Tato představa však bohužel není až tak vzdálená od pravdy. Zákony v drtivé většině latinskoamerických zemí existují pouze na papíře a politici se starají především o to, jak si co nejvíce nahrabat a nedostat se přitom do konfliktu s narkomafií. Pojem lidská práva je pak chápán jako sprosté slovo, které říkají jen Američané a ta divná směska, co si říká Evropa.
A touto optikou je třeba nahlížet na následující článek, který se snaží zmapovat legalizační snahy v Latinské Americe. V prvé řadě nelze paušálně říci, že to, co se děje v Evropě, je aplikovatelné i pro tento region. Tedy, pokud zde bude řeč o reformních snahách či dokonce o revolučních změnách v zákonech, je nutné si uvědomit, že uzákonění držení a užívání drog nepramení až tak z benevolence nebo prozření tamních politiků. Je spíše jednou z posledních snah vládních činitelů změnit nějak neutěšenou situaci, kdy výnosy z obchodu s drogami posilují narkomafii, zvyšují kriminalitu a v neposlední řadě diskreditují zemi v mezinárodním měřítku. Asi nejvíce na očích je v současnosti Mexiko, ve kterém si narkomafie vytvořila prakticky stát ve státě a které počtem zabitých převyšuje i takové země jako Irák či Afghánistán. Nicméně podobně tomu je i ve většině ostatních států Latinské Ameriky. Například v sousední Guatemale je míra zločinnosti v přepočtu na obyvatele přibližně ještě desetkrát vyšší, ale vzhledem k tomu, že jde o zemi demograficky srovnatelnou s Českou republikou, absolutní čísla tak velká nejsou. Velký vliv mají drogové kartely napříč prakticky celou Latinskou Amerikou. Standardní cesta kokainu začíná na plantážích v Kolumbii, Peru nebo Venezuele, kde pěstování koky živí velkou část zemědělců, protože narkobaroni nabízejí nesrovnatelně vyšší výkupní cenu za koku, než nabízí vláda za kukuřici. V těchto zemích se droga přímo vyrobí a pak putuje přes státy Střední Ameriky až do Mexika, odkud se různými způsoby dostává do Spojených států. Druhá cesta pak vede přes severní Afriku do Evropy.
Legalizační snahy tedy pramení spíše ze snahy oddělit běžné uživatele od drogových dealerů a členů mafie. Zákony, které házely do jednoho pytle lidi, kteří si příležitostně dají jointa, s těmi, kteří řídí distribuci kokainu počítaného na tuny, bylo nelogické a zároveň neúměrně zatěžovalo soudní systém, který nemohl pracovat efektivně. No, nalijme si čistého vína, nedá se říci, že by nyní byl soudní systém výrazně efektivnější.
Legalizace: kde a jak?
První skupinou latinskoamerických zemí jsou ty, které dekriminalizovaly držení drog. Ve všech případech však jde pouze o držení drogy pro vlastní potřebu. Jakákoliv distribuce, což teoreticky může být i kouření jointa ve dvou, pašování nebo výroba je tvrdě trestána v rozmezí 5–25 let. A pokud jste viděli film Vzpoura ve věznici Carandiru, musí vám být jasné, že i pětiletý trest se v mnoha případech rovná trestu smrti. Mezi země, ve kterých je držení drogy legální, patří Mexiko, Argentina, Paraguay, Uruguay a Peru.
V Mexiku bylo v minulém roce povoleno držení pěti gramů marihuany nebo opia, 25 miligramů heroinu, půl gramu kokainu a několik dalších halucinogenních látek jako LSD, metamfetaminy, lysohlávky, psychotropní kaktus neboli peyote, který roste v pouštích na severu země. Tento zákon, který byl přijat v rámci boje proti narkomafii, je typickým příkladem snahy o oddělení příležitostných uživatelů od mafie.
