První využití konopných vláken na výrobu celulózy a papíru se datuje do doby před více než 2000 lety. Nejstarší dochovaný kus papíru byl objeven archeology v roce 1957 a pocházel z hrobky u čínského města Sian v provincii Šen-si. Jednalo se o pevný, hrubý a nerovný list o rozměrech 10×10 centimetrů. Odborníci uvádějí, že byl vyroben mezi lety 140 až 87 před naším letopočtem. Z Číny se technologie výroby rozšířila nejdříve po celé Asii a postupně i do zbytku světa.
Konopný papír na cestě kolem světa
Tradičně se uvádí, že první papír (podobný tomu, jak ho známe dnes) vyrobil kolem roku 105 před naším letopočtem eunuch a úředník na císařském dvoře Cchaj Lun za použití lýka a kůry morušovníku, zbytků rybářských sítí, staré konopné tkaniny a pazdeří. Do té doby se ve starověké Číně „psalo“ na bambusové destičky, kosti a ve výjimečných případech se používalo drahé hedvábí. Nicméně archeologické nálezy z posledních deseti let naznačují, že vojenští velitelé znali a využívali papír nejméně sto let před slavným vynálezem císařského úředníka. Je proto pravděpodobné, že Cchaj Lun postup výroby sám nevymyslel, ale pouze vylepšil a systematizoval. Z Číny se dlouho utajovaný výrobní proces dostal nejdříve na Korejský poloostrov, kam ho ve 4. století našeho letopočtu přinesli buddhističtí mniši, a odtud se později rozšířil do celého Japonska. Na západ se znalost výroby papíru dostala poprvé v roce 751, kdy Arabové porazili čínskou armádu v bitvě na řece Talas v dnešním Kyrgyzstánu. Legenda praví, že tajemství uniklo do islámského světa díky dvěma čínským zajatcům, kteří začali papír vyrábět ve městě Samarkand v dnešním Uzbekistánu. Během následujících desetiletí Arabové výrobní proces zdokonalovali a zefektivňovali a již v 9. století byl papír v muslimském světě běžnou součástí života.
Konopí může do značné míry nahradit dřevo nejen při výrobě papíru.
Do Evropy doputoval papír v až v 11. století cestou přes Pyrenejský poloostrov, který byl v té době částečně ovládán právě Araby. První doložená výrobna papíru v Evropě byla postavena na území dnešního Španělska kolem roku 1150 ve městě Xativa, další v Albarells o 50 let později. Z poloviny 13. století pochází první italská dílna na výrobu papíru ve Fabrianu. Dodnes se vedou debaty o tom, zda již tyto první dílny byly postaveny jako mlýny a na výrobní postup využívaly vodní energii – některé zdroje uvádějí, že první stoprocentně doložená výrobna papíru na bázi vodního mlýnu byla ve Španělsku postavena až na konci 13. století a že všechny ostatní do té doby využívaly lidskou, případně zvířecí práci. Na sever od Alp se papír dostal během 14. století a první velká papírna byla dokončena v roce 1390 v Norimberku. Od této chvíle se technologie výroby začala rychle šířit po celé Evropě a zároveň se dále zdokonalovaly výrobní postupy. První písemná zmínka o papíru u nás pochází z roku 1499, kdy král Vladislav II. povolil mlynáři zbraslavského kláštera, aby „papier pro obecný užitek země České dělal“.
Pokud se podíváme na druhou stranu Atlantického oceánu, zjistíme, že konopný papír hrál jednu z hlavních rolí při vzniku Spojených států amerických – konkrétně se mezi příznivci konopí dodnes traduje, že slavné originály Prohlášení nezávislosti a Ústavy byly sepsány na holandském konopném papíře. Ve skutečnosti se jedná o omyl či mystifikaci, protože originální verze byly psány (stejně jako většina tehdejší politické dokumentace) na drahý pergamen, tedy nevydělanou a hlazenou zvířecí kůži. Na druhou stranu je velice pravděpodobné, že návrhy těchto historických dokumentů byly psány na papíře, který byl alespoň částečně vyroben z konopí.
