Jak se člověk ze školníka stane zaměstnancem Institutu pro plánování a rozvoj hlavního města Prahy (IPR)?
Já dělal školníka moc rád, baví mě o něco pečovat, o něco se starat, a kdyby se nezměnilo vedení školy, pod kterým jsem už nechtěl pracovat, asi bych to dělal doteď. Cesta na IPR vedla přes investiční odbor Prahy 14, to byla taky dobrá škola života. Nu a teď jsem vedoucím hospodářské správy na IPR, což zas tak rozdílné zaměstnání od školnictví vlastně není.
Jak to celé začalo?
Rozhodnutím odejít ze zaměstnání na škole, kde jsem byl asi déle, než jsem měl být. Dvacet let to bylo, a to potom člověk se zaměstnáním sroste, což není dobré. A proto jsem se také realizoval v nezisku, proto Pražské vycházky, Prázdné domy a aktivistické akce kolem záchrany staveb a tak dál.
Kdy začal tvůj zájem o staré domy, o památky v Praze a celkově o urbanismus?
Já asi nerozlišuju, co je starej dům, co je památka. Vyhlašování památek je věc dosti náhodná a vlastně jsem přesvědčen, že neexistuje systém, který by to řešil systémově a že jsou jen zapálení lidé, kteří tyhle věci tlačí dál. A je jedno, jestli je to osvícený politik, nadšený památkář nebo zpovykaný aktivista. Důležité je nadšení a vytrvalost. Ale to jsem utekl z otázky. Architektura mě bavila od dospívání, poslední roky jsem ale došel k přesvědčení, že pro město je mnohem důležitější urbanismus. Dobrá ulice snese průměrnou i podprůměrnou architekturu, ale obráceně to neplatí.
Co bylo jako první? Tvůj první zachráněný dům?
První byla petice. Sbíral jsem podporu lidí ze sídliště proti dle mého špatně naplánované revitalizaci na mé škole na Čerňáku. Potom přišlo škrábání krásné, ale posprejované skleněné plastiky na Vltavské, a až potom Prázdné domy. Na zachráněný dům teprve čekám. Ale nejvíc hrdý jsem na to, že jsem se zapojil do záchrany Libeňského mostu a Transgasu.
Dnes se hodně mluví o recyklaci, kruhové ekonomice, ale o recyklování domů se moc nemluví.
Co a jak bys chtěl změnit?
Prahu. Ale když si dám jen o něco menší cíl, tak je to přístup společnosti ke starým domům. Nebourat, ale změnit funkci, přestavit, opravit, doplnit – tak tomuto bych rád pomáhal.
Dobrým příkladem a vzorem pozitivního „squatterství“ může být i vznik Skautského institutu na tak exponovaném místě, jako je Staroměstské náměstí, kde jste také přiložili ruku k dílu.
Na to si pozvi ale hlavně současného ředitele Institutu, Šípka – Miloše Říhu. Ale jedno je jisté: skauti jsou prostě skvělí. To, co provedli na Staroměstském náměstí č. p. 3, se možná označí za bod zlomu a město bude svůj majetek dávat k dispozici právě k podobným účelům, jako je Skautský institut. Skauti jsou vlastně lepší než pankáči – nemluvili a udělali to. A tím snad prošlápli cestu dalším následovníkům.
Plány do budoucna?
Když seženeme podpisy a uspějeme v magistrátních komunálkách jako PRAHA SOBĚ – tak zažiju jak já, ale troufám si říct, že i celá Praha, slušnou jízdu. Prázdné domy z. s. chceme vylepšovat, ale také rozšiřovat záběr na vytvoření kulturního programu v Pražském kreativním centru. To je můj plán do konce tohoto roku.
Proč to všechno děláš?
Já ti nevím. Jsem dobroser a je mi v tom dobře. Hodně mě baví ti lidé kolem toho všeho.
Co děláš ve volném čase?
Můj volný čas je vyplněn těmi zájmy, o kterých tady píšu. Dlouhodobě to tak nepůjde, ale zatím se nehrotím.
Proč by se měly staré domy vlastně zachraňovat?
Dnes se naštěstí hodně mluví o recyklaci, kruhové ekonomice, ale o recyklování domů se moc nemluví. Stále je normální, že se dům úplně zboří a postaví se nový. Novostavbě ale zcela schází historie a příběh, kterou starý dům měl. Takže prosím opravujme, dostavujme a proboha využijme toho, co tu zanechali předcházející generace.
Jak dosáhnout toho, aby staré památky nechátraly?
