Aktuální článek
Pěstování jako cesta z krize

Pěstování jako cesta z krize

Profilový obrázek
  • Abychom se vyhnuli přílišnému šoku po návratu, Jižní Ameriku z minulého čísla vystřídá evropská země, kde se španělština (přesněji řečeno kastilština) používá vedle jiných jazyků a dialektů ke komunikaci nejčastěji. Španělsko evokuje prosluněné pláže a temperamentní populaci, neoddělitelnou součástí barvité kultury je zde ale i konopí, jež prostupuje denním životem mnoha místních. Canuto, porro, porrito, porrillo, petardo, peta, petilla, mota, hierba – to je jen drobná ukázka bohaté terminologie, kterou tu konopí označuje místní slang. Pokusím se zde podělit o své zážitky a konopná moudra, jichž se mi dostalo během početných cest a ročního pobytu na Pyrenejském poloostrově. Olé!

Že se jedná o svéráznou zemi i ve smyslu značné tolerance vůči omamným látkám, mi došlo již v momentě, kdy jsem poprvé vkročil na její půdu. Španělsko jsme si s kamarády zvolili jako cílovou destinaci našeho roadtripu dodávkou před deseti lety a po týdnu výletu jsme se skutečně dokodrcali do Barcelony. Zdánlivě náhodně okolo jedoucí cyklista zastavil na chodníku lemujícím pláž a pohlédl na právě zaparkované vozidlo. Jeho zrak těkal z lahví a plechovek, které se vykutálely z otevíraných dveří na zem, na podivné existence, které ze dveří vypadly vzápětí, některé z nich očividně pod vlivem alkoholu, poté se jen nenuceně přitočil a směrem ke mně prohodil anglicky s nezaměnitelným španělským přízvukem: „Marihuana? Cocaine? Anything?!“ Slušně jsem poděkoval a sdělil, že třeba později; jeho nabídka „čehokoli“ každopádně pobavila. 

Dobrá zašívárna

Aniž bych to byl tušil, Španělsko se mělo stát nedílnou součástí mého života a osud mě tam zavál ještě mnohokrát. A nebyl jsem jediný, postupně mi došlo, že je to asi hlavní destinace mladých lidí alternativního ražení, které zrovna nenadchl pravidelný život a stálé zaměstnání, a to nejen z Česka, ač zastoupení našinců mi přišlo vcelku významné. Že je to příjemným klimatem, poměrně snadným životem (pokud člověk nevyžaduje mnoho) a dostupností konopí, mi potvrdil svým chraplavým hlasem i Quentin, modrooký Belgičan s bílými vlasy ukrývající se už čtyřicet let v malé vesnici v Katalánsku, kam uprchl, neboť se zapletl ve své vlasti s mafií. „Došel jsem sem pěšky, spálil doklady a od té doby tu žiju. Nikdo se mě na nic neptá, když potřebuju, tak chvíli pracuju u místních zemědělců, a mám tu pohodu,“ sdělil mi s širokým úsměvem bez několika zubů a opakovaně si potáhl z gigantického špeku. Vesnice už několik dní slavila svátek své patronky svaté Barbary a na můj dotaz, zda to není náhodou někdy v zimě, reagovali poměrně pragmaticky, že v tu dobu tam bývá škaredě, prší a že to prostě přesunuli na léto. Kolem třetí hodiny ranní opouštíme náves plnou veselících se obyvatel, na některých se už podepsala pokročilá hodina, vypitý alkohol a další substance. Spolu s Quentinem máme společnou cestu, bydlí taky na samotě mimo vesnici, a ještě před tím, než nám světla poslední otevřené hospody zmizí z očí, se zdáli zadíváme do centra, z něhož se linou zvuky flamenca. Quentin se jen spokojeně uchechtne, se slovy: „Fuck the civilisation!“ si sundá tričko a horkou nocí pokračujeme do tmy, tam kam nedosáhne ani belgická policie, ani elektrické vedení. Bylo to tehdy naposledy, co jsem měl možnost ho potkat, snad je mu země lehká.