Argentina v roce 2009 přijala zákon, který doslovně říká, že „dospělí mají mít svobodu rozhodování o svém životním stylu bez intervence státu“, což v praxi znamená, že jakákoliv droga je legální, pokud ji uživatel má pouze pro svou osobní potřebu a nepožívá ji na veřejnosti. Tento přístup patří mezi nejliberálnější v Latinské Americe vůbec a i do roku 2009, kdy bylo držení drogy trestné, byly uvalovány relativně nízké tresty, 1–6 let. Samozřejmě zde hraje roli fakt, že Argentina leží mimo hlavní tepnu latinskoamerického narkoprůmyslu, a i když takový kokain je zde stejně populární jako Maradona, není v zemi vliv narkomafie zas tak znatelný jako v severních částech Latinské Ameriky.
Relativně volné zákony panují i v Paraguayi, kde je od roku 1988 povoleno držení až 10 gramů marihuany a 2 gramů kokainu, heroinu a jiných opiátů, což už je slušné množství, když uvážíme, že jedna dávka heroinu má přibližně 2,5 miligramu.
Poněkud zvláštním případem je Uruguay, kde se o dekriminalizaci příliš hovořit nemůže, protože zde držení drog nikdy zakázáno nebylo. Pouze zákon z roku 1974 dává pravomoc soudcům určit, zda množství drogy je větší než pro osobní potřebu, či nikoliv. Tedy není zde explicitně určen žádný limit.
Kupodivu i Peru je na seznamu zemí, ve kterých je povoleno držení malého množství drogy, konkrétně 2 gramů kokainu a 8 gramů marihuany. A to i přesto, že Peru bylo až do konce 90. let zdaleka největším producentem koky. Potom bylo sice předstiženo Kolumbií, ale v současnosti se čísla začínají opět vyrovnávat. Na druhou stranu i drobný prodej individuálním zájemcům je trestán deseti lety vězení. Kvůli problémům s prodejem se zde ještě prodej dělí dle objemu a všechny transakce nad 100 gramů marihuany, 25 gramů kokainu nebo 1 gram heroinu jsou postihovány až 20 lety vězení.
Země napůl cesty
Další skupinu států tvoří Brazílie, Chile a Venezuela, ve kterých není držení drogy trestné v tom smyslu, že za to člověk nejde do vězení, ale je umístěn do nápravného zařízení, kde musí podstoupit odvykací léčbu. Ve Venezuele je takto „legální“ držení až 2 gramů kokainu a jeho derivátů a až 20 gramů marihuany. V případě, že jde o cizince, může být ze země vyhoštěn.
Podobnou politiku praktikuje i Brazílie, která v roce 2006 definitivně dekriminalizovala držení malého množství drog pro vlastní potřebu. Nicméně opět zde je jistá forma postihu, a to formou veřejně prospěšných prací či nucenou návštěvou vzdělávacích programů. Na druhou stranu se nerozlišuje mezi prodejem malého a velkého množství a za obojí hrozí trest až pět let vězení. Dle průzkumu z roku 2009 je ale tento zákon často zneužíván, protože uvěznění drobní prodejci tvoří 60 % všech odsouzených za delikty v této kategorii. Je tedy jasné, že díky všudypřítomné korupci si mohou větší prodejci koupit svobodu.
Posledním státem je Chile, které v roce 2007 dekriminalizovalo držení drogy pro osobní použití a v soukromých prostorech. Pokud s nimi ale člověk vyjde ven, hrozí mu pokuta, nucená léčba nebo veřejně prospěšné práce. Tento zákon má ale jeden háček. Pokud se totiž osoby setkají například u někoho doma s cílem konzumovat nebo distribuovat drogy, hrozí jim trest až 5 let vězení. Takže pokud si někdo chce zakouřit ve společnosti, tak to musí být pravděpodobně soused, který má také svoje hulení, a nedej bože, že by si ty jointy pak spletli. Jako ve většině latinskoamerických států, i zde je hlavní rozhodovací pravomoc a posouzení situace na soudci, což otvírá bránu ke korupci.
