Aktuální článek
Jáchym Topol: Stínadla potřebuješ

Jáchym Topol: Stínadla potřebuješ

  • Co vám může vzít sláva? Například samotu. Čím je Jáchym Topol známější, tím méně má času na samotné psaní a nedostává se mu ani kýžené samoty, bez níž se tvorbě příliš nedaří.

Kousek od Národní třídy a kousek od piazzety Národního divadla, jež nese jméno prezidenta Václava Havla, je ukrytá nenápadná instituce, která byla před několika lety založena po vzoru prezidentských knihoven ve Spojených státech a je jedinou svého druhu v Evropě. Knihovna Václava Havla. A právě zde jsme se setkali se spisovatelem Jáchymem Topolem, který je programovým ředitelem a dramaturgem knihovny. Povídali jsme si o mnohém. I o tom, jak paradoxně čím je spisovatel známější a slavnější, tím méně má času na samotné psaní a nedostává se mu ani kýžené samoty, bez níž se tvorbě příliš nedaří.

Jáchyme, ty jsi vlastně z hodně umělecký rodiny, tvůj otec byl dramatik Josef Topol, dědeček spisovatel, byl jsi tím odmalička obklopený. Dá se v takové rodině vyrůst v něco jiného než zase v umělce? 

Ale jo. Táta za komunistů jako dramatik a spisovatel pracovat nemohl, byl dlouhou dobu kompresorista, já jsem dlouho pracoval u zedníků, můj bratranec Čestmír je vyučenej truhlář, sestřenice má koňskou farmu, strejda byl zootechnik, takže máme v rodině i „normální“ lidi.

A měl jsi nějaký dětský sen, čím jsi chtěl být?

Chtěl jsem být nejdřív cestovatelem, pak archivářem nebo knihovníkem. Což se mi teď v Knihovně Václava Havla v podstatě splnilo. Ale za komunistů jsem dělal ledacos. Samý dělnický povolání. Skladník, topič, zedník. Já na tu dobu vzpomínám víceméně s radostí. Když kopeš krumpáčem, taháš cihly a vůbec pracuješ manuálně den po dni, týden po týdnu, měsíc po měsíci, když jseš mladej a nemáš ještě pocit, že ti to huntuje tělo, je to strašně fajn. Tak nějak příjemně ti odplouvá duch. Nechtěl bych se žádnýho manuálního pracovníka dotknout, ale mně to tehdy připomínalo plavání. Strašně dobře mi v hlavě naskakovaly verše nebo podobný věci, přesně jako když plavu. To dělnický povolání bylo vždycky fajn, protože já tam byl jenom jako pomocnej dělník, což bylo důležitý, nikdy jsem neměl žádnou zodpovědnost. Ono bejt na stavbě jako polír a neustále počítat a propočítávat, to je strašný, to bych dělat nechtěl. Ale zrovna nedávno jsem potkal jednoho kamaráda, kterej byl bezdomovec a teď pracuje v Sady, lesy, zahradnictví, a ten mi připadal tak spokojenej. Takže v sobě takovou koketérii s tím v sobě pořád mám. Co mě těší, i když vůči lidem, který tvrdě manuálně pracujou, je to až trochu drzost, já hrozně rád štípu dříví. K tý poslední knížce, k Citlivému člověku, jsem se doslova prodřevil. 

Do lékárny si to přece nepudeš kupovat! Seženeš si něco jinýho anebo si něco jinýho vynalezneš. I proto, aby to nebylo legální. Ty ta Stínadla potřebuješ.

Jak prodřevil?

Mám tři sekyry, v lese kousek ode mne byla taková parta, se kterou jsem neustále kšeftoval, protože tam, kde jsem to psal, se musí topit i v srpnu. Takže na každou stránku jsem si prostě naštípal dříví, což bylo naprosto bezvadný. Mám k tomu moc dobrej vztah, akorát je blbý, že nejsem zručnej. Nejsem prostě šikovnej. S tátou kdysi na jeho baráku, když jsme omylem přejeli zajíce, on vyskočil z auta a ještě ho dorazil kamenem, aby netrpěl, stáhnul ho, vykuchal a upekl. Což je ta normální přirozená znalost kluků narozených na venkově. A to já už prostě neumím. A tam, kde jsem psal svoji poslední knížku, teď zuří rekonstrukce, dělá se tam elektřina, dělá se tam voda, bude to snad pěkný a pohodlný, ale mě ty práce tak otravujou! Nebaví mě chodit za těma lidma a kontrolovat je, hádat se s nima o peníze, z toho jsem strašně dneska otrávenej. Měl jsem takovou hloupou představu, že seženeš nějaký prachy, najmeš si řemeslníky a ti to prostě udělají. Ale že za nima musíš chodit a furt se jich doprošovat, pak s nima chodit na pivo… Vy jste mě zrovna zachytili ve stavu jakéhosi naštvano-zklamání. Vím, že jsou i chlapi, kteří to umějí udělat sami, ale já bohužel ne. Neumím ani elektřinu, ani obklady, já tam můžu maximálně tak jezdit s kolečkem. 

