Zvláště po uvedení seriálu Narcos z produkce Netflixu v nás Jižní Amerika evokuje představu drsných drogových gangů a kolosálních kšeftů s kokainem. A skutečně, drogy a s nimi spojené násilí měly na kontinent velmi neblahý vliv. „Ti Američani tam nějak zapomněli ukázat, jakou roli v podpoře narkobyznysu sami hráli. Vypadají jako hrdinové. Ale i Pablo je tam spíš takovej sympaťák, v reálu byl horší, každej tu má někoho v rodině, kdo v těch bojích umřel, i já,“ svěřuje se mi taxikář, který mě veze v Bogotě z letiště. Na radu známých jsem si objednal registrovaný, prý aby mě třeba někdo neunesl. Z jejich hlasu jsem pochopil, že to je vtip jen napůl.
V Kolumbii strávím jen pár dní, jsem na cestě do Kostariky. I za těch pár dní se mi podaří přehodnotit všechny ty předsudky, které snad i platily, ale pravděpodobně jen v osmdesátých, případně devadesátých letech. Nyní je situace podstatně klidnější, ač rozhodně ne úplně bezpečná. Každopádně s divokými přestřelkami v rámci drogových válek to už má pramálo společného. V roce 2012 dokonce kolumbijská vláda dekriminalizovala držení až 20 gramů konopí (či 1 gramu kokainu) a osobní kultivaci až 20 rostlin. U koho tedy policie najde menší než zmíněné množství, není stíhán nebo zadržen, ale může být povinen podstoupit fyzické nebo psychologické ošetření v závislosti na míře případné intoxikace. Od roku 2015 přijali též legislativu umožňující užívání konopí a jeho derivátů pro lékařské účely. Kolumbie se posledních pár let snaží zaujmout místo mezi vývozci oficiálního léčebného konopí, neboť vycítili příležitost s otevírajícím se trhem po celém světě.
Pura vida!
Kostarice nahrává co se týče konopí geografická poloha, tedy blízkost Jamajky, a klima. Jedná se asi o nejkrásnější místo, na kterém kdy spočinula moje noha, panenské pláže, neuvěřitelná příroda se spoustou zvířat a dle některých studií nejšťastnější země pro život (dle kombinace ekonomických, ekologických a sociálních ukazatelů). Co se týče konopí, to bylo po označení za nelegální substanci v roce 1961 postaveno mimo zákon. Lidé ho však konzumovali dál, zvlášť v šedesátých a sedmdesátých letech. I dnes je vysoce populární (7 % pravidelných uživatelů), ač kvalitu bych označil za pochybnou. Alespoň to, co vypěstují místní nebo co dovezou na člunech z nedaleké Jamajky. Skoro to na mě působilo, že to nejlepší si jamajští rastafariáni nechávají pro sebe, nebo to končí na jiných bohatších trzích, například v USA. V rámci relaxace na plážích tropického ráje však tohle seno bohatě postačí a veškeré nedostatky vyváží extrémně sympatická populace, ať už lidská, nebo ta z říše zvířat. Pura vida, prostý toť život!
Prezident partyzán
Klíčovou lokalitu, co se týče konopí, je třeba hledat mimo prostor Střední Ameriky. Řeč je o nenápadném státu, aspoň tedy ve srovnání s giganty regionu Brazílií či Argentinou. Uruguay se rozkládá na území více než dvakrát větším než ČR, ale obývá ho asi třetinová populace. Název získala podle řeky, která ji dělí od západního souseda Argentiny – obě země jsou si v mnohém podobné, v obou je například kulturně zakořeněný zvyk pití maté, místního bylinného nálevu hořké chuti. Co se týče konzumace konopí, je ale Uruguay o několik kroků napřed.
„Chceme převzít trh od obchodníků s drogami,“ prohlásil tehdejší uruguayský prezident José Mujica.
