David E. Nichols je profesor lékařské chemie a molekulární farmakologie. Více než čtyřicet let zkoumal psychedelika a v rámci výzkumu vytvořil stovky nových látek jako ETH-LAD, 6-APDB, MBDB, 4-MTA či TCB-2. Řada z nich se však časem objevila na černém trhu. Undergroundové ziskuchtivce, kteří se inspirovali jeho prací, neodradila skutečnost, že šlo jen o nástroje výzkumu, nikoli o látky se stejnými vlastnostmi jako zakázané LSD, MDMA či 2C-B. A bohužel se záhy ukázalo, že některé z nich jsou životu nebezpečné.
Jako jeden z mála vědců jste pracoval s psychoaktivními substancemi i v sedmdesátých a osmdesátých letech. Kdy jste s tím vlastně začal?
Začal jsem v roce 1969.
Zrovna když většina ostatních musela přestat?
Měl jsem štěstí.
A proč jste se začal zajímat zrovna o tuto oblast?
Žil jsem tehdy v Cincinnati a tam žádná drogová scéna nebyla. Ale hodně jsem o tom četl v novinách a samozřejmě jsme věděli o Timothy Learym, kterého Nixon označil za nejnebezpečnějšího člověka v Americe. Studoval jsem v Cincinnati, ale přátelé, kteří studovali jinde, mi vyprávěli o LSD či meskalinu. Napřed se tedy bavili o kouření marihuany, a já na to: „Není to nebezpečné a návykové?“ A oni se mi smáli, a tak jsem si v antikvariátu koupil učebnici farmakologie a tam stálo, že konopí není nebezpečné ani návykové. Uvědomil jsem si, že nám v médiích lžou a že nejde věřit všemu, co se říká. Začalo mě to zajímat a hodně jsem si toho o drogách načetl, takže kdykoli se moji spolužáci ze střední vrátili na víkend domů, sešli jsme se a oni se mě vyptávali. Odborníkem přes drogy jsem se vlastně stal kvůli svým kamarádům.
Nebyl žádný internet, za vším se muselo do knihoven.
Tenkrát jsme si ty knihy museli najít. Potom jsem chtěl pokračovat v magisterském studiu, ale nemohl jsem najít nikoho, kdo by se zabýval psychedeliky. Ale na Iowské univerzitě jeden chlapík studoval látky příbuzné atropinu. Nikde blíž nic nebylo, tak jsem se za ním vydal, on mi dokonce zařídil stipendium, ale ukázalo se, že už se atropinem nezabývá. Nabídl mi výzkum analogů apomorfinu, ale do toho se mi moc nechtělo, protože tyto látky vyvolávají silné zvracení a nejsou moc užitečné. Ale narazil jsem tam na profesora Charlieho F. Barfknechta a ten zkoumal metabolity meskalinu. To bylo roku 1969, veškerou publikovanou literaturu o chemii psychedelik měl na svědomí Alexander Shulgin, a já to všechno znal. Charliemu rychle došlo, že o těchto sloučeninách toho vím víc než on. Velmi ho to nadchlo, a protože jsem tam byl na stipendiu, mohl jsem pracovat pro něj, což mu přineslo i trochu peněz a chemikálií navíc. Předložil jsem projekt na magisterský titul a dokončil ho za jeden semestr. Charlie mě nechal v laboratoři dělat, co se mi zachtělo. Byl jsem dobrý student, disertační práci jsem zvládl rychleji než kdokoli přede mnou a byla rozsáhlejší než všechny ostatní. Během magisterského studia jsem publikoval asi patnáct prací a zástupci katedry se nechali slyšet, že jsem byl nejlepším studentem, jakého kdy měli, což bylo docela fajn.
Je zvláštní, že nejlepší student se začal věnovat výzkumu psychedelik.
Zákon o kontrolovaných látkách vstoupil v platnost roku 1970, a tak jsem myslel, že mi to brzy zatrhnou. Takže jsem se snažil, abych toho během studia stihl co nejvíc. Vyrobil jsem tolik látek, kolik jen šlo, a publikoval jsem o sto šest. Pokračoval jsem jako odborný asistent na katedře farmakologie a zkoumal jsem účinky různých látek. Ale když jsem skončil a začal se poohlížet po zaměstnání, nic zajímavého se nenabízelo. Jeden kolega z Iowské univerzity si zamítavými dopisy od potenciálních zaměstnavatelů vytapetoval celou zeď.
