Aktuální článek
Arthur Rimbaud: Muž, který nenáviděl nudu

Arthur Rimbaud: Muž, který nenáviděl nudu

  • Dýmka s tabákem k němu patřila od rané puberty. Po návštěvě Paříže ho parnasisté naučili hulit hašiš a chlastat absint, trademark prokletých básníků. Rozrušoval smysly a psal nesmrtelnou poezii. Sláva jeho drogou nebyla. Odvar z makovic a morfium mu ulevovaly při tragickém umírání. Nakonec na bolesti působilo už jen opium lidstva. Workoholik, grafoman, chodec, náruživec, génius, maniodepresář, emigrant. Proč přestal psát básně, když mu to tak šlo, a za co jsou mu vděční rastafariáni?

Boule na ramenou

Jean-Arthur Rimbaud miloval teplé podnebí, a tak se vydal žít do Afriky. Pro Evropana v devatenáctém století se ale jeden rok v africkém podnebí rovnal pěti v tom evropském. Časem stejně jako většina začal trpět revmatem z neustálého pofukování a nedostatečného oblékání. Vrátit se pro něj ale nepřipadalo v úvahu. Kvůli zimě. Taky společenskému postavení. Zpět do Francie chtěl buď bohatý, anebo vůbec. Nakonec se tam bohatý vrátil, ale to nebylo důvodem. Od pravého kolene se mu do těla pomalu, ale jistě vkrádala rakovina.

Byl to workoholik. Ať už v mládí jako básník, kdy neúnavně chrlil verše, krasopisně je kopíroval a posílal do časopisů a přátelům, nebo později jako obchodník, kdy nakládal velké karavany a putoval s nimi neúnavně k cíli. Chodit štreky, a tím jsou míněny stovky a tisíce kilometrů, začal v pubertě. Později si z koníčku udělal práci. Na cestách psal. Publikoval rád, ale ne že by se v tom bahnil. Po slávě nebažil, spíš po smysluplném zaměstnání.

„Spalte, chci tomu, a myslím, že budete dbát mé vůle jako mrtvého, spalte všechny verše, které jsem Vám, já bláhovec, dal po odjezdu z Douai.“

V dopisech si často stěžoval na nudu. Napřed nudu rodného Charleville, později kteréhokoli místa, kde zrovna dlel. Kdyby měl prostředky, nezdržel by se nikde déle než dva měsíce, říkal. Nudě unikal touláním a výlety čím dál delšími, pěšími. Od časného mládí vydatně bánil dýmku a hodně četl. Krásnou literaturu časem hodil za hlavu s tím, že „nosíš na ramenou bouli, která musí nahradit všechny knihy.“

I poté, co pověsil básnické střevo na hřebík, louskal dál neskutečné množství literatury, tentokrát vědecké. Různé příručky a návody na všechno možné i nemožné. Když dorazil s kolegou prokletým básníkem Paulem Verlainem do Anglie, spontánně se hned začal učit anglicky. Oslovoval náhodné lidi a snažil se s nimi konverzovat. Pak vyrazil do Stuttgartu učit se německy. Objevil svůj talent na jazyky, další následovaly v rychlém sledu.

Prošel, viděl, napsal

Do svých devatenácti stihl vetkat do papíru všechnu poezii, která z něj udělala jednoho z nejnesmrtelnějších bardů všech dob. Pak už ani ťuk. Jeho styl byl svižný a odvážný stejně jako jeho chůze. „Říkám, že je nutno být vidoucím,“ napsal v květnu 1871, „stát se jasnovidcem.“ Dosáhnout se toho mělo nechvalně známým „dlouhým, nesmírným a rozumným rozrušováním všech smyslů“. Tuto premisu ochotně přejaly davy jeho nástupců v domnění, že to bude stačit. Malým bezvýznamným detailem je, že nositelem těchto smyslů musí být někdo zarputile pracovitý a nedostižně talentovaný. Dalším Rimbaudovým axiomem bylo nevyhýbat se utrpení. „Všechny způsoby lásky, utrpení, šílenství. Básník hledá sám sebe, zkouší na sobě všechny jedy. Nevýslovná muka, při nichž se stává mezi všemi neduživcem, velkým zločincem, velikým proklatcem – ale svrchovaným mudrcem!“ Ne nadarmo podle něj pojmenovali Stallonova Ramba. V dopise svému učiteli Izambardovi dodává: „Žiji teď co nejzhýraleji. Proč? Chci být básníkem a pracuji na tom, abych se stal vidoucím: Vy to nepochopíte a neuměl bych Vám to skoro ani vysvětlit. Jde o to, dojít k neznámému rozrušením všech smyslů. Je to velké utrpení, ale je nutno být silný, být rozený básník, a já jsem poznal, že jsem básník. To není má vina. Špatně se to říká: Myslím. Mělo by se říci: Myslí to ve mně. Promiňte mi tu hříčku slov.“