Kde se kouřit nevyplácí
Poslední skupinu tvoří státy, ve kterých je jakékoliv držení drogy tvrdě trestáno. Většinou jde o státy Střední Ameriky, přes které jde převážná část dodávky drog do Spojených států. Místní nestabilní vlády nemají kontrolu nad územím, a tak zde operují početné gangy, které prakticky bez omezení převáží drogy dále na sever. Místní zákonodárci nemají tedy jinou možnost, než bojovat s nimi alespoň na papíře, a to přijímáním tvrdých protidrogových zákonů. Mezi takovéto státy patří Guatemala, kde za držení, výrobu nebo transport drogy hrozí 12–20 let vězení a pokuta až 100 milionů quetzalů (což je asi 300 milionů korun – poměrně přemrštěná částka, dle mého uvážení). V Hondurasu obdobně hrozí 9–12 let, v Nikaragui 5–15 let a doposud nejtvrdší protidrogové zákony má Ekvádor, který může i držení pár gramů marihuany potrestat 12–25 lety vězení. Trochu ironicky působí fakt, že tamní trestní zákoník ukládá za vraždu maximální trest 16 let. Navíc byly hlášeny případy, kdy byly odsouzeny celé rodiny, i když vinen byl pouze jeden člen. Na druhou stranu v současné době svítá na lepší časy a koncem loňského roku byla na programu jednání o možné reformě protidrogových zákonů, dle které by mohlo být držení malého množství dokonce dekriminalizováno. Posledním státem této skupiny je Bolívie, která se také potýká se silným vlivem narkomafie uvnitř svého státu a z toho vyplývají i tvrdé tresty: 2–4 roky za držení, 5–15 let za výrobu a 10–25 let za převážení jakékoliv drogy, tedy i marihuany.
Legalizovat, nebo ne?
Otázka, zda je lepší přístup držení malého množství drogy, například marihuany, dekriminalizovat, nebo naopak tvrdě postihovat, je velmi diskutabilní. Historické zkušenosti těchto států napovídají, že tvrdé represe k řešení nevedou. Je ale tedy na čase začít s masovou legalizací? V tomto případě však, jak již bylo řečeno, nelze hledat odpověď či nějakou analogii v Evropě a zdejší legalizační vlně posledních let. Tyto dva regiony jsou v tomto aspektu (a také ve všech ostatních) neporovnatelné. Nestabilní vlády, korupce, beztrestné vraždy, masová znásilnění, naprostá nemožnost dovolání se lidských práv, výroba drog v gigantickém měřítku, toto všechno bohužel ve všech státech Latinské Ameriky v různých mírách existuje. Dokonce se mi chce tvrdit, že tyto státy nejsou zralé ani na demokracii, natož na nějaké rozšiřování osobních svobod nad rámec tradičního (západního) pojetí demokracie. Legalizační snahy některých států sice působí odvážně a „trendy“, ale je třeba si uvědomit, co se za nimi skrývá a jak ovlivňují každodenní život. V České republice si můžeme být relativně jisti, že pokud nám zákon garantuje beztrestné (pouze pod pokutou) držení malého množství drogy, nebudeme kvůli tomu perzekuováni. Na to se bohužel občané latinskoamerických zemí spolehnout nemohou. Úprava v trestním zákoníku nikomu negarantuje, že nemůže být na několik let uvězněn za členství v narkomafii, i když s ní v životě nepřišel do styku a všechna obvinění budou vyfabulovaná. Takové případy jsou na denním pořádku a vůbec nezáleží, zda byl dotyčný pouze běžným uživatelem a držel se v mezích zákona, nebo jím nikdy ani nebyl. Důvodem je skutečnost, že život a stejně tak drogová otázka v Latinské Americe fungují dle nepsaných pravidel a pouze na jejich dodržování záleží, zda bude člověk žít na svobodě a občas si zakouří (ať už legálně nebo ne), nebo zda zemře během pár let ve vězení. Tedy na otázku, zda je lepší v Latinské Americe legalizovat, nebo ne, bych odpověděl, že dokud budou tyto státy fungovat na stejných principech jako doposud, tak je to vskutku jedno.