Legalizaci čtou většinou mladí lidi a ti si asi moc nedokážou představit dobu za socialismu, kdy se mnoho lidí jako vaše rodina pohybovali v disentu a že jste vlastně byli vyděleni z většinové a poslušné společnosti. 

Když byla v roce 1977 publikovaná Charta 77, stálo v ní mimo jiný i konstatování, že děti z disidentských rodin, tedy z rodin rozkolníků, rebelů a dalších protestujících, nemají možnost se kvůli aktivitám svých rodičů dostat na střední školu. Ale režim chtěl ukázat, že lidi, co to sepsali, lžou, tak jsme se my, děti z disidentských rodin, na gympl najust dostali. Ale na jeden, abychom byli pěkně pod drobnohledem. Takže na gympl v Radotíně chodila dcera herce Pavla Landovského, syn politika Petra Pitharta, dvě dcery historika Karla Bartoška, kterej byl zavřenej, já a brácha a další děti z podobných rodin. A my jsme si tam utvořili svoje takový ghettíčko, byli tam profesoři a učitelé, kteří nás furt otravovali, ale daleko víc tam bylo těch, kteří na nás byli hodní. Paní profesorka Posseltová mi nosila samizdaty, který já rozdával ve třídě, zase jiný profesorce jsem nosil nahrávky DG 307 a The Plastic People of the Universe. Tím bych chtěl jenom ukázat, že to působí strašidelně, ale my si to fakt užívali. My všichni jsme se spojovali okamžitě nějakými vnitřními tykadly s podobně postiženýma a vytvářeli tak společenství, kterýmu se pak šířeji říkalo underground, neoficiální kultura, alternativa. A i když to bylo občas docela drsný, docházelo k fackám od policajtů a vyhazovům ze škol, nedám na to nikdy dopustit a považuju to za senzační dobu. A navíc, když jsi takhle pronásledovanej, vybudí to u tebe takovou trochu snobskou reakci, že si vlastně v tom věku připadáš o to lepší. Než třeba ti pitomci, co tě nahánějí. Já si nemůžu vůbec stěžovat.

A přetrvává ten pocit pak třeba i dodnes?

Ani ne, ten život pak už je jinej. Tohle byla doba, kdy jsi fakt mladej, sedmnáct, devatenáct, dvaadvacet, první parta, první zamilování se, první ožíračky, první pokusy s drogama, první cestování, tehdy se ten pocit děje. Seš furt pod drobnohledem a nahánějí tě policajti, takže se v tobě vytvoří jakási pýcha na to, že jsi mánička nebo pankáč, pýcha na to, že seš jinej. Když už je pak člověk opravdu dospělej, už je to jiný. Život se mění a ty už za něj začneš pociťovat nějakou odpovědnost. 

Tvůj brácha Filip byl jen o tři roky mladší než ty. Byl to on, kdo založil legendární kapelu Psí vojáci?

Jo, on se svými spolužáky ještě na základce, s Davidem Skálou a Honzou Hazukou. Jako starší brácha jsem se tam vocmrndával okolo a oni hráli moje texty. Byli tehdy strašně mladý a jejich jedno z prvních vystoupení bylo, když dělali předkapelu The Plastic People of the Universe, Pašijové hry velikonoční. Oni byli staří androši, těm bylo tak třicet, a Filipovi a mně bylo asi třináct a šestnáct. A Václav Havel nás pozval na Hrádeček jako předkapelu. To byl taky zvláštní okamžik, kdy jsme se pokoušeli dostat do Divadelního studia Rubín na Malé Straně. Tehdy mívalo takovej punc nezávislosti. Ten šéf si nás tam vyposlechl a říkal, kluci, to je strašně dekadentní a depresivní, to je underground, táta chartista, tady nemůžete bejt. Ale říkal nám to docela smířlivě. A jak jsme byli tak mladý, byli jsme i strašně smutný, že nebudeme hrát v divadélku Rubín. Přišli jsme domů a tam seděl táta s Havlem u džbánu s pivem, ptali se nás, co je, tak jsme jim to zklamaně všecko vypovídali. A Havel řekl, tak budete hrát u mě! Jako předkapela Plastiků. A my málem upadli. Tak se to stalo. To byl neuvěřitelnej vstup nejenom do hudebního světa a ta písklata se tam potkávala s těma androšema, Vráťa Brabenec byl na nás strašně milej, všichni se s náma bavili, bylo to skvělý. Rok 1978 to byl, myslím.