Na svých tripech se často úplně vyčerpal. Zbrchával se pak v nemocnici v místě, kde to na něj zrovna přišlo, nebo u nějaké dobré duše, která propadla kouzlu padlého anděla, jak ho nazýval Verlain. Ten se hlavním dílem podílel na Rimbaudově mýtizaci podobně jako Jack Kerouac na té Neala Cassadyho, jen ne několika bichlemi, ale básněmi. Padlý se vždy zotavil, vstal a šel dál.

A psal. Když ne básně, tak dopisy. S psaním poezie famózně sekl, protože znal svou cenu a připadal si nedoceněný. Vzdal to krátce po tom, co mu matka dala padesát franků na vydání Sezóny v pekle. Po období vzdoru se rozhodla akceptovat a podpořit synovu literární kariéru. Ten Sezónu v říjnu 1873 vydal v Bruselu. Pár výtisků rozdal a zbytek spálil. V krbu rukou autora skončila i spousta originálů. Nadále psal kvanta dopisů, ale už byly prosté patosu, teda kromě toho, když si na něco stěžoval. Hlavně na nudu. Psaní bylo v končinách, do kterých se v dospělosti dobrovolně uvrhl, často jedinou jeho kratochvílí. 


Paralela s Marleym

Pracoval. Roku 1879 se dostal na Kypr, staral se tam o lom. Roku 1880 už je v Adenu, Gibraltaru východu, a vede obchod kávou. Svou vášeň pro pohyb využil, když ho roku 1881 přeložili do Hararu v jižním Súdánu. Brzy začal vypravovat karavany na neprobádaná území v dnešní Etiopii. Byly to tříměsíční štreky skrz území nepřátelských kmenů, třeba Danakilů. Rimbaud se nebál na místa, kde zmasakrovali předchozí posádku. Věřil si. Na některá místa vkročil jako úplně první Evropan. Coby cestovatel byl stejný průkopník jako spisovatel.

Necestoval pro zábavu, poznání a slávu, ale kvůli obchodu. Jeho cenné cestopisy pro Zeměpisnou společnost, na kterých stavěli další kolonizátoři, byly jen vedlejším produktem jeho povolání. Psal, co na pracovní cestě zahlédl a svou fenomenální pamětí uchoval. Byly to informace o flóře, fauně, politice i ekonomice. Suchý, ale detailní popis děje.

„Menelik byl v Hararu ještě v boji, když jsem dostihl Farré a hranici kmenů Dankali. Brzy přišla do Ankober zpráva o vítězství krále a o jeho vjezdu do Hararu, který se uskutečnil ve dvaceti dnech. Vjel do Anttota, maje před sebou hudebníky hrající, až sluch přecházel, na egyptské trubky, které nalezli v Hararu, a následován svými oddíly a kořistí, mezi níž byla i dvě Kruppova děla, tažená vždy dvaceti lidmi.“

Společnost ho pochválila a chtěla zařadit do své databáze, Rimbaud ale žádost o foto a osobní data nereflektoval. Stejně tak informace o své vzrůstající proslulosti v literárně-poetických kruzích. Místo aby se jí vyrazil opájet do vlasti, dodával s nasazením života a za přiměřený bakšiš zbraně Menelikovi, který se částečně díky Rimbaudovi stal Králem králů. Po něm následoval ras (princ) Makonen, po něm přišel ras Tafari Makonen.

Ano, ten, podle kterého si dali jméno jamajští rastafariáni. Tehdejší Rimbaudův rajon považují za svůj ráj na zemi. Jejich předkové odtud byli odvlečeni v době, kdy tam prokletý obchodník působil. Marley Tafariho uctíval na začátku každého svého koncertu: „Jah! Ras Tafari! Ever living, ever faithful, ever sure, Selasie I.“ Marley zemřel v šestatřiceti na rakovinu kůže, která začala na noze. Rimbaud v sedmatřiceti na rakovinu kostí, která začala taky na noze. Náhoda?