Baskická loterie

O pár let později se dostávám do horké Andalusie, jižní části země, která zapadá do obecné představy Španělska se svou tradiční kulturou, flamenkem, sluncem a uvolněnou, až lenivou atmosférou, kde nejlepší lék na prohýřené noci představuje odpolední siesta. Sedím v autě a pohled na malebné historické centrum s rudou pevností Alhambrou, spoustou kostelů a mixem muslimské a křesťanské architektury vystřídá postapokalyptická scenérie neutěšené a oprýskané periferie. Turisté se selfie-tyčkami rádoby přirozeně pózující na pozadí fontán či vysedávající v četných kavárnách se vytrácejí a namísto nich lze pozorovat místní ze sídlišť, v horším případě z industriálních zón. Odvrácená tvář Granady, atmosféra srovnatelná s obrazy Francisca Goyi. Z autorádia zní úvodní píseň „Clandestino“ stejnojmenného alba z roku 1998, kde Manu Chao upozorňuje na bezútěšnou situaci uprchlíků: „… svůj život nechal jsem / mezi Ceutou a Gibraltarem…“ – a já přemýšlím nad úžinou, jež dělí tato dvě města a zároveň dva kontinenty: Jak snadné je dostat se tudy do Evropy bez povolení? A kolik tudy denně putuje haše? Přece jen je na druhé straně Maroko, největší zásobitel evropského konopného trhu. „… Africano clandestino, marihuana ilegal!“ zakončuje sloku Manu Chao, známý nejen svou kritikou globalizace, kterou považuje za hlavní příčinu sociální nerovnosti, ale i podporou ekologických myšlenek a legalizace, která by podle něj mohla připravit mafie o kapitál, díky němuž získávají stále větší politický vliv. Má baskická sousedka Garaitza, jež seznala, že je dnes vhodný den pro exkurzi na periferii – došlo jí totiž kuřivo –, zastavuje auto a s rázností sobě vlastní mi sděluje: „Teď tu chvíli počkáš, zamkni se a moc nečum ven z auta.“ Ptám se, jestli se obává policie, a ona jen s uchechtnutím sděluje, že to oni mají strach sem chodit. Po pár minutách, které mi zpříjemňuje pro změnu Ska-P s písní „Legalización“, se objeví s mnohem uvolněnějším výrazem a už při nástupu do auta mě vyzývá: „Chico Checo, řekni mi číslo!“ Ani se nenamáhám s delším přemýšlením a reaguju náhodnou číslicí, přičemž se rovnou natahuju pro papírky a cigaretu. Vím totiž, že každá odpověď je správná a mojí „odměnou“ za správnou cifru je možnost ubalit jí její oblíbenou „sevillanu“. Sevillský způsob obnáší vytažení filtru z rozpůlené cigarety pomocí zubů, jeho mírné opálení a užmoulání, aby se vešel zpět – poté už je třeba ho jen nasadit podobně jako běžný filtr do dlouhého papírku a pokračovat klasicky. 

 

Špatný život

Garaitze, podobně jako mnoha dalším mladým lidem, situace ve Španělsku nepřeje. Píše se rok 2012 a země má nejvyšší míru dlouhodobé nezaměstnanosti mladých lidí (více než 40 procent) ze zemí eurozóny – následky krize, špatné vládní politiky a zastaralého podfinancovaného vzdělávacího systému si vybírají svou daň. Nespokojenost by se dala krájet a už rok probíhají demonstrace. Především mladí masivně protestují proti nezaměstnanosti, škrtům v sociálním zabezpečení, politikům a systému, kapitalismu, bankám a politické korupci. Mnozí se dožadují základních práv: práva na bydlení, práci, kulturu, zdravotní péči a vzdělání. Ti pohotovější, kteří si to mohou dovolit, emigrují, protože vyhlídky na budoucnost nepřinášejí moc naděje – o dva roky později je nezaměstnanost mladých téměř 60 procent. Moje sousedka k nim nepatří, je z chudé rodiny a tak tak se jí daří skloubit studium na vysoké škole a pokrytí životních nákladů.


Pravděpodobnost nalezení brigády, která by jí umožnila souběžné studium, se blíží nule, distribuce konopí známým proto byla logická volba. Jako by vypadla z nízkorozpočtového seriálu Malviviendo, v překladu „mizerný život“, který sice působí pro neznalého jako osobitá parodie života ve Španělsku, ale po ročním pobytu mohu říci, že se jedná o fikci jen zčásti. Jde o první seriál ve španělštině zveřejněný na YouTube. První díl financovali tvůrci (a zároveň hlavní protagonisté) 40 eury, které dostali od otce jednoho z nich na benzín, následně mezi roky 2008 a 2014 vytvořili 3 série. Odehrává se ve fiktivní čtvrti Sevilly a pojednává o skupině charismatických přátel uvězněných v bludném kruhu hulení hašiše, prodeje drog, konfliktů s policií i dalšími překupníky, ustavičné chudoby, krádeží a nezaměstnanosti. Ve Španělsku byl velmi úspěšný i proto, že se diváci mohli ztotožnit s postavami, neboť seriál bez příkras zobrazuje současnou španělskou každodenní realitu a „skutečné lidi“ a neostýchá se ukázat nešvary společnosti, přičemž drogami a vulgarismy jen přetéká. Toto pro mě nejlepší huličské kinematografické dílo si navíc může český divák vychutnat na videacesky.cz i s titulky.

