Whisky a diazepam před snídaní
Theorenův hlas se poprvé rozezněl 29. června 1968 v kanadském zapadákově Oxbow v provincii Saskatchewan. Jeho otec Wally Fleury měl ještě do roku 1963 silné hokejové ambice. Po zranění během baseballu se však slibná kariéra profesionálního hokejisty rozplynula. Tento incident se stal živnou půdou pro jeho problémy s alkoholem. Fleuryho otec údajně říkával, že první má přijít whisky a teprve potom snídaně. Matka se jmenovala Donna a byla to tichá, nábožensky založená hospodyňka, jež se nechala oblbnout svědky Jehovovými. Těžko říct, zdali k tomu přispěl její problém s léky na předpis nebo všeobecná mizérie, ve které manželé žili – vzhledem k indiánským kořenům museli od okolí snášet rasistické urážky a špatné zacházení. Každopádně jim osud seslal potomka, vykutáleného klučinu s jiskrou v oku, o kterého se museli starat. Rozhodli se opustit Oxbow a na nějaký čas zakořenili ve Wiliams Lake v Britské Kolumbii.
Mimo led byl Fleury dobrosrdečný chlapík, kterého znal každý barman v Severní Americe.
Uplynuly přibližně dva roky a malý Theo přestal být „rozmazlovaným“ jedináčkem. V roce 1970 přibyl do rodiny bratr Ted a v roce 1973, když se přesídlili do Russellu v Manitobě, vypadl na svět nejmladší bratr Travis. V té době se Wally živil jako řidič kamionu a údržbář na místním víceúčelovém stadionu. Měl tedy dvě práce a čtyři hladové krky. Donna se musela starat o tři mladé neposedy s minimálním rozpočtem. Jedna z nejšťastnějších vzpomínek Fleuryho mládí patří melodiím, které loudil z houslí jeho dědeček. I Wally byl nadaný multiinstrumentalista a hudba byla nepatrným paprskem světla v těchto temných a chudých časech. Stejně jako mnozí malí Kanaďané a Kanaďanky dostal i malý Theo staré brusle, nalomenou hokejku a možnost zahrát si na rybníku hokej. Hra jej natolik uchvátila, že se jí věnoval při každé příležitosti. Například před otvíračkou hokejové arény doma v Russellu se svým otcem. Každý večer pak uléhal s myšlenkou na ledovou plochu.
Kostel a šikana
Doma byl citelný nedostatek všeho, dokonce i výchovy. V důsledku toho se z Theorena stal agresivní, vznětlivý a bojovný chlapec. A jelikož byl ve třídě nejmenší, musel všem ukázat, že s ním nikdo zametat nebude. Neváhal se pustit i do těch nejurostlejších spolužáků a nakonec se dle vlastních slov stal právě tím, kdo s oblibou šikanuje ostatní. Rád se zapojoval do konfliktů a hádek – to mu ostatně vydrželo po celou dobu jeho hokejové kariéry. V šesti letech se ho ujal místní katolický kněz, a přestože byla jeho matka svědkyní Jehovovou, byl malý Theo vychováván v římskokatolických kruzích. Chodil pravidelně do kostela a mimo jiné pomáhal při obřadech jako ministrant. Tento kněz byl první dospělý, který do Theorena dokázal naočkovat známky dobrého charakteru. Hodnoty a vedení, které doma nebyly k mání, dával budoucí hvězdě NHL pracovník církve. Bohužel když bylo Theovi dvanáct let, dostal kněz infarkt a na jeho následky zemřel. Theo tak ztratil jediného dospělého, jenž měl na jeho vývoj opravdu pozitivní vliv.
Domácnost byla stále chudá a nezajištěná. Komunita v Russellu to však zaznamenala a začala rodině pomáhat. Ve chvíli, kdy děti trpěly hladem nebo jim docházelo slušné oblečení, zasáhli sousedi – konkrétně rodina Peltzových. Fleury měl ale proti útrapám všednosti lék – hokej. Trénoval tvrdě, svědomitě a snil o hvězdné kariéře. Učitelé, kteří se občas mihli kolem, hlásali do světa, že je to odhodlaný mladík, jenž svým malým vzrůstem nikterak nestrádá. V necelých čtrnácti však Theo málem ztratil naději v zářnou budoucnost, když mu spoluhráč v zápase rozřízl bruslí pažní tepnu. Rekonvalescence, během které nemohl hrát kontaktní hokej, trvala téměř rok. V polovině tohoto období ale komunita získala dostatek prostředků a poslala mladého Theorena do hokejové školy v Brandonu, kterou vedl legendární trenér Andy Murray. I přes zranění nabral jeho život vytouženého směru.
