Aktuální článek
Manky (12.): Nuselský dokument

Manky (12.): Nuselský dokument

Profilový obrázek
  • Jmenuju se Manky. Vždycky jsem chtěl bejt něčím jako „mužem ve stínu“. Bohužel se mi to nedaří. Každou chvíli se do něčeho přiseru. Každou chvíli jsem nasvícenej jak vánoční stromek. Každou chvíli řeším něco, o co jsem nestál.Ale co. Jak říká můj kámoš Džudo – srát na to.

Zima skončila. Do Nuslí přišlo jaro.

Nebylo to o tom, že by na stráních rozkvetly sněženky. Žádný stráně tu stejně nemáme. Ale oteplilo se. 

Lidé sundali kabáty. A čepice. Na tváře nasadili úsměv. Pookřáli. Zvedli hlavy. Zdravili se a zastavovali na chodnících a vedli řeči. 

Zima tyhle věci tlumí. Jaro jim naopak přeje.

Šel jsem po Nuselské. K Synkáči. Dole jsem chtěl zahnout. Podívat se na Folimanku. Sednout si na lavičku a pozorovat pejskaře, jak se dohadujou, čí je které hovínko.

Na Synkáči začal fesťák, který potrvá až do podzimu. Lavičky obsypané spoluobčany, kteří si toho museli tolik říct. Hovor a hlasitý hovor a ještě hlasitější hovor. Rozmáchlá gesta a procítěná mimika, ze které šlo číst jak ze slabikáře.

„Ty vole Manky, jaro prošlo dveřma. Dalo si načas, ale je tady.“

Zastavil jsem se. Otočil hlavu. Vedle mne stál Siřiště. Šklebil se a cukal levým víčkem a vypadal, že se rozteče štěstím.

„Jo.“

„Jaký jo, Manky? Tohle je přece dokonalý. To je jak za odměnu. Jak když do malýho haranta nacpeš drožďovou polívku a pak ho vezmeš na zmrzlinu.“

Nebyl jsem si jistej, jestli by někdo tuhle kombinaci přežil.

„Ser na to, Manky. To je příměr. Metafora. My filmaři to tak máme.“

Pozved jsem obočí. Filmaři?

„Jasně, Manky. Ty to nevíš, ale měl jsem před tejdnem neuvěřitelnou kliku. Umřel mi děda.“

Někdo se raduje z věcí, který druhej ořve.

„Tak jasně, mrzelo mě to. Ale o to nejde, Manky. Jde o to, že jsem po dědovi dědil.“

Siřišťova dědu jsem znal. A věděl jsem, že po něm těžko něco zbylo. Byl na tom tak jako většina z Nuslí.

„Taky jsem si myslel, že utřu nudli. Ale jsem se splet. Děda překvapil. Víš, co měl v krabici pod hadrama do rakve?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Kameru, Manky. Šestnáctku. Normál regulérní kameru. Filmovou. Plus nějaký cívky. S filmem. Ty vole, já se tam normál rozbrečel.“

Moc jsem to nepobíral.

„Jasně, Manky. Nevíš všechno. Já kdysi studoval FAMU. Dokumentaristiku. Jeden semestr. Pak mě vylili. Ale to je šumák. Mám to v sobě. Celej život. Akorát že bez kamery seš jako filmař nahranej. Chápeš?“

Chápal jsem to. Tak napůl.

„No a teď mám kameru. A můžu se do toho pustit.“

„Do čeho?“

„Natočím dokument, Manky. O Nuslích. Skvělej černobílej dokument.“

„Černobílej?“

„Jasně, Manky. Se rozhlídni. Jiný barvy tu ani nejsou.“

„To radši neříkej moc nahlas.“

„Dyť já vím, Manky. Dyť já je mám rád. To není nic proti ničemu. Nusle jsou prostě odstíny šedi. S tím neuděláš ani hovno.“

„A kde vemeš herce?“

„Manky, ty mě neposloucháš. Natočím dokument. Tam herci nemaj co dělat. To je o lidech, ne o nějakejch zpovykanejch hercích.“

„Jasně.“

„Jo. Jasně. Navíc, Manky, koukni se kolem. Tady je to samej herec. Když na to přijde. Nusle jsou jedno velký divadlo. Tady krz herce není k hnutí.“

Určitě. Už jsem se nedohadoval.

„Taky není o čem se dohadovat, Manky. Pomůžeš mi s tím?“

Doufal jsem, že na tohle se nezeptá.

„Nech toho, Manky. Seš kámoš. Sám to nedám. Potřebuju štáb.“

„Štáb?“

„Jo. Ti řeknu, co máš dělat, neboj. To bude fakt velký.“

Pokrčil jsem rameny. Bylo mi jasný, že se z toho nevyvlíknu.

„Díky, Manky. Hele, už mám první záběr.“

„Jo?“

„Natočil jsem dědu, jak leží v rakvi. V těch pohřebních hadrech. Akorát mu byly malý. Tak jsem je musel rozstřihnout a jen ho tak přikrejt. Vypadá, jak kdyby ležel pod vlajkou.“

Ten dokument bude zajímavej.