Kdysi jsem říkával, že psychedelika se jednou, až budu po smrti, budou využívat k terapii. Ale šlo to daleko rychleji, než jsem doufal.
To musela být pro psychedelický výzkum těžká doba…
Velice těžká. Ale naštěstí se objevily dvě nižší pozice na Purdueově univerzitě. Sháněli někoho, kdo se zabývá lékařskou chemií a farmakologií, a tam mě taky přijali. A když jsem zrovna nevyučoval, šel jsem do laboratoře a pokračoval jsem v tom, co jsem dělal vždycky. Když dokončíte doktorát a jdete jinam, většinou už nepokračujete v tom samém, protože předtím jste dělali na projektech svého profesora. Ale protože všechny nápady v mém výzkumu byly mé vlastní, mohl jsem v něm pokračovat. O akademické sféře jsem nevěděl nic, protože profesor, pro kterého jsem pracoval, granty nikdy neřešil.
Zajímal vás výzkum, ne papírování.
Po několika letech mi však vedoucí našeho pracoviště řekl, že není efektivní, abych sám pracoval v laboratoři, a že bych si měl zažádat o grant, aby na mých nápadech mohli pracovat ostatní. Po troše přemlouvání jsem si o něj zažádal a dostal jsem ho. Pro Národní ústav pro otázky zneužívání drog (NIDA) jsem zkoumal analogy meskalinu. Bylo to docela úsměvné, protože při posuzování žádosti na ně zapůsobilo, že jsem studoval u Charlese Barfknechta, který byl v oboru uznávanou kapacitou, a neuvědomili si, že všechny ty publikované práce jsou moje vlastní. Grant jsem získal, po třech letech mi ho vždycky prodloužili, a tak jsem se této oblasti věnoval dalších 28 let. Jmenovalo se to „Stereochemické aspekty halucinogeneze“ a vytvářeli jsme analogy psychedelik.
A tak jste se nakonec dostal k výzkumu receptorů a vazeb molekul?
Ano. Prostě jsme pokračovali v různých výzkumech s kočkami, myšmi a tkáněmi hladkých svalů. V půlce osmdesátých let jsme začali experimentovat s rozpoznáváním účinků drog a vycvičili jsme potkany, aby tiskli páčku za odměnu. Chtěli jsme se zabývat i molekulární biologií a vazbami látek na receptory. Zkoumali jsme účinky MDMA pomocí radioaktivního serotoninu a plátů mozkové tkáně stimulovaných elektřinou. A zkoumali jsme rovněž účinky na synaptosomech. Mohli jsme zkoumat, co se nám zamanulo. Zabývali jsme se také mikrodialýzou in vivo. Získal jsem grant na zkoumání MDMA, který trval asi deset nebo dvanáct let, ale pak jsem ho už neprodloužil, protože jsem chtěl objevit nové analogy s účinky podobnými MDMA, ale bez návykového potenciálu. Chtěl jsem vytvořit novou látku, která by byla entaktogen, tedy látka navozující sdílnost, empatii a pocit blízkosti.
A to se vám podařilo.
Ano, ale úřady u MDMA zajímal jen mechanismus neurotoxicity. Nechtělo se po mně, abych vytvořil další látky podobné MDMA, ale abych zjistil, proč je „jedovatá“. A tak jsem si řekl: „Čert to vem, tohle dělat nebudu.“ Ale dál jsme pokračovali v tom, co nás zajímalo. Vytvářeli jsme analogy, pracovali jsme s tryptaminy. Dost jsme se zabývali analogy LSD, což byla hodně složitá chemie. A podívali jsme se na kloub celé řadě fenylethylaminů. Meskalin je flexibilní molekula, takže jsme vytvářeli různé analogy a ohýbali ji do různých tvarů, abychom zjistili, jak se vlastně váže na receptor.
