Aktuální článek
Lakovna díl XII.

Lakovna díl XII.

Profilový obrázek
  • Ředitel lakovny Kamil se rozhodl dát výpověď. Už ho nebavilo věčné kličkování mezi majitelem panem Gruberem a nepřátelskou účetní paní Sýrovou. Pan Gruber ho ale přemluvil, aby zůstal ještě aspoň do konce měsíce. Kamil na to nakonec kývl, a aby zjistil, zda chodí dělníci na ranní směnu včas, dorazil do haly s předstihem před ostatními. V roztopené peci na vypalování barvy však nachází páchnoucí zalakovaný balík. Když ho za pomocí dělníků, kteří mezi tím dorazili, rozřízli, objevili uvnitř mrtvé tělo paní Sýrové. Někdo ji v peci zřejmě upekl.

Byla to šoková situace. Všechno mi začalo splývat v nejasné, rozmazané obrazy. Policajty jsem jako ředitel volal já, všichni ostatní jen strnule čuměli na nalakovanej balík a žvanili o tom, co se asi stalo. Když jsem si uvědomil, že všechen ten odpornej smrad spáleniny je ve skutečnosti zápach z pečínky těla pani Sýrový, udělalo se mi zle. Šel jsem se ven vyzvracet do sněhu. A pak jsem si cvaknul z lahve vodky, kterou měl můj předchůdce, zřejmě coby pozornost od nějakýho dodavatele barev, schovanou v jednom rádoby šanonu. Nejdřív jsem ji chtěl vzít dolů ostatním, jen tak, pro zvládnutí týhle posraný situace, ale pak mi to přišlo jako dost blbej nápad. Bylo sedm ráno a policajti tu mohli bejt každou chvíli. 

A taky byli. Nejdřív přilítla rozblikaná oktávka a se skřípěním brzd a možná trochu teatrálním smykem jen tak na efekt zastavila těsně před vratama do haly. Skoro to vypadalo, že se řidič chystá vjet přímo dovnitř. Vylezli dva obří policajti, takový ty zásahový v černejch hadrech, ověšený nejrůznějšíma slznejma sprejema a obuškama. Tvářili se přísně. Za nima hned v závěsu dorazily dva policejní teréňáky, ale navzdory akčním autům z něj vylezli čtyři obtloustlí páprdové v uniformách. Takoví ti, co jen pořád něco zapisujou a sedí v okopanejch polobotkách v teple kanceláře nad nejlevnějšim turkem s pořádně temnym lógrem.

„Všichni musí ven, budeme zajišťovat stopy,“ velel důležitě ten s největším panděrem. To, že svejma autama právě totálně rozjezdili veškerý případný stopy ve sněhu před halou, vůbec neřešili. 

„Nikdo nesmí svévolně opustit místo činu,“ vykřikoval dál břicháč. V očích všech policajtů byly vidět blesky vzrušení. Přijeli se přece podívat na vraždu. Bylo jim víc než jasný, že oni ji vyšetřovat nebudou, ale byli tu aspoň první, jako první budou zapsaný v protokolech a budou o tom moct mluvit. V místní maloměstský strážnici budou za božstvo. A třeba to vyřeší, než je předběhne někdo z okresu. Co když je povýší? Co když dostanou vyznamenání? Sladká představa, osmadvacátýho října na Pražskym hradě jim Zeman propíchne hruď zavíracím špendlíkem metálu. 

Pak dorazila sanitka. Pomalu, na pohodu, bez kraválu. Dobře věděli, že už není kam spěchat. Za další půlhodinu přijelo civilní auto. Komisař. Vyšetřovatel. Byl jsem zklamanej. Čekal jsem Schimanskýho, Moulina, Maigreta… Byl to zase břicháč. Mohlo mu bejt hodně přes padesát, byl víceméně plešatej, ale snažil se to zamaskovat natuženou přehazkou. Nevím, čím ji k pleši přilepoval, ale bylo to něco žlutýho. Vedle něj, na sedadle spolujezdce, seděla odbarvená blondýna. Nebylo jí vidět do obličeje. Byla shrbená k vysílačce a horečně s někým komunikovala. Jak za sebou tlusťoch s přehazkou nezavřel dveře, byl její pištivej, vysokej tón slyšet až ven. 

A pak vystoupila. Hned na první pohled bylo vidět, že je ve skutečnosti úplně tmavě černovlasá, ale se svym přirozenym vzhledem se zřejmě neztotožnila. Měla nepříjemně špičatej nos a tvářila se strašně vážně. Protože prostě vážná byla. Detektiv s přehazkou se opřel o zadní dveře auta a zapálil si cigaretu. Někam telefonoval. A díval se. Díval se na mě, jak stojím zmrzlej před halou, jen v košili a bundě, co má rozbitej zip. Díval se na Gumana a ostatní dělníky, který si vzájemně podávali zapálený cigarety a tvořili jakejsi kruh improvizovaný soudružnosti. Začalo znova drobně sněžit. Pak přijely další dvě auta. Zase civilní, bez označení. Technici. Ti vypadaj vždycky tak nějak stejně a je skoro jedno, jestli řešej problém s telefonní ústřednou nebo jedou ohledávat mrtvolu.  

