Aktuální článek
Lakovna XIV: Bulhar Asen

Lakovna XIV: Bulhar Asen

  • Poté co kdosi zavraždí účetní paní Sýrovou, je zahájeno vyšetřování, které vede inspektor Brabec se svojí asistentkou. Během hromadného výslechu však vygradují mezi věčně opilými zaměstnanci lakovny skryté nesváry a dva z nich, mistr lakovny Emil Guman a jeho pomocník Vlasta Kudrna, se začnou rvát. Oba jsou zatčeni. Zároveň vyplouvá na povrch kriminální minulost Emila, který se tak zřejmě stává hlavním podezřelým z vraždy.

Houpal jsem se ve svym ředitelskym křesle a díval se oknem na část nádvoří před halou, která byla najednou nepříjemně prázdná. Všechny policejní auta už odjely, balík s upečenou paní Sýrovou byl odvezen na soudní pitvu a já zůstal v celý fabrice sám. Nebudu zastírat, že jsem se tu cejtil zatraceně blbě. Ještě před několika hodinama ji tady někdo vraždil. Normálně ji upek ve vypalovací peci. Byla to teda kráva, o tom žádná, ale přeci jen, byla to vražda. Na už takhle dost ponurou, šedou fabriku padl ten nejhorší možnej temnej stín. Vrahem je zřejmě někdo z nich dole. Gumanovu kriminální minulost mi dneska nastínil komisař Brabec, ale co ti další? A co když ji zabil někdo jinej. Někdo zvenčí. Obíral jsem se těmahle strašidelnejma myšlenkama, když se náhle za prosklenejma dveřma objevil stín, zaklepal a zároveň stiskl kliku. Trhnul jsem s sebou leknutím, až opěradlo křesla bouchlo o zeď.

„Kdo… kdo je to?“ skoro jsem vykřikl. Nikdo teď v lakovně neměl co dělat. V krátkym momentě hrůzy jsem se rozhlídnul po stole, abych se chopil jakýhokoli předmětu, kterej by mi mohl alespoň trochu posloužit jako improvizovaná zbraň. Chytnul jsem porcelánovej hrnek plnej propisek a tužek. Dveře se pomalu otvíraly a ve vzniklý škvíře se objevila přihrblá postava Bulhara Asena. Zřejmě něco potřeboval, tak se tak nějak ukláněl směrem k zemi, že působil jako středověkej hrbáč.

„Dobrý den, řediteli, můžu na chvíli?“

„Asene, co tady proboha děláte?! Jak jste se sem dostal?!“

„Já, já… totiž Emil mi dal klíče, než ho sebrali.“

„Tak Guman vám dal klíče? A to jako může? Má snad za ně nějakou zodpovědnost! Proč vám dal klíče?“

„No chtěl jenom vzít nějaký věci ze skříňky, špinavý prádlo na vyprání.“

„Co? A vy jste mu jako pro to šel? Chápete, že to je možná důkazní materiál? A kde to máte?“

„No tady, v igelitce.“ Asen zvedl žlutou igelitku z Lidlu. „Ale tam nejsou žádný důkazy, jsou tam fakt jen špinavý hadry.“

„Ukažte to.“ Vyskočil jsem a vytrhl mu tašku z ruky. Chtěl protestovat, ale vzhledem k tomu, že jsem byl o hlavu větší a taky jsem byl ředitel, se zase rychle stáhnul. Popadl jsem igelitku za dno a celej obsah vysypal na kulatej jednací stůl. Vypadla montérková bunda, několik ponožek v koulích a kostkovaná flanelová košile. Nasadil jsem si na ruku eurofólii, jedinou improvizovanou rukavici, co mě v ten moment napadla, a začal se oblečením prohrabovat. Přesně jak jsem čekal. V kapse montérkový bundy byl pytlík se zipem. A v něm dalších několik menších. Bílej prášek a hulení.

„Tak tohle potřeboval pan Guman přinést.“ Asen na to koukal evidentně překvapeně. Rozpačitě si žmoulal ruce v kapsách.