To byly látky stejné skupiny jako 2C-B?
Ano, zjednodušeně řečeno mají ohebný postranní řetězec. Vytvořili jsme látku zvanou TCB-2, což bylo 2C-B s postranním řetězcem uzamčeným do určitého tvaru, a ta byla velice aktivní. A potom jsem narazil na látky řady NBOMe, které objevil Ralf Heim v Německu. Domníval se, že jsou velmi aktivní, a tak jsme je vyzkoušeli na potkanech vycvičených k rozpoznání LSD, abychom zjistili, jestli účinkují podobně.
Vy jste vycvičili potkany, aby rozeznali LSD od placeba?
Přesně tak. Když jsme jim podali látky řady NBOMe, opravdu reagovali stejně jako na LSD. Ale neodhadli jsme správně, jak moc jsou účinné, a všichni potkani z toho měli průjem. Tak jsme dávku snižovali a opravdu se ukázalo, že jsou velice účinné. A později jsme se začali zabývat molekulární biologií, mutovali jsme receptory a sledovali jsme, co se stane.
Měnili jste DNA?
Ano, DNA se skládá z kodonů a známé sekvence aminokyselin. Receptory jsou trojrozměrné struktury, proto jsme předpokládali, že vrchní části hrají důležitou roli. Tak jsme je mutovali a sledovali jsme, jak se to projeví na vazbách různých látek. Mutovali jsme i ostatní části a vypozorovali jsme, že vliv mutace na vazby se liší v závislosti na příslušné látce, čímž jsme prokázali, že různé látky se opravdu vážou odlišným způsobem. Takto se liší třeba fenylethylaminy a tryptaminy.
To zní jako snaha přijít na kloub mechanismu života…
Je to mechanismus života. Látka aktivuje receptor, ten změní tvar a pak se látka uvolní. A to navodí biochemickou změnu uvnitř neuronu. Konečným cílem bylo zjištění krystalické struktury receptoru s navázanou látkou. K tomu však potřebujete něco, co se tam připojí a zůstane to držet. Asi by šlo krystalizovat tyto receptory s navázanou látkou řady NBOMe, ale zatím to nikdo nezkoušel. Doufám, že se do toho někdo pustí a dozvíme se, jak to vypadá. Dost jsme se snažili přijít tomu na kloub, měli jsme model receptoru a zkoušeli jsme modelovat molekulové dokování na počítačích, ale nic nesedělo a nedávalo to smysl. Počítačové simulace ještě nejsou dost dobré, protože jde jen o aproximaci, která počítá s atomy jako s pevnými kuličkami. Počítače i software se sice neustále zlepšují a zrychlují, ale pořád to ještě není úplně ono.
A to hovoříme o tom, co je k dispozici teď. V osmdesátých letech nic z toho nebylo.
O modelování receptorů jsme se začali pokoušet až po roce 2000, ale měli jsme údaje, které naznačovaly, jak by se mohly vázat rozličné látky, takže jsme mohli vytvářet testovatelné hypotézy. A v roce 1993 jsem založil Heffterův výzkumný ústav, protože jsem chtěl, aby se zase začalo s klinickými studiemi. Lidé jako Ann a Sasha Shulginovi mi říkali, že vláda nám to nikdy nedovolí. Já jsem se naopak domníval, že dovolí, ale nebude je financovat, takže je budou muset platit mecenáši. A nakonec se to podařilo.
Proto Alexander Shulgin experimentoval sám na sobě?
Víte, můj dobrý přítel Sasha Shulgin byl spíš alchymista než vědec. Vyučil se biochemikem, ale šel na to tak, že prostě vyrobil nějakou molekulu a sám na sobě zkoušel, jaké má účinky. Nevěřil, že modely se zvířaty by, na rozdíl od lidských dobrovolníků, mohly k něčemu být. Ale já jsem chtěl dělat legální klinické studie, tudíž jsem obvolal pár známých a řekl jsem jim: „Založme spolu neziskovku, sežeňme peníze a třeba najdeme někoho, kdo by provedl klinické studie.“
Když si doma s ženou dáte jointa a podíváte se na film – co je na tom škodlivého? Není na tom nic nemorálního, celé je to čistě politicky motivované.
