Jen poznámku: nezapomeňte, že pokud se budeme v článku níže bavit o trestním zákoníku, máme tím na mysli zákon č. 40/2009 Sb. v aktuálním znění. Budete-li příslušná ustanovení hledat ve starém a již zrušeném trestním zákoně č. 140/1961 Sb., nejspíše se nevyhnete dosti intenzivnímu pocitu zmatení.
Teorie úvodem
Přitěžující a polehčující okolnosti jsou termíny trestního zákoníku. Ten, jak jsme si naznačili výše, spojuje jejich aplikaci primárně se stanovením druhu a výměry trestu (tj. délky trestu odnětí svobody, výše peněžité pokuty, a podobně), který soud za spáchaný trestný čin příslušný soud uloží. Faktické využití dobře vystavěných polehčujících (nebo přitěžujících, pokud stojíte na místě obžaloby, tedy státního zastupitelství) okolností je ale mnohem širší. Tytéž okolnosti budete moci uplatňovat coby argumenty na podporu pozice pachatele (abychom se vyhnuli odlišování termínu „obžalovaný“ a „obviněný“) i při rozhodování o vazbě podle § 67 a následující trestního řádu („Obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže… s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu… nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením“), v řízení o všech možných i nemožných odklonech (podmíněné zastavení trestního stíhání podle § 307 a následujícího trestního řádu, narovnání podle § 309 a následujících trestního řádu), v návrhu na upuštění od potrestání podle § 46 trestního zákoníku, a tak dále. Přestaňme ale předbíhat a vyjasněme si nejprve, co vlastně polehčující a přitěžující okolnosti jsou a kde je konkrétně najdeme.
Jednou učiněné doznání se bere zpět jen obtížně a pachateli na důvěryhodnosti nepřidá.
O něco snazší je to s okolnostmi polehčujícími, které jsou příkladmo vyjmenovány v § 41 trestního zákoníku. V následujícím § 42 pak jsou stejným způsobem vyjmenovány mírně komplikovanější okolnosti přitěžující. Mimo ně zná náš trestní zákoník totiž i okolnosti takzvaně „zvláště přitěžující“. Pravidla pro jejich použití se z části skrývají pod § 17 téhož zákona. Abychom si mohli vysvětlit, jaký je mezi těmito přitěžujícími a zvlášť přitěžujícími okolnostmi navzájem vztah, musíme se vrátit ještě o jeden krok zpět a ukázat si, jak je takový trestný čin (respektive „skutková podstata trestného činu“) v trestním zákoníku obvykle popsána.
Trestný čin skrývající se pod příslušným paragrafem zvláštní části trestního zákoníku je obvykle rozčleněn do vícero odstavců (a případně písmen). V prvním odstavci se obvykle nachází základní popis trestného činu (například: „Kdo jiného úmyslně usmrtí“). V dalších odstavcích pak naleznete převážně skutkové podstaty vycházející z odstavce prvního a vůči němu takzvaně kvalifikované (závažnější), výjimečně pak i privilegované (méně závažné). V případě výše citované vraždy je pod odstavcem 2 vražda „s rozmyslem nebo po předchozím uvážení“, pod odstavcem 3 pak přehled různých dalších závažných typů vražd („na těhotné ženě“, „zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem“, a podobně). Jen po pořádek, privilegovanou skutkovou podstatu v paragrafu upravujícím vraždu přímo nemáme, ale v širším slova smyslu bychom za ni ve vztahu k vraždě mohli považovat trestný čin zabití, to jest usmrcení druhého z důvodů víceméně omluvitelných (jakkoli nepatřičně to může v takto vypjatých souvislostech znít).