Musíme je užívat, využívat a používat. Jedině tohle může fungovat.
Causa Libeňský most. Už je opět potřeba ho zachraňovat. Proč na jeho zbourání magistrát tak trvá?
Chování pana Dolínka považuji za hanebné, protože od počátku mu jde jen o to, aby mohl utratit dvě miliardy za celé libeňské souměstí. Vše ostatní jsou jen zakrývací tanečky, neboť úkol je jasný. Bourat. Paní primátorce je to nejspíš úplně jedno, dle mého by byla schopna v tomto případě podpořit cokoli, co se zrovna hodí. Je smutné, že se takto rozhoduje o historickém odkazu.
Neexistuje systém vyhlašování památek, který by to řešil systémově. Jsou jen zapálení lidé, kteří tyhle věci tlačí dál.
Jako by chtěli zbourat celou Prahu. Další příklad za všechny – vila Milada v Tróji. Kdysi obsazená squattery, kteří ji sice po svém, ale udržovali. Pak je vyhnali a dům podle mě nechali záměrně chátrat, aby ho mohli jednoduše zbourat.
Obsazování budov nelegálním způsobem je vždy téma, které ostře vyhrotí politické názory diskutérů, takže se většinou používá jako náhrada za obecnější politické otázky společnosti. Je to téma, na které má každý názor, a jde většinou o názor vyhrocený. Osobně považuji squatting za poslední možnost, jak na problém upozornit, kterému by ale měla vždy předcházet snaha se lidsky domluvit, což většinou ze strany úřadů a majitelů nemovitostí nejde.
Co ti v Praze nejvíc vadí?
V Praze mi vadí spousta věcí, která souvisí s řízením města. Nedostatek odvahy řešit problém s automobilovou dopravou, protože si to bude žádat bolestnou diskusi, kde se na jedné straně bude skloňovat svoboda vlastnit automobil a na druhé straně představa automobilistů, že o náklady s tím spojené se má postarat město, ve stylu já si koupil auto a město musí vyřešit průjezdnost města, postarat se o údržbu, parkování skoro zdarma. Vadí mi kvalita veřejného prostoru, kdy na magistrátu leží materiály typu „Manuál veřejného prostoru“, který ale skoro nikdo nedodržuje, vadí mi přebujelá reklama, kam oko dohlédne… Ale Prahu miluju, aby bylo jasno.
Lze to ještě změnit?
Tak to určitě. Myslím, že hlavně není na co čekat, protože v Praze je takové zaklínadlo: nebudeme teď nic opravovat a měnit, protože se chystá velká rekonstrukce. A čeká se a čeká. Drobné změny je třeba dělat okamžitě, na nic nečekat a udělat to.
Kde se cítíš nejlépe?
S manželkou na dovolené. Když chodím po cizích městech a koukám na město okem návštěvníka. V Praze toho už nejsem schopen, Prahu vnímám po vrstvách.
Jaké město v zahraničí by mohlo být pro Prahu vzorem, které se ti líbilo nejvíce?
Asi ta Vídeň, je nám to nejblíž a dovedu si představit, že podobně začne fungovat Praha. Ale spíš než v zahraniční metropoli bych hledal inspiraci v dobře řízených městech typu Znojma a Litomyšle. Nicméně i tady se musím přiznat, že usuzuji jen podle toho, co v těch městech vidím, a to je kvalita veřejného prostoru, a klidně to může být tak, že jsou města, kde je sice větší bordýlek, ale žije se tam radostněji. Praha by se ale rozhodně měla inspirovat, protože právě v kvalitě veřejného prostoru a v přístupu k automobilové dopravě je sto let za opicema.
Naděje pro Prahu – politici nebo občanská společnost?
Musí to jít ruku v ruce. Politici musí cítit tlak občanské společnosti, a pokud se s ním naučí pracovat a budou to brát jako reflexi svojí práce, zjistí, že to je výhodné i pro ně samotné. PRAHA SOBĚ je takovou snahou, jak toho dosáhnout.
Kde se vidíš za deset nebo dvacet let?
Nečekej ode mne žádné velké plány. Letos mi bude padesát a tak doufám, že za deset let budu zklidněný a to burcováni snad převezmou mladší lidé, no a za těch dvacet bych se viděl někde na důchodcovském zájezdu po renesanci v Itálii.
Jaký máš největší sen?
Ty bláho, to vlastně nevím. V jedné písničce byl text, že cesta je cíl, a to bych podepsal. I když to zní pateticky.
Více na www.prazdnedomy.cz, www.prahasobe.cz a www.camp.cz.