Temné noci, zoufalost a juniorka
Konečně začal navštěvovat vytoužený institut pro elitní hokejové juniory. Tvrdě na sobě pracoval a získával obdiv spoluhráčů i trenérů. Dosahoval skvělých výsledků v juniorské lize. Jeho průměr byly necelé tři body na zápas, což je, abych poučil hokejové laiky, zatraceně hodně. Tehdy si ho všiml charismatický trenér a skaut týmu Winnipeg Warriors Graham James, který mu sliboval kariéru v západokanadské WHL, což je výborný odrazový můstek pro budoucí působení v NHL. Graham a Fleury vybudovali vztah mentor-učeň a vypadali jako dobří přátelé. Mladý hokejista k Jamesovi vzhlížel jako k autoritě a bezmezně mu věřil. Trenér bohužel neobdivoval pouze skvělé výsledky. Jednoho večera, když už se Theo chystal spát, ho Graham navštívil na pokoji. Mladík netušil, co se děje, a James tvrdil, že to, co dělají, je v pořádku. Osoba, kterou Theo na světě nejvíce uznával, jej začala v necelých patnácti letech pohlavně zneužívat. Bál se usnout a nikdy vlastně nevěděl, jestli ho zrovna trápí noční můra anebo zda James opravdu nestojí v otevřených dveřích a neplíží se k posteli.
Nejhorší na tom bylo, že v tom Fleury nebyl sám. James zneužíval i další jeho spolužáky. Ti si ale vybudovali slušný stockholmský syndrom. Tento charismatický třicátník představoval pro většinu juniorů otce, bratra, učitele a přítele. Později Fleury přiznal, že ho James znásilnil přibližně stopadesátkrát. Mělo k tomu dojít dokonce třeba v autě po zápase, kdy James slíbil, že zaveze Thea rodičům. To nechalo v mladíkovi nesmazatelnou stopu, kterou již od patnácti let zaléval chlastem. Nebylo to žádné pivo na školňáku, ale solidní návyk, který jej provázel dalších dvacet let. Kariéra se však začínala pomalu rýsovat. Kvůli malému vzrůstu (168 cm) si Fleury vyvinul nepředvídatelný herní styl, který mu umožnil „přežít“ hru mezi mnohem zdatnějšími hráči. Na základě zkušeností ze základní školy dospěl k názoru, že nejlepší obranou proti mnohem větším oponentům bude nespoutanost a zuřivost. Stejně jako ve škole se rád hádal s rozhodčími a trávil spoustu času na trestné lavici. Mezi jeho nejznámější excesy tohoto období jistě patří slavná kanadsko-sovětská rvačka na mistrovství světa juniorů v Piešťanech, kde byl Fleury jedním z hlavních aktérů. Navzdory své vznětlivosti dosahoval v elitní juniorské WHL skvělých výsledků a vedl kanadské bodování. Mezi kanadskými juniory se stal výraznou osobností, ale týmy v NHL měly pochyby, zdali obstojí v nejlepší hokejové soutěži světa – problematická se jim zdála jeho nevysoká postava. Nakonec ho v roce 1987 získal v draftu tým Calgary Flames.
NHL aneb party začíná
Sen, který Fleuryho provázel celý život, se proměnil v realitu. Konečně podepsal smlouvu s týmem v nejlepší soutěži na světě. Nicméně na první zápas v NHL si musel ještě počkat. Na tréninkovém kempu pro zelenáče totiž neprošel přes přísné fyzické testy – měl nadváhu. Tým Calgary Flames ale potřeboval zlepšit útok a vedení se nakonec rozhodlo jej povolat zpět. Svůj první zápas hrál 3. ledna 1989 proti Québecu a získal první body za tři asistence. Začlenil se výborně, získal bod takřka v každém zápase a nakonec pomohl Calgary vyhrát první Stanley Cup v historii týmu.