„Hovno zajímavej, Manky. To bude bomba. O tom se bude mluvit léta. Protože až to natočím, tak budou konečně Nusle komplet.“

Nekomentoval jsem to. Nebylo co. Siřiště zářil jak vánoční stromek. Rozhlížel se kolem. Z prstů si udělal okénko a skrz něj si prohlížel okolí. Občas se na něčem zastavil. Občas mu někdo z lavičky zahrozil pěstí.

Tušil jsem, že to nedopadne dobře. Jako všechno.

Ale taky mne napadlo, že by to mohla být docela prdel.

 

V dalších dnech jsem se nezastavil. Chodili jsme se Siřištěm po Nuslích a točili. Tedy, točil Siřiště. Já jsem jen postával vedle. Ná zádech jsem měl bágl s cívkama a s objektivama a se svačinou.

A taky jsem táhl stativ. Siřiště něco točil z ruky. Něco ale musel, jak říkal, zarámovat.

Lidé si nás většinou nevšímali. Pouze občas se někdo přišel zeptat, o co nám jde. Když mu to Siřiště vysvětlil, dotyčný pokýval hlavou a požádal nás, ať ho vystřihnem.

Od začátku nás doprovázel hlouček mládeže. Ti o vystřihnutí nestáli. Naopak se snažili dostat do každého záběru. Poskakovali a šklebili se a odstrkávali, aby byli co nejvíc vidět.

Siřišťovi to nevadilo. Jen jim řekl, aby se chovali přirozeně. Dosáhl tím toho, že poskakovali ještě víc.

S mladýma chodilo i pár dospělých. Ti dělali, že je natáčení nezajímá. Pouze dávali pozor, aby sami nevylezli ze záběru.

„Hele, Siřiště, nevadí, že tam máme furt ty samý xichty?“

„To je jedno, Manky. Beru je z různejch úhlů. Pokaždý vypadaj jinak. S kamerou jde dělat zázraky. Tohle je o světlech a stínech a kompozici.“

Nehádal jsem se. 

Nosil jsem batoh a docela si to užíval. 

 

Točili jsme už asi týden. Materiálu jsme měli dost. Siřiště měl ale pocit, že mu pořád něco chybí.

„Ty vole Manky, chce to nějakou akci. Něco spontánního. Tohle nám chybí.“

„Jako v Postradatelných?“

„Hovno, Manky. Něco jako byl Pokropený kropič.“

„Cože?“

„Začátky filmu, Manky. Opuštěná hadice, proud vody, zlitej týpek a zapnutá kamera. Tenkrát to celý odstartovalo.“

Nenapadlo mě, kde bysme našli v Nuslích volnou hadici. Možná tak urazit hydrant.

„To je na nic, Manky. Z toho by moh bejt tak akorát průser.“

Siřiště chvíli přemýšlel.

„Hele, Manky, přijď zítra v pět do Kloboučnické. Na ten konec u Nuselský. Mám nápad.“

Nečekal, až odpovím. Dal kameru do futrálu a zmizel.

 

Těsně před pátou jsem zahýbal okolo Tetína. Knajpy, co byla kousek od místa, kde měl být Siřiště.

Tenhle konec Kloboučnické ústí na takové malé náměstíčko. Je tam trocha trávy vyšisované od psů, pár laviček, dvě zastávky autobusu. Kolem domy z doby, kdy se ještě stavělo z cihel a ne z polystyrenu. 

V přízemí jednoho z nich byla cukrárna Věneček. Ještě před ní tam jeden model provozoval Solnou jeskyni. Postával venku na chodníku a smutně dumal, proč k němu nikdo nejde. Vydržel to asi půl roku, pak zavřel krám, jeskyni zrušil, sůl rozdal po hospodách a zmizel z Nuslí.

Po něm tam bylo nějaký čas prázdno. Než si tam starej Melcl otevřel cukrárnu Věneček.

Znal jsem ho léta. Melcl byl původně tesař. Docela slušně se tím živil. Pak se jednou špatně rozmáchl sekerou. 

Doktoři se snažili. Ruku mu zachránili. O prsty bohužel přišel. Melcl z toho byl špatnej, ale pak se srovnal. Aspoň navenek.

Otevřel si cukrárnu, prodával větrníky a rakvičky, vařil kafe a pro známý měl pod pultem štrůdl. 

Mířil jsem k cukrárně. Zahlédl jsem Siřiště. Stál na chodníku a točil přes výlohu. Šel jsem k němu. Pak se dveře cukrárny rozlétly a vyrazil z nich model v kulichu. Za ním Melcl.

Siřiště, když to viděl, pevně stiskl kameru a vyrazil taky. Na opačnou stranu, než kulich. Melcl chvíli váhal, ale pak se rozběhl za kulichem. Oba nabrali dobrý tempo a začali se vzdalovat.

Siřiště doklusal na roh a zastavil se. Došel jsem k němu.

„Něco se zvrtlo?“

Siřiště se na mě podíval. Pak vyndal cigaretu a zapálil si.

