Aktuální článek
HISTORIA MAGISTRA VITAE aneb dějiny jsou učitelkou života

HISTORIA MAGISTRA VITAE aneb dějiny jsou učitelkou života

Profilový obrázek
  • Pokud se nějakému termínu věnujeme delší dobu, pak nacházíme zcela bezděčně poznámky všude, kde bychom je dříve neviděli. Aby se však člověk nových informací dopátral, musí mít trpělivost číst. A to i na první pohled nezajímavou literaturu z 19. století.

K výročí sedmdesátin Františka Palackého byl roku 1868 vydán dvoudílný sborník historických textů uložených v depozitáři Národního muzea v Praze. Redigovaný byl Karlem Jaromírem Erbenem, archivářem a pracovníkem muzea.

Z obsahu sborníků může upoutat název kapitoly Herbář. V té nalezneme název „konopě ozimé“ (díl 2. str. 455), zatím jediný doklad tohoto názvu. Další kapitola nese název Ranné lékařství Rasisovo (díl 2. str. 458). Spisy tohoto perského lékaře z 9. století překládané do mnohých jazyků ovlivnily lékařství až do 16. století.

CO VÍME ZE ŠKOL?

Dle základních školních dějepisných znalostí občas máme představu, že na zemi žili lovci mamutů, pak dlouho nic, posléze u nás jakýsi Sámo a Velká Morava a teprve potom začínají lidé jako takoví.

Poněkud nesouvisle se učebnice zmiňují o Egyptě a trochu o antickém Řecku a Římu. Ale starověké země měly již znalosti dost bohaté. Nás by mohly zajímat informace medicínské. Všichni navazovali na Hippokrata (*460 př. Kr., †377 př. Kr), prvního lékaře, který prosazoval pozorování nemocných a odmítal magii. Lékaři, kteří cestovali s římskými vojsky, rozšiřovali své znalosti o znalosti z území, kterými procházeli, zároveň na oplátku šířili své zkušenosti po celém římském impériu. Na příklad Dioscorides(*40, †90 n.l.) a Galén (*131, †200 n.l.) shromáždili poznatky o mnoha léčivých bylinách, které se staly důležitou součástí lékařských knih na dalších 1500 let. A zapsali je.

Podobizna lékaře Dioscoridea

PROČ NEVÍME NIC ZE STARÝCH EVROPSKÝCH SPISŮ?

Evropou od 4. do 8. století procházeli křížem krážem různí barbaři, Vandalové, Vizigóti a Hunové, kteří loupili a ničili. Někteří prošli Evropou od severovýchodu až do Španělska, dobyli severní Afriku, dobývali i Řím. Neznali písmo a nic moc se po nich nedochovalo. Antikou ovlivněná kulturnost a vzdělanost obyvatelstva hluboce poklesla.

Nebyly to tedy křížové výpravy, ale hordy barbarů, stěhování národů z východu a průběžné válčení, které zničily gramotnost, pochovaly klasickou civilizaci i výsledky tehdejší vědy a kultury. V Evropě se tudíž nedochovaly žádné informace o lidské činnosti i kultuře, na rozdíl třeba od Číny, kde z doby 3000 let př. Kr. jsou psány herbáře a popisy nemocí i postupy léčení. Sumeřané v Chamurappiho zákoníku (1750 př. Kr.) měli stanoveny i honoráře lékařů.

Mnohé spisy starověkých mistrů došly zničení. Velmi často při požárech. Již v roce 47 př. Kr. ve válečné vřavě shořelo asi 500 tisíc svitků Alexandrijské knihovny. Tam se po tři staletí shromažďovaly písemnosti tehdejšího lidstva, poznatky matematiky, fyziky, medicíny, historie, opisy antických dramat, mnohdy jedinečné originály. Byly zničeny nenávratně. Naštěstí v té době již existovalo mnoho opisů v arabštině.

ARABSKÁ MEDICINA

Pro arabskou medicínu byly poznatky antických lékařů důležité. Arabové překládali pro svou potřebu spisy Hippokratovy, Aristotelovy, Galénovy… I oni se postupně seznamovali s poznatky národů, které si během staletí podmaňovali. Převzali i styl byzantských nemocnic, ve kterých byl vždy přítomen lékař.

Lékařskou praxi zásadně ovlivnilo neustálé válčení. Nesmíme zapomenout, že v bojích válečníci utrpěli mnohé sečné i bodné rány, často tržné rány na hlavě, zlomeniny žeber a končetin. To všechno tehdejší medicinmani uměli napravovat.

Až po několika staletích se z arabštiny začaly překládat staré antické spisy zpět do latiny a cestou přes klášterní špitály se vracely do Evropy zpět. Byly však doby, kdy se pro nejnovější poznatky putovalo do Cordóby a Toleda, kde učili arabští učenci.