Filip byl podle mě navenek daleko divočejší než ty.

Já jsem byl spíš introvert, kterej si někde zalezl a četl si, Filip byl ten, kterej bavil společnost. Jako starší a ve fázi vynucené abstinence byl ale introvert i on.

Minulý rok jsi dostal Státní cenu za literaturu za román Citlivý člověk. Co to pro tebe znamená?

V podstatě je to úplně skvělý, že tahle knížka, do který bylo tolikrát nakopáno, dostala nakonec takovou cenu. To je ohromující. Ale je tam samozřejmě i divnej pocit – jak to, že já můžu dostat státní cenu? Myslím si, že je to legrační symbol v tekutých píscích společnosti, v nichž se pohybujeme. Komický bylo, že krátce potom, na knižní ceně Magnesia Litera prohlásila odborná komise ústy svého předsedy pana Fischera, že kniha Citlivý člověk nemůže být nominována na žádnou cenu pro nepřekonatelný odpor některých členů odborné literární komise. Já jsem na to čuměl jako blázen. Co to je? A teď jsem třeba zjistil, dostal jsem mail, že jsem nominovanej na cenu Česká kniha. A se mnou Vladimíra Valová, úžasná začínající spisovatelka z Třebíče. Napsala knihu povídek Do vnitrozemí a já ji všude propaguju. Účelem této ceny je prý propagace české literatury v zahraničí. Ale proč tam dají mě, kterýmu vyšlo v zahraničí všechno, a úplně neznámou holku? Mně připadají ti lidi v komisích trochu ujetý. Je to fajn, ale co já mám zase někam chodit a klanět se a děkovat… To není stížnost, to ne. Prostě takhle se to děje. Ten Citlivý člověk mohl klidně taky zapadnout. Teď jsem měl sraz ve Velrybě s kamarádem, kterej to asi bude překládat do angličtiny, takže vlastně je to bezva. 

 Vždycky si říkám, přestaň skučet, ty stvůro, Cervantes přišel o ruku, umělci z generace mýho táty byli čtyřicet let zakázaný, co si stěžuju?

Tvoříš snadno? Nebo máš nějaký svůj systém, rituály?

Těch rituálů mám fůru, když už tvořím, ale ten základní systém je bejt sám. A prostě vím, že když se člověku třeba rozbijou vztahy a tím se mu rozbije a posune všechno, a zůstane sám, že to může bejt až smrtelný. S tím nežertuju. Ale na tu tvorbu člověk sám bejt musí. To jsou plástve, týdny, měsíce a roky, a s tím vlastně celej život bojuju. Jsem šťastnej, že mám skvělý děti a bezvadný vztahy, ale zároveň pro napsání tý knihy potřebuješ samotu. Takže mám státní cenu, už nejsem taky úplnej jinoch, ale zjišťuju, že furt bojuju s tím samým jako třeba před pětadvaceti lety. Jak na to psaní najít čas. Neptám se jak a co psát, to vím. Ale ptám se kde a za co. A takhle to bude celej život. Vždycky si říkám, přestaň skučet, ty stvůro, Cervantes přišel o ruku, umělci z generace mýho táty byli čtyřicet let zakázaný, co si stěžuju? Tohle je pro spisovatele nejlepší možná doba. Protože literatura ještě existuje, ještě trvá. Vždycky jednou za pět nebo za sedm let mívám pocit, že literatura už skončila, ale prostě neskončila a ani hned tak neskončí. Jenom s Citlivým člověkem jsem měl zatím asi třicet veřejných čtení, a ať je to Rožnov pod Radhoštěm nebo Olomouc, Brno nebo třeba Nový Jičín, tam je narváno. A lidi se smějou a baví je to. Takže literatura nekončí a za našich životů pořád bude. 

Nekončí ale tištěná, papírová literatura?

