Aktuální článek
NPTD: Klaus Mann Ten, který nebyl nikde doma

NPTD: Klaus Mann Ten, který nebyl nikde doma

  • Jeho neštěstím bylo, že ho v literárním světě neustále poměřovali s jeho veleslavným otcem Thomasem Mannem. Klaus Mann tento tlak nesnášel příliš dobře, opájel se morfinem a heroinem a mnohokrát se neúspěšně pokoušel o léčbu ze závislosti. Kvůli svému politickému angažmá proti národnímu socialismu, který ho vyštval do exilu, a kvůli své homosexualitě, jež měla své místo už v románu Zbožný tanec (vydaný v roce 1925), emigroval Mann šest týdnů před jmenováním Adolfa Hitlera říšským kancléřem. V exilu, ve věku necelých třiceti let, napsal vizionářský román Mefisto, který vyšel mimo Německo v roce 1936, v Československu o rok později.

Vizionář temnoty 

Narodil se 18. listopadu 1906 v Mnichově do slavné spisovatelské rodiny. A byl nešťastný ze tří důvodů: Byl synem slavného spisovatele Thomase Manna, což bylo samo o sobě k nesnesení. Byl homosexuál. A byl závislý na drogách. Kdyby to ještě nestačilo, přidáme ještě čtvrtý důvod. Nejstarší syn autora Buddenbrookových měl už od dětství sebevražedné sklony a jeho rané mládí ve dvacátých letech minulého století bylo divoké a nespoutané. 

Jako jedenáctiletý, tedy v roce 1917, napsal divadelní hru Tragédie jednoho chlapce, pojednávající o sebevraždě chlapce školou povinného, tedy svého vrstevníka. Vstup do světa literatury měl velmi snadný. Ve své autobiografii o tom píše: „Vše, co jsem mohl a chtěl nabídnout, ode mne brali, považovali to za zajímavé.“ Tak se stal Klaus po svém slavném otci Thomasovi a po strýci Heinrichu třetím spisovatelem v rodině. Otec byl velmi autoritativní a s odporem odmítal synovu otevřeně projevovanou homosexualitu. A právě z toho všeho se chtěl Klaus, silný individualista, co nejrychleji vymanit. Jako málokterý autor ovládal umění sebeanalýzy. Velmi brzy se otevřeně vyznal ze své homosexuality i z velmi silné touhy po smrti. Největší soukromý sběratel a znalec díla Klause Manna, Němec Klaus Blahak, už před lety potvrdil, že se spisovatel pokusil o sebevraždu celkem osmkrát či devětkrát, což rodina ze strachu z ostudy a skandálu po celou dobu zamlčovala. Z deníku sedmnáctiletého Klause: „Člověk už byl pevně rozhodnutý o všech způsobech sebezničení: provaz už visel na silném háku ve spižírně; tenhle jed se dá obstarat tak nebo tak; v noci si lehnout do sněhu a předtím se mocně posilnit kořalkou a pak usnout; nebo jen skočit z věže Frauenkirche, skončit s mozkem rozstříknutým po dlažbě.“ I později nazýval svou touhu po smrti absurdní, ale krásnou dychtivostí. 

Román Mefisto se po nelegálním vydání v roce 1981 stal okamžitě bestsellerem, do dnešních dob se ho jen v němčině prodalo téměř milion výtisků.

V sedmnácti opustil rodný dům na mnichovské Poschingerstraße. Vztah ke slavnému otci, jemuž všechny děti říkaly Kouzelník, popsal později takto: „Opět a ne bez hořkosti velmi silně pociťuji naprostý chlad Kouzelníka vůči mně. Ať je blahosklonný či podrážděný (svým podivuhodným způsobem jej existence syna obtěžuje): nikdy ho nic nezajímá, nikdy se mnou vážně nezaobírá. Zde se jeho obecný nezájem o člověka ještě zvyšuje.“ To bude považovat za křivdu po celý život.  Když mu jako devatenáctiletému uveřejnili první text v nezávislém týdeníku Siegfrieda Jacobsohna Weltbühne, jeho produktivita jako spisovatele prudce stoupla. Během sedmi let napsal dvě divadelní hry, tři romány, vydal tři knihy povídek a autobiografii, rovněž i nespočet esejů a reportáží z cest.

