Nebylo to jednoduché, protože mě zrazovaly mé vlastní pocity. Z velkého respektu se vám někdy roztřesou kolena. Vždy jsem ji měl za ikonu. Alespoň od té chvíle, kdy jsem začal vnímat film. Jednou jsem ji potkal v pražské Tróji s boxerem a malým pudlíkem, jehož jméno jsem tehdy ještě neznal. Šel jsem proti ní a nevěděl jsem, jestli se jí mám poklonit. Zní to trapně? Nezní! Přemýšlel jsem o světových filmových režisérkách. Hledal jsem ve své mysli a nacházel jsem: Sofia Coppola, Leni Riefenstahl, ta blonďatá, co přebrala Oscara za svýho muže…
Uf! Nemůžu.
Nemůžu najít v historii filmu mnoho jí rovnocenných dam.
Chápete to! Udělal jsem rozhovor s jednou z nejlepších na světě! Patří mezi těch pár prvních, kteří povýšili filmovou tvorbu z řemesla na vysoké umění. Od vynálezu kinematografu (1895) se takhle velkých režisérek narodilo opravdu velice málo.
Věra Chytilová, šéfka katedry režie FAMU, vešla do restaurace a dala si oběd. Nechtěla, abych ho zaplatil. Přesvědčil jsem ji. Smaženým řízkem krmila sebe i pudla Bohouše.
Řekla mi, že pokud piju, jsem slaboch. Měl jsem jedno malé pivo, ale přesto jsem se zamyslel.
Věnoval jsem jí obrázek svého dědečka, českého malíře Františka Emlera. V osmdesáti letech coby pravák ochrnul na pravou ruku. Malíř! Vášeň ho hnala, a tak se přeučil na levou. Nutkání. Nemohl si pomoci. Maloval dál.
A to se jí líbilo. A já s tím počítal.
Byla nádherná, malinká, ale tak veliká, že si to nedokážete představit. A přitom tak křehká. Přiznal jsem se jí, že mám trému. Nechápala z čeho. Bohouš se vesele ládoval a trochu to vypadalo, že řízek si objednal on.
Paní režisérko, máte raději muže nebo psy?
No dovolte?
Já jsem si dělal legraci.
To doufám.
 |
Vy jste musela být hodně paličatá, abyste dokázala i v komunismu realizovat své filmy. Neměla jste někdy strach?
Ne. Neměla. Já měla velice silnýho otce a stejně jsem proti němu děsně brojila. Vždycky jsem si dělala, co jsem chtěla. A on mně vždycky nařezal a zase mě pustil a utřel slzy. Takže jsem se nebála. Já jsem nevěděla, proč bych se měla někoho bát.
Ale za komunistů se hodně lidí ve vašem oboru bálo.
Prosím vás, a koho?
Prý se vás snažila StB přimět ke spolupráci. Ale nepodařilo se jim to.
Ne.
A jak jste to dokázala?
Řekla jsem jim, že to všechno řeknu.
Řeknete?
No!
A komu?
No lidem! Že prostě pracuju pro StB.
A co estébáci?
No byli na mě prostě zavěšený. Jednou šel se mnou jeden přes celý město a nutil mě, abych z každé telefonní budky zatelefonovala známému, že tam jsem, ať přijde. Chtěli ho vylákat. Já řekla, že zavolám, udělám to, ale řeknu, že jdu s estébákem. A oni se vztekali, lámali mě, slibovali věci a nechápali, že jsem vadná. Že já všecko řeknu, co vím. Že co nevím, to nepovím.
Váš film Sedmikrásky vyvolal v květnu 1967 interpelace v Národním shromáždění. To už je něco.
Já už nevím, jak to přesně bylo. Zeptala jsem se jich, co proti tomu mají, jestli vědí, o čem ten film je.
Nevěděli…
…tak jsem jim řekla: proti čemu bojujete, když nevíte, proti čemu? Mně to je nejasný, tahle politika! A oni si mysleli, že jsem jenom drzá. Nepochopili, že je to akorát o dvou holkách, který si dělají srandu.
 |
Máte tedy vůbec někdy z něčeho strach?
