U veřejnosti se publikace setkala s velkým ohlasem a dnes ji lze považovat za jedno z nejdůležitějších děl 20. století odhalujících pravdu o konopí. Deník The New York Times ji tehdy nazval „dosud nejlepší interní zprávou o trávě“ – a vzhledem k tomu, že autorem byl pracovník jedné z neprestižnějších amerických a světových univerzit, šla stěží zavrhnout jako výplod dalšího pomateného hipíka.
Židovsko-konopná konspirace?
Harvardovu univerzitu (viz dále) a především Bílý dům kniha pobouřila. „Ti parchanti, co bojují za legalizaci, jsou všichni do jednoho Židi!“ křičel Nixon v nahraném rozhovoru pořízeném v Oválně pracovně. „Oni se snad všichni pomátli! Možná proto dělá většina z nich psychiatry.“ Pak Grinspoonovo jméno zakroužkoval a připsal k němu: „Tenhle šašek je ultralevičák.“
Sám Grinspoon konopí poprvé ochutnal až dva roky po vydání své přelomové knihy. Bylo to v době, kdy ho podával svému mladému synovi, který tehdy umíral na rakovinu.
O této jízlivé poznámce se dnes 89letý psychiatr dozvěděl teprve nedávno a komentoval ji s úsměvem na tváři: „Představte si, že se mi dostalo takové pozornosti jednoho z největších pitomců na světě. To je jako dostat ‚rudý odznak odvahy‘,“ čímž naráží na stejnojmenný americký válečný román.
Dvakrát odmítnut
To, že se Grinspoon stal terčem Nixonových výpadů, nebylo nic nečekaného. Byl to psychiatr, odpůrce války ve Vietnamu, a navíc syn ruského Žida. Kritiku si ale vysloužil také na Lékařské fakultě Harvardovy univerzity ze strany kolegů, kteří jeho knihu uvádějící na pravou míru dezinformace o konopí přijali poněkud skepticky a prohlásili ji za „příliš kontroverzní“. V letech 1975 a 1997 zamítli jeho jmenování profesorem, a to navzdory průkopnickému výzkumu schizofrenie, desítkám publikací a vedoucím postům v několika prestižních institucích. Do penze odešel roku 2000 „jen“ coby docent.
Dnes, když je ta samá „kontroverzní představa“ legálního konopí uzákoněna v devíti amerických státech včetně domovského Massachusetts, se vědcovi přátelé a spříznění bývalí kolegové domnívají, že univerzita by měla sjednat nápravu. Rozjeli proto kampaň, v níž chtějí fakultu přimět k tomu, aby Grinspoona konečně udělala profesorem. „Nesl akademickou pochodeň a mluvil pravdu i v nejtemnějších dobách války proti drogám, kdy se říkat pravdu o konopí rovnalo kacířství,“ nechal se slyšet advokát Dick Evans specializující se na konopnou tématiku, který s Grinspoonem spolupracoval už od počátku osmdesátých let.
Strašně nebezpečná droga
Grinspoon vyrůstal ve městě Brookline a na Harvardu začal pracovat hned po získání diplomu z medicíny. V padesátých letech se stal jedním z prvních amerických lékařů, kteří svým pacientům s bipolární poruchou předepisovali lithium. Co se týče jeho politických názorů, tím, že vystoupil proti válce ve Vietnamu, plnil funkci jakéhosi rebela v akademické obci.
Jedinou hrozbou při užívání konopí je naše společnost. To, jak jedná s lidmi, kteří ho užívají.
Tento protiválečný aktivismus Grinspoona přivedl k přátelství s Carlem Saganem, dalším pokrokářem z Harvardu. Sagan, který se později stal možná nejpopulárnějším americkým vědcem a astronomem (uváděl např. televizní pořad Cosmos), byl plodným autorem a zároveň pravidelným uživatelem konopí. O tom, jak tato rostlina podporuje jeho tvůrčí myšlení i vědeckou práci, veřejnost seznamoval pod pseudonymem „Mr. X“. Samotného Grinspoona Saganův přístup ke konopí ještě v šedesátých letech šokoval. „Když jsem ho viděl kouřit poprvé, říkám mu: ‚To nesmíš, Carle! Je to strašně nebezpečná droga!‘ On si ale potáhl znovu a povídá: ‚Dej si taky, Lestere, bude se ti to líbit. Je to neškodný.‘ A já zůstal v naprostém úžasu.“ Následně vyrazil do školní knihovny, aby Sagana vyvedl z omylu. Místo toho ale zjistil, že jeho domněnky o nebezpečnosti konopí jsou neopodstatněné.
Později k tomu napsal: „Došel jsem k závěru, že konopí je vcelku bezpečná omamná látka. Není fyzicky návyková, sama o sobě nevede k přechodu na tvrdší drogy, nezvyšuje kriminalitu ani nevede k nadměrné sexuální aktivitě. Jedinou hrozbou při užívání konopí je naše společnost. To, jak jedná s lidmi, kteří je užívají,“ čímž odkazuje na fakt, že bezproblémoví uživatelé, kteří nikomu nijak neubližovali, často končí ve vězení.