A to se podařilo, protože politické klima už se změnilo?
Ne, tolik se toho zas nezměnilo. Pořád ještě to bylo kontroverzní. Působil jsem na Purdueově univerzitě, což je univerzita na Středozápadě, tedy v hodně konzervativní části Spojených států. Ale spojil jsem se s uznávanými odborníky, podařilo se nám získat finance a pustili jsme se do výzkumu. A výsledkem našeho snažení jsou studie s psilocybinem proti depresím, úzkosti či závislostem.
A tak se výzkumy konečně znovu rozběhly?
Co se týče psilocybinu, ano. Rick Doblin zas v roce 1986 založil MAPS, ale řadu let jen vydával věstník a zaměřoval se především na MDMA. Věděl jsem, že to bude běh na dlouhou trať. Lidé se ptávali, co si myslím o budoucnosti, a já jsem říkal: „Jednou, až budu po smrti, se budou psychedelika využívat k terapii.“ A pamatuji si, jak někdo opáčil: „To je smutné, až po vaší smrti?” A já odpověděl: „Musíte někde začít. Než zkusíte chodit, musíte se napřed naučit lézt po čtyřech. Jestli se bude všechno vyvíjet správným směrem, umřu spokojený.“ Ale ve skutečnosti to šlo daleko rychleji, než jsem doufal. Politické problémy nebyly vážnou překážkou. Hlavně jsme museli sehnat dostatek sponzorů, a finanční dary potřebujeme stále. A měl bych také zmínit, že mnoho neurovědců se začalo o tento obor zajímat právě na základě svých zkušeností s LSD.
Myslíte, že většina vědců zkoumajících v devadesátých letech psychedelika je sama vyzkoušela?
Řada z nich ano. Jedna kolegyně, Dr. Elaine Sanders-Bushová z Vanderbiltovy univerzity, která je teď už v důchodu, se o ně začala zajímat poté, co se zúčastnila vládního experimentu. Podali jí LSD a ona potom prohlásila: „Zažila jsem opravdu špatný trip, tyto látky musí působit na nějaký receptor, který je pro duševní zdraví velice důležitý!“ A stala se významnou výzkumnicí serotoninu. Ví se, že LSD zkusil Francis Crick, spoluobjevitel struktury molekuly DNA, a že světově proslulý neurovědec Solomon Snyder užíval LSD na psychedelických večírcích. Osobně znám mnoho neurovědců, kteří to v soukromí přiznají, ale na veřejnost by s tím nešli. Jeden přítel je psychiatr, který jako student nevěděl, co s životem, a rozhodl se zkusit LSD. V průběhu prožitku si lehl a najednou se mu před očima rozsvítil velký neónový nápis se slovy: „Buď psychiatrem!“ A tak šel na medicínu a stal se úspěšným psychiatrem.
Můžou psychedelika opravdu změnit člověku život?
Lidé se mě ptají, čím jsou ty látky zajímavé, a já říkám: „Co vám dokáže změnit život? Třeba když se zamilujete, narodí se vám potomek nebo vám zemře rodič, sourozenec či dítě. Anebo když si dáte LSD.“ Vtom se každý zarazí a podiví se, co tím myslím. A já pokračuji: „Zamyslete se nad tím. Užijete mikroskopické množství té látky, ta se rozptýlí v mozku, pár hodin tam zůstane a zase se vyloučí. A pro spoustu lidí už svět nikdy nebude tím, čím býval. Proč? Jak se to může stát? Jak může pouhá molekula změnit způsob, jakým lidé vnímají svět?“ Ono to opravdu souvisí s tím, kdo jsme jakožto lidské bytosti a jak nahlížíme na svět, život nebo smrt. Psychedelická zkušenost je něco nesmírně důležitého. Proto se domnívám, že psychedelika jsou mimořádně zajímavé látky a je neštěstí, že je zkoumá tak málo lidí. Dlouhou dobu se do toho nikdo nehrnul, protože chyběly finance, a navíc jste riskovali, že si tím pokazíte kariéru.