Jo, ze všeho možnýho mám strach. Ale nepodléhám mu.
Nepodléháte mu?
Ne. Ne že bych to měla tak jednoduchý, že bych neměla strach, ale prostě musím jít do toho. A bojovat.
Myslíte, že odvaha komplikuje nebo ulehčuje člověku život?
Pokud ho nezabijou, tak mu život ulehčuje.
Náš časopis Legalizace také bojuje. Například o dekriminalizaci konopí pro léčebné účely.
Já myslím, že konopí musí být legální, když je to lék. Samozřejmě! Záleží na lidech. Jestli se budou chránit nebo ne. Jakýkoliv zákaz drog je podle mého nesmysl. Stejně tak si každý může opatřit pistoli a střelit se. Nebo se upít. Ten zákaz, to je taková policajtská ochrana.
Co si myslíte o tvoření pod vlivem?
Pod vlivem čeho?
Třeba drogy.
Tvořit můžete pod různými vlivy. Pod vlivem blbosti nebo nevyspání…
O Františku Vláčilovi se říká, že točil pod vlivem rumu.
On chlastal furt.
A je to podle vás časté, že si umělci pomáhají třeba alkoholem?
Ne, oni si tím nepomáhají. Buďto jsou to alkoholici, feťáci, nebo ne. A když jo, tak bez toho nemůžou bejt.
Takže podle vás drogy tvorbě nepomáhají?
Ne. To je blbost. V každým případě droga oslabuje. Odvádí vás. Nejste to vy. Může vám ozvláštnit třeba fantazii…
…nebo vás uvolnit, nechat vyplynout něco, co je skryto.
No, buďto si o věcech něco myslíte, nebo ne.
 |
Když si vzpomenete na 60. léta a na váš slavný ročník na FAMU: opravdu si nikdo v té době nepomáhal nějakou drogou? Nikdo nekouřil třeba trávu?
Tráva byla asi drahá, nebyla dostupná.
Jasně. Takže tenkrát hlavně všichni chlastali a kouřili cigára. Kouřila vy jste vlastně někdy?
Jeden čas jsem kouřila. Ale málo. Mně naštěstí bylo špatně.
Každý druhý je na něčem závislý. Nemyslím jenom drogy. Jste na něčem závislá vy?
Na zvířatech.
A co práce?
Práce přece není závislost.
Jsou workoholici…
Při tvorbě musíte vymejšlet. Tam to není o tom, abyste makal makal makal. Musíte něco vymyslet! Co má hlavu a patu. Musíte si všímat, co je vadnýho. Když se koukáte kolem sebe, tak vidíte, jak je ten svět vadnej…
Takže svou závislost byste charakterizovala jak? Závislost na zvířatech?
Na lidech, samozřejmě. Třeba brácha už dlouho žije v Austrálii a máme se pořád moc rádi. My jsme měli vždycky v pořádku rodinný vztahy. Jsem z Moravy a tam byly příbuzenský vazby silný. Opravdový rodinný neštěstí jsem nezažila. Nestalo se třeba, aby otce, ač byl legionářem, zavřeli. Naštěstí. Ale zažila jsem, když zavírali kolem. Za války, když chodilo gestapo a my čekali, kdy přijdou i pro nás.
Tenkrát jste strach asi měla.
No bála jsem se o tátu! Protože by si na něm zgustli. Naši měli totiž živnost. Nádražní restauraci, a na tom byla závislá celá rodina.
K našemu stolu přišli tři studenti režie a domlouvali si s paní režisérkou cosi o zápočtu. Bohouš si stoupl na zadní a dožadoval se dalšího kousku masa.
Jste šéfka katedry režie FAMU a přednášíte. Srovnáte-li dobu, kdy jste tady studovala vy a dnešní studenti, vidíte nějaký rozdíl?
