Máš vlastní pornoprodukční společnost, kam bys chtěl tenhle byznys rozvinout?
Momentálně asi nikam, natáčíme už jen příležitostně. Porno není byznys, co býval. Přítelkyně (Carla Cox, pozn. red.) patřila ve své době celosvětově mezi top pornoherečky. Od té doby se ale porno úplně změnilo a ona už bere jenom lesbo a glamour nabídky. Chystali jsme pornoseriál situovaný do vlaků. Jmenoval by se České dráhy stories a měl mít i stejné logo – ČD s nápisem stories pod tím protaženým déčkem. Vlak je skvělé prostředí, v němž můžeš namodelovat spoustu situací. Přijde průvodčí a slečna nemá lístek, holka si sedne do kupé plného vojáků nebo sedí chlap a ženská ve vagonu, když vjíždí vlak do tunelu, tak ještě sedí vedle sebe, když vlak vyjíždí, holka chlapovi už sedí na klíně. Celý projekt ale ztroskotal na vlacích. Většina rychlíků nemá záclonky, které se dají úplně zatáhnout.
V čem spočívají kritéria kvalitní pornoherečky?
Hlavně musí mít ráda sex. Neměl bys poznat, kdy se udělá a kdy orgasmus hraje. Například při natáčení klipu k mému songu s příznačným jménem „Pornstar“ má přítelkyně sex s herečkou Little Caprice. Obě holky si natáčení opravdu užívaly a dokonce každá z nich dosáhla orgasmu. To je pro mě příklad dobře odvedené práce (smích).
S jakými drogami máš zkušenost?
Kromě heroinu a DMT mám zkušenost snad se všemi drogami. Do takových jednadvaceti jsem hodně kouřil trávu. Po jednadvacítce se mi ale změnila chemie v těle, a když si zahulím, usnu. Ačkoliv mám z nedávna skvělý zážitek s modelem Lemon Haze. Po jointu následoval úžasný stav, kdy se směješ a nemůžeš přestat. Všeobecně drogy nějak extra nevyhledávám, na party preferuji kvalitní kokain, MDMA nebo dobrý alkohol.
Tráva je jako dítě, musíš ji milovat a ona ti to pak vrátí.
Tvoje první zkušenost s drogami?
Hele kromě marihuany moje první zkušenost proběhla na Ibize, po mejdanu s jednou slečnou. Pamatuji si, jak z kabelky vytáhla extázi. Tabletku rozpůlila a řekla: „Dáme si ji a uděláme se najednou.“
Co ti drogy daly a co vzaly?
Bez přehánění mohu říct, že mi drogy nevzaly nic. Neznám závislost na drogách, tak asi proto. Otevřely mě mnoha lidem a otevřely mě celkově. Většinu svých životních kontaktů jsem získal přes drogy. Na Ibize, kde už deset let žiju, patří drogy k lokální kultuře. U nás na Slovensku, když přijde návštěva, naléváme slivovici, na Ibize ti začnou rýsovat čáru. Tudíž s lidmi, kteří měli nějaký výrazný dopad na můj život, se znám hlavně z prostředí, kde se drogy berou jako něco úplně normálního… ono, Ibiza není zrovna normální místo pro život.
Změnil bys drogovou legislativu v Čechách nebo na Slovensku?
Stoprocentně. Postavil bych všechny drogy legislativně na úroveň alkoholu. Stát by získal spoustu financí, které putují na černý trh. Plus si myslím, že kdybychom legalizovali drogy, přestaly by mít punc zakázaného ovoce a tím pádem by přestaly tolik lidí lákat. U nás na Slovensku je drogová legislativa zbytečně přísná, policajti tě zavřou za trochu trávy…
V jedné skladbě (Chlapci, vy neviete o kokaíne nič, pozn. red.) porovnáváš různé kvality kokainu ve světě. V čem se liší stav po požití v Čechách a v Jižní Americe?
Kokain mě dlouhodobě zajímal, proto jsem několikrát odjel do Jižní Ameriky podívat se na plantáže. Substance, jíž v Čechách a na Slovensku říkáme kokain, je bordel a stavy po požití se od toho opravdového liší přímo diametrálně. V Jižní Americe si šňupneš a cítíš se uvolněně, místní koks mi naproti tomu nedělá dobře. Buď piješ, abys mohl šňupat, nebo šňupeš, abys mohl dál pít.