Úvodní sezóna byla pro Thea výborná a stal se nedílnou součástí týmu na dalších deset let. Nikdo ale netušil, co stojí za jeho bojovností, urputností a zuřivostí. Mimo led byl Fleury údajně dobrosrdečný chlapík, kterého znal každý barman v Severní Americe. Jeho výstupy a alkoholismus však byly pouhým voláním o pomoc. Vzpomínky na Grahama Jamese mu stále nedávaly spát. Pořád měl obavy, že na něj někde číhá, a mimo kluziště se nikdy necítil dobře. Ledová aréna byla jediným místem, kde se veškeré pochyby a obavy rozplynuly. Nemusel si na nic hrát, nemusel nic předstírat, nemusel mít strach, že se něco stane. Byla to jeho hra. Ovšem démoni se krčili za rohem a čekali, až čepele jeho bruslí vkročí na chodbu vedoucí do kabiny. Pak mu opět naskákali na záda a zavrtali se mu do hlavy. Jedinou nadějí, jediným únikem byl hazard, striptérky, prostitutky, alkohol a kokain. Rána prokládaná kocovinou a nejasnými vzpomínkami, trénink, zápas. Téměř každý den jiný hotel v jiném městě. Zkrátka zhýralý životní styl kombinovaný s workoholismem profesionálního sportovce. Nikdo si ale nestěžoval, protože na Fleuryho výkon to nemělo žádný vliv. V té době si ostatně ani samotný Theo neuvědomoval, že má problém. Zmatenost a vzpomínky, které by nejraději vymazal z paměti, totiž poháněly jeho zarputilého a bojovného ducha. Věděl, že by mohl Jamese udat, ale nechtěl se stát, jak sám prohlásil, „panenkou na billboardech proti zneužívání.“ Pravdu tedy zazdil do svého nitra, kde pomalu vřela a čekala na výbuch. Zasypával ji kokainem a zaléval alkoholem, téměř nespal a přejídal se.
Theův život se smrskl na hokej, striptérky, alkohol, kokain a chlastání s bezďáky z metra, když všichni ostatní odpadli.
Hokej hrál přesto znamenitě, po šesti letech u Flames překročil hranici pěti set bodů a téměř tradičně vedl týmové statistiky, do kterých přidal i pár rekordů. Věrnost týmu, jenž mu dal šanci, projevil v sezóně 1995/96, která pro něj začala velmi špatně – když pomineme svatbu s jeho první ženou Veronicou. Přípravu proležel doma s úpornými bolestmi břicha, které se nedařilo utišit. Nezabíralo vůbec nic – jen posedlost hokejovou arénou, jež byla silnější než všechny léky a drogy světa. Na úvodní zápasy se připojil k týmu, ačkoli měl pocit, jako by ho někdo každých pět minut bodal nožem do břicha. Nakonec mu diagnostikovali Crohnovu chorobu, se kterou odehrál, bez správných medikamentů a v obrovských bolestech, téměř půl sezóny. Naštěstí se lékařům povedlo zjistit, které léky u něj dokážou příznaky nemoci potlačit, a Theo mohl pokračovat ve hře. Výsledky měl pořád solidní, ale Calgary Flames se potýkali s obrovskými finančními problémy a v soutěži se jim vůbec nedařilo. Theoren tak přistoupil na podhodnocený kontrakt, aby týmu alespoň nějak ulehčil. Mezi lety 1997/98 se mu ale tolik nedařilo, vstřelil málo branek a nezískal tolik bodů. Rozhodně ale vedl v počtu trestných minut.
Na konci listopadu roku 1997 i tak překonal letitý rekord a přehoupl se do pozice nejlepšího střelce, jakého kdy Calgary mělo. Ten samý den byl nominován do kanadského olympijského týmu 1998, který měl odjet do Nagana na „turnaj století“ a vytřít všem zrak. Na ten den později vzpomínal: „Měl jsem doma televizní štáb, a když padlo moje jméno, málem jsem se rozbrečel. Víte, patřit mezi třiadvacet nejlepších hokejistů Kanady je prostě bomba pocit.“ Jen pro zajímavost, Kanaďané vypadli v semifinále proti výběru Česka na samostatné nájezdy. Fleury jel první, nedal a později prohlásil: „Žiju s tím posledních dvacet let a příjemný to není.“ Rok 1998 zkrátka nebyl úplně ideální. Flames se plácali v lize a vedení nebylo schopno nabídnout Theovi pořádný kontrakt, nakonec jej, po desetiletém angažmá, prodali do Colorada Avalanche. Tou dobou měl Fleury jako etablovaný profesionál velmi dobrý příjem, takže se mohl oddávat veškerým rozmarům, které hasily jeho palčivá traumata z mládí. V Coloradu se navíc moc dlouho neohřál, protože podepsal novou smlouvu s milionářským klubem New York Rangers.