Než přišlo dřevo
Papír se tedy během šestnácti století rozšířil z Číny po celém civilizovaném světě, přičemž základní suroviny na výrobu byly stále stejné – použité šatstvo a staré hadry, které se do té doby vyráběly převážně ze lnu, konopí a později i bavlny. To znamená, že téměř všechen papír vyrobený od objevu Cchaj Luna až do konce 19. století obsahoval větší či menší množství konopí. S příchodem průmyslové revoluce začala poptávka po papíru rychle stoupat a již nebylo možné pokrývat výrobu pouze ze zbytkového oblečení, ale bylo nutné hledat nové zdroje. Konopí bylo až do třicátých let 19. století nejrozšířenější zemědělskou komoditou na světě, nicméně obavy z neuspokojení stále rostoucí poptávky po papíru vedla obchodníky a majitele papíren k tomu, že se začali poohlížet po novém zdroji vláken – v ideálním případě takovém, kterého se volně v přírodě nachází nezměrné množství. Volba padla celkem logicky na všudypřítomné lesy a v důsledku mechanizace výrobních procesů (například vynálezu parního pohonu) a dalším vědeckých objevů v polovině 19. století se lidstvu podařilo najít řešení, které ovšem v konečném důsledku vedlo k likvidaci rozsáhlých lesních porostů po celém světě. Německý vynálezce Friedrich G. Keller dokončil v roce 1844 stroj na drcení dřeva pro výrobu takzvané dřevoviny, kterou poté použil jako základní materiál k produkci prvního papíru ze dřeva. Tím začala nová éra papírenství.
Kácím, kácíš, kácíme
Existuje známá teorie, podle které mohl za přechod ke dřevu vlivný americký boháč a mediální magnát William Randolph Hearst (1863–1951), který vlastnil rozsáhlé lesní porosty a obával se konopí jako vážné konkurence. Navíc ovládal několik významných deníků, jež vycházely po celých Spojených státech, a dlouhá léta pomáhal prohibicionistům šířit očerňující kampaň s cílem kriminalizovat a zakázat pěstování a zpracování konopí na jakékoli účely.
Zda byl Hearst opravdu „vrahem“ konopného papíru, anebo se jedná do značné míry o smyšlenou konspirační teorii, není dnes již tak podstatné. Důležité je to, že začátkem 20. století se naprostá většina papíru v Evropě a Spojených státech vyráběla ze dřeva a obsahovala pouze zanedbatelné množství konopných, lněných a dalších vláken. Postupně se do výrobního procesu začleňovaly také chemikálie, které se využívaly například na bělení papíru (ještě donedávna se používal nebezpečný chlór) a takzvané rozvlákňování dřeva.
Za rok 2006 dosáhla globální produkce dřevoviny 175 milionů tun, z čehož 93 % bylo nějakým způsobem chemicky upravováno (nejčastěji takzvaným sulfátovým procesem). Pouhých 5 % z celosvětově vyprodukovaného papíru bylo vyrobeno z jednoletých rostlin jako konopí, len, bavlna a další, v některých případech celkem exotické druhy. Začátkem devadesátých let minulého století byla celosvětová produkce konopných vláken na výrobu papíru kolem 120 000 tun ročně, což odpovídalo 0,05 % z celkového množství vyrobené dřevoviny. V roce 2003 to bylo již jen 60–80 000 tun a veškerá tato produkce byla využívána pouze jako příměs do papíru vyráběného ze dřeva – 100% konopný papír se nikde nevyrábí.
Přesto můžeme v posledních letech registrovat nesmělé pokusy vrátit konopí ve větším měřítku do hry – není divu, protože obrovské množství rozsáhlých lesů v kontinentální Evropě, v Severní Americe a Austrálii bylo i kvůli výrobě papíru během posledních sto let vytěženo a zničeno. Důležitým faktorem je i pokračující celosvětová demystifikace a konec očerňování konopí jako nebezpečné drogy. Environmentalisté a ochránci přírody se snaží nabídnout alternativy a mezi nejčastěji zmiňovanými je dějinami prověřené konopí. Jeho příznivci často nadšeně uvádějí desítky důvodů, proč bychom měli na výrobu papíru využívat výhradně konopí, přičemž na celé transformaci vidí pouze samá pozitiva – mezi hlavní argumenty patří ochrana zbývajících lesů, zhruba třikrát vyšší výnos vlákniny na metr čtvereční a lepší kvalita konečného produktu bez nadměrného zatěžování životního prostředí a bez nutnosti používat velké množství škodlivých chemikálií. Situace ale bohužel není tak jednoduchá, jak by se na první pohled mohlo zdát.
Je budoucnost konopného papírů růžová?