Když jsem byl ještě v Lidových novinách, před sedmi osmi lety přišla velká revoluce, čtečky. A furt se psaly články typu: Skončí knihy? Dělaly se rozhovory s nakladateli, dělaly se statistiky, a ono houby. Tištěná kniha naprosto přežila. Já bych chtěl mít čtečku, když někam jedu, ale ta klasická kniha tak nějak nejde zrušit. Když byl v Praze Umberto Eco, ptali se ho přesně na tohle. A on říkal, že si o knize myslí, že je to stejnej konečnej vynález jako nůž, motyka, kolo nebo polštář. Když jedeš metrem, vidíš, jak tuhle dvě holčičky čtou příběhy o ponících, nějakej chlápek čte military o invazi v Normandii, jinej čte harlekýna, někdo matiku, ale všecko to jsou papírový knihy. 

Co tvorba a drogy?

To pro mě bylo obrovský téma ze začátku, protože jsem byl obrovsky ovlivněnej čtením prokletých básníků, ať už to byl Rimbaud nebo Baudelaire a Verlaine, pak přišel zase náraz beatniků. Pamatuju si, jak jsem fascinovaně četl Burroughsova Feťáka, jak jsem pak od rána do večera pil, nebo jak už jsem pak byl trochu vyrovnanější, najednou přišel a zničil mě Bukowski. To jsem měl pocit, že musím jít na to pivo a mluvit s nějakou blondýnou. Takhle mnou ty literární vlivy cloumaly a vláčely, až mě teda docloumaly k tomu, že ani ň. 

A je to nejlepší?

No spíš jediný možný. Ta samota s alkoholem mi určitě fantazii nějak uvolnila a pomohla tvorbě, ale nikdo o tom nic lepšího neřekl než Iggy Pop. To jsem si kdysi vytrhl z novin a nesl jsem to svýmu kamarádovi Petru Placákovi se slovy: Vidíš, vidíš? Iggy Pop říká, ze začátku je to skvělý, nastartuje tě to, ale pak už s tím musíš jenom bojovat, bránit se tomu, a když si nedáš majzla, sežere tě to. 

Mám s tím podobnou zkušenost jako ty.

S tím Citlivým člověkem jsem měl rok a dva měsíce nádhernou abstinenci. Kdybych touhle totální abstinencí neprošel, asi bych tu knížku nedopsal. Já měl navíc kdysi dávno, asi před dvanácti lety, jednu dobrou zkušenost. To jsem dělal ještě v Respektu a seděli jsme na poradě úplně zoufalí, byla uzávěrka a léto ještě k tomu. Rychle nějaký letní téma! Co si kdo vezmete? Někdo dostal Koněpruský jeskyně, kde zrovna něco objevili, další šel zkoumat, co se děje na náplavce. A co ty, Jáchyme? – Šel jsem kolem vývěsky s nápisem Anonymní alkoholici. To je teď hodně populární. – Jdi to udělat! Takže jsem šel k Anonymním alkoholikům, kde jsem prožil úžasně inspirativní a zajímavou hodinu. Lidi, kteří tam docházejí, o tom nemají veřejně mluvit, tak o tom nebudu mluvit ani já, ale dospěl jsem ve svým životě k tomu, že kdo si myslí, že má problém s alkoholem, tak ho má, ale většina lidí si myslí, že ten problém nemá, i když má. A Anonymní alkoholici s tímhle umí skvěle pracovat. Takže na ně nedám dopustit. 

Zatím jsem je znal jenom z amerických filmů, ale netušil jsem, že jsou i tady. Třeba jako alternativa ke klasické léčbě alkoholismu.

Já nikdy žádnou léčbu nezažil, patřím k těm, co si říkají, hele, vykašli se na to, zbrzdi to, a najednou zjistí, že to nejde. Že si dají čtrnáct dní pauzu a pak se ožerou o to víc. Ale AA mi pomohli na rok a dva měsíce, a ta střízlivost byla skvělá. Teď jsem před třemi měsíci přestal kouřit. To už se můžu pochlubit, to už je docela dobrý, když jsem do tý doby kouřil krabičku dvě denně třicet let, ne? A kupodivu mi k tomu zase pomohla kniha. V životě bych neřekl, že mi pomůže kniha, mně, kterej se těmhle motivačním a podobným brožurám směju. Ale tuhle musím doporučit. Napsal ji Allen Carr a jmenuje se Snadná cesta jak přestat kouřit. A ten pán mi dal do hlavy zásadní věc: že to odvykání, to nekouření, není trápení. Že nemusím lézt po zdi, ale že je to fakt radost. A myslím si, že podobný je to i u chlastu. Když u toho budu kňučet a svíjet se a odškrtávat si dny, jak dlouho už jsem se nenapil, to je na hovno. Já z toho prostě musím mít radost, a to si dokážu zařídit. 