My jsme studovali v době, kdy se o věcech víc debatovalo. Vyvolávám třeba studenty a chci vědět, co si myslí o světě, co je štve. Oproti nám ale cítím větší laxnost. Cítím, že nemají takový zaujetí. Spíš jsou překvapení, když mají něco udělat. To mě strašně popuzuje. Bez zaujetí nemůžou nic vytvořit! I když – v každé době je nějaká problematika a každý ji vidí jinde. Každého zlobí něco jiného. Bez nějaké vášně ale není naděje na nápravu. A teď je to zvlášť potřeba.
Dnes se často tvůrci vymlouvají na to, že za socialismu se lépe tvořilo, protože byl jasně daný nepřítel. Například v režimu…
My jsme nemohli střílet do režimu přímo. Ale do konkrétních negativních jevů. A situací. A ten režim nebyl úplně blbej, aby se stavěl za negativní vlastnosti. On se jimi vždycky jenom zaštiťoval.
Proč se ve svých filmech nikdy přímo nevěnujete problematice drog? To je přece stále aktuální.
Drogy jsou požitek, ale je to zlozvyk, svým způsobem neuvědomělej. Mě spíš zajímá, když se člověk rozhodne a má to v moci. Ví proč. Vždycky mě zajímal důvod. Proč to či ono člověk dělá! V čem ho to uspokojuje. Proč mu nevadí, že ta druhá strana třeba trpí. Prostě pro mě je utrpení takový zbytečný. To si lidi dělají sami. Je to jejich vina. A mají proti tomu tedy jednat. A ne se vyvyšovat nebo ponižovat, a tak dále. Chápete? Já jsem byla totiž vychovávaná i v klášteře. Mně vyhovoval třeba i ten blbej komunistickej režim v tý filosofii, že všichni lidi mají stejnou hodnotu.
Ale vy zrovna patříte mezi tvůrce, kteří s komunisty vůbec nespolupracovali. A přesto jste nikdy neměla výrazný zákaz práce. Nebo se pletu?
No to jsem měla, a štěkala jsem. Bránila jsem se. Prostě jsem chtěla vědět proč! Já jsem otravovala. Vysvětlení jsem chtěla. Důvod! A řvala jsem, že tam jsou ztracený peníze. Že je to nehospodárný. Když jsem to jednou vystudovala, tak proč mě to nenechají dělat? Logiku jsem hledala.
A oni si řekli, Chytilová, ta nás tak otravuje, nechte ji radši…
…jo, přesně tak. Abych už je neotravovala. Zjistila jsem, že v každým režimu jsou líní lidé. Chtějí mít pokoj. A tady je otravuje ještě k tomu ženská! To měli těžší, že jo. Já jsem vlastně přišla na školu z klapky. Předtím jsem studovala architekturu, tu jsem svévolně opustila, a potácela jsem se mezi umělci. Stýkala jsem se s Trnkou, s Brdečkou, Werichem a takovouhle společností a nechápala jsem tedy, proč bych měla tajit svoje myšlenky. Lidi jsou zbabělí. Bojej se. Já to nechápu, proč se bojej. To je asi moje jediná nebo hlavní dobrá vlastnost. Že se nebojím. Bojím se obecně, ale nebojím se postihu. Mě to nezajímá, nějakej postih. To je drama a dá se využít v tvorbě.
Ale spoustu lidí to postihlo tak, že pak už opravdu nemohli točit.
Ale já jsem taky nemohla! Zákaz jsem měla! Ale já chtěla vědět proč! Furt jsem se chodila ptát. Proč? Chci odpověď! Proč?
Věra Chytilová bouchla svojí křehkou pěstí do stolu, Bohouš zvedl hlavu a tázavě se na ni podíval.
Kam jste se chodila ptát?
