Aktuální článek
Ventolin: K čemu dogmatismus?

Ventolin: K čemu dogmatismus?

  • Ventolin o sobě tvrdí, že rád mlčí. Jak dělat rozhovor s někým, kdo radši poslouchá? Po chvíli jsme zjistili, že nervozita byla naprosto neopodstatněná, jelikož jsme si s tímto sympatickým chlápkem výborně popovídali.

Pohodlně jsme se usadili v Cafe Neustadt a přes výlohu nervózně vyhlíželi zpovídaného člověka. Mírná nejistota byla na místě, protože David Doubek alias Ventolin o sobě tvrdí, že rád mlčí. Jak dělat rozhovor s někým, kdo radši poslouchá, než mluví, vám ale nikdo neřekne a my se na to vlastně ani neptali. Po pár desítkách minut, kdy jsme klepali nohama a oklepávali popel, k nám Ventolin cestu našel. Zjistili jsme, že nervozita byla naprosto neopodstatněná, jelikož jsme si s tímto sympatickým chlápkem výborně popovídali.

Na tobě je velmi zajímavé, že se věnuješ poměrně neobvyklé kombinaci aktivit. Převážně jsi kulturní antropolog a muzikant. Čím jsi chtěl být jako malý? Napadlo tě, že budeš takhle kombinovat akademii a umění?

Vůbec. Dokonce mě ani nenapadlo, že bych byl antropologem. Já ani nevím, čím jsem chtěl jako malý bejt. Když mi bylo okolo jedenácti nebo dvanácti let, naučil jsem se pájet a začal jsem rozebírat různý elektrický přístroje. Díky tomu jsem se dostal na elektroprůmyslovku kde jsem zjistil, že mě to tam vlastně vůbec nebaví. Zároveň jsem v té době začal hrát na kytaru. Neměl jsem ale vůbec žádný konkrétní představy, co z toho bude. Ta škola mě fakt nebavila, říkal jsem si, že potřebuju jít na nějaký humanitní obor, něco kolem kultury. Nabídka oborů se mi ale pořád nějak nezdála, takže jsem skončil na peďáku, kterej pro mě byl spíš jako přestupní stanice. Měl jsem za to, že půjdu na filozofii, ta mě tehdy zajímala. Pak se na mě obrátili lidi, co zakládali antropologii v Čechách, a nabídli mi, jestli bych to nechtěl zkusit, líčili to zajímavě a mně se líbilo, že to bylo takový konkrétní. Není to jenom nějaký abstraktní intelektuální cvičení, někdy pro to musí člověk udělat i něco dost dobrodružnýho. Zároveň se nezávisle vedle toho vyvíjely moje hudební zájmy a od základky jsem pořád na něco hrál. Pořád jsem měl nějaký kapely nebo něco, takže jsem se úplně přirozeně držel obou těch věcí až do dneška.

Aplikuješ u hudby schopnosti, které ses naučil na průmyslovce?

No, ta škola mi dala hodně schopností, které ale vůbec nesouvisí s elektronikou. Tam jsem se naučil třeba vydržet (smích). Dokonce to bylo tak, že jsem to na konci upřímně nenáviděl a trvalo mi třeba deset let, než se ve mně ta nenávist otupila a já zase vzal do ruky pájku.

A je ti teď bližší hudba, nebo akademie?

Mně je blíž hudba, vždycky byla. Zároveň jsem ale v tom akademickém prostředí potkal řadu zajímavých lidí, se kterýma mě baví komunikovat nebo s nima něco dělat, a taky to pro mě byla dobrá příležitost dozvědět se hodně o český společnosti 

Kdy ses poprvé dostal do styku s elektronickou hudbou? 

