Aktuální článek
Amanda Feildingová: Mozek psychedelické renesance

Amanda Feildingová: Mozek psychedelické renesance

  • Shodneme-li se na tom, že LSD a další látky měnící vědomí dnes prožívají renesanci, potom můžeme se špetkou nadsázky označit pětasedmdesátiletou anglickou hraběnku Amandu Feildingovou za psychedelického Giordana Bruna, jelikož přináší jiný pohled na vesmír – v lidském nitru.

Britka Amanda Feildingová, které se v aristokratických kruzích správně říká hraběnka z Wemyss a March, sedí se zkříženýma nohama na lavičce u břehu rybníčka uprostřed svého sídla nedaleko města Oxford. Kolem noh se jí motá malý psík, chundelatý a nadýchaný jako obláček, a okusuje stébla trávy. 

LSD hrad

Feildingová je i v 75 letech elegantní a šarmantní dáma. Na sobě má černou sukni a po kolena vysoké černé boty, ramena jí halí žlutohnědá šála ladící s barvami podzimu. Nad živým plotem ční obrysy rodinného sídla, skromného panství z počátku 16. století. „V šedesátých letech jsme mu říkali brainblood hall, mozkokrevna,“ popisuje hrádek z červených cihel. „Považovali jsme ho za pilíř, který bude stát v centru nadcházejících změn.“ Ona změna se měla týkat postoje společnosti k psychedelické substanci známé jako LSD (diethylamid kyseliny lysergové). Teorie říká, že LSD dokáže ovlivnit průtok krve mozkem a ovlivnit ty části, které tvoří naše já, ego. Lidé díky tomu získávají jiný náhled na své problémy. Odtud tedy přízvisko „mozkokrevna“.

Psychedelika jsou nástroje, které mohou léčit, pomáhat a zlepšovat lidské životy.

Pokud se dnes hovoří o renesanci výzkumu a užívání psychedelik, pak je Feildingová jeho Giordanem Brunem – s tím rozdílem, že za své volnomyšlenkářství nebyla upálena. Věnuje se koordinaci a realizaci výzkumů jedné z nejkontroverznějších substancí na světě a pracuje patnáct hodin denně, sedm dní v týdnu. Nespolupracuje přitom s každou univerzitou, která se namane, ale jen s věhlasnými a tradičními institucemi, mezi něž patří například londýnská Imperial College. Zabývá se studiemi splňujícími jen ty nepřísnější vědecké standardy a pomalu buduje obhajobu LSD jako mocné zbraně proti duševním chorobám. Její cesta je dlážděná mnoha úskalími, neboť věda jen pomalu objevuje principy fungování lidského mozku a mechanismy působení psychedelických látek. 

Důkaz našeho šílenství

Skutečnost, že psychedelika se ocitla na mezinárodním seznamu těch nejnebezpečnějších návykových látek, považuje za důkaz lidského šílenství. „Máme k dispozici substance, které spolupracují s naším tělem a mohou mít řadu příznivých účinků,“ vysvětluje. „A co uděláme? Kriminalizujeme je.“ Aby dokázala tento postoj společnosti změnit, musí přemoci desítky let negativní propagandy a vysvětlit veřejnosti, že látka, po které lidé údajně skáčou z oken, může být člověku velmi prospěšná. 

Rebelující šlechtici

Feildingová je potomkem slavného rodu Habsburků, ale její rodová větev nepatřila mezi klasické šlechtice ve stylu „budeme bohatí a budeme vládnout světu“. Byli spíše rebelové. „Někdo z naší rodiny sestavil rodokmen a nevěřili byste, kolik mých příbuzných bylo z nejrůznějších důvodů popraveno. Jeden můj předek ušel popravě tak, že když ho v cele naposledy navštívila jeho žena, vyměnil si s ní šaty a uprchl. Prostě jsme vždycky byli tak nějak proti establishmentu.“ Zároveň přiznává, že ani na práci nikdy příliš nebyli, což se negativně projevovalo na stavu rodinných financí. „Když si pět set let jen čtete a děláte, co vás baví, místo abyste vydělávali peníze, nevyhnutelně se to nějak projeví,“ krčí rameny. 