Životní téma
A takto začala posedlost tématem, jež vyústila až v sepsání Marihuana Reconsidered, napůl literární rešerše a napůl kulturní kritiky podané strohou a informativní formou. Kniha se stala bestsellerem, dočkala se řady dotisků a doplněných vydání a svému autorovi přinesla značný zájem jak médií, tak zákonodárců. Ironií je, že Grinspoon v době, kdy své závěry formuloval, neměl s konopím žádnou osobní zkušenost. Vysvětloval to jednoduše tím, že nálepka „huliče“ by oslabila jeho důvěryhodnost. Poprvé ho ochutnal až dva roky po vydání. Bylo to v době, kdy konopí podával svému mladému synovi, který tehdy umíral na rakovinu. Nakonec se k užívání přece jen veřejně přiznal – v naději, že tím rozptýlí zažité představy o kuřácích konopí – a svými slovy „konopí jsem kouřil a kouřím,“ vyřčenými roku 1973 v pořadu Today Show, tehdy naprosto odzbrojil moderátorku Barbaru Waltersovou. A za další dva roky mu byla zamítnuta profesura. „Komisi pro profesorské řízení se prý „zamlouvala má publikace o schizofrenii, ale knihu Marihuana Reconsidered nemohli vystát,“ vybavuje si vysvětlení svého tehdejšího šéfa. „Teď je mi to fuk, ale tehdy to strašně bolelo.“
Dědictví Timothy Learyho
Univerzita k tomu měla své důvody. O deset let dříve ji totiž přivedl do rozpaků další harvardský vědec Timothy Leary, a to svým pochybným výzkumem halucinogenů, jejž často prováděl přímo pod jejich vlivem. Za to byl v roce 1963 propuštěn, načež se stal ikonou hippies.
„Dej si taky, Lestere, bude se ti to líbit. Je to neškodný.“ – Carl Sagan
Grinspoon ale nebyl žádný Timothy Leary. Byl to seriózní akademik s kravatou, který si zakládal na tom, že nepodporuje užívání konopí, pouze odstranění nesmyslně tvrdé prohibice. A ve svém úsilí nikdy nepolevil. Pomáhal znovu vzkřísit americkou Národní organizaci pro reformu konopných zákonů (NORML – National Organization for the Reform of Marijuana Laws), napsal další knihu o konopí a v roce 1997 dokonce odešel z harvardského programu pro výzkum závislostí. Protestoval tím proti rozhodnutí školy, jež udělila ocenění poradci Billa Clintona pro protidrogovou politiku. Po odchodu do důchodu Grinspoon spustil vlastní web, na němž příležitostně zveřejňuje své postřehy o konopí i o své kariéře. „Patří k nejvýznamnějším lidem v dějinách konopné reformy,“ říká o něm Rick Cusick, bývalý vydavatel serveru High Times. „Jeho kniha vdechla legalizačnímu hnutí život.“
Stále nedoceněný
Mluvčí Lékařské fakulty Harvardovy univerzity na Grinspoonovu adresu uvedla, že přestože si škola jeho práci chválí, „univerzitní řád neumožňuje udělení dodatečné profesury ani jiného postu.“ Postoj Harvardu hájí i někteří Grinspoonovi bývalí kolegové. Ti tvrdí, že profesorem se obvykle stává pouze dostatečně aktivní kandidát, jehož výzkum přitahuje pozornost federálních grantů. Grinspoon se prý příliš nevěnoval přímé vědě, spíše syntetizoval práce druhých. „Musíte mít za sebou výborné výsledky založené na empirickém výzkumu, ne na nějakých klepech,“ pronesl psychiatrův šéf z devadesátých let Ming Tsuang. Takovýto pohled vnímají Grinspoonovi příznivci jako úzkoprsý. Argumentují tím, že jeho práce vznikala za značného profesního rizika a stala se inspirací pro nový výzkum léčebného využití konopí.
Semínka změny konečně klíčí
Grinspoonovi zastánci dále prohlašují, že ta semínka, jež před několika desítkami let zasel, začínají konečně klíčit. Při nedávném referendu ve státě Massachusetts podpořilo legalizaci konopí více než 60 procent voličů, což znamená, že bude již brzy legálně prodejné také v tomto státě. „Kdyby lidé, jako je Lester Grinspoon, nepřinášeli oběti, nepracovala bych ve státní správě pro regulaci konopí,“ vysvětluje Shaleen Titleová, jedna z pěti vedoucích komisařů Massachusettské komise pro kontrolu konopí. „Harvard by měl uznat, že měl celou tu dobu pravdu.“
Mluvil pravdu i v nejtemnějších dobách války proti drogám, kdy se říkat pravdu o konopí rovnalo kacířství.
Dnes žije Grinspoon s manželkou Betsy ve čtvrti pro seniory ve městě Newton. Zdraví se mu sice zhoršuje, kouzlo osobnosti však neztrácí. Stále je laskavý a věčně rozesmátý, instinktivně soucítí se všemi zranitelnými – a pořád nemá trpělivost s hloupými lidmi. A to je možná důvod, proč ho ani teď na sklonku života neopouští pocit, že neustále svádí tu samou bitvu. Dokladem jsou historky, jež nedávno vypravoval přátelům při večeři zakončené jointem. Například o tom, jak chtěl přimět své postarší sousedy, aby si s ním zakouřili, nebo když se uličnicky doznal, že se na dvorku obytného komplexu pro seniory pokoušel vypěstovat jednu rostlinu. „Zhruba tři týdny tam krásně rostla a pak ji někdo utrhl! Kdo tohle může udělat? To se ale všechno změní. Už teď se všechno mění tak rychle, že se mi tomu ani nechce věřit.“
Zdroj: www.bostonglobe.com