No za nima! Za komoušema. Já jsem šla i za prezidentem. Stála jsem před ÚV – odtamtud mám ještě fotku, někdo mě tam vyfotil. Nechtěli mě pustit dál a já jsem chtěla vědět proč. A byla jsem za Müllerem. Müller přede mnou tak jako utíkal. A já říkám, doprdele, proč se mě bojíte? A on na mě: Věrka, kdo ti to dovolil? Co si o sobě myslíš? A já řekla: Já chci vědět, co vy si myslíte, pane Müllere! Proč to děláte? Já tomu nerozumím, já tomu chci rozumět, proč nemůžu točit! Proto jsem za vámi přišla. Tak mi to vysvětlete! No, honili jsme se kolem stolu, on si dupal, ať ho sakra poslouchám, a já říkala: ježišmarjá, v klidu, já jsem ochotná vás vyslechnout, ale řekněte mi něco srozumitelnýho. Vždyť je to nesrozumitelný. Vždyť vám nikdo nerozumí. Proč mám zákaz? Co si to dovoluješ, řval, a tykal mi! A já: prosím vás, vždyť je to všecko blbý! A ono mu to bylo blbý mě nějak postihovat nebo zavřít. No nakonec mě nezavřel. On byl totiž na ženský…
Myslíte si, že jste jako žena měla v profesi režiséra výhodu?
Asi v tý drzosti jsem měla výhodu. Na mně bylo vidět, že se budu hádat. Že je budu otravovat, klidně až donekonečna. A že půjdu zase za dalšíma a za dalšíma. Komouši byli každej trochu jinej, každej jinak razantní. Někdo říkal, ať mě nechají, jinej byl tvrdší. Já jsem například jela na karlovarský festival, kam jsem nebyla pozvaná. A tam jsem obtěžovala všechny ty potentáty a oni nechtěli skandál. Chtěli mě odkrouhnout potichu. A já jsem všechno říkala nahlas. Šla jsem na recepci a ptala jsem se jich nahlas: Proč?
A oni si říkali, bože, ať mlčí, všechno jí dovolte, ať už je zticha.
No ano!
Dokázala vy byste být herečkou a podřídit se tedy něčí režii?
Já mám hlasovou vadu a špatný rrrrrrr. Ale podřídit se něčí režii, něčí radě, to mi nevadí. Já když jsem byla klapka, tak jsem radila režisérovi, když jsem třeba viděla, v čem tkví zádrhel. Já to necítila jako ostudu, když na chybu upozorním režiséra, spíš jako povinnost. Každý, když vidí, že je něco špatně, tak to má říct.
 |
Jaký je váš vztah k hercům? Jste typ režiséra, který se nechá hercem inspirovat, nebo ho pouze použije?
Blbost!
Režisérka si zaťukala na čelo a koukala na mě, jako bych spadl z višně.
Vždycky čelíte nějaké osobnosti. To je antihumánní postoj, co tady říkáte.
Měl jsem pocit, že ji rozhovor přestává bavit. Začala se věnovat Bohoušovi a vypadalo to, že už nechce pokračovat. Rychle jsem přeskočil na jiné téma a snažil se ji vtáhnout zpět do rozhovoru.
Věříte v Boha, paní režisérko?
Věřila jsem. Už ne.
A co se stalo?
Myslím si, že ta mytologie je strašně pohádková. Je to jen taková záchrana. My jsme za války museli žít u babičky, a ta měla statek za klášterem. Takže jsem chodila rok do klášterní školy, kde vyučovaly jeptišky. Chodila jsem k přijímání a všechno jsem poctivě vykonávala, a pak, když jsem si uvědomila tu válku a ty hrůzy, začalo se mi to zdát jako strašná pohádka. Lidi se utíkají k Bohu, ale je to nesmysl. Věří, že jim odpustí, že Bůh všechno ví, že si všechno mohou vymodlit. Třikrát otčenáš, dvakrát zdrávas nebo co. A vše vám bude odpuštěno. To je taková idea…
Které režiséry máte ráda? Jsou nějací, kteří vás inspirovali?
My jsme měli ve škole možnost, i za totality, vidět všechny poslední světový filmy. A asi všechno, co člověk viděl, mělo vliv. Viděla jsem tu svobodu, tu možnost točit cokoliv. To nás naučilo být svobodnými a nebát se. Dělat to po svým a být v pravdě.