Mezi lety 2010 a 2015 zastával prezidentský úřad José Alberto Mujica Cordano přezdívaný El Pepe. Kdo by spatřil tohoto dnes již 83letého bodrého staříka, těžko by ho napadlo, že před půl stoletím jako člen partyzánského hnutí národního osvobození Tupamaros bojoval proti diktátorskému režimu, který v Uruguayi existoval v sedmdesátých a osmdesátých letech, že byl šestkrát postřelen nebo že strávil asi patnáct let za mřížemi. Po demokratizaci poměrů, podobně jako třeba náš Václav Havel, se dostal mezi politické elity, avšak ani jako prezident nepřehodnotil svůj skromný životní styl, jeho šatník se nerozšířil a i do parlamentu chodil v žabkách. Během roadtripu po Latinské Americe jsem se rozhodl ho navštívit, zkrátka mi to přišlo jako fajn nápad. Být v Evropě, asi zvolím cestu telefonátů a oficialit, ale po několika měsících v těchto končinách mi přišlo jaksi přirozené se prostě doptat místních, což se také ukázalo jako vcelku zábavný a zároveň účinný plán. Krom vypití několika litrů maté jsem získal i hrubý náhled na to, jak je exprezident vnímán vlastním lidem, tedy lidmi mnohem povolanějšími, než je má facebooková bublina, kterou Mujica občas prolétne v nějakém motivačním videu. Uruguayci působí jako vzdělaní a přemýšliví lidé, alespoň ti, se kterými jsem se dosud potkal, a i když někteří měli výhrady k Mujicovým názorům nebo politickým aktivitám, smířlivý a vcelku spokojený tón převažoval. Postupně mě nasměrovali až k chajdě mezi poli a skromnou chátrající zástavbou.
Stát jako konkurent narkobyznysu
Jako jedno z možných témat konverzace připadalo v úvahu co jiného než konopí. Uruguay za jeho vlády jako první celostátně legalizovala konopí oficiální cestou, tedy skrze změny právního řádu. Mujica sám nikdy dle svých slov konopí neužíval – upřednostňuje whisky a doutníky –, ale jak řekl ve svém projevu na Valném shromáždění OSN v roce 2012: „Chceme převzít trh od obchodníků s drogami.“ Spíše než pokračovat ve „válce proti drogám“, kterou Mujica považuje za hrozné selhání veřejné politiky, se v Uruguayi rozhodli pro seriózní legislativní experiment. Uvědomili si, že udržovat v chodu represivní cyklus násilí, stojící peníze a hlavně životy, nedává smysl ani neposkytuje očekávané výsledky. Namísto toho se rozhodli zúročit výhodné postavení státu včetně jeho zdrojů a s drogovými kartely, které mají tendenci mezinárodní obchod s drogami monopolizovat, se utkat v tržním prostředí – produkcí levného konopí, jež by vyšachovalo ostatní hráče. Toto rozhodnutí vyžadovalo notnou dávku odvahy, neboť před hlasováním o legalizaci provedený průzkum naznačil, že takový krok 64 procent občanů neschvaluje a i mezinárodní organizace (zvlášť Mezinárodní panel pro kontrolu narkotik při OSN) a bankovní instituce se pokusily rozhodování ovlivnit.
„Někdo tu v Latinské Americe zkrátka musí začít,“ nechal se slyšet Mujica v roce 2013 a od jeho vlády zazněla výzva k ostatním světovým lídrům, aby udělali totéž. Následně začaly i ostatní země na kontinentu přehodnocovat svou protidrogovou politiku s odkazem na pokrokového souseda. Pokud uruguayský model státem regulovaného konopného trhu včetně jeho pěstování, prodeje a užívání uspěje, mohl by inspirovat i další země a stát se vzorem moderního přístupu k omamným látkám přesahujícím latinskoamerický prostor.
Otisky prstů prosím
Náhodou jsem se dal do řeči s místním osmdesátníkem, kterému jsem pochválil jeho kubánskou čapku. Bylo to několik dní po smrti Fidela Castra a pán se ochotně rozpovídal o několika svých cestách na Kubu. Hovor mi znovu připomněl, jak jednostranným pohledem jsme u nás i z historických příčin zatíženi vůči socialistickému smýšlení, které má v Jižní Americe dost odlišný rozměr. Poté se hovor stočil ke konopí a pán mi s úsměvem vysvětlil, že se legalizace mě jako gringa netýká, „to je jen pro místní, aby sis mohl v lékárně koupit porro, musíš být registrovaný a taky mít uruguayský pas, možná si tu zkus najít manželku,“ ukazuje se smíchem směrem k davům na ulici. „Hasta siempre!“ loučí se s odkazem na píseň kubánského skladatele Carlose Puebla z roku 1965. V současnosti funguje asi tucet lékáren, které necelým dvaceti tisícům aktuálně registrovaných zletilých uživatelů mohou poskytnout až 10 gramů týdně (maximálně 40 gramů na měsíc) – kontrola registrace probíhá ověřením otisků prstů. Nabízený produkt má dvě verze, obě s poměrně nízkým obsahem THC. Mimo zákon však zůstává řízení pod vlivem marihuany, kouření v práci, v uzavřených prostorách, na sportovištích či v prostředí vzdělávacích institucí. Samopěstování je upraveno stejným způsobem registrace, zákon umožňuje až šest rostlin s ročním maximem sklizeného konopí 480 gramů. Též je možno pěstovat organizovaně v rámci specializovaných soukromých klubů (15-45 registrovaných členů v maximálním rozsahu 99 rostlin na rok).