Španělsko je hlavní destinace mladých lidí alternativního ražení, které zrovna nenadchl pravidelný život a stálé zaměstnání.

Ve službách ďábla

Do Španělska se podle historiků široce rozšířilo konopí až s příchodem Maurů v raném středověku. Že by ho užívali čistě muslimové, vyvrátily archeologické nálezy, například zbytek dýmky, kterou její majitel z bůhvíjakého důvodu nechal nedokouřenou na křesťanském hradě v Cornellà de Llobregat (Barcelona) někdy kolem 12. století. Ve stejné době překladatelé z Toleda zachraňují mnohé vědecké spisy antických autorů, kteří se zabývají užitím konopí při léčení nebo v alchymii. Poté přichází inkvizice a konopí spolu s dalšími přírodními látkami zakazuje. Ti, kdo užívali konopí k omámení nebo léčení, byli označeni za kacíře. Hon na čarodějnice začal kolem roku 1326 a pokračoval v určité formě až do roku 1800.

V moderní době zůstalo konopí zakázanou látkou, neblahé zkušenosti v osmdesátých a devadesátých letech restriktivní přístup jen utvrdily. Na přelomu milénia ale poprvé povolil španělský soud terapeutické užití konopí. V červenci 1999 na letišti v Barceloně byl totiž zatčen jistý Roland H. s dvěma kilogramy hašiše. Do té doby španělské soudy hodnotily držení více než jednoho kilogramu automaticky za obchodování s drogami, soud tentokrát ale připustil, že obžalovaný neměl v úmyslu hašiš prodat, ale používat ho, aby zmírnil neblahé doprovodné účinky léčby rakoviny. Soud připustil, že existují četné vědecké důkazy, dle kterých může mít hašiš pozitivní vliv na lidi s rakovinou a může složit k boji proti vedlejším účinkům chemoterapie, jako je zvracení, nechutenství a podobně. Rok poté ukázal průzkum veřejného mínění, že španělská společnost je konopí značně otevřená: dvě třetiny Španělů souhlasily s jeho použitím pro nemocné, zatímco pouze 6 procent se vyjádřilo proti. Bývalý ředitel úřadu Národního plánu pro drogy Araceli Manjon se nechal v roce 2013 slyšet: „Konopí není droga… a i kdyby bylo, nelze ho srovnávat s jinými zakázanými drogami.“ I přes otevřený přístup některých politiků zůstává konopí ve Španělsku pro komerční účely zakázáno, dekriminalizované je ale jeho osobní pěstování a použití pro jiné účely než pro prodej nebo obchod.

Kam oči nevidí

„Prodej a dovoz jakéhokoli množství konopí je trestný a můžeš skončit ve vězení. Kupovat, mít u sebe a kouřit venku je přestupek, policajti ti můžou napařit pokutu a vzít i porro. Dospělí můžou v soukromí legálně užívat a díky mezeře v zákoně taky pěstovat. Pokud jsou rostliny vidět z ulice nebo jinýho veřejnýho místa, balkónu a tak, jde o závažnej správní delikt, za což můžeš vypláznout klidně 30 tisíc euro. Proto je mám tady,“ svěřuje mi Álvaro u sebe doma ve staré čtvrti Albaicín, připomínající svou architekturou Maroko. Snaží se dostudovat doktorát jako biolog a pronajímá si malý domeček schovaný v labyrintu bílých uliček, kde v jednom pokoji spí kamarád a v druhém pokojíku se tísní on sám se svou partnerkou. Že má dům ještě jednu mnohem větší místnost, se dozvídám až těsně před odjezdem. S šibalským výrazem nyní stojí u otevřených dveří, z nichž září umělé osvětlení a je slyšet ventilace – vědec do posledního coulu. Uvnitř se zelená prales střední velikosti.