A co vaši spolužáci? Vždyť jste z toho slavného famáckého ročníku: vy, Evald Schorm, Jiří Menzel, Juraj Jakubisko, Miloš Forman…
Forman nebyl se mnou na režii, studoval ve stejné době, ale dělal dramaturgii a scénáristiku. Formana jsem lépe poznala, když jsem byla v Americe a asistovala na jeho filmu. Dostala jsem se tam náhodou… sakra jako co? Jako manekýna! Prostě jsem se dostala do světa nějak dřív. Pak mě taky pozvali do Ameriky v souvislosti s mým filmem Sedmikrásky. Ale to už je tak dávno. A poznala jsem tam Andyho Warhola…
…opravdu?
Přišel na můj film a pozval mě k sobě. Byla jsem v těch jeho ateliérech, ve Factory.
Jak se mu Sedmikrásky líbily?
No právě že byl unešenej. Divil se, jak je to možný, že je to takovej nekonzervativní film. To ho okouzlovalo.
Warhol byl zrovna člověk, který si při tvorbě drogami pomáhal.
Jo, on byl na drogách. Všecko to tam bylo v závěsech, tu a tam byla pohovka, obrovský rádio nebo nějakej bar… Působil pro svoje okolí jako takovej pánbůh. Mně se to zdálo neskutečný. Nerealistický. Takový zbožnění. A všichni tam v tý společnosti padali do mdlob, že zrovna já jsem se s ním setkala. Že zrovna se mnou si povídal. A přitom já o něm nevěděla nic. Nevážila jsem si takovejch věcí. Mně to připadalo samozřejmý.
Spousta lidí by padla na zadek, že se dostala do blízkosti Andyho Warhola.
No právě! Lidi mají takovou úctu… já to nedokážu. A vím, že můj otec to taky vůbec neuměl. Aby se podělal z nějaký osobnosti. Vážit si lidí, hovořit s nimi, být k nim poctivý, tak to má bejt. Ale lidi jsou dost často slaboši.
 |
Ale tahle vaše vlastnost je vzácná. Myslím, že právě ona charakterizuje celé vaše dílo. Já měl například taky trochu trému, když jsem šel dneska za vámi!
Věra Chytilová se na mne soucitně podívala a pohladila mě po hlavě. Podobně jako to dělá Bohoušovi. Zasmála se…
Jak se přiznal…
Mám pocit, že jsem v jejích očích opět malinko klesl, ač jsem za upřímnost čekal opak. Rychle jsem vyšvihl otázku úplně odjinud.
Který svůj film máte nejraději? Který je váš nejoblíbenější?
Každý film byl zápas. Uvědomte si, že všecko byl zápas o to, aby to vůbec bylo o něčem, aby se to podařilo dát dohromady. Myšlenka sice byla vždycky jasná, ale v průběhu procesu tvorby se to pořád mění pod rukama. Rozhodujete se, vidíte, že jste něco udělal blbě, špatně, vylučujete věci, měníte to… Tvorba je vzrušující právě v tomto smyslu. Jste zvědav! A zvědavost vás vede k tomu, jestli vyjádříte něco podstatného, jestli se to dohromady skloubí. Proto jsem si dovolovala nějaké kroky, které se v té době třeba nedělaly.
Když mluví o tvoření, oči jí září a je najednou vášnivá a rozhovorem zcela zaujatá.
Šlapete na novou půdu. Zkoušíte něco jinak. Co už jste viděli, nechcete – chcete to jinak. To byla právě ta moje nespokojenost se vším.
Miloš Forman kdesi řekl, že při vzniku filmu nejvíc miluje psaní scénáře a nejméně rád má natáčení. Střižnu má asi někde uprostřed. Máte to taky takhle rozdělené?
Natáčení, to je ta tvorba. Samozřejmě vám u toho musí být jasno, o co jde. A to psaní? No, píšete, aby vám to schválili, že jo. A samozřejmě je nejlepší, když je scénář co nejvypracovanější. V každé té fázi se dostáváte dál, k dalšímu poznání nebo pochopení nebo možnostem. Taky záleží na tom, jak film obsadíte, a tak dále. Prostě na spoustě věcí. A potom jste s tím natočeným materiálem ve střižně a zachraňujete to, jak blbě jste to napsal, nebo jak blbě jste to natočil. Hledáte jakousi pravdivost.