Feildingová tedy sice vyrostla v honosném rodinném sídle, její rodiče ale neměli peníze na vytápění. Otec se ve dne věnoval oblíbenému malování, takže veškerou práci spojenou s chovem dobytka a údržbou sídla vykonával po večerech. „Stříhal sám všechny živé ploty,“ vzpomíná nepříliš nostalgicky. „Navíc to dělal zásadně před večeří a jako diabetik při tom často omdlel. Vlastně omdléval každou chvíli.“ Hraběnka svého otce zbožňovala a neustále se mu motala pod nohama: „Nikdy se neřídil tím, co mu říkaly úřady. Řídil se vlastními myšlenkami a pocity. Pro mě to byl skutečný guru a zůstává i dnes mým největším intelektuálním vzorem.“

V rodině sice nechyběla láska, v těžkých poválečných časech však trpěli i odloučením od společnosti. Jen málo přátel a známých bylo ochotno vážit cestu kamenitým úvozem na hranice mokřadů, aby mohli obdivovat monumentální umělecká díla a honosný nábytek. Feildingová se proto utápěla v knihách a pozorovala při práci svého otce. Zimy na panství byly však bez teplé vody a topení k nevydržení. „Říkalo se nám zchudlá šlechta,“ konstatuje bez náznaku zášti. 

Jeptišky proti duchovnu

V šestnácti letech studovala v klášteře a chtěla rozvíjet svůj zájem o mystiku. Avšak jeptišky o tom nechtěly ani slyšet a zásobovaly ji knihami o umění. S požehnáním rodičů proto zanechala studia a vydala se do zámoří vyhledat svého kmotra Bertieho Moora, se kterým se nikdy předtím nesetkala. Věřila, že právě on by ji mohl zasvětit do tajů mysticismu – za války pracoval jako lovec špiónů, nyní ale žil na Srí Lance jako buddhistický mnich. A tak mladá šlechtična vyrazila do Asie. Nakonec ale doputovala jen na hranice Sýrie, kde skončila ve vězení, protože neměla pas. Setkání se strýčkem Bertiem tak zůstalo v kategorii toužebných přání a mladá Amanda se po půl roce cestování vrátila domů a začala studovat mysticismus u Roberta Charlese Zaehnera, známého učence z Oxfordu. Brzy nato odjela do Londýna, kde ji pohltilo šílenství kolem kapely Beatles. V roce 1965, po vydařeném vystoupení na básnickém festivalu Wholly Communion, spali na zemi v jejím londýnském bytě beatnici Allen Ginsberg a Lawrence Ferlinghetti. O rok později přidal kdosi tehdy dvaadvacetileté Amandě do kávy velkou dávku LSD. Z té se zhroutila se a odjela domů, aby se z otřesného zážitku vzpamatovala. O měsíc později se ale na naléhání přítele do Londýna vrátila.  


Osudové setkání

Právě v té době se setkala s mužem, který zcela změnil její názor na LSD, vědomí a duševní zdraví. Tím mužem byl nizozemský přírodovědec Bart Huges. Okamžitě se do sebe zamilovali a začali s látkou experimentovat. Odpůrci establishmentu tehdy považovali LSD za způsob rozšiřování vědomí, Feildingová a Huges ho ale vnímali jinak. Chtěli jít hlouběji a zjistit, zda se dá LSD užívat jako lék. 

Vládní organizace se o financování psychedelického výzkumu rozhodně neperou a po chuti to není ani farmaceutickým firmám.

I přes prvotní negativní zkušenost s „vylepšenou“ kávou byla Amanda fascinována fyziologickými dopady užívání LSD a jeho léčebným potenciálem. „Věřila jsem, že může změnit svět,“ vzpomíná. „To byl náš cíl – pochopit ego a nedokonalosti lidského mozku a najít způsob, jak se léčit s pomocí změněných stavů vědomí.“ V žádném případě přitom nešlo pouze o LSD, zajímala ji v tomto ohledu i jóga, půsty a vlastně cokoli, co by mohlo mít vliv na průtok krve mozkem. Včetně starodávné techniky trepanace neboli vrtání děr do lebky (o které jsme psali v Legalizaci č. 41 v článku „Když vám vrtá hlavou, jak se zhulit navěky“).  

Hofmannovo dědictví

V době, kdy ho pro sebe objevila mladá hraběnka, bylo LSD světu známé už několik desítek let. Švýcarský chemik Albert Hofmann ho poprvé syntetizoval už v roce 1938, jeho účinky ale objevil až za dalších pět let, když ho nedopatřením požil. „Byl jsem jako ve snu,“ napsal v té době příteli. „Se zavřenýma očima (denní světlo bylo nepříjemně jasné) jsem vnímal nepřerušovaný proud úžasných obrazů, výjevů a tvarů podobných barevnému kaleidoskopu.“ Ve své autobiografii Hofmann napsal, že si od počátku uvědomoval nebezpečí, které s sebou LSD přináší, stejně jako možnosti jeho využití v psychiatrii. Protože měla látka „nepředvídatelné, velmi silné účinky, jež nejsou pro rekreační drogy obvyklé,“ nepředpokládal Hofmann, že by se mohla stát takovým fenoménem. „Tím, že se LSD dostalo ven, mezi lidi, se výzkum na padesát let zastavil,“ myslí si Feildingová. Na druhou stranu k prohibici nebyl i přes obecnou popularitu žádný důvod. „Samozřejmě, že docházelo ke zneužívání a nehodám, ale panebože, zase tolik jich nebylo.“

