Věk: 58
Povolání: konopný publicista a konzultant
Aktivity a koníčky: Píšu a přednáším o tom, jak zkoumám kanabinoidy a terpeny, extrakční metody, různé způsoby podání a produkci kanabinoidních léčiv. Na jiné než konopné koníčky mi čas nezbývá.
………………………………………………………………………………………………………………………
Jaké máš vzdělání a co jsi dělal, než ses naplno pustil do konopného podnikání?
Po střední škole jsem šel na univerzitu, ale nebyl jsem zrovna studijní typ. V roce 1978 jsem proto raději začal pracovat – nastoupil jsem u distribuční společnosti a po několika letech velmi úspěšného působení v mezinárodních logistických firmách jsem v roce 1989 založil vlastní přepravní společnost. V roce 2000, týden před čtyřicátými narozeninami, jsem se rozhodl odejít do důchodu. Dnes žiju a pracuju na Jamajce a jako pacientský aktivista a konzultant působím i v Británii a ve Španělsku.
Vzpomínáš si, kdy jsi poprvé ochutnal konopí?
Prvního jointa jsem měl na party někdy na konci sedmdesátek. Byla to nějaká původní odrůda z Thajska smíchaná s tabákem, nijak zvlášť mě to tenkrát nezaujalo, protože znovu jsem si zakouřil až v roce 2001.
Kdy a z jakého důvodu jsi začal pomáhat nemocným?
Do světa pacientského aktivismu jsem byl vtažen v roce 2000. Jednu mou dobrou kamarádku z Liverpoolu okradli, když se snažila sehnat si na černém trhu konopí na léčbu své roztroušené sklerózy. Násilný incident ji hluboce poznamenal a mně hrozně vadilo, že něco takového musela zažít. Chvíli jsem se vzpamatovával, můj šok se ale rychle změnil ve vztek a touhu pomoci. Rozhodl jsem se, že zkusím nějaké konopí vypěstovat – a už první sklizeň ukázala, že mám na zahradničení docela talent. Neuběhly ani dva roky a ze mě byl najednou hlavní zdroj konopné medicíny nejen pro zmiňovanou kamarádku, ale i pro řadu dalších pacientů. Poměrně brzy mi došlo, že jako malopěstitel nedokážu uspokojit poptávku, a tak jsem v roce 2002 založil neziskovou organizaci Bud Buddies (www.budbuddies.co.uk), jejímž primárním cílem je podpora výzkumu, vzdělávání a veřejného povědomí o léčebném potenciálu konopí.
Skutečným důsledkem globální konopné prohibice jsou zbytečná úmrtí nemocných.
Co se dělo po založení Bud Buddies?
V roce 2003 jsem otevřel vůbec první soukromý konopný společenský klub nazvaný The Beggar’s Belief ve městě Rhyl na severu Walesu. Právě tam byla i základna organizace Bud Buddies, která do roku 2007 pomáhala pacientům získat přístup k léčivým preparátům z konopí. Od roku 2007 se specializujeme především na osoby trpící nevyléčitelnými smrtelnými chorobami, jako jsou různé druhy rakoviny, a v posledních letech se věnujeme primárně rodičům hledajícím pomoc pro své vážně a nevyléčitelně nemocné děti. V současné době máme více než 150 malých klientů, přičemž nejmladšímu z nich je pouhých osm měsíců.
Co se v poslední době odehrálo kolem léčebného i rekreačního konopí ve Velké Británii?