Jste režisérka a v práci tedy musíte být dominantní. Jste taková i v osobním životě?
Já jsem byla vždycky hádavá, prala jsem se, nenechala jsem si nic líbit, neposlouchala jsem rodiče, prostě dělala jsem, co jsem uznala za vhodné. My s bratrem jsme měli vlastně špatnou výchovu. Já jsem vyrostla v nádražní restauraci a rodiče neměli čas nás uhlídat. Neuhlídali. Já jsem byla mezi vlaky, mezi výtopnou, tam jsme se chodili sprchovat, protože jsme neměli koupelnu, přes koleje jsme chodili pořád sem a tam, chodila jsem na tenis, na volejbal, na košíkovou. Na všecky možný sporty. Naši neměli vůbec přehled, kde jsem. Byla tam promenáda, korzo, honila se móda…
To zní jak od Poláčka…
Dětství bylo fajn, rodina byla soudržná, nebyla nudná. Viděla jsem to u svých kamarádek. Že třeba musely být doma tehdy a tehdy, že tehdy a tehdy je večeře… To u nás byl v tomhle smyslu bordel. U nás pořád bylo nějaký jídlo, mohla jsem si vybírat z jídelního lístku… Rozhodovala jsem se sama, a když jsem neposlouchala nebo udělala něco, co se otci nelíbilo, tak vzal žehlící šňůru a tou mě řezal. V místnosti hned vedle restaurace. A já věděla, že on nechce, aby byl skandál. Takže jsem schválně řvala, aby z toho měl v lokále ostudu.
 |
Vida, už jako malá jste schválně řvala. Pak jste řvala na ÚV, vy vlastně pořád řvete.
Tátovi říkali Starej tygr a mně říkali Tygřátko.
Jaká jste byla máma vy? Při svém povolání…
Já jsem měla hospodyni, protože když jsem filmovala nebo byla ve střižně, tak musel být s dětmi někdo doma. A měla jsem děti poslušný a nadaný. Možná syn byl trošku neuhlídatelnej.
A jaká jste byla manželka, partnerka? Dávala jste chlapům zabrat?
Já jsem byla unešená, že můj první manžel Karel Ludwig měl rád starožitnosti. Mě starožitnosti okouzlovaly. Protože v tý nádražní hospodě nic starožitnýho nebylo. Takže tomu jsem propadla a utekla jsem do Prahy. Dneska jsem na to zrovna myslela, jaký to muselo být pro mé rodiče utrpení, že jsem byla taková nezvladatelná… Pořád jsem se někde předváděla. A Karel Ludwig byl skvělej kuchař. On mě naučil vařit. Byl velkej experimentátor. A taky byl skvělej houbař a skvělej rybář. S ním jsem chodila na ryby. Jednou jsem chytila úhoře. A bála jsem se ho, protože vypadal jako had. Tak jsem si na něj lehla.
Zasmála se a na chviličku zářila jako malé dítě.
Váš druhý manžel, Jaroslav Kučera, byl kameraman.
S Kučerou jsme dělali dobrý filmy, ale pak jsme se rozvedli.
I spolupráce přestala fungovat?
To nešlo, on byl zdrogovanej. On pití úplně podléhal. Potřeboval to. Byl to alkoholik. S ním se pak už nedalo dělat. Ani žít. Já jak jsem mohla, tak jsem prchla do podnájmu. My jsme s Kučerou měli krásnej byt na Malé Straně. On zrekonstruoval spodní byt, což byla původně konírna. V domě bydleli Kotalíkovi, a byla tam vůbec taková intelektuální společnost. Ale jinak to byla chlastací doba. Pořád tam byly návštěvy. Někdy tam přespávalo třeba i deset dvacet lidí. Byli to umělci, malíři… Tam jsem poznala všechny možný malíře. Prostě bohéma. Praha byla malá. Všichni se znali. Tehdy ta umělecká společnost byla víc sevřená. Nebyla a ani nemohla být tak mezinárodně otevřená jako dnes. Takže se lidi spolu víc stýkali. Třeba do Mánesu, i když jste přišel dopoledne, vždycky tam byla nějaká parta, která se dobře bavila. Ta společnost byla naprosto bohémská. A všichni chlastali. Jen já ne. Ačkoliv jsem byla z hospody. V té době to neznamenalo jít večer do jednoho podniku, to byla šňůra.