Nikdy nekončící rauš

Klaus Mann byl přecitlivělý, trpěl maniodepresivitou a nespavostí. V Berlíně, kde nějakou dobu před druhou světovou válkou pobýval, byl kokain stejně dostupný jako aspirin. V metropoli plné lesku i bídy, excesů a deprese. Metropole v kokainovém rauši. Nová droga byla všudypřítomná, v barech s názvy Kakadu, Esterhazy, Zlatý pavouk nebo Kolibřík. Říkali jí cement, koks anebo kakao. Brali ji všichni. Hochštapleři, bohémové, herci, sportovci, prostitutky pro horší či lepší společnost, šíbři, filmoví statisté, oficíři, jejich paničky, číšníci, noční portýři, pasáci a kuplíři. V dražších lokálech se šňupal koks podobně veřejně, jako se upíjel drahý koňak ze skleničky. V meziválečné době tak lidé objevili nový elixír života. A nebyla o něj vůbec nouze: v zásobárnách státu ho bylo po první světové, kdy se používal jako lokální anestetikum, nevyčerpatelné množství. „Zaručené zboží firmy Merck“ – to znamenalo pro zákazníky stoprocentní kvalitu. Někdo stav po požití drogy popisoval jako nadpozemský zážitek, jistý malíř do policejního protokolu uvedl, že po šňupnutí si kokainu musel číst neustále díla Tolstého a Nietzscheho. V tomto světě se pohyboval i Klaus Mann, který později o kokainových lokálech napsal: „Romantika podsvětí byla nesnesitelná. Berlín mě vzrušoval svojí nestydatou bezbožností.“ Berlín byl synonymem dekadence. Drogy byly k dostání na každém rohu a zrovna tak všude se daly konzumovat. I Klaus Mann si mohl vybírat mezi kokainem, opiem či dalšími látkami, jež nejen jemu dávaly zapomenout na realitu. Jeho neklidná duše experimentovala s kdečím. Bral opiáty jako oxykodon (prodávaný pod značkou Eukodon) či hydromorfon (Dilaudid), dále amfetaminy (Benzedrin), hašiš, čisté opium a již zmíněný kokain. V nejrůznějších formách: jako tablety, čípky nebo kapky. Drogy kouřil, šňupal, polykal anebo aplikoval injekčně. Velmi často také drogy kombinoval, dle záznamů v deníku bral například zároveň „Eu(kodal) + K(okain)“ nebo „3 x Eu(kodal) + M(orfium)“. Ani v pozdějších letech se nebránil experimentům s novými látkami, obstaral si například kapky proti choleře a vyzkoušel je na sobě. Zkoumal účinky drog a nadšeně si zapisoval své zkušenosti s nimi: „Účinek kokainu není principiálně odlišný od účinků morfinu. Obojí ulehčuje i zrychluje bytí. Účinek morfinu je silnější a nastupuje rychleji, kokain jde spíš do mozku a fyzicky není tak euforický, je tam intenzivnější pocit při podání. K tomu ta lehká nevolnost – jako kouzelná cigareta, která dobře chutná.“ Jindy spisovatel porovnává účinky opia a morfinu: „Kouření opia se podobá požití morfinu, je ale slabší a ne tak medicínské.“ 