„Jo. Jsem myslel, že to bude v klidu.“

„Melcl mi přišel nasranej.“

„Nemá smysl pro humor.“

„Ne?“

„Ne.“

Siřiště kouřil a moc se k hovoru neměl. Nakonec to z něj ale vylezlo.

Poslal za Melclem svýho bratrance. S dárkem. Knihou. Psaní na stroji všema deseti.

„Ty vole Siřiště, Melcl má těch prstů akorát šest.“

„No jasně. Já vím. Jsem myslel, že to vezme jako srandu. Černej humor a tak. Že to natočím přes výlohu. Že třeba chvíli bude v tenzi, ale pak to bude v klidu.“

„Tenze mu zůstala.“

„Jo. Viděl jsem. Jsem pak chtěl jít dovnitř, nasnímat nějaký detaily, dát si kus dortu a tak. Chtěl jsem tím ukázat, že se v Nuslích dovedeme bavit.“

„Siřiště, teď bych asi bejt tebou nějakou dobu k Melclovi nelez.“

„Nejsem debil, Manky. Kloboučnickou i s Menclem si škrtám. Ale je smutný, že jsou lidi takoví.“

Pokrčil jsem rameny. Dal jsem si taky cigáro a pak jsem šel. 

S natáčením jsem tímhle skončil. Přestalo se mi to líbit. Z počáteční zábavy se z toho začal stávat voser.

 

Siřiště jsem čtrnáct dní neviděl. Pak jsem ho náhodou potkal nedaleko Bansethů.

„Vole Manky, už to mám dotočený. Teď to jen sestříhám a hotovo. Zítra bude projekce. U Stálého zdraví.“

„To stihneš sestříhat tak rychle?“

„Jasně, Manky, to nic není. Jako já vím, že někdo pitomej dokument stříhá měsíce, ale já to budu mít sfouknutý za večer. Dvacet minut čistýho času. Prima kraťas. Musíš přijít.“

Moc jsem nepobíral, že je Siřiště tak rychlej, ale zase nebyla to moje starost.

„Jasně, Manky, není to tvá starost. Ale jedno ti říct můžu. S tím stříháním mi dost pomoh Deméter z Mojmírovky.“

„Mladej nebo starej?“

„Vlastně oba.“

„Aha.“

„Jo, Manky. Přesně. Aha. Tak zejtra. Začne to v osm. Se ukaž.“

Mávl mi a šel. Šel jsem taky. V hlavě pár otázek. Na který jsem neznal odpověď. Ale který se dozvím zítra.

 

V knajpě U Stálého zdraví jsem byl na osmou. Dobrá putyka. Plná kouře a zvětralého piva a spokojených hostů.

Uprostřed mezi stoly byla připravená promítačka. Na stěně plátno. Siřiště zrovna zakládal film. Vypadal u toho jako báječnej muž s klikou.

Kývl jsem na něj, upil piva a sedl si ke stěně. 

Bylo docela plno, protože z Deméterů tu byli všichni.

Siřiště mávl na hospodského. Ten zhasl hlavní světlo. Siřiště pustil promítačku. Na plátně se objevila tma. Z reproduktoru šla Smetanova Má vlast.

Tma na plátně přetrvávala. Smetana v klidu preludoval. Celé to začínalo být lehce dada.

Asi po třech minutách jsem se zvedl. Potichu došel za Siřištěm. Sklonil se.

„Hele, nezdejch se ti obraz?“

Siřiště chvíli mlčel, ale pak si neslyšně povzdechl.

„Vole Manky, to je záměr.“

„Záměr?“

„Jo.“

„Jseš si jistej?“

„Naprosto. Pokud chci zůstat celej, bude to takhle.“

„Nechápu.“

„Víš, jak jsme točili a jak se tam furt motali ti haranti?“

„Jo.“

„A jak tam bylo těch pár dospělejch?“

„Jo.“

„No, tak mezi nima byla i mladýho Demétera stará.“

„No a co?“

„Ona bere invalidní důchod.“

Mlčel jsem.

„Se dohromady nemůže hejbat.“

Pořád jsem mlčel, i když se mi chtělo smát.

„A ta kravka v každým záběru skáče jak jojo.“

„Chápu.“

„U Deméterů mi vysvětlili, že tohle se promítat nebude.“

„Chápu.“

„Takže tu teď čumíme do tmy.“

Přitáhl jsem si židli a posadil se vedle Siřiště. Zapálil jsem si cigaretu a napil se. Odklepal jsem popel. 

„Hele, Siřiště, měl bych prosbu.“

„Jo?“

„Jo. Ulít mi začátek. Moh bys to pak pustit ještě jednou?“

Siřiště se na mě podíval. Vyčítavej smutnej pohled. Nakonec se ale usmál.

„Jsi debil, Manky. Ale klidně.“

Seděl jsem U Stálého zdraví, popíjel, díval se na černej obraz, poslouchal Smetanu a bylo mi fajn.

Přišlo mi, že tenhle dokument se k Nuslím hodí.

Hodně.

Úplně nejvíc.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!