Jak jste to zvládala, když jste nepila?
Já jsem cucala jednu skleničku. Moje máma nepila vůbec a otec, ačkoliv byl hostinskej, pil velmi střídmě. Já chlastu prostě nepodlehla. Dodneška si třeba dám k jídlu skleničku piva nebo vína, ale nemusím toho vypít láhev. Mě zajímali ty lidi. Ráda jsem je pozorovala.
Bohouš s paní režisérkou už dojedli řízek a brambory pudlík velkoryse přenechal paničce.
Co říkáte na dnešní českou politiku?
Myslím si, že je to rozmělněný. Není to soustředěný na to, co je důležitý. Nevím, v čem je problém. Je to nepřehledný. Jeden neví, co dělá ten druhej. Ztrácejí se prostředky.
Je podle vás škoda, že v politice je tak málo žen?
Někdo musí obstarat rodinu. Ty ženský se vlastně obětujou. A nejen v politice. Nás ve škole taky bylo hrozně málo holek. Já byla vlastně jediná.
Ale vy jste také jednou zkoušela vstoupit do politiky. Proč?
No oni mě zvolili. Protože jsem se zajímala o to, co se děje. Pořád jsem do něčeho šťourala. A když se nikdo neozval, musela jsem se ozvat já. (V roce 1996 kandidovala do Senátu jako nezávislý kandidát, pozn. aut.)
Uvažovala jste někdy o emigraci a pokud ano, nelitovala jste, že jste neodešla?
Já jsem mohla odejít, dokonce jsem měla jednoho milýho, kterej chtěl pryč, ale cestou ho zavřeli a mě vyslýchali estébáci. Taky bych to nemohla udělat rodičům. A kromě toho, třeba Amerika mi připadala strašně studená.
A jak si myslíte, že by se vaše kariéra v Americe vyvíjela?
Nevím. Nedělám si iluze.
Já myslím, že byste tam byla velká hvězda.
No a co? Byla bych odcizená. Byla bych Američanka.
Ale třeba ještě daleko slavnější.
Já nechci bejt slavná.
Měla byste mnohem větší možnosti, víc prostředků.
Když jste soustředěnej na dílo, tak nemusíte mít neomezené prostředky. Hlavně abyste to mohl dělat. Tam jde o to nutkání.
Cítil jsem, že to potřebuje odlehčení. Opět jsem měl pocit, že paní režisérku už to nebaví. Od rána přednášela a já ji tady teď mučil už přes hodinu.
Co ráda jíte a co ráda vaříte?
Já jsem masařka. Ale jím opravdu všecko. A vařím a peču ráda. I vánočku.
Jaký vztah máte k materiálnu? Libujete si ve špercích, v luxusu?
Nejsem na tom závislá. Měla jsem takový různý šperky, ale už jsem na to zapomněla.
Jaká jste babička?
O vnoučata se starám, když jsem doma. Bydlíme dohromady. Čtu jim, hraju s nima ping pong…
Kdybyste si musela dát nějakou drogu, která by to byla?
Žádná. Nevím. Já se v tom nevyznám. Já mám nejradši nezávislost.
Tak a už jenom poslední otázku…
No vidíte to. Vy jste s těma otázkama takovej nenažranej…
Co byste vzkázala čtenářům časopisu Legalizace?
Aby si uvědomili, co je zajímá, a aby se tomu věnovali. To je důležitý. Člověk se často zbytečně rozptyluje…
…třeba drogama.
No drogama se otupuje. Neužívejte drogy.
