O padesát let později se využitím psychedelik podávaných při kontrolovaných sezeních k léčbě některých duševních chorob seriózně zabývají renomovaní odborníci z významných vzdělávacích institucí, jako je Newyorská univerzita (NYU), Univerzita Johnse Hopkinse, Kalifornská univerzita v Los Angeles a londýnská Imperial College. Halucinogeny nám prý pomohou odhalit, jak vlastně funguje naše vědomí, respektive proč občas nefunguje úplně optimálně. Co způsobilo tak radikální změnu perspektivy na látky měnící vědomí? Kupříkladu psilocybin, farmakologicky vzato bratranec LSD, dokáže už po jednom sezení mírnit projevy depresí a psychóz i u pacientů, u nichž konvenční antidepresiva jako Prozac selhala. Alkoholikům a kuřákům pomáhá zbavit se celoživotní závislosti a pacienti v terminálním stadiu závažných onemocnění se díky němu lépe vyrovnávají s blížící se smrtí. Skenování mozkové aktivity pacientů pod vlivem psychedelik zároveň otevírá nové možnosti zkoumání vědomí, vnímání sebe sama a spirituálních zážitků. Ukazuje se tedy, že v šedesátých letech často zmiňované rozšiřování duchovních obzorů možná není až tak absurdní.
Psychedelické samostudium
Medicínský význam psychedelické terapie byl poprvé odborníky potvrzen před více než sedmdesáti lety, slibně rozjetý výzkum se ale v průběhu šedesátých let změnil v celonárodní morální paniku. Za vydatného přispění nonšalantního profesora psychologie na Harvardu Timothyho Learyho opustily halucinogeny uzavřené prostředí laboratoří a dostaly se do dychtivých rukou undergroundu. O dekádu dříve byly nicméně publikovány výsledky více než tisícovky studií zabývajících se účinky LSD, kterých se účastnilo na 40 000 dobrovolníků, a jen v USA se otázce užívání psychedelik, považovaných psychiatry za zázračný lék, věnovalo šest konferencí s mezinárodní účastí.
Deprese, úzkost, obsese a závislost mohou být projevy příliš rigidních a zafixovaných nervových propojení.
Záhadné chemické sloučeniny byly ve srovnání s jinými skupinami psychofarmak považovány za bezpečné, neboť psychedeliky je prakticky nemožné se smrtelně předávkovat a jsou nenávyková. Výzkum na krysách například ukázal, že zatímco tlačítko podávající kokain nebo heroin zvířata mačkají opakovaně ve stále kratších intervalech, u LSD jim dlouhodobě stačí pouze jedna dávka konstantního objemu. Nelze samozřejmě paušálně tvrdit, že badtrip neexistuje. Samozřejmě že negativní zážitky na drogách existují a dochází k nim především v případech, kdy jsou drogy užívány bez rozvahy. Lidé se sklony ke schizofrenii mají někdy pod vlivem psychedelik psychotické stavy, jiní se zase dopouštějí vylomenin, jež je mohou snadno stát zdraví nebo život. Extrémnější pověry a předsudky o LSD, například že rozkládá chromozomy nebo nutí uživatele až do oslepnutí zírat do slunce, už byly naštěstí dávno vyvráceny.
Odvykání na tripu
Až v polovině devadesátých let začala skupinka vědců znovu objevovat zapomenuté znalosti a vědomosti o léčebném potenciálu psychedelických látek. Za asi největší úspěch bylo považováno jejich využívání při léčbě závislosti na alkoholu. Jen málokdo z těch, kdo se jako terapeuti nebo klienti účastní sezení Anonymních alkoholiků, si uvědomuje, že zakladatel organizace Bill Wilson se svého návyku v roce 1934 zbavil právě po požití LSD a v padesátých letech se neúspěšně pokoušel zařadit mezi nabízené služby i tento typ terapie. V některých oblastech Kanady patřila psychedelická terapie mezi běžné způsoby léčby alkoholismu. Metaanalýza provedená v roce 2012 pak ukázala, že v šesti nejlépe sledovaných kontrolovaných studiích mělo užití LSD k léčení alkoholiků „prokazatelný a výrazně pozitivní dopad“. Slibné byly též výsledky prvních výzkumů aplikace halucinogenů při mírnění příznaků deprese a úzkosti u pacientů trpících rakovinou.
První vlna výzkumných projektů byla z hlediska moderní vědy velmi špatně kontrolována. Mnoho pokusů je proto třeba zopakovat za použití současných, mnohem přesnějších a důkladnějších metod. K dispozici zatím máme pouze předběžné výsledky, ty jsou však velmi povzbudivé. Pilotní studie vědců z Univerzity v Novém Mexiku, která se zabývala využitím psilocybinu při léčbě závislosti na alkoholu, dopadla velmi dobře a umožnila přípravu druhé fáze s větším počtem účastníků, a tedy i statisticky významnějšími výsledky.