PRVNÍ STŘEDOVĚKÁ EVROPSKÁ LÉKAŘSKÁ ŠKOLA

Vznikla až v 9. století v Salernu, v jižní Itálii. Největšího rozkvětu dosáhla ve 12. a 13. století, kdy byli jejími představiteli Constantinus Africanus (*1025, †1085) a Bartholomeus Salernitanus (13. stol.). Druhá významná evropská lékařská škola vznikla ve 12. století v Montpellier v jižní Francii. Byla spojena se jmény Arnaldus Villanovanus (*1235, †1313) a Gordonius Bernardus (13. stol.).

RASSI

Perský lékař. Žil asi v letech 850 až 930. Měl možnost studovat opisy antických lékařů. A rozvíjel obor dál. Objevil pro medicínu alkohol, zlepšoval postupně jeho výrobu a zavedl použití nejen do lékařské, ale i do lékárnické praxe. Zabýval se i hudbou, geometrií, hygienou, životosprávou, pediatrií(čili dětským lékařstvím jako svébytným oborem).Ve svých knihách, dle kterých se v dalších staletích učilo, nabádal k oddělení praxe lékařské od lékárnické, požadoval písemnou diagnózu pacienta a postupné záznamy o jeho stavu. Byl i první, kdo popsal spalničky a neštovice. První, kdo šil rány střívky. Doporučoval rovněž používání teplé čisté vody na vymývání ran. Z jeho obsáhlých spisů se dozvídáme o materiálech, ze kterých se vyráběly masti a obvazy.

Jeho spisy jsou velice obsáhlé. Zkusme alespoň částečně nahlédnout.

Rány sečné mohou býti nejen podluhovaté, vedené pošikem, či od vrchu dolúv, hluboké či okrúhlé. Šrámové mrzcí a škaredí musí býti šity od jednoho kraje k druhému a ihned po sešití přiložen prach červený či prach z kadidla nebo masticis. Kadidlo je k nalezení v každé kaplici (kostele), nemá-li lékař u sebe svého. Do ran má býti vložen knot na 3 dny pro možnost odtoku – odsátí hnisu. Jestliže hnůj se vytvoří, je třeba přiložiti flastr z listí a koření omaštěného.

V textech používaný názevembrota“ je termín pro mast z bylin, tedy různého koření, sádla, másla, oleje, olejnatých semen lněných, konopných, mouky ječné či pšeničné.

Semena lněná a seno řecké svaří se v dřevěném oleji až do vysmahnutí a vzniklá mast se přikládá na ránu. Jiný recept je svařit sléz ve vodě a vše stlouci v mast se sádlem nesoleným. (Nutno míchat stále).

Druhdy koleno velmi otéká; přikládaj kúdel omočenou v bílek vaječný a žlútek pospolu.

Proti červenosti očí příčiny horké je třeba vzíti chomáček kúdele, omočiti v bílku vaječném, když jde nemocný spát, vložiž jemu na oči. Též střídu želmle ve vodě studené přilož. Vodu růžovou v létě s vodou, v zimě s vínem svař, a to na oči přilož v kúdeli omočené.

Na rány přes mast přikládá kúdel, a přes ni rúška suchá.

Koudel omočená ve vaječném bílku byla velice oblíbená, řekli bychom pro slepení rány. Rassi také používá na zlomeniny dlahy a i v tomto případě radil přiložit kúdel omočenou ve vaječném bílku a teprve potom ovázat pevně.

Úvodník k Raziho Knize medicíny napsané v perštině okolo roku 900.

ČESKÉ SPISY LÉKAŘSKÉ

Budoucí lékaři z Čech se samosebou jezdili učit „do světa“. Kolem roku 1180 v Montepesolaně učil mistr Vilém Roger Burgenský podle Rassiho spisů své posluchače. Jeho český student si zapsal a opsal naučení v latinském jazyce a přivezl domů. V 15. století byl rukopis přeložen do češtiny.

„Lékařské knížky“, tj. obecné lékařské rady, navazující na dřívější znalosti, sepsal Křišťan z Prachatic (*1370, †1439). V Českých zemích poprvé univerzitní vzdělanec psal národním jazykem lékařskou příručku určenou i neučeným lidem k svépomoci, i pro ty, kteří měli přístup k lékárně „…to vše najdeš v apatéce“.

CO SE ZE SPISU DOZVÍDÁME?

Kromě používání olejů z konopí a lnu? Na obklady i rány se používal obvazový materiál, který byl měkký a jemný. Můžeme se domnívat, že byl savý a udržoval teplo. Byla to „kúdel“ – koudel. Ano, koudel z konopí, o jejíž výrobě dnes nemáme nejmenší ponětí. Od doby, kdy se začala vyrábět obvazová vata z měkké bavlny, neznáme původní výrobní postupy našich pradědů. A kdyby se nedochovaly středověké opisy arabských lékařů, ani by nás nenapadlo, k čemu všemu může konopí být dobré.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!