Časem se stává na drogách čím dál tím závislejší a je na jejich působení jinak citlivý, ale při nedostatku peněz, jímž trpívá neustále, se musí spokojit s tím, co v nouzi najde v domácí lékárničce, či s ryze neaplikovatelnou náhražkou, jakou se mu jednou stalo čtení knihy Jeana Cocteaua Opium. Eukodal dostává předepsaný od lékaře a droze důvěrně přezdívá „sestřička Euka“. Když nemá problém s penězi, dostaví se pro změnu patálie v podobě vadné jehly. Občas to vypadá, že je sám sobě pokusným králíkem: „Večer jsem si vzal Dilaudid s atropinem, docela dobré, jen mám po tom velmi sucho v ústech.“ V roce 1937 se dokonce ze své závislosti léčil v Praze, kde, jak vzpomíná, se zdravotní sestra, jež ho ošetřovala, divila, jak ke své nemoci přistupuje klidně a vyrovnaně. Přičítal to svému zdravému kořínku, za nějž nebyl vlastně vůbec vděčný a který s jeho ustavičnou touhou po smrti vůbec nešel dohromady. Jeho závislost však nebyla fyzická, potřeboval se jen psychicky vyrovnat se životem, v drogách nacházel útěchu a inspiraci pro svoji práci. „Touha po droze není nic jiného než touha po smrti.“

V Berlíně před druhou světovou válkou byl kokain stejně dostupný jako aspirin. 

Drogy má spojené i se sexualitou a jejich aplikace mu přináší nezměrné uspokojení: „Na stehnech mám stopy po vpiších, jsou jako stopy zubů po vášnivé noci plné sexu.“ Sebepoškozování a s ním spojená bolest jej vzrušuje, má masochistické sklony. Když má zrovna odvykací období, o drogách se mu v noci i zdává. Není divu, že ke konci života už se i po nich cítí unavený a trpívá silnými nevolnostmi.

S drogami samozřejmě nepřestal ani během devítiměsíční cesty kolem světa, na niž se vydal v říjnu 1927 se svou milovanou sestrou Erikou, která byla o rok starší než on. Jejich putování bylo v nejlepším slova smyslu „somrácké“; ale věhlas jejich rodiny jim pomáhal všude, kam přijeli. V Americe je přijala mimo jiné slavná herečka Greta Garbo i spisovatel Upton Sinclair, v Harlemu Klaus Mann nadšeně kouřil marihuanu. Dluhy, které během této cesty sourozenci nadělali, uhradil později jejich otec Thomas Mann z Nobelovy ceny za literaturu, již obdržel v roce 1929. 


V meziválečném Německu se před nimi rýsovala vcelku růžová budoucnost jak osobní, tak umělecká, kdyby se ovšem počátkem třicátých let nedostali k moci nacisté a neučinili všemu pokrokovému přítrž. První svůj životopis napsal Klaus v pouhých šestadvaceti letech, v roce 1932. O rok později odchází do exilu a v roce 1934 je oficiálně zbaven německého občanství. V roce 1933 odešli z Německa všichni členové velké rodiny Mannových, až na Viktora, mladšího bratra Thomase Manna. Klaus se přesunul do Amsterodamu, kde se podílel na založení a vydávání exilového časopisu Die Sammlung. To byla asi nejdůležitější fáze jeho života: měl poslání, jeho odpor proti nacismu byl slyšet a měl váhu. Nepřímo byl tento časopis i spouštěčem odporu jeho otce Thomase proti národnímu socialismu. Ten sice v Die Sammlung až do roku 1936 nic neuveřejnil ze strachu před tím, že by nacisté v Německu mohly zakázat jeho knihy, které se tam tehdy ještě prodávaly. Teprve když mu dcera Erika pohrozila tím, že pokud se k nacistickému Německu otec nepostaví čelem, přijde o dceru, pozvedl Thomas Mann konečně svůj hlas. 