Řada současných výzkumů se jistě dala provést už v šedesátých letech.
Měli jsme se do toho pustit o třicet let dřív. Tenkrát jsme sice ještě neměli technologie pro snímání mozku, ale klinické studie zaměřené na terapeutické výsledky nebo léčbu závislostí mohly proběhnout už před mnoha lety. Takže je fajn vidět, že nedávné studie konečně přinášejí pozitivní výsledky.
První přišly na řadu studie se smrtelně nemocnými pacienty?
První studii se smrtelně nemocnými s rakovinou provedl Charles Grob. Rozhodli jsme se jít stejnou cestou, protože když se podíváme do odborné literatury, největších úspěchů dosáhla skupina, do které patřil Charles Savage, Walter Pahnke, Stanislav Grof a další ve státní nemocnici Spring Grove v Marylandu. Podávali pacientům LSD a u šedesáti až sedmdesáti procent z nich došlo ke zlepšení kvality života. Řekli jsme si, že když je riziko nízké a přínos vysoký, půjdeme do toho. Ale protože jsme pracovali s psilocybinem, nebyli jsme si úplně jistí, zda bude fungovat stejně dobře jako LSD, ačkoli obojí jsou psychedelika. A studie Charlie Groba ukázala, že to opravdu funguje.
Zdá se, že výzkumy už se opravdu znovu rozjely. Nehrozí, že se proti nim zas zvedne odpor jako kdysi?
Ve všech publikacích zdůrazňujeme, že tyto látky je nutno užívat náležitým způsobem. Musíte u toho mít terapeuta, musíte každého pacienta předem vyšetřit a nemůžete je podávat duševně labilním lidem. Jsme opatrní a snažíme se vyvarovat chyb z minulosti, které by mohly celou naši dosavadní práci zničit.
Takže když si pár puberťáků dá houbičky a jeden zkusí zabít druhého…
Neužili je správným způsobem. Psychedelika jsou silné substance, nedají se užívat jen tak, rekreačně. Pokud se to provádí správně, se vstupním vyšetřením, není problém. V kontrolovaném prostředí k žádným problémům nedochází, taková nehoda se přihodí pouze při rekreačním užití.
Jakou roli by měla psychedelika v naší společnosti zastávat? Jsou to především nástroje, léky, nebo něco jiného?
Podle mne jsou to jak nástroje, tak léky. Některé potíže se léčí velmi těžko, třeba poruchy příjmu potravy. Tyto poruchy mají z duševních onemocnění na svědomí nejvíce úmrtí. A podle řady svědectví to vypadá, že užívání lysohlávek pomáhá řešit potíže s vnímáním vlastního těla. Dalšími jsou závislosti, například na kokainu, které se také léčí těžko. Na univerzitě v Alabamě zrovna probíhá studie se čtyřiceti závislými. Zatím jich léčili deset, ale již zaznamenali úžasné výsledky. Jedna opravdu těžce závislá žena, která žila na ulici, třeba přestala brát a tvrdí, že jí léčba zachránila život. Nastoupila na rehabilitační program a začala znovu chodit do školy. Jak něčeho takového dosáhnete? Potřebujete k tomu opravdu mocný lék a já myslím, že takovým jsou psychedelika.
A co zdraví lidé, včetně těch, kteří je užívají rekreačně? Co s nimi, když zjevně nehodlají přestat?
Nevím, jestli se s tím dá něco dělat. Lidi přitahují nové věci, hledají duchovní zážitky a podobně. Ale očekávám, že za dvacet let s tím možná budeme moci přijít za svým lékařem či psychiatrem. Je vám třeba čtyřicet, procházíte krizí středního věku, nerozumíte si s manželkou a řeknete: „Nevím, co s životem, nechci pomýšlet na rozvod, ale nejsem šťastný a ona taky ne.“ A lékař odpoví: „Myslím, že potřebujete psychedelické sezení.“ A tak půjdete za někým, kdo se tím zabývá. Dáte si tu látku, získáte nový náhled na svůj život a vydáte se správným směrem.
A co ti, kdo jsou prostě jenom zvědaví?