„Chtěl bych proběhnout celým světem, který celkem není tak veliký. Přece snad najdu místečko, které by se mi téměř líbilo.“

Když už to s nohou fakt nešlo, rozprodal Rimbaud svůj obchod v Hararu a padl na nosítka. Nechal se odnést k moři a lodí dopravit domů do Francie, až když se bolesti staly opravdu nesnesitelnými. Jinak žil podle hesla „jediná nesnesitelná věc v životě je, že nic není nesnesitelné“. Převzal ho od něj filosof Jean-Paul Sartre ve svém pojetí svobody. Též rád citoval jeho: „Já je někdo jiný. Tím hůř pro dřevo, když si uvědomí, že je houslemi, a vysmívá se nevědomým, kteří se hádají o to, čemu nerozumějí.“

S těžkým srdcem Rimbaud opouštěl svůj byznys a sluhu Džamiho. Zrovna se mu konečně podařilo vydělat jmění. Ani místní neviděli jeho úpadek rádi. Mluvil jejich jazykem a vždycky každému rád pomohl. Byl populární, kam přišel. Cestou zpět v Adenu amputaci ještě odmítl (odmítl ji mimochodem i Marley), v Marseille už mu nohu uřezali v půlce stehna. Hned si nechal vyrobit protézu na míru. Chtěl se za každou cenu uzdravit. Hned jak se smířil se ztrátou pro člověka jako on tak nezbytné končetiny, začal plánovat život mrzáka. Rakovina se ale šířila dál a bolesti neustávaly. „Nikdy si nenechte uříznout nohu!“ píše (ne)zničitelný chodec v dojemném dopise plném ironie.

„Nechte se rozsekat, rozsápat, roztrhat na kusy, jenom nepřipusťte, aby vám uřízli nohu. Hle, jak to krásně dopadlo: sedím, čas od času vstanu a poskakuji nějakých sto kroků o berlích, pak si zase sednu. V rukou nic neudržím. Při chůzi nemohu odvrátit hlavu od své jediné nohy a konců berlí. Hlava a ramena se vám naklánějí dopředu, takže máte záda jako hrbáč. Chvějete se, když vidíte, jak se lidé kolem vás pohybují, a bojíte se, že vás svalí a zlomí vám i druhou tlapu. Dělají si z vás úsměšky, když vás vidí tak hopkovat. Když si zase sednete, máte ruce bez síly, v podpaží se cítíte jako pořezaný a tváříte se jako idiot. Zmocní se vás znovu zoufalství a zůstanete dřepět jako učiněný budižkničemu, fňukajíce a očekávajíce noc, která s sebou přinese věčnost nespavosti a ráno smutnější nežli večer.“

Vztah s Verlainem

Nikdy se prý moc nesmál, ale vždycky dokázal rozesmát, dokonce i ve stavu největších bolestí. Lidi ho někdy vnímají negativně kvůli profláklým historkám z doby, kdy na Verlainovo pozvání jako šestnáctiletý jinoch dorazil do Paříže. Chlastal tam první absintovou ligu a stydlivě se halil do hašišového kouře. Píše odtud v červenci 1872 o svých „sensacích“ neboli vjemech pod vlivem: „Je zde místo k pití, kterému dávám přednost. Ať žije akademie Absinťák, přes špatnou obsluhu číšníků! To je nejrozkošnější a nejchoulostivější ze všech rouch, toto opojení ctností, toto mlžení ledovců absinťákových! Ale potom si lehneš do hovna!“

„Žádejme na básníkovi novost – myšlenky a formy. I kdyby všichni schopní hned brzy uvěřili, že učinili zadost svému požadavku – to není to!“

Mezi parnasisty byl nesvůj, rád se pohyboval přímo u zdroje literatury – múzy –, ne s jejími pohůnky opájejícími se vlastní výjimečností na autorských čteních. Z Paříže vypadl s Verlainem v září 1872 do Anglie. Žili spolu, někdy jen přežívali jako učitelé francouzštiny. Rimbaud se neštítil manuální práce a říká se, že ani anální, ale nic z toho není potvrzené. Je pravda, že Verlain, který byl starší o deset let, kvůli Rimbaudovi opustil ženu a ten to kvitoval s nadšením. Oba ale hovořili o svém vztahu jako o čistě přátelském. Zvěsti o sodomii odmítali jako ptákoviny.

