Potíž byla v tom, že zůstal amatérem a přestože jeho znalosti i objevy byly obrovské, vědecká práce ho příliš nelákala (raději psal beletrii). Proto nedošel takového uznání, jaké si zasloužil. Řada jím objevených druhů byla nakonec připsána jiným, kteří je popsali důkladněji.
Mezi vlivnými postavami v novém Československu nebyl příliš oblíben (nebál se říkat a psát, co si skutečně myslel) a tvrdil, že u indiánů se cítí lépe než v pražské pokrytecké a maloměšťácké společnosti. Zřejmě i proto byl ve vlasti přehlížen a povědomí o něm je dodnes malé.
Pro nás je však nejzajímavější jeho cesta do Střední Ameriky. Kromě toho, že v botanické zahradě v Mexico City objevil kaktus považovaný za vyhynulý, zajímal se zejména o peyotl a příbuzné druhy a po návratu roku 1924 vydal útlou knížku O kaktech a jejich narkotických účincích (vyšla znovu roku 1995, ale je beznadějně rozebraná), kde kromě práce Kurta Beringera a dalších současníků popisuje i vlastní zkušenosti s peyotlem a jeho uživateli z řad mexických indiánů.
 |
I po letech jde o zajímavé a poutavé čtení. Dozvídáme se, v jaké úctě Tarahumárové meskalinový kaktus chovali, i smutný fakt, že ještě začátkem 20. století museli kaktusy užívat kvůli katolickým misionářům tajně a za každý odhalený prohřešek odvádět kněžím kožešiny nebo dobytek. Frič je popisuje jako velice chápavé a přirozeně inteligentní, ačkoliv z pudu sebezáchovy hráli hloupé tak dokonale, že povrchní pozorovatele z řad bělochů snadno zmýlili.
Hledání peyotlu bylo nakonec úspěšné – nalezl ho v ohromném množství na vápencových skalách. Po otřesném zážitku, kdy indiáni nechali jeho lano bez jištění, protože si potřebovali ubalit cigaretu, byl natolik rozrušený, že na sobě jednu rostlinu neopatrně vyzkoušel – a začaly se dít věci. Vrátil se mu klid a v meskalinovém opojení (a jakémsi ctnostném stavu „bezpohlavnosti“) skákal po takřka kolmých skalách jako kamzík, s průvodci vykopal tisíce peyotlů a nasbíral desítky tisíc semen.
Mnoho exemplářů věnoval botanickým zahradám, ale největší část poslal domů do Čech, kde je hodlal nabídnout vědeckým ústavům, aby nezůstaly pozadu za světem. Na českých hranicích je však stihl smutný osud – bedny otevřeli, papírové obaly odstranili, kaktusy nechali zapadat sněhem a zmrznout. Čtyřměsíční namáhavá práce i nemalé náklady ve výši (tehdejších!) 4 000 dolarů přišly vniveč. Přežily jen rostliny, které Frič poslal do Německa. Bohužel nešlo o jeho první trpkou zkušenost s krajany – jistý docent vyhodil materiál obtížně přivezený z Paraguaye do kanálu.
Asi proto si Frič na záběr neodpustil rýpnutí: „Co by se asi stalo, kdyby se podobná droga dostala u nás novinářům do čaje? Naše žurnalistika by na celý měsíc ztratila pocit závratě a strachu a pracovala by se zvýšenou výkonností, důkladně, poctivě a mravně. Co by se asi tak stalo s mnohými našimi poslanci, senátory a diplomaty, kdyby byli najednou zbaveni své ‚pohlavnosti‘. Kristepane, to by byla hotová revoluce. Taková rostlina do Čech nesmí…“ Kristepane, je až nepříjemné, jak aktuálně to zní!
 |