Světlo na konci tunelů

Období temna pomalu končí a dnes jsme svědky nové éry psychedelického bádání. Za to můžeme být vděční především nadaci Beckley Foundation, což je oxfordská organizace založená a vedená právě Amandou Feildingovou, a také Mezidisciplinární asociaci psychedelických studií (MAPS). Obě organizace bojují za vědecké zkoumání psychedelik a podnikají politické kroky směřující k uvolnění zbytečně přísné regulace látek s terapeutickým potenciálem. Klíčovým slovem je zde nicméně onen „potenciál“. Problém s psychedeliky, jako je LSD či psilocybin, spočívá v tom, že sice můžeme pozorovat, jaký vliv mají na lidi (uvádí je do změněných stavů vědomí, v dobrém i zlém slova smyslu), věda ale stále tápe ohledně principu, na kterém tyto látky v lidském mozku fungují. Nedávná studie například odpověděla na otázku, proč LSD působí v organismu tak dlouho – když se naváže na serotoninové receptory, zavřou se za ním pomyslné buněčně dveře a jeho molekuly jsou pak v receptoru uvězněny. To je bezesporu zajímavé, celkový obraz ale zůstává zastřený a nejasný. Co vlastně LSD v mozku dělá? Proč vyvolává stavy popisované jako rozpouštění ega nebo rozpad osobnosti? Feildingová se domnívá, že odpověď na tyto otázky bychom měli hledat v průtoku krve takzvanou klidovou sítí mozku (default mode network – DMN), což je vzájemně propojená struktura mozkových buněk. Předpokládá se, že právě tato síť řídí ego, tedy uvědomění si sebe sama. „A pak přijdou psychedelika a tuto strukturu naruší,“ vysvětluje. „Omezí přísun krve do této soustavy a mozek se tak vymaní z moci ega.“

 

Pohled do mozku pod vlivem LSD

V roce 2016 se Amanda Feildingová společně s vědci z londýnské Imperial College podílela na studii, jejíž součástí byly vůbec první záběry toho, co se v mozku pod vlivem LSD odehrává. Skutečně se zdá, že tato látka tlumí komunikaci mezi jednotlivými prvky základní neuronové sítě, čímž potlačuje ego a vyvolává známý pocit „souznění s vesmírem“. Spoluautor této studie nesouhlasí s hraběnkou v otázce mechanismu zodpovědného za tento jev. „Domnívám se, že průtok krve hraje jen vedlejší roli,“ tvrdí Robin Carhart-Harris, neuropsychofarmakolog z Imperial College. „Mozek v zásadě nefunguje jen proto, že jím protéká krev. Krevní oběh je samozřejmě základním principem fungování lidského těla, signály v mozku jsou však elektrické povahy – proč tedy raději neměřit protékající proud?“ Ve zmiňované studii bylo měření průtoku krve mozkem pouze doplňkem k měření elektrických signálů, které stálo ve středu zájmu vědců. „Pro náš výzkum jsme už krevní oběh zcela vypustili,“ dodává Carhart-Harris. „Myslím, že tento úhel pohledu na fungování mozku je poněkud přežitý.“ 

Mikrodávkování a velké dávky 

Budoucnost psychedelické terapie si Feildingová představuje následovně: přijdete na kliniku v duševním rozpoložení, které vám z nějakého důvodu způsobuje problémy. Může se jednat například o důsledek úrazu. Setkáte se s terapeutem a dostanete poměrně velkou dávku LSD následovanou několika menšími – v rámci takzvaného mikrodávkování. To je oblíbené například mezi kreativci v Silicon Valley, kteří považují velmi malé dávky psychedelik za zdroj inspirace bez nepříjemných halucinogenních účinků. „Abyste prolomili ledy všedního uvažování a změnili své nastavení, potřebujete právě tu první velkou dávku,“ vysvětluje hraběnka. „Následné mikrodávkování může účinky mírně podpořit.“ 

Nezní to jako něco, na čem by se chtěly podílet i vládní úřady, avšak lékaři ve Velké Británii a Spojených státech v nedávné době dostali oficiální povolení k výzkumu psychedelik. „V Británii máme tři instituce oprávněné k uchovávání kontrolovaných psychoaktivních substancí v trezoru. Pravidla jsou nastavená tak, že každý týden je vybraní zaměstnanci musí vážit, přičemž u dveří musí v tu chvíli stát dvoučlenná hlídka. Je to naprosto šílené, věřím ale, že se situace pomalu zlepšuje, a čím více pozitivních výsledků budeme mít, tím lépe.“

Hraběnka pochází z rodu rebelů, kteří se nikdy příliš nestarali o společenské normy.