Bezdomovci a pajzly
Starej dobrej New York sliboval vysoké příjmy, skvělou životní úroveň a dostupnost jakékoli drogy, která se zamane. Malé dynamo z Oxbow se v metropoli propracovalo do světového formátu. Za svou kariéru Theo údajně prošňupal, propil, projedl a prosázel padesát milionů dolarů. Na otázku, jak to dokázal, odpověděl ležérně: „Je to hračka…“ Kokain si údajně kupoval v balení za 3 500 dolarů a v kasinech nechával běžně stovky tisíc. Vymetl každý bar na Manhattanu a nosil u sebe pytel všemožných oblbováků. Jeho život se smrskl na hokej, striptérky, alkohol, kokain a chlastání s bezďákama z metra, když všichni ostatní odpadli. Přiznává, že běžně trávil večery s různými dealery, feťáky a úchyláky. Doma na něj přitom čekala jeho žena Veronica se synem Beauxem a dcerou Taty.
Sezóna 2001/02 si začala vybírat svou daň. Během dopingových kontrol byl třináctkrát pozitivní a občas nutil syna, aby močil do ampulek za něj. Theo byl sice stále produktivní (v této sezoně docílil mety celkových 1000 bodů v kanadském bodování), ale „mimolední“ koníčky se začaly projevovat i během hry. Fleury byl čím dál agresivnější, zuřivější a troufalejší a nenechával si líbit už vůbec nic – i když to bylo v rámci pravidel. Během zápasu proti San Jose Sharks obdržel trest do konce utkání a po cestě do kabiny zlomil maskotovi Sharks žebro. V zápase proti Pittsburghu v roce 2002 ho rozhodčí po právu poslal na trestnou, Fleury odešel rovnou z arény. Kvůli obscénním gestům adresovaným fanouškům NY Islanders dostal pokutu tisíc dolarů. Hájil se tím, že mu nadávali do feťáků.
V této sezóně byl již zapsán do programu na pomoc hráčům, kteří se potýkají s alkoholismem a jiným druhem závislosti. Na krátkou dobu se uklidnil a vypadalo to, že je z nejhoršího venku. Byl opět nominován do olympijského týmu a tentokrát získal s kanadským výběrem zlatou medaili. Později uznal, že olympijské zlato bylo vrcholem jeho kariéry. Po návratu do NHL však opět začal zlobit. Rangers už ho měli plné zuby a zařadili ho do seznamu volných hráčů k přestupu. Fleury nakonec podepsal smlouvu s Chicago Blackhawks. Po zahájení sezóny 2002/03 byl vyřazen z týmu z důvodu nedodržení podmínek spojených s odvykacím programem a trvalo dva měsíce, než ho Blackhawks povolali zpět. Tým dokonce najal jednoho z Theových kamarádů, který se rovněž léčil z alkoholismu, aby jej nutil dodržovat podmínky programu NHL pro závislé hráče. Marně. Striptýzový klub v Columbusu, leden 2003. Theo se zaplétá do násilné potyčky s vyhazovači, probouzí se na hotelovém pokoji celý od krve a netuší, co se vlastně stalo. O tři měsíce později mu NHL definitivně zastavuje činnost a jeho kariéra mávnutím kouzelného proutku končí.
Poslední buly
Po vyloučení z NHL si vzal Theoren pořádné drogové prázdniny a Veronica požádala o rozvod. Bez hokeje se najednou objevily vzpomínky na Jamese, které potřeboval rozehnat. Během léta roku 2004 Theo křižoval Nové Mexiko, chlastal, fetoval, ale nic se nedělo. Došel do bodu, kdy ho čekala buď smrt, nebo vystřízlivění. Nemohl se opít, zkrátka to už nešlo. V důsledku toho neměl jak zalátat své mentální šrámy, což vedlo k jedinému „logickému“ řešení. Koupil si v zastavárně revolver a doma si ho strčil do úst. Celou noc proseděl s revolverem v puse, prst se mu klepal na spoušti a v hlavě mu zuřila bitva, v níž se vůle po životě snažila odolat touze po smrti. Chvíli byla tma, pak zase světlo. Touha žít nakonec vyhrála a Theo zahodil zbraň někde uprostřed pouště.