Verlain se pak časem vrátil k ženě s prosíkem. Topil se tehdy v chlastu. V rozpolcení osobnosti nakonec Rimbauda v Bruselu v červenci 1873 postřelil, za což ho zavřeli ho na dva roky. Ve vězení se dal na modlení. „Já jsem stále týž. Přísně nábožný, poněvadž to je jediná rozumná a dobrá věc. Vše ostatní je podvod, špatnost a hloupost,“ psal Rimbaudovi. Přestože ho kumpán udal, Verlain na něj nezanevřel. Vždycky to byl jeho anděl. Po propuštění se setkali ve Stuttgartu. Dali si pár piv, ale na kámošení už to nebylo. Rimbaud už byl tím postpoetickým Rimbaudem. Múzu utnul – nebo možná spíš osvobodil. Snad to bylo taky tím, že se teprve teď stával mužem. Verlain mu napsal v roce 1875, odpovědi se mu už nedostalo:

„Chtěl bych, abys byl osvícený, rozvažující. A je mi velice líto, když tě vidím na pitomých cestách, tebe, tak chytrého a vyspělého (ačkoli tě to může udivit). Obracím se k tvé nechuti ke všemu, k tvému věčnému hněvu na všecko, k tomu skutečně pravému hněvu, jakkoli není povědomo, proč vznikl.“

Dostal výčitky z intimit s Verlainem nebo možná i jen z pomluv, které se týkaly jejich možného intimního vztahu? Rimbaud obdivoval Verlaina dlouho předtím, než se poznali. Měl ho úzce spjatého s poezií. Když se podíval do její skutečné (jeho) tváře a narazil na zbabělost a faleš, možná s ní musel skoncovat. Vyrůstal v osidlech bigotně křesťanské matky. Homosexualita byla v těch dobách něco striktně nečistého, trestného. Nemilosrdně byl o deset let později za homosexualitu uvězněný proslulý dramatik Oscar Wilde. I on všechna obvinění odmítal. 

Rimbaudova vizáž

Jeho konec s Verlainem možná způsobil, že mladík už nepokračoval v básnění. Ale taky to, že udělal básní svůj život. Jak vypadal fyzicky, to pořádně nevíme. Dochovalo se jen pár kreseb a fotografií. Jedna se vynořila nedávno a moc si na ní není podobný. Mezi mladým básníkem a starším cestovatelem byl prý markantní rozdíl. V roce 1880 se vrátil do rodné vsi z Kypru (pak až o deset let později zemřít). Jeho proměnu popisuje kamarád Ernest Delahaye:

„Poznal jsem nejdřív jen jeho oči – tak neobyčejně krásné! Světle modré jako iris a lemované tmavou brčálovou zelení. Jeho tváře, kdysi oblé, se prohloubily, pokryly vráskami, ztvrdly. Svěží pleť anglického dítěte se změnila v tmavou pleť Kabyla, a na té hnědé kůži, což mne rozveselilo, se objevil světle hnědý vous, jenž se dal očekávat. Jiná zmínka plné tělesné mužnosti, jeho hlas, ztratil nervózní barvitost, poněkud dětinskou, kterou jsem až dosud znal, a stal se vážným, hlubokým, naplněným klidnou rázností.“

„Jediné, na čem opravdu záleží, je psaní samotné. Všechno ostatní je literatura.”

Na pařížském čtení v roce 1872 Rimbaud pokřikoval do recitace jednoho básníka. Fotograf Carjat ho sprdl a Rimbaud ho vzápětí zranil Verlainovým kordem. Carjat po tomto incidentu ve vzteku zničil všechny své fotky i negativy Rimbauda. Pomsta možná byla sladká, ale časem toho jistě hořce zalitoval. Stejně jako nespočetní fanoušci křiklouna.

Do Rimbaudovy legendy to zapadá skvěle. Právě absence řádného obrazového materiálu mu dodává na tajemnosti, o které si dnešní básník ve světě plném objektivů a mikrofonů může nechat jen zdát. Film tehdy ještě nebyl. O ladnosti nebo klackovitosti jeho pohybů se můžeme jen domýšlet nebo je odvozovat z jeho básní, dopisů a cestopisů.

doporučujeme

Těch je spousta, i když jako u každého velkého spisovatele se toho hodně ztratilo, mimo jiné i díky jemu samotnému. Z jeho psaní se dá odvodit, jaký byl. Mluvný a nedočkavě ctižádostivý dosáhnout met, které si vytyčil. Obepisující všechny čerty s básněmi i články a jedním dechem házející na literaturu bobek.