Tím jsme zpět u tématu článku: za zvlášť přitěžující posuzujeme ty okolnosti, které zakládají použití kvalifikované skutkové podstaty. Obyčejné přitěžující okolnosti dle § 42 trestního zákoníku naproti tomu ve skutkových podstatách (základní ani kvalifikovaných) hledat nebudeme (tady se to začíná trochu zamotávat!). Pokud na základě jedné skutečnosti dospějete k závěru, že pachatel spáchal trestný čin, nemůžete ho s použitím té samé okolnosti osolit na trestní sazbě. Říká se tomu „zákaz dvojího přičítání škodlivého následku“, v trestním zákoníku jej máme upraven pod ustanovením § 39 odst. 4, a jeho prostřednictvím bychom měli předejít tomu, aby byl pachatel za totéž trestán dvakrát (totéž však platí i ve vztahu mezi polehčujícími okolnostmi a privilegovanými skutkovými podstatami, eventuálně při takzvaném mimořádném snížení trestu). Nejlépe si to ukážeme na příkladu:
Pachatel spáchal vraždu po předchozím uvážení. Tedy dle § 140 odst. 1a[B1] odst. 2 trestního zákoníku. Díky tomu mu bude soud ukládat trest v rozsahu 12 až 20 let (namísto 10 až 18 let, jako v případě prosté vraždy). Až bude ale soud rozhodovat o výši trestu v rámci těchto hranic, nebude moci říct: „Musí to být spíš víc, spáchal to po předchozím uvážení, a to je uvedeno jako obecná přitěžující okolnost v § 42 písm. a) trestního zákoníku.“ Vždyť nebýt právě onoho uvážení, šlo by jen o méně závažný typ vraždy s nižší základní trestní sazbou.
Význam skutkových okolností pro ukládání trestu…
Platí, že při rozhodování o trestu by měl soud z úřední povinnosti (jinak též „ex officio“) přihlédnout ke všem rozhodným okolnostem přitěžujícím i polehčujícím. V praxi se to samozřejmě daří naplňovat většinou pouze zčásti. Též policie a státní zastupitelství, které by měly v přípravném řízení zkoumat stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch vyšetřovaných osob a tedy na takovéto okolnosti nestranně upozornit i v podkladech pro soud, přistupují k této povinnosti spíše selektivně – to jest s důrazem na okolnosti přitěžující.
Záleží na míře kreativity i drzosti pachatele a jeho právního zástupce, jaké polehčující okolnosti se soudu pokusí prodat.
Zde se tak otevírá pro pachatele a jeho právního zástupce velký prostor pro improvizaci. Záleží na míře kreativity i drzosti, jaké polehčující okolnosti se soudu pokusí prodat. Soudci profesionálové se ale ve většině případů nenechají dojmout ani tou nejjímavější řečí a lidský rozměr svého postoje k na pachateli mají většinou hotový dříve, než se obhajoba k sumarizaci jednotlivých polehčující okolnosti svědčící ve prospěch pachatele vůbec dostane. Zato přísedící z řad lidu mohou na vhodně předestřené „širší souvislosti případu“ reagovat kladně. I když je rozumné takové snahy nepřepálit a u otco- a matkovraha na fakt, že je sirotkem, příliš hlasitě neupozorňovat. Přitom mějte na paměti, že seznam polehčujících okolností uvedený v trestním zákoníku není konečný. S dostatkem fantazie a přesvědčivosti tak dokážete přinášet nové a nové okolnosti toho správného druhu ad nauseam.
Jaké polehčující okolnosti jsou relevantní? Zejména ty, které se vztahují k nebezpečnosti spáchaného trestného činu pro společnost (například: „pachatel je plně socializován, je dlouhodobě zaměstnán ve stabilním pracovním poměru, nikdy nebylo zjištěno, že by se po konzumaci omamných a návykových látek věnoval činnosti, která je s takovým ovlivněním neslučitelná – například řízení motorových vozidel, a konopí si pěstoval výlučně pro svou vlastní potřebu“). Relevantní mohou být ale i okolnosti jiné, například mající vztah k samotnému pachateli („spáchal čin v silném rozrušení a nepřiměřenost své reakce si neuvědomoval i proto, že v prostředí, ve kterém vyrůstal, se takové jednání považuje v podstatě za normu“). Při zohledňování polehčujících okolností se přitom uplatňuje vysoký stupeň individualizace jejich užití. Jinými slovy: není na to žádný mustr. Výjimky z této individualizace vyplývají přímo ze zákona – například nelze coby polehčující okolnost použít skutečnost, že se pachatel vlastní vinou ovlivnil nějakou omamnou látkou a trestného činu se dopustil v takovémto nekompetentním stavu.
