Pan Majzlík se netají tím, že před nějakými patnácti lety byl jeho vztah ke konopí i dalším ilegálním drogám podobný jako u většiny starších a „slušně vychovaných“ obyvatel této země – tráva pro něj byla startovací droga lenochů a budižkničemů, která své uživatele dříve nebo později jistojistě přivede do světa pervitinu, heroinu a podobných „svinstev“, čímž jim de facto zničí život. O legálním alkoholu či tabáku podobné mínění neměl, protože nebezpečné jsou přece pouze nelegální látky.
Změna paradigmatu
Dnes je tento nedávno dvaasedmdesátiletý důchodce bez nadsázky nejhlasitějším a nejviditelnějším konopným aktivistou v České republice, který donekonečna přesvědčuje politiky, odborníky i veřejnost o tom, že prohibice konopí nefunguje a že jediným rozumným řešením je kompletní legalizace této léčivé rostliny pro léčebné i rekreační účely. Důvodem pro tak zásadní obrat bylo onemocnění dcery pana Majzlíka roztroušenou sklerózou, která z aktivní a šťastné ženy v nejlepších letech udělala invalidní trosku, jejímž jediným přáním bylo zemřít a mít od všeho pokoj.
Většina z vás příběh Martiny Kafkové nejspíš dobře zná, ostatně když se velká česká média rozhodnou udělat reportáž o léčbě konopím u nás, vzpomenou si většinou právě na Martinu jako na „typického“ pacienta, který se ideálně hodí do několikaminutové zprávy. Martina i její otec tak byli v posledních letech hlavními aktéry desítek nebo spíše stovek článků a televizních reportáží, proto si nyní jen stručně zopakujeme základní fakta a pak se budeme věnovat tomu nejdůležitějšímu a nejaktuálnějšímu – souboji s Veřejnou zdravotní pojišťovnou ČR (VZP) o proplácení konopné léčby ze zdravotního pojištění.
Diagnóza a progrese
Martině bude letos jednapadesát let a roztroušená skleróza jí byla diagnostikována v sedmadvaceti. Zpočátku velmi pečlivě a důsledně dodržovala doporučení svých lékařů, přičemž všechny možné léky, které užívala, měly za cíl postup této nemoci pokud možno brzdit, ale hlavně je brala kvůli tlumení symptomů. V jejím případě šlo konkrétně o velmi silné křeče a bolesti a také velmi úporné zácpy, které bylo podle pana Majzlíka několikrát nutno řešit až na JIP, protože Martině hrozilo protržení střev.„Zhruba od roku 2006 jí léky jako například cytostatika, kortikoidy, analgetika, antidepresiva, různá projímadla a tak dále postupně přestaly účinkovat a dcera se dostala až do takového stavu, že již nebyla schopna ty bolesti a křeče snášet a vážně uvažovala o sebevraždě,“ popisuje nejtěžší životní chvíle pan Majzlík.
Když dcera vyzkoušela konopí, účinek byl nepředstavitelný – během půl minuty křeče a bolesti pominuly.
V této situaci navrhl Martině její tehdejší přítel, ať zkusí konopí, že prý slyšel o tom, jak to pomáhá. „Dcera to vyzkoušela a ten účinek byl nepředstavitelný – během půl minuty křeče a bolesti pominuly. A po přidání drceného konopí do jídla mohla další den po dlouhé době vyměšovat sama, bez projímadel a glycerinových klystýrů,“ vzpomíná otec. Celou tuto „situaci“ následně Martina konzultovala se svou lékařkou v RS centru, která jí poradila, ať konopí užívá i nadále, pokud jí takto pomohlo, jelikož ona už žádné nové léky z rukávu nevysype, a pokud by ještě zvýšila dávky současných farmak, mohlo by to mít fatální důsledky.
Otec aktivista a pěstitel
Martině se krátce poté i v důsledku nemoci rozpadlo manželství a v letech 2010 až 2016 se o ní starali rodiče v důchodovém věku. „Tato péče obnášela a stále obnáší mimo jiné to, že pro dceru musím každý rok vypěstovat tolik konopí, abych získal zhruba dva kilogramy kvalitních sušených květů. Ty pak zpracovávám tak, aby je Martina mohla denně užívat,“ přiznává se pan Majzlík bez okolků k trestné činnosti.