„Inspektor Brabec,“ představil se ten s přehazkou. Měl pevnej stisk a zdánlivě nezúčastněnej pohled, ale možná to jenom dobře hrál. A taky páchnul. Takovej ten starší chlap, co nikdy nepoužívá kosmetiku. 

„V tenhle moment jsem hlavní vyšetřovatel a pravděpodobně u toho i zůstane. Vy jste teda ředitel týhle fabriky?“

„Provozní ředitel. Hlavní slovo tu má majitel, pan Gruber, ale ten řídí lakovnu víceméně na dálku z Prahy.“

„Ale lidi máte na starosti vy, ne?“ kývl při tom směrem ke kouřícímu hloučku, kterej z nás nespouštěl oči. 

„Jo, lidi patří pode mě. Ale jsem tu krátce, ještě ve zkušebce.“

„Jste odsud?“

„Ne, dojíždim z Prahy.“

„Aha. A jak se vám tu teda líbí, je to trochu zapadákov. Že jste nesháněl práci spíš v tý Praze?“

„Hm, tak nějak to vyšlo.“ Pokrčil jsem rozpačitě rameny. „Vlastně jsem chtěl dneska skončit.“ Inspektor Brabec se na mě tázavě podíval. „Ale?! Tak tohle svoje rozhodnutí budete teď asi muset trochu odsunout. Alespoň dokud to tady nějakym způsobem nerozlouskneme. Co to bylo za ženskou?“ ukázal inspektor významně palcem směrem za sebe. „Myslíte, že ji někdo mohl chtít zabít?“

„Mno, byla docela složitá. Vlastně byla hodně nesympatická. Ale že by ji kvůli tomu chtěl někdo přímo zabít? Možná v afektu, jestli byl někdo nalitej nebo nafetovanej… Nejsou to žádný andílci,“ pokynul jsem nenápadně směrem k dělníkům. 

„Dobrá. Tak my si tady s kolegama omrkneme situaci, trochu si to tady sesumírujeme a vy se tady pod dohledem mojí kolegyně přesunete do nějaký místnosti, kde byste se mohli všichni zaměstnanci, co jste tu, hromadně shromáždit.“ 

Odbarvená blondýna napřáhla ruku. „Martínková. Máte tady nějakou jednačku?“

„No, to ani ne, ale můžeme se sejít v mojí kanceláři, mám tam takovej velkej jednací stůl, asi se tam všichni vejdeme.“

Byla to trapná, dlouhá chvíle. Dělníci! Všechny ty podivný individua v čele s dvěma blondýnama, naší skladnicí Sandrou Bíbrovou a policistkou Martínkovou. Seděli kolem velkýho oválnýho stolu u mě v kanclu. Já seděl ve svym pohodlnym řiditelskym křesle normálně u svého stolu. Trochu mě to od nich aspoň distancovalo.Všichni jsme se potajmu pozorovali, ale nikdo nechtěl začít mluvit. Občas někdo pronesl jen takovou tu prázdnou hlášku do davu, jako že je to hrůza a že chudák paní Sýrová a že si to nezasloužila. Ale kromě Bíbrový si to asi nikdo z nich nemyslel. Myslim, že Sýrovou zabil někdo z nich. Tipoval jsem si v duchu, kdo to mohl udělat. Musel to bejt přece jeden z nich. Za jedno na to jeden jak druhej vypadali, za druhý hala byla ráno přece zamčená, takže by se tam někdo úplně cizí těžko dostával. Leda že by ho Sýrová sama dovnitř pustila hlavním vchodem. 

Nejblíž ke mně, první vlevo, seděl mistr lakovny Emil Guman. Ten byl podle mě podezřelej číslo jedna.. Za prvý měl jako jeden z mála klíč od haly a za druhý Sýrovou přímo nenáviděl. Že ji zabije, tvrdil snad několikrát denně. Ale myslel jsem si, že u něj zůstává vždycky jen u keců. Těžko říct, čeho je schopnej, když se naleje. Vedle něj seděli oba Bulhaři. Obrovitej Igor s vypitym obličejem a jeho malej bratr Asen. Igor vypadal nezúčastněně. Koukal netečně do stolu a očividně mu bylo všechno jedno. Myslim, že Asen se už několik dní nemyl. Zápach dechu prosycenýho vodkou a štiplavě nepříjemnej pach potu se šířily místností až k mýmu stolu. Neučesaný, dlouhý černý vlasy, který si obvykle stahoval do koňskýho ohonu, měl tentokrát rozpuštěný. Kolem očí měl ještě zbytky modrý práškový barvy ze včerejší šichty. Vypadal jako vyžilej varietní umělec.