Jelikož jsem strávil dětství v osmdesátých letech, dostal jsem se k ní přirozeně z nějakých kazet a gramodesek. Všechno, co si teď spojuješ s osmdesátkama, hrálo jako hit na diskotékách. Všude byly slyšet synťáky nebo TR 808 drum machine. Když se člověk šel ožrat se svejma kamarádama třeba do vinárny, prostě to všude dunělo. Zároveň jsem se v tom pohyboval kvůli tý elektro průmyslovce, která byla zaměřená na sdělovací techniku. Já byl v oboru radiotechnika, byl tam i obor zaměřenej na televizi a film a bylo tam dokonce i televizní studio v podzemí. Když jsme se na internátě nudili a chtěli si užít nějakou srandu, pořádali jsme diskotéky, které jsme technicky zajišťovali. Spousta kámošů mělo kazety s Depeche Mode a Communards a Donnou Summer a takový, na který se dalo tancovat. Sice jsme jinak všichni mastili na kytary a byli jsme folkaři, ale zároveň tam byla tahle věc, ke který se člověk úplně nepřizná, že se mu líbí.

Některý drogy způsobují prohloubení hudebního zážitku a je hloupost tvrdit opak. Zároveň je dost mimo skončit ve fázi, kdy si to člověk bez drog neužije.

Takže jsi byl folkový kytarista a potom se ti to vzdálilo. Máš pocit, že je reálná šance, že by ses k tomu někdy vrátil?

Asi ne… Z řady důvodů ne. Hlavně mě to už nebavilo po zvukové stránce. Rozhodně to platí o folku, kterej jsem měl rád tehdy, respektive o jeho větší části. Nemám problém s nějakým neofolkem, ale to jsou věci, který jsou ve skutečnosti vlastně dost elektronický. Takový to klasický brnkání na kytaru mě ale neláká. Na druhou stranu, některý věci mi na tom připadaj dobrý, takže se k tomu občas přiznám v nějakým textu nebo z toho použiju nějakou debilitu, abych se vlastně přiznal sám sobě (smích).

V rozhovoru pro Wave jsi říkal, že tě textování bolí. Přesto jsi na svém druhém albu Vitajte otextoval všechny tracky. Co tě vedlo k takovému sebetrýznění?

Texty mi přijdou jako strašně silnej prostředek, takže pro mě bylo důležitý to podstoupit. A přestože je s tím hodně práce a slova jsou závazný, člověk si v tom najde i nějakej zábavnej element.

Mně jde o to, že ses tomu mohl úplně vyhnout. Například tvé první album Totem je, co se textů týče, mnohem úspornější. Co tě k tomu posunu tedy vedlo, když připustíme, že skládání textů pro tebe není úplně přirozená poloha?

Nejsem jistý tím, že by to pro mě nebyla úplně přirozená poloha, protože kdysi jsem třeba psal básničky a divadelní hry. V práci mě psaní živí, takže to tak úplně není. A vždycky mě zajímala korespondence slova s hudbou. Musí tam být nějakej přirozenej vývoj. Totem je svědectví doby, kdy jsem ty texty víceméně vyhodil a měl jsem tam jenom nějaký čistě intuitivní hlášky. Postupem času jsem ale zjistil, že můj hlas nějak funguje, i když nejsem žádnej zpěvák. Je to dobrej a silnej prostředek. Navíc se mi objevovaly textový náměty, který si prostě říkaly o rozvedení. Konkrétně třeba Vitajtemělo instrumentálního předchůdce, kterej skončil téměř celej v koši. Byl neotextovanej a vlastně to bylo málo. Potřeboval jsem něco, co se víc dotkne jak mě, tak publika. A v momentě, kdy jsem se do toho pustil, mě ta forma začala zajímat.

Mezi Totemem a Vitajte jsou tedy jisté posuny. Jeden z nich se týká digitálních technologií. U druhého alba jsou použity ve větší míře než u toho prvního. Proč? V období první desky to vypadalo, že se proti tomu vymezuješ.

Vyhýbat se počítači za každou cenu by byl dogmatismus. K čemu by to bylo dobrý? Pro mě to v určitý době bylo zkrátka super zábavný, ale i ten Totem je vlastně nahranej v počítači a normálně vrstvenej. Spíš jsem se vyloženě vyhýbal používání softwarových synťáků a na Vitajte nějaký jsou. 