Jelikož Martinin stav se postupně stále zhoršoval a rodiče již nebyli v takové kondici jako zamlada, musela před dvěma lety nastoupit do Domova sv. Josefa ve Dvoře Králové nad Labem. To ale neznamená, že by pro ni pan Majzlík přestal pěstovat nebo že by přestal aktivně vystupovat a bojovat za to, aby už nemusel porušovat nesmyslné zákony (viz „Kde všude se pan Majzlík dožadoval pomoci pro svou dceru“). „Obrátil jsem se dokonce i na předsedu Ústavního soudu, který mi sdělil, že mé zkušenosti sdílí, neboť i jeho syn trpí roztroušenou sklerózou.“
Naděje prý umírá poslední
V roce 2013 bylo s velkou pompou legalizováno léčebné konopí v České republice a pan Majzlík doufal, že pro svou dceru konečně získá oficiální konopí od lékaře a už nebude muset pokoutně pěstovat a bát se zlodějů a policie. Bohužel teorie je jedna věc a praxe druhá, a i když Martina neměla díky tomu, že její případ zná celá republika, problém najít lékaře, který by jí konopí z lékárny předepsal, hlavní a nepřekonatelnou překážkou se ukázala být vysoká cena. „Moje dcera potřebuje denně šest až šest a půl gramu konopí, což při ceně 200 korun za gram vychází na více než 1 200 korun denně, měsíčně na více než na 30 000. Její invalidní důchod je ale 8 600 korun měsíčně, z nějž 7 400 platí za pobyt v pečovatelském domově, takže jí na život zbývá 1 200 korun měsíčně,“ vysvětluje Zdeněk Majzlík. „Z toho si platí hygienické potřeby, kosmetiku, občas něco na oblečení a obutí, občas nějakou mlsku pro zpříjemnění života a také další nehrazené léky, které jí jsou tamní lékařkou předepisovány. Proto jsme prodali dům a získanou částku jsme dali na zvláštní účet, ze kterého se ta měsíční ‚manka‘ hradí.“ Je jasné, že s takovým „rozpočtem“ si Martina Kafková nemůže dovolit platit za léčebné konopí z lékárny ani 50 korun za gram, natož pak dnešní ceny, které se pohybují mezi 200 až 300 korunami za gram sušených květů. Z toho důvodu se pozornost pana Majzlíka v posledních letech upřela na dvě věci – bojuje za povolení samopěstování konopí pro vlastní terapeutické potřeby a snaží se prosadit hrazení této formy léčby z veřejného zdravotního pojištění.
Nelidské jednání VZP
Po dotazování na ministerstvu zdravotnictví bylo panu Majzlíkovi doporučeno, že se má obrátit na VZP, u které je Martina pojištěna, protože v takovýchto případech může pojišťovna hradit i léky, které mezi hrazené (zatím) nespadají. K tomu ale pracovnice ministerstva podle Zdeňka Majzlíka dodala, že „náš příběh z tisku a internetu zná a že nám velmi drží palce, ale nevěří tomu, že by se nám podařilo v této věci něco zvrátit. Doslova mi řekla: ‚Pane Majzlíku, vy si nedovedete představit, jak obrovské částky tečou z farmaceutických firem do pokladen politických stran a patrně i do kapes odpovědných politiků a státních úředníků. A ti žádnou změnu nepřipustí.‘“ Otec se tedy obrátil na VZP v Českých Budějovicích, kde mu bylo řečeno, že musí dodat lékařské zprávy, z nichž bude vyplývat, že konopí je tím jediným lékem, který dceři ještě pomáhá. „To jsem učinil a dodal jsem lékařské zprávy jak od MUDr. Novákové z RS centra, tak od MUDr. Skráškové, neuroložky v Uherském Hradišti, která měla jako první neuroložka v Česku oprávnění předepisovat léčebné konopí.“
„Pane Majzlíku, vy si nedovedete představit, jak obrovské částky tečou z farmaceutických firem do pokladen politických stran!“
Netrvalo dlouho a přišlo zamítavé stanovisko s odůvodněním, že „paní Kafková doposud nezkoušela opium, botulotoxin, Fampyra, Sativex a další léky dle neurologického standardu a že nečerpá finanční prostředky z VZP prostředky na rehabilitační cvičení.“ Martina tak znovu doložila, že uváděné léky pro ni nejsou dle odborné lékařky vhodné a mohly by na ni mít výrazně negativní účinky. Jelikož i přes názory odborných lékařek z oboru neurologie trvala VZP na tomto svém stanovisku, pan Majzlík s dcerou pojišťovně nabídli, že má sama vybrat léčebný ústav, kam by bylo možno dceru převézt a kde by bylo možno doporučovanou léčbu pod kontrolou lékařů odzkoušet. „Měli jsme ale podmínku, že za případné zhoršení jejího zdravotního stavu ponese pojišťovna plnou zodpovědnost. To VZP odmítla a znovu naši žádost zamítla,“ vzpomíná pan Majzlík.