Myslím, že byste měli mít problém, který chcete vyřešit. Nemusí jít o závažné onemocnění, depresi nebo něco podobného. Postačilo by, že nevíte, co od života chcete. Zvědavost je přirozená, ale je v tom i nebezpečí. Představte si, že jste strávil spoustu času přípravou na nějaké povolání. Pak si dáte psychedelikum a najednou si uvědomíte, že chcete dělat něco úplně jiného. Takže toho necháte. A opustíte zaměstnání, manželku i závazky. I tohle se může stát.
Ano, Friederike Meckelová potvrzuje, že po úspěšné psychedelické psychoterapii se člověk někdy svým blízkým nemusí zamlouvat.
Stává se to a můžeme jen doufat, že je to opravdu změna k lepšímu. Ale když jste v nějakém vztahu, vše se tím změní a může to být zdrcující. V tom je to riziko. Tyhle věci nelze brát na lehkou váhu. Ale myslím si, že přijde čas, kdy se psychedelika budou takto využívat. Možná vznikne nový psychiatrický obor, zvaný třeba psychedelické lékařství, který by mohl oživit psychiatrickou profesi. Řadu let jsem učíval menší skupinky mediků a pokaždé jsem se jich ptal, jaké mají plány do budoucna. Někdo se chtěl zabývat gynekologií, jiný pomýšlel na kardiologii a podobně. Ale celé roky mi jenom jeden člověk řekl, že se chce věnovat psychiatrii. Když jsem se vyptával, čím to je, studenti odpovídali, že psychiatři lidem nepomáhají, že jim jen podávají léky, které jim možná pomohou a možná ne. Kdyby existovala specializace typu psychedelická medicína s postupy, které by skutečně léčily, věřím, že by to psychiatrii zatraktivnilo.
Řada látek, které jste vytvořil, se objevila na černém trhu. Překvapilo vás to?
My jsme ty látky vytvořili pouze pro účely výzkumu. Poprvé se to stalo s látkou 4-MTA, což je substituovaný amfetamin, který jsme upravili pro selektivnější uvolňování serotoninu. V modelech deprese u potkanů se ukázalo, že 4-MTA je stejně efektivní jako léky na bázi zpětného vychytávání serotoninu a účinkuje rychleji, proto jsme se domnívali, že by mohla být účinná na depresi. Potkani vycvičení k rozpoznání MDMA reagovali na 4-MTA stejným způsobem, a když jsme výsledky výzkumu publikovali, chemici z černého trhu si nejspíš pomysleli, že na potkany to účinkuje jako MDMA! Ale neuvědomili si, že naši potkani jsou vycvičení jen k rozpoznání uvolňování serotoninu, což zdaleka není jediný účinek MDMA. Tablety se objevily na trhu v Holandsku jako „flatliners“, což bylo dost ironické. Flatliner je totiž osoba, jejíž záznam EEG je rovný (anglicky „flat“) – tudíž je po smrti. Opravdu došlo k několika úmrtím, protože 4-MTA opravdu nefunguje jako MDMA.
Současné zákony jsou opravdu zpackané, protože u konopných odrůd vedou ke zbytečnému zvyšování potence.
A někteří z nich si přitom mysleli, že jde opravdu o MDMA…
Vzali si to a nic se nestalo, tak si dali ještě víc, zase se nic nestalo, pak ještě… Ale ono to ve velkém množství uvolňovalo serotonin a zvýšení jeho hladiny nad únosnou mez může způsobit serotoninový syndrom, který může být smrtelný. Navíc jsme tehdy ještě nevěděli, že 4-MTA je zároveň inhibitorem monoaminooxidázy, tedy enzymu, který serotonin rozkládá. Takže vám to nejen zvýšilo hladinu serotoninu, ale navíc to zablokovalo enzym, který ho má odbourávat!
A na lidech jste to nezkoušeli, protože výzkum se týkal něčeho jiného.