Vinyl je teď trend, ty jsi však Totem vydal v omezeném nákladu i na kazetách. Proč?

To bylo pragmatický rozhodnutí. Měl jsem vydávat vinyl v tom typickým nákladu 300 kusů, což je běžné číslo pro nezávislý debuty. Tři stovky jsou totiž minimum, který se dá udělat a finančně se vyplatí, míň v těch Loděnicích neudělaj. Nevěděl jsem, jak to bude, a produkce se trošku táhla, takže to z mástru přišlo do Loděnic pozdě. Navíc ta výroba trvá docela dlouho a já měl zároveň turné s Midi lidi, kde se měly desky prodávat. Neměli jsme ale šanci to stihnout a dva nebo tři týdny předem bylo jasný, že na tom turné nebudou. To bylo blbý a já jsem řekl: „Tak uděláme kazetu, ne?” Napadlo mě to, protože je to jednodušší proces. Takže se udělalo 33 kazet, který jsem sám nahrával doma. Total DIY.

Tak ono se to k tomu žánru hodí. A myslíš, že je šance, že se kazety reálně vrátí, jak se to stalo s vinyly za poslední roky?

Nevím. Všichni se na to tehdy dívali jako na úplnou haluz, ale já jsem věděl, že třeba v Americe už to taková haluz není. Například různý noisový věci už na kazetách v USA nebo Anglii vycházely. Tady na to ale prostě nebyla vůbec infrastruktura. Teď už je to mnohem lepší. I v Praze je nějaká metalová parta, co to dělá, v Budapešti je někdo. Takže se už hezká kazeta dá udělat sériově. Já jsem musel kazety nakupovat z Aukra. Koukal jsem, kdo prodává starý kazety, a pak je prostě skoupil. Navíc byla každá od jiného výrobce (smích).

Tak proto jich bylo zrovna 33?

No, prostě se jich víc nedalo v tu chvíli koupit. Byla to totální kuriozita, ale od tý doby se to strašně zvedlo. Jsou tady teď Genot Centre a podobně a ti vydávají víceméně jenom na kazetách. Myslím, že pro okrajový věci je to dost šikovný. Tam je jasný, že se neprodá víc než padesát kousků, udělat vinyl je pro takový projekty peklo. Je to strašně drahý a většina nákladu zůstane doma. Navíc je to hodně finální, zatímco kazeta může vzniknout mnohem jednodušeji. Máš třeba nějaký koncert, který se může nahrát a vydat na kazetě v počtu dvaceti kusů, a je to v pohodě. Takže mi přijde, že pro okrajový, hodně alternativní věci je to dobrý médium a osobně to mám rád. Jestli to má stejný potenciál jako vinyl, je ale těžké říct.

Jedna ze složek této tvojí persony je, že balancuješ na hranách kýče, absurdity a trapnosti. Zde očividně vzniká velký prostor pro nepochopení. Máš nějaký postup ve chvíli, kdy se to stane a někdo se tě snaží konfrontovat? Vysvětluješ to těm lidem, nebo na to kašleš? Prostě kdo to nepochopil, ať si…

To se asi různě vyvíjí. Záleží na tom, kde se tohle odehrává. V zahraničí se mi to nestalo, ale v Čechách jo. Tady jsou lidi drzejší. Ale musím říct, že na koncertech to většina lidi buďto pobere, nebo odejde.

Mě zajímá, jestli bys to začal vysvětlovat.

Ne, to ne. Ale jednou, hodně dávno na Flédě, když byla forma mých koncertů o něco extrémnější, než je teď, za mnou přiběhla taková… evidentně úplně nafrčená ženská, skočila na mě a vychrlila naléhavým chraplákem: „Už nefetuj!“ (smích) To byla asi jediná forma konfrontace, se kterou jsem se setkal. V úplných začátcích se třeba dělo to, že lidi vůbec nevěděli, na co jdou. Ty koncerty měly element šoku a já jsem si musel publikum získat přes nějaký počáteční odpor. Bylo to zajímavé a o něčem jiném. Teď už chodí přímo na mě a už se to nestává.