Klaus Mann ale, jak se zdá, nemůže nikde najít svůj klid. Nikdy v životě neměl vlastní byt, neustále přespával buď u přátel, v hotelích nebo na nádražích. Stěhuje se do Paříže, pak na Azurové pobřeží a poté, co německá armáda obsadí západní Evropu, do Spojených států amerických. Matka mu kvůli zajištění základních životních potřeb musela ustavičně posílat peníze, které Klaus utrácel čím dál častěji za hašiš, kokain a marihuanu. Kouzelník, jak říkali hlavě rodiny, se o tom nesměl nikdy dozvědět, stejně jako o Eričině románku s o třicet let starším dirigentem Bruno Walterem, jejich dávným sousedem z Mnichova. 

Paříž 

Poslední léta před druhou světovou válkou a před odjezdem do Ameriky prožil v Paříži, podobně neukotvený jako v celém světě. Intenzivně však psal a burcoval proti nacismu a fašismu, diskutoval, organizoval a pomáhal, varoval před Hitlerem, cítil, že se starým kontinentem není něco v pořádku. Přátelil se se slavným Jeanem Cocteauem, s André Gidem a dalšími, kteří však jeho zápalu pro věc tolik nepodléhali. Později si s hořkostí poznamenal: „Rakousko, španělská demokracie, nezávislost Československa, všechno bylo obětováno. Důležitější než všechno bylo ,zachování míru‘.“ Nakonec odchází zklamaně v roce 1938 do USA, kde se věnuje nadále literární činnosti. A tam vstupuje skeptický občan, zjemnělý homosexuál a náruživý feťák dobrovolně do americké armády hlavně proto, aby si vyřídil osobní účty s Hitlerem. V roce 1945 se jako válečný reportér časopisu Stars and Stripes vrací s osvoboditeli přes severní Afriku a Itálii do Německa. V Německu se však téměř nediskutuje o nacismu: „Jediné, co je Němcům líto, je to, že prohráli válku,“ píše Klaus Mann s hořkostí, která mu jako pachuť ulpěla už navždy na jazyku. Byl vyhořelý a vyčerpaný, zklamaný z vývoje v Německu i z toho, že ho tam nikdo nevítá s otevřenou náručí. 

Mefisto

Klaus Mann také po válce zažije, jak se muž, jehož ve svém nejslavnějším románu Mefisto popsal jako neuvěřitelného a bezskrupulózního nacistického kariéristu, jeho někdejší švagr, manžel sestry Eriky, herec Gustaf Gründgen, opět uplatňuje ve společnosti. V letech 1947 až 1955 působil dokonce jako generální intendant v divadlech v Düsseldorfu a Hamburku. Mefisto je v Německu kvůli Gründgenovým zákulisním tahům a dobrým kontaktům s vládní mocí na dlouhá léta zakázán, vyjde poprvé v roce 1956 v NDR, a když ho chtějí v šedesátých létech vydat i v Západním Německu, „Mefistův“ adoptivní syn Peter Gorski mnoha soudními procesy v zájmu svého „otce“ dokáže, že je vydávání románu v Německu zakázáno i nadále. Gorski u soudu knihu označuje za hanopis v románové formě. Poté, co maďarský režisér István Szabó tento román v roce 1979 zfilmuje, v titulní roli obsadí Klause Mariu Brandauera a získá Oscara, vydává ho navzdory rozsudku Spolkového ústavního soudu nakladatelství Rowohlt až v roce 1981! Okamžitě se stal bestsellerem, do dnešního dne se ho jen v němčině prodalo téměř milion výtisků. 

„Romantika podsvětí byla nesnesitelná. Berlín mě vzrušoval svojí nestydatou bezbožností.“

doporučujeme

Jeho dílo je do dnešních dob, s výjimkou zmíněného románu, téměř zapomenuto. Klaus Mann byl drogově závislý, homosexuál a syn veleslavného otce. Předběhl svoji dobu. Měřeno dnešníma očima to byl velmi moderní člověk s moderními traumaty a problémy. Ale kdo, kromě úzkého okruhu čtenářů, se skutečně seznámil s jeho další tvorbou, jeho romány, povídkami, cestopisnými črtami, literárními či politickými esejemi a deníky? Přitom ve svém díle řeší veskrze současné problémy takzvané ztracené generace, které tu s námi budou zřejmě navždy: promiskuitní sexualita, drogy, deprese, těkání po světě, problémy s identitou a neschopnost se etablovat ve většinové společnosti. Moderní témata vyjadřovaná starými slovy. Spisovatel a člověk jako lakmusový papírek doby, jako vizionář, duch času, který přetrvává. 