Na britských ostrovech existují aktivistické skupiny propagující změnu klasifikace konopí v rámci stávající mezinárodní legislativy, což je podle mého názoru chyba, neboť takový krok by prospěl v první řadě velkým farmaceutickým společnostem. Správná cesta je ta, kterou prosazuje například velšský poslanec Paul Flynn, jenž za reformu konopných zákonů bojuje už dlouhá léta. Ten na konci loňského roku vyzval veřejnost, aby „porušovala zákony, protože zákon v tomto případě stojí za prd,“ a to přímo u parlamentu. Na základě této výzvy jsem 23. února vystoupil na kanálu Sky News a oznámil, že ještě v ten samý den hodlám přijít do budovy parlamentu s konopným extraktem a úmyslem ho distribuovat nemocným. Společně s matkou jednoho malého onkologického pacienta jsem pak byl přímo před parlamentem zatčen právě ve chvíli, kdy jsem telefonoval s poslancem Flynnem. V současnosti je tento můj „přečin“ ve stadiu „nevyřízeno, vyšetřování pozastaveno“.
Máš nějaký zvlášť zajímavý případ, o který by ses s našimi čtenáři chtěl podělit?
Měsíc po vystoupení na Sky News jsem byl pozván i do státní televize, kde jsem v přímém přenosu porušil ony nesmyslné zákony znovu, když jsem dal konopný výtažek zmiňované matce, která s ním úspěšně léčí svého syna trpícího velmi vzácnou a agresivní formou rakoviny. Na celé věci je pikantní, že tato žena jménem Callie Blackwellová je policistka. Svému Derynovi, který trpí hned několika typy rakoviny, podává konopné přípravky a celý příběh o jeho nemoci i konopné léčbě popsala nesmírně poutavě v knize The Boy in Seven Billion (Jeden ze sedmi miliard – česky nevyšlo, pozn. red.). Já jsem se s Derynem poprvé osobně setkal v roce 2014, kdy ho zoufalí rodiče přivedli do Bud Buddies. S dovolením zde nechám promluvit samotnou Callie, která naši první schůzku popsala ve své knize následovně:
Pozval nás do svého domu, a zatímco Deryn sbíral na zahradě citróny, ukázal nám vaporizér Volcano – velký digitální přístroj, který prý dokáže využít všechny prospěšné látky obsažené v konopí. Z tohoto technického zázraku naplnil konopným kouřem velký pytel.
„Deryne, chtěl bych se tě na něco zeptat,“ začal opatrně na mého syna. „Proč jsi onehdy přestal jíst?“
„Když nebudu jíst, umřu a doktoři mě pak konečně přestanou trápit,“ nerozpakoval se s odpovědí Deryn.
„A co teď? Pořád se ti chce umřít?“ pokračoval Jeff.
„Někdy jo,“ odpověděl Deryn po krátkém zamyšlení a po tvářích se mu začaly koulet slzy jako hrachy.
Jeff se v tu chvíli obrátil ke mně a povídá: „Pokud mi to dovolíte, jsem přesvědčený o tom, že můžu Derynovi pomoct.“ Pak ho požádal, aby mu popsal, jak přesně se cítí, a aby ohodnotil bolest v jednotlivých částech těla na stupnici od jedné do deseti. Nejsilnější byla bolest v kotnících, které dal Deryn desítku, v těsném závěsu s osmi body pak byla kolena a záda. Poté mu Jeff podal pytel z vaporizéru s kouřem plným THC. Neměla jsem naprosto žádné výhrady k tomu, co se můj syn chystal vdechnout. Představa dalších cyklů ozařování a chemoterapie mě děsila, zatímco v případě konopí jsem se naopak těšila na to, co tahle zázračná rostlina pro Deryna udělá.
Deryn nasál výpar zplna plic, pomalu vydechl a pohodlně se usadil. Jeff po něm chtěl, aby vnímal své pocity a průběžně popisoval všechno, co se mu děje. To, jak vedl léčebnou proceduru, mě opravdu ohromilo.
Jaký je tvůj názor na válku proti drogám?