 U hudby je důležitý, aby tam byl prostor. Srovnatelně s prostorem architektonickým. Hudba má podobný potenciál, je to o místech.

V krátkometrážním dokumentu Tomáše Frkala jsi říkal, že chceš trapností vysvobodit lidi z vlastní trapnosti, což je zajímavá myšlenka. Myslíš, že to funguje? Na mě to třeba působí opačně – když vidím něco trapného, je mi většinou trapně za toho člověka.

Musí tam bejt i něco navíc. Je to hodně zjednodušený heslo. Nemůže to bejt jenom trapný, musí to být i zábavný a vtahující. U mě je důležitý se dotknout jednoduchejch základních emocí. Takže se tam musí jet na to, že je to třeba sranda, musí to mít ale taky drive a prostor, těch vrstev tam je víc, určitá legrace je jenom taková vstupenka. Myslím si, že to funguje v rámci různorodosti publika. Přijde mi, že na mě chodí zvláštní směs lidí, která by se normálně nepotkala. 

Dál v tom stejném dokumentu říkáš, že je v minimalistické hudbě prostor. Pro co? Pro posluchače?

Je tam prostor pro asociace. Připadá mi, že je u hudby důležitý, aby tě zavedla jinam, než kde je ta hudba samotná. Jeden můj kamarád z Berlína, co nám produkoval desku s Kazetama, říkal, že ho musí hudba vždycky někam dostat. Do nějaký krajiny, do nějaký představy. U toho jsem si uvědomil, že hudba, která je celá o hudbě… takový ty až sportovní druhy hudby (smích)… už vlastně nic nedovoluje. V takový si člověk neutrhne ani malý plácek pro sebe. Přijde mi, že u hudby je důležitý, aby tam byl prostor. Srovnatelně s prostorem architektonickým. Hudba má zkrátka podobný potenciál, je to o místech.

Co říkáš na stereotyp, že je elektronická hudba úzce propojena s drogami?

Ehm, nejen elektronická (smích). Myslím, že je to stereotyp, který se hodně odráží od toho, jak zrovna elektronická taneční scéna vypadá. V předcházejících třech letech přišla vlna striktního techna, který je na to hodně navázaný. Spíš bych řekl, že se objevují takový vlny, je toho víc a pak to zas ustoupí. 

A jak se k zesílení hudebního zážitku pomocí drog stavíš ty? 

Tady to drogový dění šlo hodně dlouhou dobu mimo mě. Ty věci, co mám v setech, jsou celkem složitý na pozornost, a když je člověk mimo, tak si pak nevšimne, co mu kde ujíždí. Navíc necejtí ten prostor a lidi.

A jako posluchač? 

Je jasný a známý, že některý drogy způsobujou prohloubení hudebního zážitku, a je hloupost tvrdit opak. Zároveň je dost mimo skončit ve fázi, kdy si to člověk bez drog neužije. Hodně lidí si podle mě myslí, že se taneční hudba dá poslouchat jenom na drogách. Já to tak ale nikdy neměl, mě to vždycky bavilo i úplně střízlivýho. Na druhou stranu chápu, že některý žánry k tomu víc sváděj. 

Děláš hudební doprovod k divadelním hrám. Teď zrovna pracuješ na hudbě k Nebe/Peklo pro Divadlo v Dlouhé. Chtěl jsem se zeptat…

Zatím ještě nepracuju (smích).

Ale zní to jako skloubení dvou vášní. Na druhou stranu, na svém webu píšeš, že netvoříš úplně konceptuálně, ale vycházíš z intuitivních témat. Jak se ti tedy tvoří tracky, které musí zapadat do předem stanoveného rámce?