„Mno, to já jsem netušil, že to tam Emil má. Nakonec je to jeho věc. Blbě ho tady platěj, tak to holt občas prodává. Neřikejte, že jste si nikdy nezahulil. Víte, jak to dole na hale pomalu utíká? Jste tam v tom smradu, vedru, prach všude, oči, nos, pusa… A Emil je férovej, neokrádá. A prachy potřebuje. Má malý dítě. Ta jeho mu všechno prochlastá, a navíc jsou v exekuci. Takže co mu asi tak zbejvá?“

„Podívejte se, jestli tady od pane Gumana kupujete nějakej fet, je to vaše věc a vaše zdraví. Každopádně vy tady v ten moment maříte vyšetřování a snažíte se schovat důkazy, byť jste o tom možná nevěděl. Já tam teď ten balíček vrátim, vy dáte Emilovi zpátky do skříňky tu igelitku a dneska jsme se neviděli. Nevim, jak se bude dál vyšetřování vyvíjet, ale počítejte s tím, že celou tuhle situaci budu zřejmě muset policii nahlásit.“

„Řediteli,“ zamňoukal Asen skoro jako kočka. „To nesmíte! Nesmíte Emila prásknout. To byste prásknul nás všechny, co to od něj kupujeme!“

„S tou informací ještě nějak naložim. A proč jste sem za mnou vlastně přišel?“

„Víte, já…“ zakoktal se, „já jen jestli byste mi nepůjčil nějaký prachy. Já… já, že jsem v dost složitý situaci, posílám peníze synovi do Bulharska a taky tady žiju, to je ubytovna, jídlo…“

A taky chlast a cigára, chtěl jsem mu vmést do ksichtu, protože to bylo přesně to, co z něj teď bylo nejvíc cejtit, ale ovládl jsem se. „No a Sýrová už nám vejplaty asi nepošle a kdo ví, kdy nám to pošlete vy. Anebo myslíte, že by mi půjčil pan Gruber?“

„Pan Gruber je majitel téhle fabriky, ten vám rozhodně nebude nic půjčovat. A promiňte, ale ani já vám nebudu nic půjčovat. Taky jsem třeba ještě nedostal výplatu. Budu čekat stejně jako vy.“

„No, já stejně možná toho Grubera zkusím. Nedal byste mi na něj číslo?“

„Ne, nedal a teď už běžte. A vraťte tam tu igelitku, jinak zavolám policii.“

Asen se zatvářil kysele a bez jedinýho slova odporu se otočil a odcházel.

„Asene! Ještě ty klíče. Nejsou vaše a nemáte právo je mít. Gumanovi je případně předám, až se vrátí.“

Asen se neochotně vrátil a položil na stůl svazek klíčů. Nejdřív ve mně ještě hlodala nepříjemná myšlenka, jestli to nejsou klíče Sýrový, ale naštěstí jsem podle visačky Sparta Praha poznal bezpečně Gumanův svazek. Asen zmizel bez rozloučení. Byl navztekanej, že jsem mu nepůjčil. Pak už jsem jen slyšel, jak bouchly venkovní dveře. Podíval jsem se z okna a přesvědčil se, že halu skutečně opustil. Se svěšenou hlavou se pomalu loudal k lesu.

Ale Asen měl pravdu. Zatraceně! Dneska měla Sýrová posílat vejplaty. Všeho všudy jsem měl asi dvě stovky. Byl jsem zřejmě nejchudší ředitel fabriky v republice. Chod lakovny se momentálně sice zastavil, ale my všichni, co tu pracujeme, potřebujeme žít a dostávat normálně zaplaceno.

Vůbec se mi do toho nechtělo, ale zvedl jsem mobil a zavolal panu Gruberovi. Dneska už podruhý. Hned ráno jsem mu volal kvůli Sýrový. Vzbudil jsem ho. Byl dost otrávenej. Tiše poslouchal moje vyprávění o balíku ve vypalovací peci a do toho mi neustále dokola skákal jen větou: „To není možný, to není možný,“ pak zavěsil. Myslel jsem, že okamžitě přijede. Ale nepřijel. Předpokládám, že se z tý události zhroutil. Zkoušeli jsme mu ještě volat s komisařem Brabcem, chtěl pana Grubera pochopitelně taky vyslechnout, ale celej den měl vypnutej telefon.