K tomu ale taky musíš najet na jinej životní program, a ne dál chodit do hospody.

Jasně, můžeš místo toho třeba štípat dříví nebo psát romány, to můžu doporučit. Anebo dělat cokoli jinýho, co tě odvede od myšlenek na alkohol nebo cigarety. Hlavně se nesmíš nudit a užírat. Takže jsem za tu abstinenci v délce rok a dva měsíce rád. Pak jsem si řekl, že to zase vyzkouším, ale mám pocit, že jsem se dostal do stavu, kdy na mě alkohol působí jako depresant. Kdy jednou dvakrát je to fajn, ty opojný pocity s kamarády, ale pak potřetí počtvrtý už to přestává bejt příjemný, začíná to bejt otravný a nic už z toho nemáš. Akorát depresi. 

Taky jsi byl oceněn jako účastník „třetího odboje“. Jak se cítíš?

Ale spíš ostudně. Beru to jako historickou věc, jsem děsně rád, ale jsem si dobře vědom toho, že mám zase strašlivý štěstí, že jsem byl tehdy jenom kluk a ty zuby železný opony mi jenom trošku cvakly tričko, možná mě maličko škrábly. Ale ti o deset let starší androši, Zajíček, Jirous, Brabenec a spousta dalších, ti v té době už seděli dva tři roky, a ti starší o dalších deset let dřeli už léta v Jáchymově. K těmto lidem mám obrovský respekt a úctu, celej život mě zajímají, a vím, že sám jsem jenom takovej spratek, kterej měl tehdy velký štěstí. A to ocenění beru a jsem na něj hrdej, podepsal jsem Chartu 77, to všechno je v pořádku, ale moje generace měla prostě velký dějinný štěstí. Protože už třicet let zažíváme i svobodnej život se vším všudy. A hlavně naše děti se do svobody už narodily. 

Všichni jsme se spojovali okamžitě nějakými vnitřními tykadly s podobně postiženýma a vytvářeli tak společenství, kterýmu se pak šířeji říkalo underground.

A ty můžeš být dramaturgem takové instituce, jako je Knihovna Václava Havla. Ona je to instituce nejen společenská, ale i dost politická. Je to v dnešní době potřeba?

To rozhodně jo. Už zase jo. Před pěti lety, když jsme měli třeba pořad věnovaný Chartě 77 nebo polské Solidaritě, nebo projekt s názvem „Vzdor proti totalitárním režimům“, znělo to lidem jako výkřiky z minulosti, a dneska už je to zase sakra aktuální. Takže máme pořád nabito. Na pořadech, který se týkají třeba Václava Havla nebo na debatách na nejrůznější aktuální témata, ať jsou to uprchlíci a radikalizace český společnosti, anebo vítězství Miloše Zemana. 

Ze své pozice musíš dost jasně vidět, jak se politika a společnost mění v čase od Václava Havla až do současnosti.

Nemuč mě, prosím, politikou! Kdybych se o to chtěl podělit, budu psát úvodníky. Můj názor je na to ale jednoduchej. Z praxe. Zítra ve dvě moderuju pořad „Ukrajina a její literatura ve válce“, a večer pořad s běloruským spisovatelem Zmicerem Daškievičem, který asi pět let seděl, teď o tom napsal knihu s názvem Červ. Co víc ti mám povídat? Zabývám se takovými věcmi, to nebezpečí ve vzduchu cítím furt, zároveň nechci bejt patetickej, nejsem aktivista, ale tyhle věci prostě nejsou tak, jak mají bejt. 

Myslíš si, že v rámci všeobecný svobody by měly být legální i drogy? Marihuana a i ty další?