Je to docela těžký, ale zároveň je to pro mě výzva. Nedělám to moc často, rozhodně nejsem schopnej živit se jako skladatel divadelní hudby. Respektive jako skladatel divadelní hudby, která je k nějakýmu účelu. Dost často jsem se v divadle setkal s tím, že po mě chtěli vytvořit konkrétní atmosféru. „Potřebujem nějaký valčíky, potřebujem nějaký mazurky, teď potřebujem udělat latinsko-americkou atmosféru, teď potřebujem udělat nějakou tureckou.“ To se dělá prostřednictvím nějakejch hudebních schémat. Takovej proces mi dlouho trvá a nevyhovuje. A tak od určitý doby beru jen to, co je úplně otevřený. To znamená, že je tam prostor dělat hudbu tak, jak mi to vyhovuje, a ne plnit nějakou vizi, schéma nebo klišé. 

Jak na tebe působí sláva? Jsi čím dál známější a říkáš o sobě i to, že často rád mlčíš… Chtějí s tebou mluvit lidi na ulici?

Jo, jasně.

Nepřijde ti to jako omezení svobody? To, jestli se s nimi budeš, nebo nebudeš bavit, je tvé rozhodnutí jenom z malé části.

Moje rozhodnutí bylo dělat hudbu a koncerty a tyhle věci k tomu patří. Člověk s tím musí nějakým způsobem počítat. Na druhou stranu ale začínám chápat rozmary různých stars, že toho maj moc. Dříve se mi stávalo, že mě občas na ulici někdo poznal. Tehdy to nemělo takový obrátky, jak teď, a jednalo se spíš o ty zasvěcenější. Teď je to jinak, ale pořád se těm lidem snažím vyhovět… Když jsou milí a chtějí se dát do řeči v nějakých normálních mezích, tak se s nima bavím. 

Nevadí ti ten nepoměr? Ti lidi o tobě ví třeba spoustu věcí a ty o nich nevíš nic.

Lidi opakujou otázky z rozhovorů. Většinou během toho povídání naťuknou něco, co už je známý… Mně je divný pořád opakovat ty samý věci. Nejčastěji se mě lidi ptaj na to, že jsem učitel na vysoké škole. A já říkám: „Jo, jsem no.“

A jestli používáš Ventolin, že jo? (Přípravek usnadňující dýchání u astmatu a podobných onemocnění – pozn. red.)

Jo, ale v tom už je nějaká rezonance. Člověk, kterej vytáhne ten sprej, je na tom podobně jako já a stojí za tím nějakej zážitek. To už je vlastně něco jiného. V takovým případě už se dají nadhodit nějaký společný fóry.

 Vždycky je to nebezpečnej fenomén, když se z někoho dělá oběť. I z kulturní antropologie.

Na katedře psychologie pedagogické fakulty Univerzity Karlovy učíš převážně kulturní antropologii, ale i psychologické předměty. Vím, že to neděláš aktivně, ale jaký máš postoj k muzikoterapii nebo hudební psychologii?

Docela systematicky jsem se vyhejbal tomu směřovat tímhle směrem. Protože mně v něčem přijde dobrý dělat něco, co je od toho vzdálený. Vždycky je potřeba mít nějakou cestičku někam jinam úplně do jinýho kontextu. Z toho důvodu jsem se držel témat, který jsou mimo – víc antropologický, mimo hudbu, týkaj se spíš společnosti. I proto, že si v tom odpočinu. Sice nemůžu používat pořád ten samej aparát nějakejch nápadů, ale zároveň to může fungovat i trochu jako dovolená.

Jak vnímáš to, že humanitní obory začínají být v současnosti hodně stigmatizované? A zrovna právě kulturní antropologie je jedním z častých terčů trollů. O to víc to, cos dělal třeba ty – vzdělávání Romů nebo sociálně vyloučených lidí.

Ta stigmatizace má evidentní zdroj. Někdo to někde politicky označuje jako nepřítele a pro ty následovníky, který to napodobujou a neumí si představit nic moc jinýho, je tohle jasnej terč. Proč je to vybraný? Podle mě z podobnejch důvodů, proč se vybíraj jiný takový terče. Nikdo o tom nic neví. To znamená, že se tomu dá snadno posmívat. Je to taková ta exotická věc, která má divnej název. „Ó, kulturní antropologie, co to jako je?“ I na koncertech se mě různý fanoušci ptaj. A to jsou i lidi, co něco vystudovali. Ani lidi v rámci vysokejch škol o tom často nemaj žádnou představu. Je to prostě minoritní obor. Kdyby se řeklo etnologie, chytí se víc lidí.