Justice nepovažuje za trestný čin kromě vlastní spotřeby též nákup a držení malého množství pro vlastní spotřebu. Je však třeba poznamenat, že ačkoli tato jednání nepředstavují trestný čin (nejsou stíhatelná podle trestního zákoníku), mohou být administrativně trestána (přestupkově) na základě zákona o ochraně veřejné bezpečnosti (zákon č. 4/2015), který považuje za závažné pochybení konzumaci zakázaných omamných látek na veřejných místech nebo držení pro vlastní spotřebu a taky ponechání předmětů spojených se spotřebou (špačky, drtičky atd.) na zmíněných místech. Tyto pokuty se obvykle pohybují v částkách od 300 do 30 000 eur a v některých případech může být též odebrán řidičský průkaz.

Pěstování konopí je sice nezákonné, španělské soudy však bývají shovívavé vůči samopěstování, které není považováno za trestný čin, pokud vypěstované množství nepřesahuje roční spotřebu. To znamená, že každý, kdo pěstuje přibližně tolik, kolik může spotřebovat za rok, nemůže být odsouzen. Problematické je pouze vypočítat množství pro vlastní potřebu.

Zelená medicína

Každé autonomní společenství ve Španělsku (například Katalánsko, Andalusie a další) má možnost rozhodovat o své protidrogové politice a některé oblasti jsou ve svém přístupu uvolněnější než jiné. 

Ve zdravotnictví našly snahy o výzkum podporu jen zřídka. V roce 1999 vláda Autonomního společenství Andalusie oznámila povolení pro výzkum terapeutických účinků konopí u pacientů s AIDS, rakovinou nebo astmatem. Katalánsko je však jedinou komunitou s programem léčebného konopí – v říjnu 2005 byl zahájen program terapeutického užívání přípravku Sativex pro pacienty s širokou škálou onemocnění, od roztroušené sklerózy po rakovinu. Výzkum zahrnoval šest nemocnic, 60 lékáren, 40 výzkumných pracovníků a 600 pacientů. Neschopnost nebo neochotu státu začala suplovat občanská iniciativa. Konopné kluby se začaly objevovat v devadesátých letech jako neziskové organizace, které obcházely kriminalizaci prodeje konopí. Tyto kluby vzrostly na popularitě a nyní jich po celém Španělsku existují stovky. Katalánsko reagovalo na tento růst a v roce 2017, po třech letech legislativních příprav, legalizovalo jejich činnost, o tom však později. 

Díky využití mezer ve španělských právních předpisech jsou konopné kluby oblíbeným způsobem, jak mohou nadšenci získat a užívat konopí jako technicky vzato soukromý kolektiv. Tyto kluby, z nichž první byl založen v roce 1991, jsou neziskové organizace, které pěstují konopí a distribuují je mezi své členy. Právní postavení těchto klubů je doposud nejisté, ač se situace stabilizovala oproti roku 1997, kdy byli čtyři členové jednoho barcelonského klubu odsouzeni ke čtyřem měsícům vězení a pokutě 3 000 euro, zatímco ve stejné době soud v Bilbau rozhodl, že jiný klub neporušuje zákon. Andaluská regionální vláda dospěla na základě studií expertů trestního práva k názoru, že takové kluby jsou legální, dokud distribuují pouze uzavřené skupině registrovaných osob pro okamžitou spotřebu a neprodukují zisk. Tyto závěry se však nepodařilo přetavit v návrh nového zákona a právní situace klubů zůstává nejistá.