… i s dalšími přesahy
Nezapomínejme ani na nejtradičnější z polehčujících okolností, a to je doznání. Ačkoli jej nenaleznete mezi polehčujícími okolnostmi výslovně, skrývá se ve dvou okolnostech uvedených v § 41 trestního zákoníku jaksi en passant: „svůj trestný čin oznámil úřadům“ (písmeno k), „napomáhal při objasňování své trestné činnosti…“ (písmeno l). Mimo to se nabízí, že takový pachatel v souladu s písmenem n) téhož paragrafu svého činu upřímně litoval a též je možné, že tím napomohl v souladu s písmenem m) objasnit trestnou činnost spáchanou členy organizované skupiny. Doznání je navíc velmi podstatné i proto, že představuje jednu z podmínek některých zvláštních postupů upravených trestním zákoníkem i trestním řádem. Mimo jiné zániku trestnosti pro účinnou lítost (například v případě trestného činu zanedbání povinné výživy, lidově „neplacení výživného“ dle § 197 trestního zákoníku), nebo již výše zmiňovaného podmíněného zastavení trestního stíhání (§ 307 trestního řádu) a narovnání (§ 308 trestního řádu).
Doznání s sebou přináší pro pachatele vcelku přirozeně i jisté nevýhody. Dle obecně závazných právních předpisů i judikatury (nejen tedy dle mnoha populárních detektivek) sice platí, že doznání není v trestním řízení zcela postačujícím důkazem – v tomto rozsahu došlo od dob Marie Terezie k jistým doktrinálním posunům, ale jednou učiněné doznání se i tak bere zpět jen obtížně a pachateli na důvěryhodnosti nepřidá. Navíc má tu nevýhodu, že v návaznosti na doznání se obvykle objeví celá řada důkazů dalších. Zejména svědci si často oddechnou, že již nemusí křivě svědčit ve prospěch pachatele, a začnou ochotně vypovídat pravdu. Každopádně by pro optimalizaci výsledku mělo být doznání vždy ze strany pachatele doprovázeno výše zmiňovanou účinnou lítostí, která by měla „ladit“ s jeho celkovým chováním. Nikdy kupříkladu neškodí napsat poškozeným (pokud jsou) zdvořilý omluvný dopis, pachatel by k nim neměl být v řízení ani mimo něj neuctivý, neměl by svou trestnou činnost nadmíru zlehčovat a tak podobně. Řadu z takových zásad lze při zachování přiměřené opatrnosti dodržet i v případě, kdy pachatel svou trestnou činnost popírá. Zajímavé v tomto směru je, že srozumitelně (byť i výrazy vskutku nesalónními) formulovaná pochybnost o kvalitě postupů policie pachateli faktické zhoršení jeho procesního postavení v řízení před soudem obvykle nepřináší. Skoro se zdá, jako by přes mnoho pozitivních výjimek (známých autoru tohoto článku i z profesní praxe) převládal k práci policie i mezi odbornou veřejností výrazný despekt. Ten se ale často drží jen uvnitř diskrétních jednacích místností trestních soudů.
Zajímavé je v tomto směru i postavení recidivy, to jest faktu, že se pachatel již historicky nějaké té trestné činnosti dopustil. Takováto přitěžující okolnost se na jednu stranu považuje za naplněnou jen tehdy, kdy byl pachatel za příslušný trestný čin i odsouzen, na druhou stranu soud může jako přitěžující okolnost zohlednit i předchozí uznání pachatele vinným z jiného právního deliktu, například přestupku. A stejně tak má soud velký prostor pro uvážení, zda takový dřívější delikt (trestní nebo jiný) jako přitěžující okolnost při ukládání trestu vůbec použije, nebo jej bude považovat za irelevantní a nechá jej stranou.
Co závěrem?
Nebojte se být osobní. Sice je dobré užít hlavu a každé své prohlášení pečlivě promyslet, ale bez vašeho sdělení se soud nikdy nedozví, že vás vychovali vlci a pečujete o sedm staropanenských tetiček, abyste ve svém volném čase docházeli pomáhat s rozléváním polévky v místní charitě. Soudci a přísedící jsou nakonec taky lidé a je dost možné, že naleznou pro vaši potřebu zalézt si občas do koutku se zapáleným jointem jisté pochopení.