Vzadu za Asenem se krčil Láďa Smrž alias vykousanej Láďa. Co chvíli se mu obličej sešklebil do podivný grimasy, jako by jeho tělem projel nečekaně elektrickej výboj. Nevypadalo ale, že by si toho Láďa vůbec všimnul. Koukal nepřítomně kamsi za ostatní a vypadal taky dost mimo. Zkušenej feťák, jak říkal Guman. Jo, asi měl pravdu. I Láďa mohl Sýrovou zabít. Fyzicky by na to měl a mentálně vypadal dost nestabilně. Vedle Ládi seděl tmavej, tradičně zamračenej Josef Kašparovský, Kašpárek, jak mu pro jeho malou postavu posměváčsky přezdívali ostatní. Vypadal popelavě a nevyspale. Určitě zase chlastal. Ostatně jako všichni tady. Byl to fakt skrček, ten by asi na mohutnou Sýrovou nestačil. Ale důvěru ve mně teda zrovna nebudil. Ke Kašpárkovi se tisknul mladej Tomáš Brynda. Bylo to zvláštní. Skoro jako by chtěl dát Kašparovskýmu hlavu na rameno. Pravda je, že jsem je při divoký vánoční besídce načapal zamčený spolu na záchodě. Byli ožralý a oba tam chrápali. Ale co se tam odehrávalo předtím? Že by mezi nima bylo nějaký spojení? Divný je, že si toho nikdo z dělníků už dávno nevšimnul, takovouhle věc by určitě nenechali bez náležitý odezvy. 

Poslední na levý straně stolu seděl mohutnej Vlasta Kudrna. Jeho temně rudej obličej, protkanej nesčetným množstvím fialovejch žilek, byl výrazně pobledlej. Myslim, že měl pro Sýrovou trochu slabost. Za tu krátkou dobu, co jsem v lakovně pracoval, se v její kanceláři objevoval až moc často. Možná proto se tvářil tak divně zkroušeně. Oficiálně držel samozřejmě s ostatníma a na Sýrovou dole na hale nadával úplně stejně jako oni. 

Na protější straně stolu seděly jen ženský. Vlastně bylo zajímavý, jak se dělníci automaticky rozdělili. Černooká Iva byla z daný situace očividně v šoku. Nemluvila, měla pevně sevřený rty jen do malý úzký linky a co chvíli jí z očí ukápla slza, kterou pak roztřesenýma rukama utírala jen tak dlaní chvatně ze stolu. Tváře měla úplně šedobílý. To stará Bryndová se naopak tvářila, že se jí to vůbec netýká. Za silnejma dioptrickejma brejlema jí naprosto neřízeně lítaly oči ze strany na stranu. Její jedinou starostí byla máslem namazaná houska, kterou co chvíli začala lovit kdesi v kapsách modrýho pracovního pláště. Vždycky si trochu odžužlala a pak ji zase spustila do hlubin velkejch kapes. Jíst po takhle malejch kouskách jí zřejmě přišlo ve společnosti zdvořilejší.

Pravou stranu stolu uzavírala Sandra Bíbrová. Koukala upřeně do stolní desky, kroutila hlavou a občas jen usykla: „Taková hodná pani.“ Jako vždy byla silně nalíčená a zřejmě hlavně proto se s neskrejvanym úsilím snažila potlačit slzy. Nevim, jestli to mělo bejt součástí nějaký policejní taktiky. Možná chtěla policistka Martínková jenom prolomit zoufale trapný ticho. Rozčísnout tu hutnou atmosféru, nasáklou výpary stráveného alkoholu a lidskýho potu. Ale náhle vstala od stolu a se zkříženýma rukama na prsou se zeptala směrem k dělníkům: 

„Byla tady oblíbená, ta paní Sýrová?“

„No jasně, že byla. Byla to docela správná ženská,“ vyhrknul nečekaně pohotově Kašparovský. 

„Jak správná ženská?“ ohradil se zlostně Guman. „Dyť to byla normální kráva!“

…………………………………………………………………………………………………………………

Celý článek si můžete přečíst na stránkách magazínu Legalizace č. 45. Legalizace se semínkem konopí v příloze je k dostání také v e-shopu Legalmarket.cz. Stáhnout si můžete i elektronickou verzi magazínu nebo si ho za zvýhodněnou cenu předplatit a těšit se na pravidelné dárky a pohodlné dodání až domů.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!