Válka proti drogám je válkou proti lidem. Můj názor na ni se navždy změnil kdysi dávno v Liverpoolu, když jsem v laciném hotelu kouřil nepálský hašiš s nedávno zesnulou legendou konopného aktivismu Howardem Marksem alias Mr. Nicem. Pamatuji si tu chvíli, jako by to bylo včera – seděli jsme na polštářích na zemi a pouštěli si Pink Floydy, byl jsem v příjemném kómatu a v uších mi zněl Howardův uklidňující melodický hlas s velšským přízvukem. Se zaujetím jsem pozoroval, jak se kouř převaluje ve vzduchu a vytváří spirály, vlnovky a další geometrické tvary, když vtom přišel „okamžik prozření“. Vzpomínám si, jak se mě Howard zeptal: „Hele, Jeffe, nemyslíš, že celá tahle válka proti drogám je vlastně válka proti lidem?“ Následná diskuze mě přivedla ke zjištění, že ačkoli jsem tenhle pojem slýchal poměrně často, nikdy jsem se jím nezabýval nějak do hloubky. Když jsem se ale na válku proti drogám podíval jako na všechny ostatní války, můj úhel pohledu se rychle změnil.
Válka proti drogám je válkou proti lidem.
V průběhu debaty s Howardem mi došlo, že mobilizace a motivace občanů k boji se společným nepřítelem je nástrojem, který čas od času využívají všechny vlády – nic totiž nespojuje lidi víc než právě představa univerzálního zla, kterému je třeba se postavit. Válečnická terminologie dává v případě drog velký smysl, neboť lidé jsou v době války nejodhodlanější bránit svou vlast, jsou tolerantnější k omezování svých svobod i k nasazování „pohotovostních složek“ a snáze se podřídí životu v ještě více regulované a kontrolované společnosti. Běžnou taktikou, jak získat podporu veřejnosti nezbytnou pro vedení jakékoli dlouhodobé války, je démonizace nepřítele, který je dehumanizován a označován hanlivými výrazy – v našem případě jako feťák, smažka, dealer nebo narkoman. Propaganda je pro vedení války klíčovým nástrojem a válka proti drogám není v tomto ohledu výjimkou, přičemž prohlášení jako „po trávě se zblázníte“ či „marihuana ohrožuje vaše děti“ mají ve společnosti vyvolat strach a získat tak její všeobecnou podporu.
Myslíš si tedy, že by měly být legální všechny drogy, nebo jen konopí?
Vidím to tak, že státní aparát by mi neměl přikazovat, co mohu dělat s vlastním tělem. Prohibici vnímám jako porušování občanských práv a upírání svobodného rozhodnutí. Užívání návykových látek by mělo být vnímáno jako zdravotní problém, ne porušení zákona. Zákazy nikdy nefungovaly a užívání všech drog by mělo být buď legalizováno, nebo alespoň dekriminalizováno. Co se týče legalizace konopí a jeho dělení na léčebné a rekreační, osobně se domnívám, že nemá smysl se snažit legalizovat konopí na lékařský předpis a zároveň popírat legalizaci pro všechny zletilé a svéprávné občany, k čemuž dnes mezi aktivisty dochází. Podle mě je jenom jedna legalizace, ne dvě.
Máš pro čtenáře našeho časopisu nějaký vzkaz, doporučení nebo radu týkající se boje za legalizaci?
Nechci s nikým bojovat, ale co mi zbývá, když mi vlastní vláda vyhlásila válku? Pokud užíváte látku, kterou stát považuje za nezákonnou, máte v podstatě dvě možnosti – vzdát se, nebo se bránit. Skutečným důsledkem globální konopné prohibice jsou zbytečná úmrtí nemocných. Denně dostávám dopisy od zoufalých rodičů, kteří chtějí svým vážně nemocným dětem umožnit léčbu konopím. Jsou vyděšení a zranitelní a vláda by je neměla stavět do situace, že se musí bát o život svého dítěte, ale za jeho léčbu jim hrozí trestní postih. Slovy Martina Luthera Kinga: „Věřím, že jedinec porušující zákon, o němž mu jeho svědomí říká, že je špatný, a za jehož porušení dobrovolně příjme trest odnětí svobody, aby společnosti ukázal, jak je tento zákon nespravedlivý, ve skutečnosti vyjadřuje zákonům tu nejvyšší možnou úctu.“
