Antické počátky
Afrodiziaka, která dnes chápeme jako látky vyvolávající sexuální vzrušení a zesilující sexuální prožitek a touhu, získala své jméno po antické bohyni Afrodíté, jejíž podobu si většina z nás patrně vybaví díky obrazu Zrození Venuše od Sandra Boticelliho. Římská varianta jména této bohyně lásky a krásy je dodnes symbolem sexuální přitažlivosti a třeba takové Venušiny kuličky se po Venuši nejmenují jenom náhodou. Podle mytologie nosila bohyně kolem pasu zlatý pás, v němž ukrývala všechna kouzla lásky, a jejím synem nebyl nikdo jiný než Amor (neboli Erós, bůh lásky, vzrušení a sexuálního pudu). Podle nejznámější verze o Venušině zrození od římského básníka Hésioda (jež se stala inspirací i pro Boticelliho obraz) se Afrodíté zrodila z bílé mořské pěny. Ta se na moři objevila po dopadu genitálií Úrana, titána představujícího nebe, kterého během zápasu vykastroval jeho syn Kronos. Afrodíté pak po svém výstupu z moře věnovala lidem šafrán – vzácné koření a bylinku, která má prý v malých dávkách afrodiziakální účinky, ve velkých však může způsobit i potrat. Vedle samotných afrodiziak známe ještě dvě příbuzné skupiny látek – anafrodiziaka, která mají sexuální touhu naopak potlačovat (například locika jedovatá, ve starověkém Římě nazývaná jako „rostlina eunuchů“), a abortiva, byliny a látky, které kdysi ženy používaly k přerušení nechtěného těhotenství a zabití plodu (a které dnes nahradila mnohem bezpečnější farmaceutika). Jak by tedy afrodiziaka měla fungovat a co je vlastně zdrojem příjemných pocitů při sexu?
Tajemství lidské sexuality
Jako spousta jiných věcí, ani sexuální vzrušení a prožitek nemá tak jednoznačný a samozřejmý původ, jak by se snad mohlo zdát. Fyzicky se vzrušujeme skrze smysly, ať už přímo hmatovou stimulací erotogenních zón, pohledem na všechno, co nám přijde atraktivní a sexy, ochutnáváním lahodných pokrmů, posloucháním vzdechů nebo sprostých slovíček, a dokonce i čichem – vdechováním atraktivních vůní, tělesných pachů a feromonů. K tomu nám slouží takzvaný vomeronasální orgán, který byl u lidí dlouho považován za nefunkční pozůstatek evoluce. Ukrývá se u dutiny ústní a zasahuje až do naší nosní sliznice; feromony (vomeroferiny) tak patrně ovlivňují výběr našeho partnera i jeho sexuální atraktivitu. Podle amerického neurofyziologa Louise Monti-Blocha máme dokonce v takzvaných nasolabiálních rýhách – tedy vráskách, které vedou od nosu po obou stranách dolů až k okraji rtů – žlázy, které feromony vylučují ve velkém, a během líbání tak neděláme nic jiného, než že se s nimi vzájemně stimulujeme.
V Římě se vedle orchidejí konzumovaly i výluhy z mandragory, pojídaly se artyčoky, lanýže a kapusta, penis se mazal medem a pepřem nebo šťávou z karotky.
V naší schopnosti se vzrušit ovšem hraje velkou roli i psychika a momentální emocionální rozpoložení, a vzrušení si tak můžeme navodit i pouhou představou. Pocity, které během něj i během orgasmu prožíváme, jsou koktejlem různých chemických látek, které náš mozek na základě patřičných stimulů vypustí do oběhu. Vedle neurotransmiterů dopaminu a serotoninu, z nichž první umocňuje vzrušení a druhý naopak oddaluje orgasmus, se jedná o hormony, jako je testosteron či oxytocin („hormon lásky“). Samotná afrodiziaka pak můžeme rozdělit do tří skupin podle toho, jakým způsobem účinkují. Do první skupiny spadají látky, které podněcují naše libido (tedy vzrušení, touhu), druhou tvoří látky zlepšující potenci – ty se týkají hlavně problémů s erekcí, a do poslední skupiny patří látky, které umocňují sexuální potěšení a prožitek.