Opium lidstva

Verlainovu snahu obrátit ho na víru během jejich setkání ve Stuttgartu kvitoval Rimbaud výsměchem. Poslední part svého života ale trávil v tak nevýslovných mukách, že jeho pobožná sestra Isabelle neměla těžký džob z něj konvertitu udělat. Po návštěvě kněží se prý uklidnil a byl jen nesmírně smutný. Výraz placebo mimochodem pochází z modlitby, která se odříkává při posledním pomazání. U umírajícího občas vyvolalo zlepšení zdravotního stavu a někdy dokonce utekl hrobníkovi z lopaty. Pro Arthura ale bylo pozdě. Rakovina na něm udělala svou práci.

„Neubližuj, ale když už to uděláš, tak to udělej elegantně. Neurážej svoje oběti tím, že je ti to potom líto.“

V roce 1891 dorazil po běsné cestě přes půl světa na matčin statek v Roche. Místní babka kořenářka mu na bolest poradila odvar z makovic. Po něm podle své sestry upadl do „skutečného, zcela zvláštního spánku“, ve kterém na sebe vyprávěl různé intimity. „Měl přitom mimořádně jasnou paměť a cítil naléhavou potřebu svěřovat se někomu.“ Nebylo to horečnaté blouznění, vyslovoval zřetelně hlasem, který by ji prý okouzloval, nebýt vážnosti situace. O Rimbaudově poslední životní etapě máme informace z jejích dopisů matce, která se Rimbaudovy smrti v Marseille neúčastnila. Chtěl pro své uzdravení udělat vše, a tak vážil bolestivou cestu z Arden u Belgie až ke středomořskému přístavu.

Rimbaud na makovicích poznamenal, že ví o svém literárním úspěchu a že by i býval pokračoval v psaní, ale že to „bylo špatné“. Tolik vzácné vyjádření na adresu starých časů. Po procitnutí odmítl znovu sérum pravdy požít, i když na bolest pomohlo. Volil radši ponechat si tajnosti a dál trpět. V marseillské nemocnici pak dostával morfium a v řečnění pokračoval. Musela to být čirá poezie. Žádný záznam se ale nedochoval. Tón jeho hlasu zůstane v představivosti každého. Věčně zvídavý básník zemřel na prahu technické revoluce a všemožných komunikačních vynálezů.

Verlain bezprostředně po jeho smrti napsal: „Od smrti Arthura Rimbauda vídávám ho každou noc. Nemohu se smířit s jeho smrtí. Vídali jsme se již před mnoha léty, ale Rimbaud a jeho umění a jeho obličej zářily stále na dně mé duše… Pro mne je Rimbaud stále živoucí skutečnost, sluncem, které ve mně svítí a nechce zhasnout…“ 

Zdroj:

Jindřich Štyrský: Život J. A. Rimbauda. Nakladatelství Československý spisovatel, 1972. První vydání 1930.

………………………………………………………………………………………………………………………

Arthur Rimbaud

(*20. října 1854 v Charleville – †10. listopadu 1891 v Marseille)

Známe ho díky básním, které napsal ještě jako nezletilý. Ukončil školu, aby se jim mohl věnovat se vším, co k tomu patří, hlavně tuláctvím. Ve škole byl premiant, stejně jako v básních. S těmi se rozloučil, aby se mohl věnovat cestování. Lákaly ho jižní kraje. Přes kyperskou Larnacu a jemenský Aden zakotvil v súdánském Hararu, odkud vypravoval obchodní karavany. Obchodoval se vším možným, vydělal na zbraních. I v cestách byl premiant – objevil pro Evropu některá místa a trasy. V poezii i na mapě. Sepsal cenné cestopisy, za které mu následovníci byli vděční. Po proslulosti za odměnu neprahl. Jestli, tak na tajňačku. Do Francie se vrátil až za lékařskou péčí. Přes veškerou touhu a snahu pacienta uzdravit se to nestačilo.

https://www.newyorker.com/culture/photo-booth/rimbaud-grows-up

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!