A teď? Pan Gruber to vzal hned a vychrlil na mě několik desítek dotazů, aniž by čekal na moji odpověď. „Tak co? Jak to všechno dopadlo? Mají už vraha? Jste ještě v lakovně? Kdo to vyšetřuje? Může už fabrika zítra fungovat?“ Vylíčil jsem mu podrobně celej slet dnešních událostí. Mlčel a byl evidentně v šoku. Ale jako člověk pragmatickej a tak trochu lačnej peněz hned přešel k tématu chodu firmy.

„A oni vám skutečně řekli, že fabrika musí zůstat uzavřená? Ale na jak dlouho?“

„Nevím, možná jen do zítra, možná na pár dní. Sice už všechno prohledali, všechno nafotili, sejmuli tisíce otisků prstů, ale asi chtějí mít jistotu, že na něco nezapomněli, tak kdyby se sem chtěli vrátit…“

„… no to je sice hezký, ale víte, kolik mě stojí takové zastavení výroby? To jsou desetitisíce denně. To si nemůžeme dovolit!“ vykřikl skoro zoufale. „Dejte mi číslo na toho inspektora, budu si stěžovat, úřady mi budou muset nahradit ušlý zisk. A co lidi? Doufám, že nechtěj teď hned všichni skončit? Je vám jasné, že sem teď už nikoho nového jen tak nedostaneme. Jít pracovat do továrny, kde se vraždí… Já vám řikám, to se po Brodě roznese během několika hodin.“

„Nevim, zatím nikdo nenaznačoval, že by chtěl končit. Ale neměl jsem moc příležitost se jich ptát. Zatím jsme asi na pár dní bez Emila Gumana a bez Vlasty Kudrny, ty sebrali kvůli tý jejich rvačce…“

„To jsou idioti. Oba dva. Totální idioti. Dobře vědí, že jsou v lakovně nejdůležitější, a oni se nechaj zavřít. Tahle situace se nám teď vůbec nehodí, dobře víte, jak je na tom lakovna finančně!“

„No, když už jsem u té finanční situace, teď tu byl Asen, ten Bulhar. Chtěl půjčit peníze, že mu ještě nepřišla výplata. To nakonec nikomu…“

„Tak jim to, pane Otavo, hned pošlete. Hned teď pošlete všem výplaty! Jestli jim to do dvou dnů nedojde, tak se nám rozutečou a nebude nám tu lakovat už vůbec nikdo.“

„Pane Grubere, já jim peníze klidně pošlu. Ale tohle je… nebo spíš teda byla práce paní Sýrové. Nemám absolutně žádné podklady, částky, čísla účtů.“

„Pane Otavo, to si musíte poradit. Zatracená Sýrová, že ona si na těch informacích takhle seděla. Měla to dobře vymyšlené, aby byla nenahraditelná, to se jí musí uznat. Ale teď ji prostě musíte nahradit vy. U ní v kanceláři je šanon s celou mzdovou agendou. Myslím, že to má za sebou ve skříni. Tam najdete všechno, co potřebujete, částky, čísla účtů a všechny podrobnosti. Přihlašovací údaje do banky vám řeknu já. Nebo víte co? Pošlu vám to mailem, co když nás někdo odposlouchává.“

„Pane Grubere, to já si asi poradím. Ale kancelář paní Sýrové je zapečetěná policií. Teď tam nikdo nesmí.“

„A jak zapečetěná? Jako že přelepili dveře papírovou páskou?“

„Jo, přesně tak, se spoustou policejních razítek.“

„Tak to nahřejte horkovzdušnou pistolí a vlezte tam. Nemůžeme čekat, až se sem policie někdy za měsíc vrátí. Prostě si vezměte jen tu mzdovou agendu a zase to po sobě zalepte. Jo a vemte si rukavice, ať tam po sobě nenecháváte žádné otisky. Nebudeme si přece zbytečně komplikovat život. A peníze všem dnes určitě pošlete!“ Ironicky se uchichtl. „A sobě taky.“ Pak bez rozloučení zavěsil. Nasadil jsem si bílý rukavice a se smíšenejma pocitama se vydal ke dveřím kanceláře zavražděný paní Sýrový.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!