Podobné ovlivňuje podobné?
Lidé na celém světě dodnes přisuzují kýžené afrodiziakální účinky různým bylinám, houbám nebo zvířecím pohlavním orgánům čistě na základě jejich vnější podobnosti s penisem nebo vagínou. V různých lifestylových magazínech se můžeme setkat s radami, které pro umocnění sexuálního prožitku doporučují avokádo či chřest, odvážnější doporučí i houbu hadovku smrdutou, jež vedle své zřejmé podoby s penisem také vydává zápach, který prý středověkým lidem připomínal přirození. Žádná z těchto potravin ovšem reálné afrodiziakální účinky nemá a působí tak jenom jako placebo. Dokonce ani ústřice, vychvalované už Ludvíkem XIV. nebo milovníkem Casanovou, neobsahují (kromě zinku, který by měl podporovat produkci testosteronu a vaginálního sekretu) žádné zvláštní afrodiziakální látky. V některých afghánských kmenech prý muži dokonce před vrcholem své svatební noci pijí nápoj z teplého býčího spermatu a ve starém Řecku a Římě se z varlat a penisu tura domácího v kombinaci s různými bylinami připravovaly afrodiziakální masti. V Římě se za afrodiziakum z blíže neznámých důvodů považovala i ještěrka scink, recept na takový nápoj se nám zachoval u historika Plinia: „Když naložíš hlavu a nohy zemního krokodýla známého také jako scink do bílého vína a nápoj vypiješ, roznítí se velice tvá smyslnost.“ Ve starém Egyptě se zase přikládáním naolejovaných krokodýlích srdcí k penisu pokoušeli léčit impotenci, a texty z Číny staré více než čtyři tisíce let dokonce hovoří o zázračném nápoji, který umožnil císaři obšťastnit na 1 200 žen a dosáhnout tak nesmrtelnosti. Recept na něj sestává z dvaadvaceti ingrediencí a stejně jako tuři, krokodýli a scinkové žádnými skutečnými afrodiziakálními účinky neoplývá.
Nejen zvrhlí císařové
Ačkoli díky filmu Tinta Brasse Caligula se může zdát, že starověký Řím byly jedny velké sexuální orgie, ani římským mužům se nevyhýbaly běžné problémy s potencí nebo ztrátou libida. Ženám se tradičně přisuzovala větší smyslnost jaksi „od přirozenosti“ a afrodiziaka tak zůstávala především mužskou záležitostí. Nejoblíbenější přísadou k vínu, jež bylo typickým základem římských afrodiziak, byly různé druhy orchidejí, hlavně těch z čeledi vstavačovitých – jejich oddenky totiž připomínaly Římanům varlata (o čemž svědčí i lékař a botanik Dioskuridés, když píše, že vstavači mužskému se někdy přezdívá psí kulky). Vstavač mužský, u nás známý především díky sladkému nápoji zvanému salep, měl mít dokonce účinky dvojího druhu. Menší část kořene smíchaná s kozím mlékem prý po vypití podněcovala milostnou touhu thesálských žen, velký kořen ji však naopak hatil. Tajemným druhem afrodiziakální orchideje zůstává dnes neznámý satyrion, o němž Dioskuridés píše, že jeho „kořen držený v ruce podněcuje k milostné touze, a ještě více pak, pijeme-li ho s vínem”. Účinkům satyrionu se přisuzovala i různá „milostná řádění“, tedy přibližně to, co si dnes představujeme pod slovem orgie. Vedle orchidejí s (dnes neprokázanými) afrodiziakálními účinky se však popíjely i výluhy z mandragory, pojídaly se artyčoky, lanýže a kapusta a penis se mazal třeba medem a pepřem nebo šťávou z karotky. Plinius dokonce píše o jakési bylině, kterou znal pouze z doslechu a jejíž pouhý dotek prý měl muži dodat sílu na sedmdesát souloží.
