Oliver Sacks vystudoval lékařství na Oxfordské univerzitě, poté se přestěhoval do Spojených států, kde působil nejprve v sanfranciské nemocnici Mt. Zion a od roku 1965 až do své smrti v roce 2015 žil v New Yorku, kde se věnoval neurologické praxi a publikační činnosti. Ve svých knihách seznamuje čtenáře s nejzajímavějšími klinickými případy ze své praxe, ale zároveň se sám opakovaně zamýšlí nad vztahem mezi fyziologickými procesy v mozku a naším uvažováním, vnímáním světa a chováním.
Proč vidíme věci, které nejsou?
Sacksova poslední, v pořadí již dvanáctá kniha se věnuje právě změnám ve vnímání okolního světa a reality, kdy se člověk dostane do změněného stavu vědomí, v němž halucinuje. Příčin může být dle autora mnoho – nejen nám dobře známé užití psychedelických substancí (například samotným Sacksem popisované zkušenosti s LSD, meskalinem a amfetaminy z dob mladického experimentátorství), ale i zdravotní důvody – oční potíže, spánková obrna, migréna, epilepsie, vysoká horečka, cukrovka, otrava alkoholem či abstinenční syndrom.
Autor zde nezachází příliš do detailů, co se týče medicínského a odborného vysvětlení toho, proč vidíme věci, které neexistují, ale zabývá se především konkrétními halucinačními prožitky a zkušenostmi svých pacientů. Publikaci by možná více slušel název „Stovky různých halucinací: Od tančících mužíků přes traumatizující noční můry až po poznání božství.“ O to je ovšem celá kniha přitažlivější pro všechny čtenáře, kteří má zájem o srozumitelně podaný pohled odborníka na složitou problematiku lidského vnímání (ne)reality.
Nedílná součást člověka
Co jsou vlastně halucinace, které měly vždy důležité místo v našem duševním i společenském životě? Původní význam z 16. století byl vcelku vágní – „bloudící mysl“ – a až ve třicátých letech 19. století dal francouzský psychiatr Jean-Étienne Esquirol tomuto pojmu jeho dnešní význam. Přesná definice se sice dodnes různí, obecně se však podle Sackse dá pojmenovat jako „vjem vznikající bez přítomnosti vnější skutečnosti – dotyčný vidí či slyší něco, co reálně není přítomno.“ Autor zároveň o halucinacích hovoří jako o „pozitivních jevech“, které na rozdíl od běžných neurologických diagnóz neznamenají, že nám „v hlavě něco chybí“ (jako v případě neurologických poškození v důsledku nehod, vrozených deficitů či nemocí), nýbrž přebývá.
Obdiv halucinací i strach z přiznání
V Halucinacích se také dozvíme, že nejedna kultura považuje halucinace i sny za vyšší stavy vědomí a snaží se je aktivně navozovat pomocí duchovních cvičení, meditace, psychedelických substancí nebo odloučení. Bohužel naše současná západní kultura považuje halucinace spíše za příznak šílenství nebo znamení, že se s hlavou (mozkem) dotyčného děje něco špatného. I z toho důvodu se podle Sackse najde řada lidí, kteří se bojí svěřit okolí a především svému lékaři, že trpí halucinacemi (teď máme na mysli spíše ty samovolné, vznikající v důsledku abnormálních procesů v mozku, nikoli „uměle“ navozované například psychedeliky). Autor měl dle svých slov štěstí, že ve své praxi poznal řadu lidí, kteří se mu se svými prožitky ochotně svěřili, a sám tuto knihu považoval za jakýsi atlas nebo antologii halucinací: „Líčím tu prožitky jednotlivců a to, jaký na ně mají dopad, protože to, co halucinace dovedou, můžeme pochopit jen tehdy, vezmeme-li si na pomoc autentické zážitky těch, kdo je zakoušejí.“
……………..……………..……………..……………..……………..……………..……………..
Halucinace
dybbuk, Praha 2013, 1. vydání
Cena 329 Kč
Knížka Hlucinace je k dosání v e-shopu magazínu Legalizace Legalmarket.cz. Doporučujeme i další publikaci neurologa Olivera Sackse s názvem Migréna, ve které se autor věnuje lidem s „bolestmi hlavy“ a ukazuje jim, že trpí nejspíše neurologickým, po všech stránkách složitým onemocněním, které v jejich životě sehrává jedinečnou roli a je jakýmsi jejich určitým a osobitým „výrazem“. Migréna tak z tohoto pohledu není nepřítel, jehož je třeba se co nejrychleji zbavit. Je to naopak životně důležité sdělení organismu, kterému je nutno naslouchat, porozumět mu a adekvátně na ně reagovat.