Malé dynamo z Oxbow se nepřestalo točit a nějaká energie se stále kumulovala. V září roku 2005 přišel zlom, který měl přijít již dávno. Během turnaje veteránů se poprvé postavil rodičům. Vyčetl jim, že svolili, aby se dostal do spárů pedofila Jamese. Rozhovor s nimi i to, co si prožil uprostřed pouště Nového Mexika, ho nakoply k činu a konečně vyhledal odbornou pomoc. Od 18. září 2005 Fleury nepožil žádnou drogu a naopak pomohl rodičům zbavit se jejich závislosti. Největší oporou mu byla jeho přítelkyně a posléze druhá žena Jennifer, bez které by to údajně nikdy nezvládl.
Došel do bodu, kdy ho čekala buď smrt, nebo vystřízlivění. Nemohl se opít, zkrátka to už nešlo.
Během léčby mu bylo doporučeno, aby sdílel své vnitřní démony a nebál se reakce ze strany společnosti. Abstinující Fleury si začal pohrávat s myšlenkou na napsání knihy. Ještě před tím však navštívil generálního komisaře NHL Garyho Bettmana, aby ho požádal o obnovení hráčské kariéry. Po obrovské náloži všemožných dopingových zkoušek Bettman kývl. Theo měl jediný cíl, dostat se do Calgary Flames – což se mu nakonec povedlo. Byl ve skvělé formě, odehrál pár přípravných zápasů, ale nakonec se rozhodl odejít z NHL nadobro. Nejdůležitější pro něj bylo, že tentokrát odešel z vlastní vůle a především že tak učinil jako hráč Flames. V rozhovorech pak kritizoval nové herní taktiky: „Trenéři dnes s klukama hrajou na ledě Xbox. Hrálo se mi strašně lehce, protože kdysi jsme o sebe lámali hokejky. Teď jsem měl více prostoru.“
Theoren se tedy stáhl do ústraní a v roce 2009 vydal autobiografii Playing with Fire (Hra s ohněm), která je označována za nejdrsnější výpověď, jakou kdy sportovec napsal. V knize se Fleury poprvé veřejně přiznal, že byl v juniorce znásilňován, tehdy už jednou trestaným Jamesem. Životopis vzbudil nevídaný poprask. Za prvních šest týdnů se ho prodalo na 80 tisíc výtisků – a Fleuryho za jeho otevřenost nikdo neodsoudil. Čtenáři naopak obdivovali jeho nezlomnou odvahu a vůli. Theo se rozhodl využít příležitosti a začal dělat poradce obětem sexuálního zneužívání, dokonce podal žalobu na Grahama Jamese, s nímž byl zahájen nový soudní proces. Nyní přednáší v různých dobročinných ústavech a přispívá na charitu. Vrátil se i ke světlým vzpomínkám z dětství a vydal album vlastních country skladeb. Celý svůj život nyní pokládá za zvláštní dílo prozřetelnosti, a jak sám tvrdí, hokej byl jen odrazový můstek, který ho nasměřoval k pomoci ostatním.
…………………………………………………………………………………………………..
Theoren „Theo“ Fleury
* 29. června 1968 v Oxbow, provincie Saskatchewan, Kanada
Spisovatel, hudebník, kouč pro osobní rozvoj a především bývalá hvězda NHL Theo Fleury se nesmazatelně zapsal do kroniky světového ledního hokeje. Jeho kariéra byla pozoruhodná ve všech ohledech. Nasbíral 1088 bodů, což jej v historickém žebříčku staví na 61. místo – ovšem při poloviční délce normální kariéry. Vždy bojoval až do konce a nikdy se nevzdával. Mezi jeho největší úspěchy patří zisk Stanley Cupu, olympijského zlata a prestižního zlata z Kanadského poháru. Stinné stránky jeho minulosti mu hodně daly, bohužel však také dost vzaly. Kvůli problémům s drogami byl nakonec z NHL vyloučen a ocitl se na pokraji sebevraždy. Nakonec se však vzchopil a nyní pomáhá lidem, kteří v sobě nosí stejná traumata jako on.