A návštěva prezidenta? U jeho branky v mobilní buňce sedící muž v tmavých brýlích s brokovnicí přes rameno mi jde s přátelským výrazem v ústrety. O návštěvníky tu údajně není nouze a část z nich skutečně Pepe pozve na posezení, ale teď je bohužel zaneprázdněn, tak se spokojím s pohledem na jeho skromné obydlí se zahrádkou a zanechám mu vzkaz v návštěvní knize. Ani mi to není moc líto, aspoň jsem si na vlastní oči ověřil, že žije, jak se tvrdí. „Nazývají mě nejchudším prezidentem, ale já si chudý nepřipadám. Chudí lidé jsou ti, kdo neustále jen pracují, aby si udrželi nákladný životní styl, a neustále chtějí víc.“ Jako jeden z mála státníků pohrdl vznosnými rezidencemi a luxusními auty (má jen traktor a starého brouka od Volkswagenu), v blízké budově bývalé továrny zřídil školu pro místní znevýhodněné děti, devadesát procent platu věnoval pravidelně na dobročinné účely a má třínohou čivavu. Snad je to chudými poměry, ze kterých pochází a na které nezapomněl, nebo snad dlouhou dobou za mřížemi, kdy velkou část strávil na samotce a měl tedy mnoho času na přemýšlení? Ať je to jak chce, zapsal se do historie jako pokrokový sociálně a environmentálně cítící politik a legalizátor.
Drtička s Che Guevarou?
Přesuňme se ale k již zmiňovaným sousedům. Argentina není jen zemí tanga, kvalitního fotbalu a steaků. Také je známá řadou slavných osobností, mezi jinými i již zmiňovaným Ernesto „Che“ Guevarou. Ten je velmi často k vidění na různých suvenýrech či předmětech ve spojitosti s konopím. Tento argentinský marxista, který bojoval za kubánskou revoluci (1953–1959) bok po bohu s Fidelem Castrem ale nebyl zastáncem marihuany. Bojoval proti kolonialismu a kapitalismu. Ačkoli často kouřil doutníky navzdory svým celoživotním problémům s těžkým astmatem, s konopím je spojován spíše jako symbol vzpoury a nesouhlasu zvlášť mezi mladými lidmi levicového smýšlení. Argentinci jsou na něj mnohdy velmi pyšní a v konverzaci se jedná o téma, jež při nesprávné formulaci rozdmýchá velké emoce. Podobně jako aktuální politická situace, policie či konzumace konopí.
Rekreační užívání konopí je v Argentině naprosto běžné, lidé kouří zejména v parcích, nočních klubech, dokonce i na ulici.
Konopí je zde považováno za nelegální drogu a policie nezřídka pronásleduje i samopěstitele, kterých je v zemi požehnaně. Dříve bylo dle místních obvyklé kupovat konopí dovezené od sousedů z Bolívie nebo Paraguaye, nyní se ale poměry změnily a trh se rozdrobil na malé samopěstitele, kteří zásobují svoje známé, a spíše než o výdělek zde často jde jen o uspokojení potřeb kamarádů. Argentinská vláda se i přes všechny (vesměs oprávněné) výtky zasadila i o jistý posun k lepšímu. Schválila loni legislativu, která by některým pacientům zaručila přístup ke konopnému extraktu a umožnila výzkum v oblasti lékařského a vědeckého využití této rostliny (k podobným krokům se v poslední době uchýlilo i Mexiko, Kolumbie, Chile a Peru). Jedná se o osoby trpící chorobami jako epilepsie, autismus, chronická bolest a fibromyalgie.