A vnímáš to jako nebezpečný fenomén?

Vždycky je to nebezpečnej fenomén, když se takhle z někoho dělá oběť. Neudivuje mě, že se na to takhle zaměřujou, protože je to obor, kterej se zabejvá různejma odlišnejma věcma, odlišnejma kulturama. Je to vlastně obor, kterej je o komunikaci s něčím cizím. Pro lidi, co nemaj rádi cizince, je jasný, že tenhle obor budou mít jako terč. Takže mě to nijak zvlášť nepřekvapuje, připadá mi to nebezpečný, ale nijak mě to od toho oboru neodhání. 

Byls členem Pražské skupiny školní etnografie. Takhle skupina se snaží podávat jenom deskriptivní pohled zevnitř, aniž by cokoliv předepisovala. Proč sis vybral tenhle přístup?

Konkrétně v tomto případě šlo o to, že zvlášť kolem školy se lidi dělí na dvě skupiny – jedni, který věděj, jak to všechno má bejt, a druhý, který by rádi zjistili, jak to vlastně je. A my jsme se tam snažili připojit k tý druhý skupině. Ten normativní pohled na skutečnost je zakořeněnej, danej tím, že to jsou učitelé, který jsou zvyklí lidem říkat, co mají dělat. Není to překvapivý, je to normální, že tam ten pohled je. Na druhou stranu – když se o tom člověk chce něco dozvědět, z tohohle se to nedozví, protože to je trošku diktát. Podle mě je hlavně důležitý si uvědomovat tyhle dva póly, protože normy v lidský společnosti jsou důležitý a hrajou nějakou roli, ale je blbost ztotožňovat to s realitou. Lidi maj nějaký přikázání a nějak se chovaj, je mezi tím rozdíl. Je taky blbost to deskriptivní vydávat za normu a naopak. To nejsou věci, který jsou automaticky propojitelný. Když člověk sleduje, jak se lidi chovaj, nemůže z toho úplně vyvodit, jak se maj chovat.

V jednom rozhovoru jsi říkal, že si spíš technopesimista. Jak se stavíš k transhumanismu? (Hnutí podporující využití technologií k vylepšení lidských mentálních i fyzických schopností – pozn. red.)

doporučujeme

Přijde mi to pošetilé. Nevím, lidi se nějak vylepšujou furt, vodjakživa. Nějaký změny jsou normální, ale schématickej transhumanismus podle mě ignoruje některý základní věci, jako že člověk je někdo, kdo se vytváří jako dítě nějakejch rodičů a vyrůstá v nějakým prostředí. Že se tam přeceňuje informační rovina myšlení versus kontext, ve kterým se to myšlení utváří.

A jak se stavíš k mikrodávkování psychedelik právě třeba pro zlepšení kognitivních funkcí nebo citové rovnováhy?

Nikdy jsem to nevyzkoušel, tak nevím.

A víš o tom fenoménu?

Vím, slyšel jsem o tom. Psychedelika jsou velký téma u všech kreativních lidí, ale neumím se k tomu moc postavit, protože o tom pořádně nic moc nevím, sám jsem to nevyzkoušel a vlastně jsem se o tom jenom bavil s kámošema. Ale s čím jsem se spíš setkal u těch kámošů, není microdosing, ale macrodosing, že si něco dali a provedli podivný věci, nebo se někde ztratili a nevěděli o sobě několik hodin nebo dní. Takže spíš znám zkušenosti jiných lidí s hraniční dávkou než s mikrodávkou.

Jak se díváš na otázku legalizace konopí?