I ve Spojených státech nabírá psychedelický výzkum na obrátkách. Organizace MAPS vstupuje momentálně do třetí fáze klinického výzkumu užívání MDMA k léčbě posttraumatické stresové poruchy a srovnává účinky látky u lidských pacientů s účinky placeba. Prokáže-li se, že MDMA pomáhá – a výsledky bádání MAPS to zatím potvrzují –, nebude pro americkou vládu tak snadné bránit v jeho užívání, protože by to v důsledku znamenalo odepírat adekvátní péči velké skupině současných i budoucích válečných veteránů. MDMA mírní reakci organismu na strach a umožňuje tak pacientům vyrovnat se pod dohledem lékaře s traumatickými zážitky. Samotnou realizaci výzkumu bohužel provází řada administrativních překážek a nepříjemností, pozitivem ale je, že se studium psychedelik vůbec může uskutečnit. „Dříve se nedalo získat povolení,“ vysvětluje Feildingová. „Dnes to jde. Sice za cenu obrovských problémů a nehorázných nákladů, ale jde.“ 

Psychedelický fundraising

V obývacím pokoji trochu připomínajícím jeskyni leží na překrásné skříňce blízko obrovského krbu lidská lebka se šesti jasně patrnými otvory. Jedná se o pozůstatky prehistorického člověka, který z nějakého důvodu prodělal několikanásobnou trepanaci lebky. Feildingová sedí na pohovce přímo naproti krbu. Vchází její asistentka a jako předkrm nabízí hummus, což paní domu bere s povděkem. Mladá žena odbíhá a vrací se s porcí pokrmu, přičemž do pokoje každou chvíli nakukuje kuchař a přináší novinky o aktuálním stavu večeře. 

Pokud jde o financování nadace Beckley Foundation, zpočátku pomáhal s placením účtů Amandin manžel Jamie Wemyss, který patří do zámožné skotské rodiny. Ona sama se postupně zdokonalila v umění fundraisingu (získávání peněz na neziskové projekty), avšak finanční starosti se jí nevyhýbají. Vládní organizace se o financování psychedelického výzkumu rozhodně neperou a po chuti to není ani farmaceutickým firmám. Provoz organizace je tak založen na soukromých dárcích, to ale k pokrytí hraběnčiných představ o jejím fungování nestačí. Je třeba dělat výzkumy, další a další výzkumy, jež přesvědčí odbornou i laickou veřejnost o potenciálu psychedelik. „Dám dohromady statisíce, miliony ale k dispozici nemáme,“ konstatuje Feildingová. 

Její pozice v organizaci je zvláštní, neboť se stará o přísun finančních prostředků a zároveň se podílí na výzkumu. Je spoluautorkou studií o psilocybinu a LSD, tradiční představě o vědci se ale vymyká. Nemá žádné formální vzdělání, žádný vysokoškolský diplom či dokonce doktorát. Ne že by mezi své kolegy nezapadala, jen je prostě jiná. 

Otázky jsou důležitější než tituly

Lidé se domnívají, že věda musí být na sto procent objektivní a střízlivá. Tak to ale není. Každý vědec, ať už se zabývá psychedeliky nebo globálním oteplováním, přináší do diskuze své názory postavené na konkrétních zkušenostech. Projekty Amandy Feildingové mají bezpochyby i politický rozměr, čímž se liší od ostatních odborníků, kteří se soustředí jen na principy fungování látek měnících vědomí a další měřitelná a zaznamenatelná kritéria. Hraběnka Feildingová má za sebou více než padesát let zkušeností s užíváním psychedelik, přemýšlí ale stejně jako vědci, s nimiž na svém výzkumu spolupracuje. „Není podstatné, kdo je autorem samotné studie,“ vysvětluje výkonný ředitel MAPS Rick Doblin. „Za důležité pokládám to, jak je výzkum postaven a jak upřímně jsou všichni zúčastnění odhodláni dodržovat zlatý standard vědecké metodologie. Studie Amandy Feildingové považuji za ztělesnění všech principů moderní neurologie.“ 

Hraběnka pochází z rodu rebelů, kteří se nikdy příliš nestarali o společenské normy. Její předkové pletichařili proti vládě, zatímco ona zas bojuje proti dogmatům a snaží se zlepšit veřejné povědomí o léčebných vlastnostech psychedelik – ale nejen to. „Tím, že popíráme zkušenosti svých předků, upíráme milionům lidí šanci na lepší život,“ tvrdí. „Psychedelika jsou nástroje, které mohou léčit, pomáhat a zlepšovat lidské životy.“ Snad to dnešní vlády pochopí. Snad měli hippies pravdu a LSD může změnit svět – jen to uchopili za špatný konec.  

Zdroj: wired.com

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!