Láska po indicku
Vedle Říma nelze opomenout ani starověkou Indii, kolébku milostného učení tantry i Kámasútry. Ve starém hindském lékařském spise Sušruta samhitá, který vznikal někdy během prvního tisíciletí před naším letopočtem, můžeme nalézt jedny z prvních receptů na afrodiziaka. Základem je samozřejmě správné rozpoložení jedince, umocněné dobrým jídlem, hudbou, vůněmi a také vhodně zvoleným sexuálním partnerem. Jako účinná látka byla podávána výživná jídla, obsahující například pižmo nebo ambru. Ambra je jedním z nejznámějších asijských afrodiziak, vedle Indie byla považována za zázračné afrodiziakum i v Arábii, odkud se pak dostala k nám do Evropy. Jedná se přitom o látku, která se tvoří ve střevech vorvaňů obrovských, kteří ji vylučují spolu s trusem, a ambra se pak vznáší jako těžký tmavý chumáč na mořské hladině. Ambrein, účinná složka této látky, zvyšuje koncentrace některých hormonů včetně testosteronu, stimuluje tvorbu dopaminu a pravděpodobně tak zvyšuje i sexuální vzrušení. Součástí tantrických sexuálně – magických rituálů byla i „zázračná“ bylina, u nás známá jako vitánie snodárná. Sloužila k udržení dlouhodobé erekce, ačkoli její účinky jsou spíše sedativní a narkotické. Podle ájurvédy je dalším účinným afrodiziakem například i koktejl z hašiše (respektive čarasu, tedy pryskyřice stírané z konopných květů třením dlaní), opia (jež bylo ve starém Řecku mimochodem také považováno za Afrodítin dar a podněcovač sexuální touhy), semen durmanu (který dokáže způsobit ne zrovna příjemné halucinace), kulčiby (podporuje prokrvení tkání, ve vyšších dávkách ale způsobuje křeče) a různých druhů koření. Takové afrodiziakum jistě nebude jen placebo, otázkou ovšem zůstává, zda by se po jeho požití opravdu dostavil požadovaný efekt.
Nápoje lásky a Markýz de Sade
Ani evropský novověk ve svých sexuálních choutkách za starověkými civilizacemi nikterak nezaostával. Na venkově se připravovaly různé „čarodějnické“ koktejly, tedy afrodiziaka tradičního lidového léčitelství, do kterých byly přidávány přísady jako celer, petržel nebo barvínek, ale i rulík zlomocný, mandragora, blín či pablen kraňský. Ty lze ovšem spíše než za afrodiziaka považovat za jedy, protože způsobují nepříjemné halucinace a v krajních případech i smrt. O něco bezpečnější a o kus bizarnější metodou byla takzvaná kopřivová flagelace – tedy šlehání pohlavních orgánů čerstvými kopřivami, které tkáně jistě dobře prokrvily, otázkou ovšem zůstává, zda pak byl člověk vůbec schopen sexu.
Podle ájurvédy je účinným afrodiziakem i koktejl z čarasu, opia, semen durmanu, kulčiby a různých druhů koření.
Známý libertin a autor 120 dnů Sodomy markýz de Sade, jenž ve svém nedokončeném románu popisuje snad všechny představitelné sexuální praktiky (při nichž platilo čím zvrhlejší, tím lepší), s afrodiziaky také experimentoval. Pro lepší vzrušení během masturbace doporučoval užívat vanilku, v libertinských kruzích barokní Francie však tou dobou byly populární hlavně „španělské mušky“, tedy výtažek z brouka puchýřníka lékařského. V malých dávkách tento jed dráždí močovou trubici, což bývá dodnes považováno za vítaný afrodiziakální efekt, předávkování ale může skončit i smrtí. De Sademu se pravděpodobně během pobytu v Marseille roku 1772 podařilo během jedné divoké noci španělskými muškami nepěkně předávkovat dvě ze čtyř zúčastněných prostitutek, a navrch si vysloužil obvinění ze sodomie se svým služebníkem. I tak ale nejbizarnějším afrodiziakem zůstává prášek z pravých egyptských mumií, který byl pro jejich nedostatek často nahrazován falzifikáty z různě upravovaného a vysoušeného lidského masa.