Možná je Klaus Mann jako člověk čitelnější na fotografiích: vysoký a štíhlý muž, bohémsky rozevlátý a neukázněný, neustále ve spěchu, ať už v Mnichově, Berlíně, Paříži, Amsterodamu nebo New Yorku, v obleku s povolenou kravatou, v ruce pero nebo cigaretu, s přátelským pohledem, v němž je ukryta zvláštní melancholie.

Vždy vypadal zdánlivě lehkovážně a bezstarostně, uvnitř byl však plný pochybností – hledal své místo na světě. A nenacházel je. Ve svém posledním dopise matce a sestře Erice z května 1949 píše s poťouchlou ironií o tom, co by se stalo, kdyby byl jeho slavný otec zvolen prezidentem všech Němců: „Básníkův osud by se tím dokonale završil. Byl by to fantastický závěr filmu. A jak skvělou rodinnou politiku bychom mohli dělat! Já bych se postaral o to, aby jen teplouši dostávali dobrá místa; léčivé morfium by bylo všude k dostání, zatímco by otec v Bonnu popíjel s ruským velvyslancem rýnské víno…“

Ničeho takového se už však nedožil. Tento rozervaný, ale přesto velmi statečný spisovatel a pacifista duší i tělem skončil se životem podobně jako jeho tety Carla a Julia anebo přítel z mládí Ricki Hallgarten. 21. května 1949, ve věku 42 let se v hotelu na francouzském Azurovém pobřeží předávkoval prášky na spaní krátce poté, co se vrátil z dalšího pobytu v sanatoriu pro drogově závislé. Byl osamělý a na konci sil.

„Touha po droze není nic jiného než touha po smrti.“

Pohřeb se konal na hřbitově Cimetière du Grand Jas v Cannes na francouzské Riviéře. Obřad byl vyhrazen pro malý kruh nejbližších. Klausův bratr Michael – i ten se později rozhodne pro dobrovolný odchod ze života – zahrál na violu. Otec, matka a sestra Erika byli sice právě v Evropě, ale zůstali ve Stockholmu. Nejvýstižněji popsal osud svého bratra ve vzpomínkách Golo Mann: „Stojí za tím celá řada vnějších okolností. Ustavičná starost o politiku a společnost, finanční nouze, nedostatek ohlasů na své dílo, drogová závislost, to vše se sečetlo; nezahrnovalo to však vše, co vedlo k jeho smrti. Inklinoval ke smrti od samého počátku, nikdy nechtěl a ani nemohl zestárnout, dávno došel na konec; kdyby žil v lepších podmínkách, asi by býval žil déle, i když jen o málo. To neříkám na jeho obhajobu, pouze to konstatuji.“

Klaus Mann 
(*18. listopadu 1906 v Mnichově – †21. května 1949 v Cannes)

Německý spisovatel ze slavné rodiny Mannových, jeho otcem byl Thomas Mann, nositel Nobelovy ceny za literaturu. Vizionář a nedoceněný autor mnoha románů, povídek a esejí. Více než polovinu života prožil v exilu, před druhou světovou válkou intenzivně bojoval proti nacistickému Německu a Hitlerovi, po skončení války byl silně zklamán vývojem v rodné zemi. Přestěhoval se do Francie, kde v roce 1949 zemřel na předávkování léky. Jeho nejsilnějším dílem je bezesporu protiválečný román Mefisto, který kromě exilového vydání vyšel před druhou světovou válkou pouze v Československu. 

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!