Ne. Další látky, které se objevily na černém trhu, jako ETH-LAD a AL-LAD, naštěstí nebyly toxické. Ale dost mě to překvapilo, protože chemie těchto látek je hodně složitá. Ať už je vyráběl kdokoli, musel to být zdatný chemik. Protože musíte nejprve vyrobit LSD, pak ho zas rozbít a vyrobit z něj ETH-LAD. Z LSD musíte odstranit metylovou skupinu, k čemuž potřebujete silně toxické činidlo a celkově jde o velmi komplikovaný proces. Začnete s gramem LSD a nakonec získáte asi 300 miligramů ETH-LAD, což je látka silná zhruba jako LSD, takže čistě ekonomicky to nedává smysl.
Takže se do toho pustili jen proto, že LSD je zakázané?
Ano, snažili se obejít zákon. Ale tyto látky alespoň nebyly toxické. Největším problémem byly látky řady NBOMe, po nichž mnoho lidí zemřelo. Zaregistrovali jsme, že jsou velice silné, popsali jsme jejich afinitu a způsob, kterým se podle nás váží na receptor. A najednou to dealeři začali prodávat na papírcích a tvrdili, že je to LSD. My jsme však ty látky vytvořili výhradně jako nástroje pro výzkum, nikoli proto, aby se užívaly. A jejich chemie často nebyla vůbec jednoduchá.
Rozvoj internetu a nástup čínských laboratoří to asi hodně změnil…
Pokud jste byl chemik a v laboratoři jste si vyráběl v malém množství psychedelika pro přátele, pořád to obnášelo hodně práce. Teď však můžete zajet do Číny, říct, že chcete třeba 100 gramů 25I-NBOMe nebo Bromo-DragonFLY, a oni vám to vyrobí. Dynamika situace se tím úplně změnila, a je to právě tím, že ty látky jsou nelegální. Jeden z mých studentů mi kdysi řekl: „Když nějakou drogu zakážou, objeví se místo ní jiná, ještě nebezpečnější.“ Totéž se stalo s konopím. Kdo by si kupoval směsi jako Spice, kdyby bylo konopí legální?
O ty syntetické kanabinoidy vlastně uživatelé ani nestáli.
Konopí je bezpečnější než alkohol a nikdy nebyl žádný rozumný důvod ho zakazovat. Veškeré důvody byly politické a vláda Spojených států utratila miliardy dolarů ve snaze prokázat, že konopí je opravdu tak škodlivé, jak se tvrdilo. A přestože není, Spojené státy donutily ostatní státy přijmout prohibiční zákony, přesvědčily Komisi OSN pro omamné látky, že se konopí musí zakázat, a naši spojenci do toho šli s námi, protože jinak bychom jim přestali poskytovat zahraniční pomoc.
A řada těchto zemí se teď vymlouvá na mezinárodní závazky, kvůli kterým nelze prohibici ukončit. Ale ona nikdy nefungovala.
Když začalo být konopí v šedesátých letech populární, pašovalo se do Států z Mexika či Jižní Ameriky a obsah THC byl možná 1,5–2 procenta. Proto když připlula loď naložená plnými pytli slabé trávy, bylo snadné náklad odhalit. Co tedy pašeráci udělali? Vozili silnější modely, aby stačily menší pytle. Když jim to znova zarazili, co dál? No, je to jenom tráva, pojďme ji pěstovat ve Státech! A tak se konopí v USA stalo nejvýnosnější plodinou, farmy se rozrůstaly a pěstitelé si dovezli semínka hybridních odrůd z Amsterodamu, z nichž vyrostly kytky s obsahem THC třeba 19 nebo 20 procent. To je však moc i pro leckteré zkušené uživatele. Znám lidi, kterým to nevyhovuje, protože když si zakouří takový model, nemůžou se ani pohnout. A všechno se dále šlechtí a pěstuje tak, aby to bylo co nejsilnější. Podle mě by však konopí mělo mít vyvážený obsah CBD a THC. Ale někteří naopak tvrdí, že jim právě ty extrémně silné modely vyhovují.
A asi nepůjde vyšlechtit rostlinu s 20 procenty THC a 20 procenty CBD, protože pryskyřice by pak tvořila skoro polovinu hmotnosti.
V Mississippi je farma, kde pěstují konopí pro Národní institut pro otázky zneužívání drog, a mají tam odrůdu s 30% obsahem THC. To už je nejspíš lepkavá hmota, jen si to představte.
