je stát Góa na západě země. Původně portugalská kolonie se pyšní zbytky evropské architektury, fajn plážemi a dědictvím z dob šedesátých až osmdesátých let, kdy byla kosmopolitním centrem hippies a volnomyšlenkářů z celého světa. Ačkoli doba hippies pominula a Góa se plně integrovala do kapitalistické mašinérie, jisté záchvěvy starých dob lze občas zahlédnout či prožít i dnes. Nabídka zahrnuje kluby, párty na plážích, elektronickou hudbu, taneční drogy, konopné produkty a samozřejmě Izraelce. Substance lze sehnat přímo na baru ve vybraných podnicích, o kvalitě však lze často pochybovat, ceny jsou nadsazené, ale mimo sezónu klesají (500–1 000 Kč/tola ne až tak dobrého haše).
V hašiši typu Bombay Black lze nalézt všemožné příměsi od krému na boty po henu, jíž si zdejší ženy malují pokožku a barví vlasy.
Další lokalitou, jež stojí za návštěvu, je Kerala, stát na jižním cípu Indie. Krom toho, že poskytuje nezvykle pozitivní náhled na komunismus v praxi (místní soudruzi se zde dlouhodobě soustředili na investice do vzdělávání, místní infrastruktury, zdravotnictví a sociálních věcí a docela se to osvědčilo), v osmdesátých letech zde byla k dostání odrůda trávy Idukki Gold. Na přelomu tisíciletí podle některých zmizela, ale rozhodně stojí za pokus vydat se do vrchů zvaných Kattáppaná a poohlédnout se, zda přeci jen tato legendární sorta přežívá (údajně 350 Kč/tola). A kdyby ne a nespokojili jste se s opravdu nádhernou místní přírodou, stačí popojet do sousedního Tamil Nadu a vyhledat horské město Kodaikanal, jež v místní řeči znamená doslova „Dar lesa“. V jeho okolí se vyskytují houby s obsahem psilocybinu a místní příroda poskytuje kvalitní setting pro psychonautické cesty, jen se prosím nenechte sníst žádnou místní faunou, například pantery či hady.
Nutno zmínit svaté město Váránasí, jež svou architekturou a historickým centrem připomíná mezopotamské civilizace. Atmosféra tohoto místa jako by byla utkána ve vyšších úrovních existence. Procházku doporučuji proložit legálně zakoupeným bhang lassi, tedy konopným mléčným šejkem, který v přepočtu vychází na asi 20 Kč. Doporučuji si vzít střízlivého kamaráda s sebou. Nebo si na předloktí napište fixou název hostelu. Jen kdyby náhodou.
Poslední místo, jež zmíním, je Bombaj (anglicky Mumbai) – neuvěřitelný vesmír, samostatná realita vymykající se Indii jako takové. Včetně omamných látek zde lze sehnat naprosto cokoli, zmiňuji ji ale z jediného důvodu, kterým je hašiš zvaný Bombay Black. Podobně jako toto velkoměsto reprezentuje všechno, co lze najít v Indii, ale znásobené milionem. Typ Bombay Black (15–1200 Kč/tola) je co do složení velmi pochybnou hmotou, přičemž někteří moji známí mě ujišťovali, že v něm lze nalézt všemožné příměsi od krému na boty po henu, jíž si zdejší ženy malují pokožku a barví vlasy. Sice zde Indii líčím spíše v pozitivním světle, nutno ale upozornit, že neustálá opatrnost není na škodu, neboť o způsobech, jak z bohatých turistů dostat peníze, by někteří místní mohli psát knihy. A když už jsme u knih, dovolte mi na závěr doporučit nedávno do češtiny přeložený román Šantaram australského spisovatele (též bankovního lupiče a bývalého uživatele heroinu) Gregory Davida Robertse, jenž utekl z vězení ve své vlasti a deset let se skrýval v Bombaji. Dozvíte se mnohé o Indii, místních mafiích, omamných látkách a hlavně tamní společnosti.