Dave Seber žije v americkém státě Oregon a většinu života strávil v lese jako dřevorubec. Nyní je ředitelem organizace C&S Lumber, která se snaží hledat alternativy k těžbě dřeva: „Podle mě se v důsledku toho, co se děje s lesy, celý ekosystém během deseti až dvacet let zhroutí. Konopí může do značné míry nahradit dřevo nejen při výrobě papíru.“ Dřevo obsahuje pouze 30–40 % žádoucí celulózy a 25–35 % ligninu, který je po celulóze druhou nejčastější organickou sloučeninou na zemi a tvoří 25 % rostlinné biomasy. Konopí obsahuje méně než 10 % ligninu a až 75 % celulózy. Lignin je zodpovědný za dřevnatění buněčných stěn, které je při výrobě papíru nežádoucí, protože vyžaduje více energie a jeho zpracování je tudíž ekologicky náročné – konkrétně zpracování dřeva je o 20–30 % energeticky náročnější než zpracování konopí. Na výrobu konopného papíru lze navíc využít i pazdeří, které vzniká jako druhotný produkt při zpracování.
Konopí na výrobu papíru by se mohlo pěstovat v oblastech kolem deštných pralesů, kde má příhodné podmínky k rychlému růstu.
Na druhou stranu proti návratu konopného papíru hovoří dva vcelku odlišné argumenty. První z nich je ryze zemědělský – jako všechny jednoleté rostliny vyžaduje i konopí každoroční přípravu a ošetřování půdy, použití většího množství herbicidů a pesticidů na metr čtvereční než v případě zalesněné plochy (i když mnohem menší než u příbuzných rostlin, jako je len a bavlna). Dále je nutné počítat se zvýšenými náklady na každoroční sklizeň, převoz a podzimní uskladnění velkého množství materiálu, protože oproti dřevu je možné konopí sklízet pouze jednou v roce, ale zpracovatelské továrny a papírny potřebují dodávky výchozí suroviny průběžně během celého roku.
Druhým argumentem proti návratu ke konopnému papíru jsou velmi rozdílné výrobní náklady, které určují cenu komodity na světových trzích – jedna tuna konopného vlákna na výrobu papíru stojí v současnosti zhruba pětkrát více než jedna tuna bělené dřevní buničiny. Vysvětlení je stejně jednoduché jako smutné: na světě existuje pouze pár zastaralých papíren, které zpracovávají konopné vlákno. Některé z nich se navíc nacházejí v Číně a Indii, nemají stálý zdroj konopí a využívají obvykle i další materiály, které jim přijdou pod ruku. Kvalita výsledného papíru je tak většinou nevalná. Zbývajících zhruba deset konopných papíren operuje převážně v Evropě, ale jedná se o malé a specializované továrny zaměřené na exkluzivní produkty jako například cigaretové papírky, čajové sáčky, filtry na kávu, bankovky, cenné papíry a další. Celková produkce jedné takové papírny nepřesahuje 5000 tun konopného papíru ročně, přičemž průměrná papírna, která zpracovává dřevo, vyrobí obvykle nejméně 250 000 tun papíru za jeden rok. Tím pádem je v současné době téměř nemožné, aby konopné vlákno mohlo cenově konkurovat dřevovině.
Celosvětového návratu ke konopnému papíru se zřejmě jen tak nedočkáme. Očekávání zapálených příznivců konopí, že jejich bylina zachrání lesy a spasí lidstvo, se bohužel ještě nějakou chvíli nenaplní. Podle analýzy, kterou nechal vypracovat americký think-tank Reason v roce 2008, je pro obnovu výroby papíru z konopí důležité „zaměřit se na inovaci technologických postupů a snížit náklady při sklizni a následném zpracování a skladování materiálu“. Dále je podle autorky studie Skaidry Smith-Heistersové nutné brát v potaz různé geografické specifikace jednotlivých regionů – například by bylo nanejvýš vhodné pěstovat konopí na výrobu papíru v oblastech kolem jihoamerických deštných pralesů, kde má příhodné podmínky pro rychlý růst a zároveň by pomohla snížit poptávku po dřevě z okolních pralesů. Bylo by též dobré zjistit, které nákladné a škodlivé chemické procesy při zpracování dřeva na kvalitnější papír je možné nahradit za pomoci konopí. A kdo ví, s postupem času možná dojde k obratu – najdou se nové efektivní technologie, vzniknou další zpracovatelské podniky a konopný papír už nebude sloužit jen k balení jointů a výrobě bankovek a cenných papírů.
Zdroje:
Skaidra Smith-Heisters: Illegally Green: Environmental Costs of Hemp Prohibiton. Reason, 2008.
Seaton Thedinger: International and U.S. Regulation and Control of Industrial Hemp. Colorado Journal of International Environmental Law and Policy, 2005–2006.
Nicole Chen, Mark Dwyer, Christina MacDonald a další: The Sustainibility of Tree Paper vs. Hemp Paper. The University of Waterloo, 1998.