Liga lidských práv
Tehdy pana Majzlíka a jeho dceru kontaktovala Liga lidských práv z Brna s tím, že našli právníka, který je ochoten dceru v jednání s VZP zastupovat ex offo. Tento právník okamžitě kontaktoval vedení VZP a zahájil nová jednání. Celé kolečko se tedy znovu zopakovalo a VZP žádost i přes opakované dodání vyjádření odborných lékařek zamítla. A protože ani další jednání nesměřovala k nějakému relevantnímu výsledku, advokát paní Kafkové podal na VZP žalobu ke Správnímu soudu v Praze. Soudní řízení proběhlo v září loňského roku a Martina Kafková v něm zvítězila – soud konstatoval, že VZP se ve svých stanoviscích vůbec nezabývá konkrétním pacientem, ale naopak neustále argumentuje nějakými povšechnými „standardy“, proti argumentaci odborných lékařek staví argumenty revizní lékařky MUDr. Stanislavy Fantové s odborností stomatologie, která o těchto záležitostech de facto rozhodovat nesmí. Z toho důvodu soud VZP nařídil, aby s Martinou Kafkovou vešla do nových jednání (soud bohužel nemůže pojišťovnu donutit, aby nějaký lék proplácela, pouze navrhnout nové přezkoumání). Zástupci VZP toto soudní rozhodnutí v podstatě ignorovali a opět Martině zaslali dřívější zamítavé stanovisko, jen mírně upravené.
Soudkyně Krajského soudu mi doporučila, abych byl zticha a pěstoval.
Epilog
Proč největší česká pojišťovna tak sveřepě odmítá proplácet zoufalé pacientce jediný účinný lék, který v sousedním Německu pouhý jeden rok od legalizace léčebného konopí proplácejí pojišťovny více než padesáti tisícům pacientů? A dokonce dobrovolně, aniž by je k tomu musely nutit soudy! Pan Majzlík našel odpověď na tuto palčivou otázku u svého kamaráda: „Požádal jsem bývalého kolegu ze zaměstnání, o kterém jsem věděl, že má někoho známého či příbuzného na centrále VZP v Plzni, jestli by se jej na ten náš případ nezeptal. Jeho vyjádření mne naprosto šokovalo, jelikož prohlásil, že revizního lékaře u VZP, a patrně i u ostatních zdravotních pojišťoven, může klidně dělat i zvěrolékař. Jeho úkolem totiž vůbec není svědomitě a odborně přehodnocovat rozhodnutí odborných lékařů daných pacientů, nýbrž za každou cenu zabránit odtoku finančních prostředků z VZP nad dohodnutou a stanovanou mez.“
Kde všude se pan Majzlík dožadoval pomoci pro svou dceru
Nejdříve jsem kontaktoval starostu našeho města, živnostenský úřad a Policii ČR. Následovali všichni poslanci, senátoři, ministři zdravotnictví, ministři vnitra, ministři lidských práv a prezidenti České republiky. Pak jsem se obrátil na ombudsmany, Ligu lidských práv, Helsinský výbor, soudce Krajského soudu v Českých Budějovicích, předsedu Nejvyššího správního soudu, předsedu Nejvyššího soudu, předsedu Ústavního soudu a na další soudce Ústavního soudu. Následně jsem obepsal Komisaře pro lidská práva při EU, Vysokého komisaře pro lidská práva při OSN, ombudsmana pro lidská práva při EU a českého zástupce u Mezinárodního soudu pro lidská práva ve Štrasburku.
Starosta a na živnostenském úřadě mi řekli, že mi pomoci nemohou. Od policistů jsem se dověděl, že pro mne mohou udělat jen to, že mě budou varovat, pokud mne někdo udá. Naprostá většina poslanců a senátorů mi vůbec neodpověděla. Další mi vypsali paragrafy, které porušuji, a sdělili mi, kolik let vězení za to mohu dostat. Jediná Monika Němcová, tehdejší předsedkyně poslanecké sněmovny, senátor Jirsa a senátorka Emmerová mi napsali, že se pokusí něco udělat. Ministři pro lidská práva Jiří Dienstbier a Jan Chvojka mi napsali, že to není jejich věc a že se mám obrátit na ministerstvo zdravotnictví. Ministři zdravotnictví mi napsali, že nemohou nic dělat, protože existuje mezinárodní smlouva. Z ministerstva vnitra jsem opět dostal výčet paragrafů, které porušuji a kolik za to mohu dostat. Ombudsmanka mi napsala, že to není její věc a že se mám obrátit na politiky. Soudkyně Krajského soudu mi řekla, že pokud bych podal v této věci žalobu na stát, tak by ji musela smést ze stolu, protože stát žádný zákon neporušuje, a pak by musela nechat obvinit mne, protože já zákony porušuji. Také mi doporučila, abych byl zticha a pěstoval. U všech ostatních soudů mi sdělili, že s tím nemohou nic dělat, že samozřejmě mohu podat žalobu, ale může mne to stát až statisíce korun.
