Zároveň ale chci sdělit i tu propojující zkušenost, kdy po dvaceti letech v pomáhající profesi jsem náhle měl možnost vstoupit do vysoké státní funkce, přímo podřízené premiérům českých vlád, a tím získat zcela unikátní zkušenost z tvorby politiky národní i mezinárodní. Toto mi zcela jinak a nově ukázalo, jak politika, zákony i mezinárodní dohody ovlivňují mediální prostor, tedy tím i postoj k lidem, kteří se dostanou do problému se závislostí, a v konečném důsledku ovlivní i jednotlivé možnosti nabídek pomoci konkrétním lidem.
V době mého nástupu do funkce národního protidrogového koordinátora vznikl také v České republice nový zdravotnický obor, který byl nazván adiktologie, tedy něco jako věda o závislostech. Věci byly rozběhlé a zdálo se, že spojení vědeckých přístupů, zkušeností z praxe a poznatků této nové moderní disciplíny dokáže konečně posunout konkrétní politiku od populismu a ideologie k politice postavené na faktech. Sebevědomě jsme si říkali, že již máme všechna potřebná data, abychom mohli říct, co funguje a co ne. Nemoci závislostí jsou přece jeden z pěti největších problémů, jimž lze předcházet prevencí, a některé odhady nákladů spojených s tímto fenoménem dosahují až 100 miliard Kč ročně. Věřili jsme tedy, že vlády přece musí slyšet naše pádné argumenty.
Hranice mezi legálními drogami, legálním hazardem a nelegálními drogami je nesmyslná, tyto oblasti nejsou oddělitelné.
Až do konce mého působení v roli národního koordinátora všude, kam jsem přijel po celém světě, česká vláda sklízela uznání. Chválili nás za to, že jsme do takové role posadili někoho z praxe, ač tento zdánlivě radikální Jindřich Vobořil vlastně jen navazuje na tradici všech jeho předchůdců od roku 1993, kteří například odvážně ukázali, že odklon od kriminalizace uživatelů nelegálních drog nepřináší žádné drama, spíše naopak. Již tehdy totiž bylo zcela jasné, že hranice mezi legálními drogami, legálním hazardem a nelegálními drogami je nesmyslná, tyto oblasti nejsou oddělitelné, což je podpořeno dostatkem odborných poznatků. O to víc mě nyní zajímá, co bude dál po mně. Ale toto zde nyní řešit nechci.
Spíše bych si dovolil vyslovit kritiku do vlastních řad. Obor adiktologie by měl být, dle mého názoru, moderní platformou pro vyslovování nových otázek a hlavně jasným zastáncem faktů, i když to znamená jít proti dosavadnímu proudu různých mýtů a tím i konkrétních politik. Mně ale připadá, že adiktologie často spíše útrpně a neodvážně mlčí. Odvážné teze, nastíněné v různých vědeckých traktátech o roli a možnostech či limitech primární prevence zaměřené na abstinenci nebo o potřebnosti konce prohibice a nalezení jiných politických řešení, o využití zkušeností ze současné praxe s legálními drogami v oblasti drog nelegálních a naopak, či o možnostech využití léčebných účinků různých drog – to vše v politicko-mediálním souboji často vyznívá jaksi nejasně, neodvážně, nekonkrétně a mnohdy spíše kompromisně. Jako bychom říkali: „Ona ta země je i kulatá, i placatá a vlastně není jasné, jestli a jak se točí…“ Chápu dobře, že jde o existenciální souboj s mocí, která nám hradí mzdy, ale musím si položit otázku. Jak můžu stát před těmi lidmi v bílém plášti a pomáhající roli, před lidmi, kterým téměř celý svůj profesní život pomáhám, když nemám odvahu jasně a nahlas se postavit proti politice, kvůli které v důsledku nedostatku prevence umírá každý rok předčasně okolo 20 tisíc lidí jen v naší zemi, ačkoli vím, že některé věci mohu změnit až v řádu let během jedné vlády?
S redakcí magazínu Legalizace jsem se tedy dohodl, že na pokračování v dalších číslech vysvětlím, jaké argumenty a jaká čísla mě vedla k docela významnému názorovému posunu ohledně limitů prohibiční politiky a proč si myslím, že je třeba zcela konkrétně a radikálně změnit zákony a způsob financování celé politiky v oblasti návykového chování.
Cítím povinnost takto veřejně vysvětlit, proč jsem ve svém návrhu nové Národní strategie na léta 2019–2027 pro oblast návykového chování navrhoval ukončit nefunkční prohibici, přestat opakovat všechny známé chyby a hledat jinou alternativu, kterou nebude ani volný trh, ani jeho extrém – prohibice. Stejně tak chci v dalších číslech vysvětlit důvody pro regulační postupy v oblasti tabáku, alkoholu a hazardu a jak tyto postupy mohou být propojeny s oblastmi, jako je regulovaná dostupnost i jiných, dnes pod přísnými tresty zakázaných látek. Pokusím se zde vysvětlit, že drogová politika nemůže stavět na nesplnitelném snu o společnosti bez drog, ale na realistickém cíli se zřetelem na funkční zákony a financování politiky, která bude postavena na minimalizaci rizik a škod.
Navrhuji ukončit nefunkční prohibici, přestat opakovat známé chyby a najít jinou alternativu, kterou nebude ani volný trh, ani jeho extrém – prohibice.
Jako člověk původem z léčebné profese a v osobním životě téměř úplný abstinent jsem před osmi lety měl představu, že společnost bez závislostí a potažmo možná i společnost bez drog, alkoholu, tabáku či patologického hraní je ten základní ideál, ke kterému mají směřovat národní a nadnárodní politiky. I když všichni cítíme, že je to nerealistický cíl, pořád jde o ideál. Jenže ouha, zjistil jsem, že mezi ideálem a ideologií je jen tenoučká linie a proponenti často nevnímají, kde sami stojí.
Ponořil jsem se do čísel a po velice krátkém čase jsem se dostal do konfrontace sám se sebou. Najednou se přede mnou objevil neuvěřitelný přehled dat, příklady dobré praxe a evidence, které ukazují, nejen že tento ideál a často ideologie je dávno jen mediální bublina a že vlastně již máme spoustu vcelku ucelených informací o tom, co opravdu funguje. Postupem let jsem začal intenzivně nahlížet, jaké zájmy jsou ve hře a proč někdo brzdí změny, jakým způsobem jsou vlastně propojena jednotlivá zdánlivě oddělená témata, jako je závislost na nikotinu, závislost na alkoholu, patologické hraní či problémové užívání nelegálních drog. Překvapivé zjištění, že už dávno existují jasné důkazy o faktickém stavu věcí, mě donutilo tyto skutečnosti vyslovit nahlas, i když to bude pro mě osobně znamenat nepříjemnosti. Pokusím se své vidění proto v příštích číslech popsat a doufám v to, že celý obor adiktologie nabere kuráž postupně spolu se mnou vytáhnout všechny vědecké důkazy na světlo boží a doříct: „A přece se točí…“