Jako doma
Pěstování, prodej a držení konopí pro rekreační účely zůstává v Argentině nezákonné a je možné uložit trest odnětí svobody v rozmezí od 4 do 15 let. Tresty od 1 měsíce do 2 let ve vězení připadají v situacích držení za účelem vlastní spotřeby (s možností nahrazení trestu preventivními nebo léčebnými kurzy). Rozhodnutím z roku 2009 Nejvyšší soud označil za neústavní uplatňovat část zákona, která trestá držení drog pro osobní spotřebu, a odkazuje na článek 19 ústavy, který zní: „Soukromé činy, které v žádném případě neporušují pořádek ani veřejné mravy nebo nepoškozují třetí osoby, podléhají výhradně Božímu soudu, nikoli pravomoci soudců.“ Tímto dosáhli určité formy dekriminalizace držení malého množství. Rekreační užívání konopí je tu naprosto běžné (7,8 % populace v posledním průzkumu přiznalo, že ho užívalo v posledním roce). Lidé veřejně kouří venku, zejména v parcích, nočních klubech, dokonce i na ulici. Také je velmi rozšířené domácí pěstování. Fungují zde běžné growshopy, kde lze sehnat huličské příslušenství, ale i nelegální spolky šířící semínka konopí. Běžná cena za 10 gramů je zde v přepočtu kolem 900 Kč, na ulici lze sehnat i levněji, ale bez jistoty původu a kvality. Legalizační snahy ve věci rekreačního užívání vycházejí vesměs od PTS, tedy místní Socialistické strany pracujících. I letos se konala argentinská verze Million Marihuana March, tentokrát 5. května, kdy do ulic každý rok vyrazí téměř 200 000 lidí.
Policejní krysy
Vymáhání práva tomu odpovídá a policie aplikuje právo po svém. Pokud například zastaví někoho na ulici při kouření nebo s malým množstvím (konopí nebo kokainu), většinou dojde pouze na zabavení a úplatek. Poté si vydělají ještě přeprodáním zabavených látek dál, případně je aplikují. Podobnou situaci jsem zažil při cestě z města Rosario (rodiště Che Guevary) do oblasti San Marcos Sierra, známé zvýšenou koncentrací hipíků. Policie zastavila naše auto a při prvním pohledu na jeho osazenstvo, tedy jednoho dredaře a dvě alternativně vyhlížející slečny, muselo být zasahujícímu příslušníkovi jasné, že trefil do černého. Poměrně slušně vyžádal dokumenty a při pohledu na ruský, český a argentinský pas musel tušit, že nejde o nějaké kriminální živly. Spíše pro formu se optal aspoň ženské posádky, jestli někdy konzumují konopí nebo jiné látky. Poté došlo k přátelské nabídce, ať mu hned odevzdáme veškeré konopí, jinak přikročí k prohlídce auta a pak už se s námi mazlit nebude. Ruska nevěděla, která bije, nerozuměla ani slovo, a tak se aspoň oslnivě usmívala, já čekal s neutrálním výrazem na třetí – místňačku, přece jen zná poměry nejlépe. Ta poslušně vytasila svou krabičku s kuřivem, předala mu ji a on ji ostentativně zahodil (samozřejmě ne moc daleko) do řídkého porostu u silnice. Co nás potěšilo, že si ani neřekl o úplatek, a ve vzdalujícím se autě jsme ještě zahlédli, jak se vydává směrem do porostu, čili taky nepřišel zkrátka. Zajedli jsme to tedy čokoládovo-konopnými koláčky a pokračovali k hippie komunitě s vědomím, že jedeme s prázdnou.
Odpovědní policisté uvedli, že více než půl tuny chybějící marihuany sežraly myši.
Jak ukazuje aktuální vývoj, spíše než policii je v souvislosti s držením marihuany nutno věnovat v této zemi zvýšenou obezřetnost hlodavcům. Po inventarizaci v soudním skladu ve městě Campana v provincii Buenos Aires bylo zjištěno, že namísto 6 tun zabaveného konopí, které se zde měly nacházet, je zde pouze 5 460 kilogramů. Odpovědní policisté uvedli, že chybějící část sežraly myši. Tento incident má ale dohru a policejní telenovela se propadá do stále absurdnějších rovin. Poté, co hlodavci skoncovali s více než půl tunou marihuany, policie je označuje za viníky v dalším případu zmizení – tentokrát 60 kilogramů kokainu ze soudního skladu ve městě Jujuy. Z dostupných zdrojů se mi bohužel nepodařilo zjistit, zda již byly zadrženy nějaké podezřelé myši, případně zda jejich popis odpovídal první skupině. Že by to vhodně zapadalo do teorií odpůrců legalizace o konopí jako vstupní droze (navíc ověřené přímo na laboratorním zvířectvu), je nasnadě, odpovědní příslušníci mají ale asi jiné starosti než cizelovat svou rétoriku. Došel jim totiž koksík, je třeba se poohlédnout po dalším. Hasta siempre, comandante…