Vůbec se tím nezabývám, nemám na to jasnej názor. Jako léčivo nebo medikament pro lidi, kteří mají bolesti a nějakou nevyléčitelnou chorobu, říkám ano, ať je legalizovaný cokoli, co jim pomůže! Ale jako otec šestnáctiletý a jednadvacetiletý dcery si vůbec nemyslím, že by bylo dobrý drogy legalizovat. Vůbec. Mám určitou zkušenost třeba z Amsterdamu, že většina lidí, co tam bydlí, se těm, co hulí, směje. Protože tam už hulí akorát turisti. Holanďani to dělají tak v pubertě, pak jdou studovat a vedou docela normální život. Já na to nemám kladnej názor. Pro mě jsou všechny drogy včetně alkoholu nebezpečný. V jednom archaickém společenství to bylo tak, že když ses třikrát opil na veřejnosti, ubičovali tě k smrti. Ve starém Římě ženy nesměly pít víno, protože pak byly divoký a vyváděly. Ty restrikce nejsou vynález naší moderní společnosti, ty tady byly vždycky, provázely lidskou společnost odpradávna. Myslím si, že požívání drog se pojí jen k nějakým dávným rituálům přírodních obyvatel. Všichni se to dlouho museli učit, mít před těmi drogami pokoru a všechno bylo tvrdě pod kontrolou. Kdežto teď si můžeš vlastně cokoli koupit skoro na každým rohu. Takže na co si to tady hrajeme? Drogy nikdy nebyly pro každýho. Patřily jenom šamanům. Když se opil nebo zhulil bojovník, hrozila mu smrt nebo vyobcování z kmene. Chlápek musel bojovat nebo jít na lov, ten se nemohl ožírat, kdy chtěl. 

 Drogy nikdy nebyly pro každýho. Patřily jenom šamanům. Když se opil nebo zhulil bojovník, hrozila mu smrt nebo vyobcování z kmene.

Říká se, že kdyby se drogy zlegalizovaly, že by zmizel černej trh a i čistota drog by byla pod kontrolou, když už je lidi musí mít.

Ale víš to určitě? Myslím si, že hodně lidí, hlavně mladých, k těm drogám určitej pocit nebezpečí a tajemnosti potřebujou. Prostě zakázaný ovoce. A to, že ty si dáváš někde špeka, kterýho si někde koupíš na ulici od divnýho týpka, a jdeš třeba k městským hradbám ve Znojmě, když tam bydlíš, a tam si ho dáváš s kámošema, to je teprve vono! Ne když si to půjdeš koupit do lékárny, to je na houby. Tam si to přece nepudeš kupovat! Seženeš si něco jinýho anebo si něco jinýho vynalezneš. I proto, aby to nebylo legální. Ty ta Stínadla potřebuješ. Každej člověk je potřebuje. Nebo já alespoň jo, já jsem Rychlošípák.

Kterej z nich seš? 

Nevím, co tím myslíš. Asi jsem od každýho trochu.

Co plánuješ do nejbližší budoucnosti? 

Mám to tak den po dni, plány na zítřek a na další týden, do konce května ještě asi pět čtení z Citlivého člověka, z čehož mám obrovskou radost, že se ta knížka tak chytla, ta čtení mě navíc baví, když i lidi to baví, ale mám toho strašně moc, takže vůbec nevím, co bude, kdy třeba začnu psát nějakou další knížku. Já to tak měl ale vlastně vždycky. Jestli ji napíšeš za rok nebo za pět let, ono je to jedno. 

A máš už něco v hlavě?

Mám, ale to ti nemůžu říct.

Já jsem si to myslel!

To nejde z tý hlavy tak jednoduše vyndat. To trvá. Citlivého člověka jsem psal pět nebo šest let, což je strašně dlouhá doba. 

Ta knížka je opravdu skvělá.

Dík! Mě taky furt baví. A zítra vychází audiokniha, kterou čte výborně Petr Čtvrtníček. Snad je to taky trochu sranda, ta knížka.

Měl bys na závěr nějaký vzkaz pro čtenáře Legalizace?

No asi ne, žádný univerzální hipísácký rady nedávám, neumím to. Ledaže by tohle byl vzkaz: Dávejte si bacha, ale zase se moc nebojte. 

………………………………………………………………………………………………………………….

JÁCHYM TOPOL *4. srpna 1962 v Praze

Český spisovatel a žurnalista, signatář Charty 77, v minulosti šéfredaktor legendární Revolver Revue a redaktor časopisu Respekt či Lidových novin. Napsal několik sbírek poezie a deset prozaických knih, z nichž asi nejznámější jsou romány Sestra či Kloktat dehet. Jeho zatím poslední dílo, groteskní román s prvky absurdního černého humoru nazvaný Citlivý člověk, vyšel v roce 2017 a doposud stačil nasbírat jak veskrze kladné, tak i nechápavé až nenávistné reakce. Na podzim minulého roku mu za něj byla udělena Státní cena za literaturu. Jeho dílo již bylo přeloženo do němčiny, angličtiny, francouzštiny i norštiny. V současné době pracuje jako dramaturg a programový ředitel Knihovny Václava Havla v Praze.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!