Jsem rozhodně pro hodně velkou dekriminalizaci. Obecně si myslím, že válka s drogama plodí sama o sobě problémy, který jsou drahý a vytváří spoustu potíží. Na druhou stranu si nejsem úplně jistej, že by ty věci měly bejt nějak úplně dokonale dostupný komukoliv, kdykoliv, bez jakejchkoliv limitů a tak. Jsem příznivcem nějaký regulace. Ve formě, že člověk ví, co si koupí.

Takže legalizovat nejen pro lékařské, ale i pro rekreační účely. Možná, že rekreační užívání konopí je lékařské užívání konopí…

No právě, ostré ohraničení terapie od normálního života je samo o sobě věc s velkým otazníkem. Co se kulturně ustanoví jako nemoc a co ještě nemoc není, není pevně daný. To, co dřív byl morální problém, je teď choroba nebo psychologickej problém. Myslím si, že když se řekne pro terapeutický účely, docela logicky k tomu patří i nějaká forma rekreace. Spousta terapií spočívá v tom, že se člověk zbavuje stresů, depresí… Nejsem adiktolog, vím, že ve vyloučenejch lokalitách, kde jsme byli, se fetuje o sto péro, je to hrozně destruktivní věc, fakt jim to v ničem nepomáhá. Teda pomáhá jim to v tom zapomenout nebo nějak snášet ty podmínky. Na druhou stranu je to věc, která je devastuje. Předevčírem jsem se díval na nějakej dokument od Vice o fentanylu v Kanadě, a to jsou prostě věci, který jsou hrozný a vůbec si neumim představit, jak by se něco takovýho mohlo někdy třeba běžně prodávat. Myslím, že v celým tom kontextu je spousta velkejch problémů. Ale třeba konkrétně u toho konopí jsem příznivce nějaký rozumný legalizace a regulace. Kriminalizace mi přijde problémová. 

Začínám chápat rozmary různých stars, že toho maj moc.

Takže nesouhlasíš s žádnou perzekucí lidí, co si doma pěstují kytky?

To mi přijde jako kravina. Zejména když si někdo pěstuje nějaký kytky někde na poli. To je na hlavu.

A ty trávu kouříš?

Já… ehm… ne, asi se nedá říct, že bych byl přímo uživatel. Určitě jsem to vyzkoušel, a když se k tomu výjimečně dostanu, tak si třeba dám. Znám pár lidi, co kouří, a nemůžu říct, že bych ve srovnání s nima byl nějakej hulič (smích). 

A co užívání drog – teď už obecně – pro inspiraci. Přijde ti to jako dobrá metoda?

To je hrozně ošemetný. Někdy to funguje, ale dost často vůbec. Já třeba netvořím opilý, ale kafe si dám (smích). A když už jsme u alkoholu… Občas se mi dobře tvořilo, až když jsem měl kocovinu. To je pro mě dobrej stav. Člověk je celkově vyčerpanej, je mu všechno jedno a může na něco přijít. Nedávno jsem se bavil s nějakýma holkama z jedný umělecký školy a ty mi vykládaly, že většina jejich spolužáků je prej toho názoru, že člověk může tvořit jenom nafrčenej. Jinak ho vlastně nic nenapadne. Myslím, že je to tak trochu nešťastnej důsledek popularizace psychedelik. Člověk to nutně nepotřebuje. Vždycky jsem říkal, že si vystačím sám. Není to prostě nutný, není to podmínka, ale někdy to dokáže pomoct… V Českým rozhlase je pořad Dospělý večer Petra Marka, ve kterým Petr popisoval svoji zkušenost s houbama, díky které se naučil perfektně umývat nádobí a má to rád. Pak už to ale nikdy nezopakoval, aby o tuhle vášeň nepřišel. Někdy to člověku asi pomůže, já sám s tím ale nemám moc zkušeností. To znamená, že nemůžu být ani žádnej apoštol, ani žádnej kritik. Každopádně pokud je ten výsledek dobrej a nikomu to neubližuje, proč ne.

Jak se stavíš k tomu, když se umělci vyjadřují k politické situaci? Nebo takhle, předpokládám, že se k tomu stavíš kladně, ale myslíš, že to má nějaký reálný dopad?