Další podobná studie, tentokrát realizovaná odborníky z Univerzity Johnse Hopkinse, zkoumala schopnost psilocybinu odbourávat závislost na nikotinu, která patří mezi nejhůře léčitelné závislosti vůbec. Výzkumná skupina byla malá a ani metodika nebyla ideální – všech patnáct dobrovolníků, jimž byly podány dvě až tři dávky psilocybinu, vědělo, že dostali účinnou látku, a ne placebo užívané k ověření její efektivity. Podle standardního psychoterapeutického protokolu si klient lehl na gauč v útulně zařízeném, klidném pokoji. Oči měl zakryty šátkem a na uších sluchátka, v nichž zněla klasická či moderní instrumentální hudba, která navozovala atmosféru vhodnou k putování vlastním nitrem. Sezení byli přítomni dva terapeuti, muž a žena. Úkolem těchto průvodců bylo většinou mlčky přihlížet a nechat spirituální prožitek plynout svým vlastním tempem a způsobem. Pokud se však stav subjektu začal měnit z příjemného na nepříjemný, dokázali ho uklidnit a znovu správně naladit.
Výsledky byly úžasné: šest měsíců po posledním psychedelickém sezení nekouřilo 80 procent zúčastněných, po dvanácti měsících pak toto číslo pokleslo na 67 procent – což je nesrovnatelně větší úspěšnost, než mají nejlepší dnes dostupné metody léčby závislosti na tabáku. Díky úspěchu této první studie v malém se dnes na univerzitě připravuje studie další, mnohem rozsáhlejší.
Hlouposti z hlediska vesmíru
Zeptal jsem se několika dobrovolníků, v čem podle nich spočíval přínos psilocybinu při odvykání kouření. Několik dotázaných popisovalo, že se během psychedelického zážitku podívali na svůj život s do té doby nevídaným odstupem a své počínání tak dokázali hodnotit ze zcela nové perspektivy. „Vesmír byl tak úžasný a bylo toho v něm tolik k vidění. Pomalu se zabíjet cigaretami mi v tu chvíli připadalo opravdu hloupé,“ popsala mi svou zkušenost asi šedesátiletá žena. Během mystické cesty jí narostlo peří a ona se vznášela časoprostorem a sledovala přelomové události evropské historie. Třikrát zemřela a na pohřební hranici na břehu posvátné řeky Gangy viděla svou duši opouštět hořící tělesnou schránku. Stála na samotném okraji vesmíru a pozorovala, jak se rodí čas a prostor. „Kouření dostalo úplně jiný kontext,“ vzpomíná. „Najednou se zdálo zcela nesmyslné, ba až hodně hloupé.“ Matthew Johnson, psycholog a vedoucí již zmiňovaného výzkumu na Univerzitě Johnse Hopkinse, potvrzuje, že podobné „aha momenty“ jsou mezi jeho klienty běžné. Naprostá většina kuřáků si uvědomuje, že je jejich zlozvyk nezdravý, drahý a zbytečný, ale až pod vlivem psilocybinu se z tohoto povědomí stane bytostné přesvědčení na úrovni srdce i rozumu. „Mystické zážitky zbavují lidi luxusu bezstarostnosti, která je pro mozek přirozeným stavem a vytváří podhoubí pro rozvoj závislosti,“ říká Johnson.
„Vesmír byl tak úžasný a bylo toho v něm tolik k vidění. Pomalu se zabíjet cigaretami mi v tu chvíli připadalo opravdu hloupé.“
Asi nejvýznamnějšího nového důkazu terapeutického potenciálu psychedelik se vědcům dostalo ve druhé fázi výzkumu, jehož výsledky byly publikovány v odborném periodiku Journal of Psychofarmakology v roce 2016. Týmy z Univerzity Johnse Hopkinse a Newyorské univerzity podávaly psilocybin pacientům s rakovinou, kteří trpěli depresemi, úzkostí nebo strachem ze smrti. Přísně kontrolované studie za použití placeba k potvrzení účinku se zúčastnilo 80 dobrovolníků. „Viděla jsem strach zahnízděný hluboko v břiše. Nebyl to nádor, jen taková černá hmota,“ popisuje pacientka s rakovinou vaječníků. „Křičela jsem na něj, ať táhne do hajzlu. A víte, co se stalo? Zmizel!“ Ani o mnoho let později se strach nevrátil: „Rakovina je mimo mou kontrolu, uvědomila jsem si ale, že svůj strach z ní ovládnout dokážu.“ Osmdesát procent pacientů vykazovalo klinickými testy potvrzené zmírnění depresí a úzkostí, přičemž účinky jediného terapeutického sezení přetrvávaly i šest měsíců po jeho absolvování. K podobnému závěru dospěly oba vědecké týmy.