Ale co tedy s konopím?
Já si myslím, že je to podobné jako s alkoholem. Máme pivo, víno, tvrdý alkohol. Stejně tak bychom mohli mít různě silné konopí v regulovaném režimu, muselo by vám být 21 let, abyste si ho mohli koupit, a mohli byste si koupit jen omezené množství. Lidský mozek úplně dozrává až někdy kolem 26. roku věku, takže si nemyslím, že by lidé měli užívat alkohol, konopí nebo jiné drogy dřív. Ale dospívající se ke konopí dostanou tak jako tak, roli hraje i efekt zakázaného ovoce. Spousta lidí s kouřením konopí začne právě proto, že je zakázané, je to forma vzpoury. Myslím, že současné zákony jsou opravdu zpackané, protože vedou ke zbytečnému zvyšování potence odrůd a stimulují mladé lidi k užívání. Podle mě bychom konopí měli zlegalizovat, přidat k tomu harm reduction a dbát na to, aby se nedostávalo do rukou dětem.
Ale jak na to? Měli bychom dovolit i reklamu?
Jsou povoleny reklamy na alkohol, i když je daleko nebezpečnější než konopí. I ve Spojených státech se reklama na alkohol v televizi reguluje a mám dojem, že je možno propagovat pivo, ale už ne tvrdý alkohol. Nemyslím si ale, že zrovna konopí potřebuje reklamu. A samozřejmě nemůžeme dovolit reklamu, která by cílila na mládež. Je to jako s cigaretami. V Americe byla kdysi oblíbená reklama s kreslenou postavičkou jménem Joe Camel, a to byl děsnej velbloudí frajer s cigárem v koutku. I ve filmech všichni kouřili jako fabriky.
Marlboro Man je nechvalně proslulý příklad.
Na nemoci související s kouřením zemřelo hodně lidí. I Marlboro Man prý zemřel na rakovinu plic. A neměli bychom podněcovat ani užívání konopí. Ale pokud jde o dospělé – proč ne? Když jdete na party a s přáteli si dáte konopí, funguje to jako sociální lubrikant. Nebo přijdete domů a dáte si se ženou jointa a podíváte se na film – proč ne? Co je na tom škodlivého? Není na tom ani nic nemorálního, ten zákaz je motivovaný čistě politicky. Je třeba najít způsob, jak konopí legalizovat a jak redukovat rizika. A v tom nevidím problém.
A co legalizace psychedelik?
Se všeobecnou legalizací psychedelik bych nesouhlasil, protože to by mohlo způsobit problémy. Neměli by je užívat emočně zranitelní lidé ani děti. Možná kdyby byla společnost zodpovědná, kdyby lidé chápali, jakým způsobem se psychedelika mají užívat. Kdybychom měli průvodce, zkušené dospělé, kteří by věděli, jak na to, vyznali se v houbičkách a podobně… Pak by to možná bylo jiné, ale tak daleko ještě nejsme.
PROFIL: David E. Nichols, Ph.D. (*23. 12. 1944, Covington, Kentucky, USA)
Během vysokoškolských studií koncem šedesátých let se začal zajímat o výzkum psychedelik a stal se průkopníkem v oboru lékařské chemie a molekulární farmakologie. Po získání doktorátu působil na Purdueově univerzitě ve West Lafayette v americkém státě Indiana, kde zkoumal látky příbuzné meskalinu, LSD i MDMA. Zajímal se především o vztah mezi strukturou molekul a účinky psychedelik a snažil se zjistit, jakým způsobem se vážou na receptory na povrchu neuronů. Poodhalil třeba mechanismy fungování serotoninových receptorů.
V devadesátých letech založil Heffterův výzkumný ústav, který zásadní měrou přispěl k obnovení klinických studií s psilocybinem i dalšími psychedeliky. V roce 2012 odešel do důchodu, ale bádat nepřestal. Přesunul se na Severokarolínskou univerzitu v Chapel Hillu, začal se zabývat výzkumem dopaminu a i v této oblasti učinil řadu významných objevů.