Myslím, že to reálný dopad má a že se vyjadřovat můžou. Jsou to občani jako všichni ostatní. Navíc lidi, kteří mají nějakou veřejnou expozici, můžou mínění ovlivnit trochu víc než ti, kteří veřejně nevystupují. Zázraky bych ale nečekal. Záleží na tom kdo, kdy, kde a co řekne. Osobně se angažuju v tématech, jako je třeba rasismus, ale vyhýbám se podpoře konkrétních politických stran nebo osobností. Hrál jsem na spoustě dobročinnejch akcí na různý témata. Angažovanost mi přijde úplně v pořádku.  

Proč nepodporuješ konkrétní politiky nebo strany?

Možná je to moje vysvětlení úplně debilní, ale přijde mi, že člověk tomu konkrétnímu politikovi společně s podporou dává i bianco šek na všechno, co se bude odehrávat v budoucnosti. Blbý je, že já o tom nemusím mít žádný informace. Já vlastně nevím, co za tou konkrétní kampaní osoby nebo strany všechno je. A to je jeden důvod. Dále mi přijde, že ty témata vyžadují spolupráci různejch stran. Vybrat si jednu je zbytečně omezující. 

V anotaci k desce Vitajte jsi psal, že vítání jako takové ti dnes připadá provokativní. Já su ze Slovácka, takže mně přijde, že to tak vůbec není.

Podle mě je na tom slovu zajímavý, že vzbuzuje různý diskuze a otázky. Vitajte je tady ale slovensky, ne slovácky. Měli to na rohožce před jedním hotelem. My jsme se s tou rohoží fotili a dělali s ní blbosti. To slovo mi pak ale v kontextu nějakého vyhroceného xenofobního pohledu přišlo provokativní. Teď se zdá, že je ta přehnaná antivítačská hysterie pryč. Imigrační vlna nějak vyšuměla a asi už se v týhle síle neobjeví. To konkrétní slovo tedy přestalo bejt tak provokativní. Líbilo se mi, že i přes kladný význam mohlo to slovo působit negativně… Člověk řekne něco hezkýho a je to provokace, to mi připadalo divný, takovej zvláštní fór. Ale myslím, že se to dá interpretovat řadou způsobů, i když zmizí jeden kontext, pořád v tom něco je.

Bydlíš v Lysé nad Labem. Proč nejsi v Praze, když tu pracuješ a tak?

Prosté ekonomické důvody. Je to tam levnější. Mohl jsem si tam dovolit koupit byt. Takže mě teď ekonomicky nevyčerpává nějaká pražská brutální renta.

A jinak máš Prahu rád?

Prahu mám rád, a kdybych žil v nějakým ideálním světě, asi bych žil v Praze. Lysá je čistě pragmatickej kompromis… Dojezdovka je přibližně 40 minut na Václavák, takže je to úplně srovnatelný s okrajem Prahy, a ceny jsou tam přitom snad o polovinu nižší.

Mockrát díky za rozhovor. 

…………………………………………………………………………………………………

Mgr. David Doubek, Ph.D. (* 25. 9. 1971) 

V jeho aktivitách se prolíná neobvyklá kombinace akademie s uměním. Akademicky působí na Karlově univerzitě, kde se věnuje kulturní antropologii. Začínal jako folkový kytarista, ale postupně si ohmatal roli dramatika, herce, hudebního producenta či skladatele divadelní hudby. Do povědomí vkročil jako člen kapely Undo, ze které později vznikla úspěšná skupina Kazety. Největší pozornost však získal jeho elektronický projekt Ventolin, který se dokázal – přes zprvu šokované publikum – pevně zakotvit na české scéně. Pod tímto pseudonymem vydal v roce 2015 desku Totem inspirovanou detroitským acid technem z osmdesátých let. Rok 2017 přinesl jeho stále větší fanouškovské základně desku Vitajte. Momentálně aktivně válcuje kluby nejen v Česku a na Slovensku.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!