Na výlet do klubů

Letos v květnu mě pozval na exkurzi do Barcelony jeden z nejpovolanějších – Jorge, místní aktivista, člen snad všech existujících konopných klubů a tvůrce webu mapujícího kluby v zemi. Před dvěma dny padla vláda kvůli korupčnímu skandálu a lidovecký premiér Mariano Rajoy (z PP, tedy Partido Popular – „lidovci“) odstoupil. „Nový premiér Pedro Sánchez poprvé za historii nepřísahal při vstupu do funkce na bibli, což může znamenat, že snad Španělsku svítá na lepší časy,“ svěřuje se Jorge se svou vírou v konec konzervativních tendencí v politice, zatímco mě vede do prvního klubu jménem Choko. Před vstupem jsem byl zdarma registrován jako člen na dobu jednoho roku a ihned jsem byl vpuštěn. Není dovoleno pořizovat fotky, interiér od luxusní restaurace odlišuje jen výloha jako vystřižená z amsterdamských coffeeshopů. Klub byl otevřen v roce 2013 a v Barceloně je dobře známý. Noví členové jsou vítáni a mohou se přidat kdykoli (dovolují to místním obyvatelům a cizincům starším 21 let, kteří již jsou konzumenty konopí). Abyste se mohli stát členem, je třeba předložit průkaz totožnosti nebo pas a ve formuláři žádosti o registraci musíte uvést množství konopí, které odhadujete, že běžně konzumujete za měsíc, a které chcete, aby vám klub obstaral. Po registraci se stáváte součástí spolku, kde se „podílíte“ i na pěstování. Aby se kluby vyhnuly perzekuci, fungují pod záštitou společné kultivace a distribuce členům konopí v množství, které poptávají pro osobní potřebu. To je důvodem pro kolonku měsíční spotřeba ve formuláři (limit až 120 gramů měsíčně). Tato čísla nejsou náhodná a vycházejí z judikatury a materiálů generálního prokurátora (oběžník č. 1/1984, který mimo jiné uvádí, že konopí, hašiš a deriváty nepoškozují zdraví těžce), kde je určeno, že maximální denní běžná spotřeba konopí je odhadnuta na 5 gramů hašiše, 15–20 gramů konopí a 0,6 gramů oleje. Dle některých zdrojů mají kluby roční limit produkce až 150 kilogramů konopí.

Při odchodu z klubu je dobré strčit nakoupený materiál do trenek, tam se policie dívat nebude.

Co se týče legislativy, katalánský parlament již jednou přijal zákon na regulaci konopných společenských klubů v této komunitě (zákon č. 13/2017). K tomuto kroku ho dotlačila veřejnost na základě petice s 65 000 podpisy. Všechny kluby a jejich právníci se stále odkazují na tuto normu a snaží se jejímu obsahu v praxi přiblížit, třebaže účinnost zmíněného zákona byla pozastavena stranou PP prostřednictvím španělské centrální vlády po třech měsících od jeho vstupu v platnost. Nyní katalánský parlament žádá novou španělskou vládu, aby zákon uvedla zpět v platnost. Druhý navštívený klub Plantasanta mě sice nezaregistroval jako člena, ale nechali mě tam pobýt. Tento konopný klub umožňuje členům přivést své přátele a zůstat s nimi, aniž by se stali členy první den, nicméně ti, kdo nejsou členy, nemohou využít prodejní pult (výdejnu konopí). Po uplynutí určité doby může návštěvník podat přihlášku a potom vedení klubu rozhodne, zda bude přijat. Každopádně je tu dovoleno kouřit i vlastní konopí nebo konopí přátel.

Do třetice jsem měl možnost podívat se do klubu Weed You. Též mě nezaregistrovali, ale pozvali mě na jednorázovou návštěvu. Ta je obvykle součástí přijímacího procesu. Uživatelé, kteří se chtějí stát členy, tak mají možnost poznat samotný klub zevnitř. Návštěvník však ten den nemůže nic nakupovat a pouze další osoba, která je již členem, ho může pozvat na špeka a podobně, čili jen registrovaní členové mohou využít prodejní pult. Pokud se člověk chce do Weed You vrátit, musí vyplnit přihlášku, aby se zaregistroval jako člen, a jakmile bude přijat, bude moci využívat všech výhod spojených s členstvím v klubu. Ve všech klubech se ceny pohybovaly okolo 5–8 euro za gram. Jorge mě upozorňuje, že je dobré si při odchodu z klubu strčit nakoupený materiál do trenek, protože kdyby došlo ke kontrole, policie údajně nemůže nahlížet do natolik intimních zákoutí.

Deus ex machina

Španělská kultura je silně spjata s konopím, a přestože to není legální, návštěvníci této země obvykle najdou marihuanu velmi snadno. Není neobvyklé spatřit lidi kouřit na ulici nebo jiných veřejných místech. Oproti Česku si místní balí špeky sami pro sebe a ani ve skupině je často vůbec nesdílejí – inu, jiný kraj jiný mrav, snad za to může krize. Že si k vám konopí najde cestu samo, jsem se přesvědčil, když jsem se vydal na Mulhacén v pohoří Sierra Nevada. S nadmořskou výškou 3 478 m je nejvyšší horou pevninského Španělska. Říkal jsem si, že tam bude řidší vzduch a nemá smysl s sebou konopí nosit, aby to plíce udýchaly. Po náročném výstupu jsem však na vrcholu u jakési kaple našel rozbité kachličky a jeden střep na sobě nesl malbu ruky, ukazující přímo na volně pohozený joint. Já si říkal, že ta inkvizice musela mít pramálo společného s božími záměry…

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!