Dopovídali jsme si, Bohouš už se nudil a zřejmě se mu chtělo hrozně čůrat. Když jsme vyšli ven, počůral naší fotografce nohu. Věra Chytilová už chtěla jet domů, ale my ji ještě potřebovali vyfotit. Spěchala, ale byla trpělivá. Sama nabídla lavičku v měkkém světle, a ne na slunci – kam jsme ji chtěli posadit my…
 |
PROFIL:
Prof. Mgr. Věra Chytilová se narodila 2. 2. 1929 v Ostravě. Je nejvýznamnější českou filmovou režisérkou a jednou z nejvýraznějších představitelek takzvané České nové vlny – novátorského přístupu k filmové tvorbě, který se prosadil v šedesátých letech minulého století. Od roku 2005 působí jako vedoucí Katedry režie na FAMU.
Dva roky studovala architekturu v Brně, odkud odešla do Prahy. Tam zpočátku pracovala jako kreslička, laborantka a manekýna. V té době si zahrála malou roli ve filmu Císařův pekař a pekařův císař. Na Barrandově začínala jako klapka a odtud se vypracovala až na pomocnou režisérku. V letech 1957-62 studovala FAMU v ročníku Otakara Vávry, obor filmová režie, na který byla přijata jako jediná žena. Světovou kritikou je jednoznačně řazena k nejvýznamnějším osobnostem filmové režie evropského formátu. Za svoji tvorbu získala řadu významných světových ocenění (viz box Ocenění).
Je známá tím, že si vždy dokázala zachovat morální postoje a nikdy nespolupracovala s komunistickým režimem. Odmítla například podepsat Antichartu, měla šestiletý zákaz práce. Je vnímána jako silná osobnost, která vyniká svou tvrdohlavou houževnatostí a jako průkopnice ženské filmové režie. Režisér Jan Schmidt ji charakterizoval slovy: „Pokud šlo o to prosadit se a nebát se, byla Věra Chytilová mistrem.“
V roce 1962 debutovala dokumentem Pytel blech. Natočila více než třicet hraných a dokumentárních filmů. Věra Chytilová strávila dětství na Moravě, má staršího bratra Juliána a byla dvakrát vdaná. Poprvé za slavného českého fotografa Karla Ludwiga (1919-1977), poté za kameramana Jaroslava Kučeru (1929–1991), s nímž má dvě děti. Dcera Tereza je výtvarnice, animátorka a herečka. Syn Štěpán je kameraman. V roce 2000 získala Věra Chytilová na MFF v Karlových Varech cenu za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii.
FILMOGRAFIE:
Dům na Ořechovce (1959)
Zelená ulice (1960)
Pan Ká (1960)
Žurnál FAMU (1961)
Strop (1962)
Pytel blech (1962)
O něčem jiném (1963)
Perličky na dně (1965)
Sedmikrásky (1966)
Ovoce stromů rajských jíme (1969)
Kamarádi (1971)
Hra o jablko (1976)
Čas je neúprosný (1978)
Panelstory (1979)
Kalamita (1981)
Chytilová versus Forman (1981)
Faunovo velmi pozdní odpoledne (1983)
Praha – neklidné srdce Evropy (1984)
Vlčí bouda (1985)
Prague (1985)
Šašek a královna (1987)
Kopytem sem, kopytem tam (1988)
T.G.M. – osvoboditel (1990)
Mí Pražané mi rozumějí (1991)
Dědictví aneb Kurvahošigutntag (1992)
Pasti, pasti, pastičky (1998)
Vzlety a pády (2000)
Vyhnání z ráje (2001)
Trója v proměnách času (2003)
Pátrání po Ester (2005)
Hezké chvilky bez záruky (2006)
O láskách týraných (2009)
OCENĚNÍ:
Bronzová medaile MFF Benátky 1962 (Pytel blech)
Cena FICC v Oberhausenu 1963 (Strop)
Velká cena MFF Mannheim 1963 (O něčem jiném)
Velká cena MFF Bergamo 1966 (Sedmikrásky)
Stříbrný Hugo na MFF v Chicagu 1976 (Hra o jablko)
Francouzské vyznamenání Řád umění a literatury 1992
Medaile za zásluhy 1998
Český lev za dlouholetý umělecký přínos českému filmu 2000
Cena za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii na MFF Karlovy Vary 2000