Celou tvou tvorbou prostupuje několik témat, peníze, ženy, ulice, drogy. Vystihuje to tvůj život?
Opravdu? Smutný, ale nejspíš máš pravdu, protože se ve skladbách z pocitů hlavně vypisuju a v dobré náladě nemám potřebu psát texty. Navíc jsem žil vždycky trochu na hraně, což odpovídá tebou jmenovaným tématům. Moje hudba ale není negativní, možná někdy surová a temná, ale nikdy negativní… dávám do ní hodně srdce.
V dobré náladě nemám potřebu psát texty.
Co si mám představit pod pojmem „žít na hraně“?
Například když jdeš na preparty, party, afterparty a ještě jednu party, pokaždé se probouzíš v cizích postelích, už ani nevíš, kde je nahoře, kde dole, a začíná tě to pomalu ničit.
Věnoval ses graffiti. Chodíš ještě malovat? Máš nějaké sprejerské historky?
Už nemaluju. Historek mám ale spoustu. Třeba jednou nás čapli policajti při malování vlaků. Nádraží stálo na břehu Žilinské přehrady. Protože už se nedalo nikudy zdrhnout, skočil jsem do vody a v bundě a kalhotách plaval snad dvě stě metrů na druhý břeh. Úplně promáčenému se mi podařilo chytit MHD. Takže v listopadu okolo půlnoci nastoupil do busu týpek, co za sebou nechával šlápoty, a lidi na něj koukali jak na magora.
Kolikrát v životě tě zatkli?
Zhruba šestkrát.
Slušný číslo. Za co?
Šlo hlavně o klukoviny, v mládí několikrát za graffiti. Jednoho Silvestra jsem strávil v cele předběžnýho zadržení kvůli rvačce. Policajti mě připoutali k topení a do dneška si pamatuju, jak stojím u zamřížovanýho okna a zvenku se ozývá odpočet „Deset, devět, osm…“
Jak na Nový rok…
No, taky mě to napadlo. Další zatčení proběhlo v Holandsku. Pracoval jsem tehdy pro jednu z předních seedbank a vozil různý věci, semínka, peníze, trávu a podobně. Celý auto od ní smrdělo. Policajti mě zastavili při přejíždění německých hranic. Rozebrali auto na součástky a nechali mě v cele dvacet čtyři hodin. Nic v něm ale nenašli a advokát tenkrát zařídil, že museli jako reparaci vyplatit přes dva tisíce euro.
Jak ses dostal do seedbanky?
Jeden Bulhar mě seznámil s chlapíkem, který byl kamarád majitele seedbanky, a pro něj jsem pak makal. Nejdřív na baru v coffeeshopu. Pak už čistě pro něj jako řidič, který vozí trávu i peníze a jeho šéfa. Mimochodem v té době jsme vyhráli holandskou verzi Cannabis Cupu.
Evidentně máš ke ganje vřelý vztah.
Nelze než souhlasit. Mám několikaletou zkušenost s growingem z Ibizy pod třemi šestistovkovými lampami. Do pěstování ale vstoupil vztah a neměl se kdo starat o kytky. Tráva je jako dítě, musíš ji milovat a ona ti to pak vrátí. Moje kytky měly dokonce jména. Do dneška si pamatuji, že moje oblíbená se jmenovala Marta.
Mohl bys mi přiblížit ghetto, v němž jsi v Holandsku bydlel?
Po přistěhování do Amsterdamu jsem pronajal dům ve čtvrti Bijlmer. Jedná se o nejhorší čtvrť holandské metropole. Spousta imigrantů a lidí černý pleti. Mají tu i vlastní gangy, některý po vzoru těch amerických jako známku příslušnosti nosí šátky nebo oblečení, kupříkladu Hoppyboys nebo The Green Gang se zelenou barvou. Místní hustleři za mnou po nastěhování přišli a řekli mi, tady jsi negr ty. V Bijlmeru fungoval totiž rasismus opačně.
Cítil ses v Bijlmeru bezpečně?
Občas. Několik ulic od mého domu se střílelo dost často. Zařvalo tam násilnou smrtí během jednoho roku přes dvacet lidí. Jednou nám prosklenou zdí do kuchyně vletěla kulka, zrovna když moje přítelkyně myla nádobí. Taky proto jsem z Amsterdamu odešel.