„Modrý zázrak“ a další chemická potěšení
Chemické preparáty na podporu erekce jsou v současnosti široce rozšířené a reklamami na léky na bázi sildenafilu (známého hlavně jako Viagra) se to v médiích jen hemží. Tento lék (tedy pokud si jej neseženete na černém trhu nebo nemáte slabé srdce) je účinný a relativně bezpečný a pro muže, kteří mají problémy s impotencí, představuje kýžený lék. Jeho efekt je však především „mechanický“, a co se týká samotného sexuálního vzrušení, nijak jej neovlivňuje.
Naopak amylnitritová afrodiziaka, známá pod názvem „poppers“, mají účinek na libido velký a touhu po sexu skutečně umocňují – ovšem jen na asi jednu až dvě minuty, přičemž efekt na erekci nemají žádný. Během sedmdesátých let vešly poppers v oblibu na diskotékách a mezi homosexuály, protože uvolňují hladké svalstvo konečníku, stejně by však měly působit i na ženskou vagínu. Chvilkový silný nával vzrušení způsobují těkavé látky, které se vdechují nosem z malé lahvičky podobně jako některá ředidla (od nichž poppers nemají vůbec daleko, amylnitrity se používají i jako čistidla). Lze je zakoupit volně na trhu (i v kamenných sexshopech), pozor však na kombinaci se sildenafilem nebo jinými chemickými stimulanty, jako je pervitin, speed, kokain nebo MDMA – taková kombinace může skončit třeba infarktem.
Právě pervitin, kokain i MDMA (případně hašiš a marihuanu) lze zařadit do poslední skupiny afrodiziak – tedy k těm, které umocňují sexuální prožitek a touhu. Chemické stimulanty však mají i velké nevýhody: pervitin sice zvyšuje touhu a nebrání erekci, oddaluje však samotný orgasmus; podobně kokain ve větších dávkách snižuje schopnost dosáhnout erekce a orgasmu; užití MDMA v tomto ohledu nemusí, ale může být problematické. Neznamená to, že to nejde nebo že si na stimulantech nelze užít kvalitní a emočně nabitější sex, vždy však záleží na osobních (in)dispozicích, velikosti dávky a četnosti užívání. Konečně v případě konopí platí, že senzitivní jedinec s malou uživatelskou zkušeností může zakusit rozpuštění případných psychických bloků a zvýšení touhy stejně jako pravý opak, tedy znásobení bloků a ztrátu libida.
Hon za potěšením
Jak je vidět, ideální afrodiziakum asi neexistuje. Každému sedne něco jiného, a zatímco jednomu můžou ke vzrušení stačit jahody s čokoládu, jiný ocení spíš kus hašiše v dýmce a další zase nekonečnou erekci způsobenou sildenafilem. Každá látka má své plusy a minusy.
Pro nadšené experimentátory lze zmínit i další substance – za afrodiziaka bývají často považovány také halucinogeny jako mezkalin, psilocybin nebo 5-MeO-DMT, případně další látky, vyskytující se v ropuším jedu (bufotenin). V současnosti už lze (v případě mužů) dokonce podstoupit i terapii kmenovými buňkami, které vám odeberou třeba z tuku na břiše a pak injektují do penisu (jako biohackerovi Benu Greenfieldovi). Stejně jako staří Římané navíc asi většina z nás dobře ví, že sexuální touhu stimuluje i alkohol, ačkoli je opět třeba si dát pozor na zkonzumované množství.
Na závěr bych jen upozornila, že ačkoli jsou v Asii dodnes velmi populární afrodiziaka z „vlaštovčích hnízd“ (polévka z hnízda salangany ostrovní), nosorožčích a jeleních rohů, tygřích vousů a penisů a dalších částí volně žijících zvířat, jejich účinek je nulový a dopad na tyto mnohdy ohrožené druhy bohužel devastující. Recept na správné afrodiziakum si nakonec musí najít každý sám. A když už jsme u toho, afrodiziakem může klidně být i kvalitní porno nebo klasická díla eroticko-pornografického románu – a koneckonců možná i ten Caligula.