Zajímavým zjištěním bylo, že míra zlepšení symptomů byla přímo úměrná intenzitě psychedelického zážitku, což se projevovalo především při vyšším dávkování. Běžně popisovanou zkušeností bylo rozpuštění vlastního ega a splynutí s duchem přírody nebo vesmíru. Takový zážitek dokáže pacientovi trvale změnit názory a priority. Mystický prožitek hraje v psychedelické terapii důležitou roli a potvrzuje, že její úspěch nezávisí pouze na samotné chemické látce, ale také na silném psychologickém účinku, který tato látka zprostředkovává. Žádná doposud používaná metoda léčby deprese a úzkosti se svou účinností nemůže psychedelikům rovnat. Pokusy zatím probíhaly jen v malém měřítku a jejich výsledky bude třeba potvrdit rozsáhlejšími studiemi. Když byly ale jejich závěry prezentovány americkému Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv (FDA), komisaři je shledali natolik zajímavými, že doporučili provedení třetí fáze výzkumu působení psilocybinu na depresivní pacienty, a to na výrazně větší skupině pokusných subjektů. Takže jak vlastně psychedelická terapie funguje? A proč je účinná u zdánlivě nesouvisejících chorob, jako je deprese, závislost a úzkost?
Centrum ega v mozku
Vědci z londýnské Imperial College se zabývají skenováním aktivity mozku pod vlivem psilocybinu. Ke svému překvapení zjistili, že chemikálie, která měla stimulovat mozkovou aktivitu, ji v některých oblastech mozku, zvaných default mode síť (DMN), naopak tlumí. Tato neuronová síť se podílí na metakognitivních procesech, jako je sebereflexe, schopnost cestování časem v duchu nebo vcítění se do pocitů jiných. Dále nám pomáhá také formulovat si pro sebe svůj životní příběh a vytvářet pocit stabilní vlastní identity v čase. Síť DMN je nejaktivnější v době, kdy je naše mysl nejméně zaměstnána. Náš mozek se do tohoto stavu uchyluje, když ho přestaneme vědomě využívat. Vědci zjistili, že pocit rozpouštění vlastního ega byl doprovázen výrazným poklesem aktivity v síti DMN. To by mohlo znamenat, že právě zde dochází k formování vědomí ega. O egu můžeme uvažovat jako o mentální konstrukci, která za nás ovládá některé funkce mozku. Mezi jeho hlavní úkoly patří udržovat hranici mezi vědomými a nevědomými myšlenkovými procesy a také oddělovat od sebe vlastní já a zbytek světa.
Žádná doposud používaná metoda léčby deprese a úzkosti se svou účinností nemůže psychedelikům rovna.
Co se stane, pokud tyto jinak pevné hranice pod vlivem psychedelik zmizí? Obranné mechanismy ega se uvolní a dovolí nevědomým informacím a emocím proniknout do vědomých částí myšlení. Proto se cítíme méně izolovaní a naopak více propojení s ostatními lidmi, přírodou a vesmírem. Nový, do té doby nepoznaný pocit jednoty a propojení je přitom přesně ten stav, který popisují dobrovolníci zapojení do psychedelického výzkumu.
Restart zamrzlého mozku
Tyto převratné objevy jasně ukazují, v čem může být role psychedelických látek v psychiatrii tak převratná: zdá se totiž pravděpodobné, že bychom s jejich pomocí mohli najít zcela novou teorii vzniku, rozvoje a léčby duševních chorob. Zatím můžeme hovořit pouze o těch, k jejich léčbě byl už psilocybin a další podobné látky experimentálně užíván, tedy o depresích, úzkosti a závislosti, i když není vyloučeno, že se jejich počet bude se zvyšující se intenzitou výzkumu zvyšovat. Všechny zmíněné choroby mají společné symptomy a uvrhávají pacienty do nekonečné, neovladatelné spirály negativních myšlenek, které nakonec zcela upozadí realitu a zničí sociální vztahy k ostatním lidem i světu kolem. Ego je hyperaktivní, tyranizuje jiné části mozku a stále dokola jim vnucuje stejné myšlenky a zvyky. Tlumením činnosti ega mohou psychedelika mozku pomoci se ze začarovaného kruhu vymanit.
Schopnost přerušit repetitivní duševní zlozvyky a „promazat soukolí vědomí“ je podle Robina Carhart-Harrise, neurologa z Imperial College a jednoho z členů výzkumného týmu, nejdůležitějším terapeutickým přínosem psychedelik. Mozek je systém založený na pevné hierarchii, na jejímž vrcholu stojí default mode síť DMN, již Carhart-Harris někdy přirovnává k dirigentovi symfonického orchestru, jindy k výkonnému řediteli firmy či hlavnímu městu země. V tak složitém systému je třeba udržovat pořádek, v některých případech ale mozek sám sebe organizuje a třídí víc, než je zdrávo. Deprese, úzkost, obsese a závislost mohou být projevy přespříliš rigidních a zafixovaných nervových propojení – v mozku je prostě všechno až moc na svém místě. Carhart-Harris se domnívá, že dočasné vyřazení sítě DMN může mozek restartovat podobně jako zamrzlý počítač – donutí ho vystoupit ze zaběhlých kolejí a dát prostor vzniku nových spojení. Řekněme si upřímně, kdo z nás se občas necítí zaseklý v kolotoči špatných akcí následovaných ještě horšími reakcemi? Komu by se čas od času nehodil mentální restart v podobě silného psychedelického zážitku?
Zdroj: Michael Pollan: How to Change Your Mind: What the New Science of Psychedelics Teaches Us About Consciousness, Dying, Addiction, Depression and Transcendence. Penguin Press, 2018.
