Surovinové zdroje ubývají stále rychleji, výroba energie roste tempem, které je úměrné nárokům. Během posledních padesáti let vzrostla spotřeba energie ve vyspělých zemích (dnes čítajících celkem miliardu lidí) na trojnásobek. Energetické společnosti vyrábějí stále více energie, která roztáčí kola ekonomiky a povinného hospodářského růstu. Atomová energetika má díky svému enormnímu centralizovanému výkonu pověst spasitelného energetického odvětví. Ani vládní elity v České republice nepochybují, že je to právě stavba nových reaktorů, které nám mají zabezpečit dostatek energie ve 21. století. Kromě oslavování skvělého výkonu jaderných elektráren se toho ale moc nedozvídáme.
Trocha historie
První reaktor, vyrábějící elektřinu, postavili v USA v roce 1951. První jaderné zařízení sloužící k mírovým účelům, dnes běžně nazývané jaderná elektrárna, bylo spuštěno v roce 1954 v ruském Obninsku. S výrobou energie z atomu nedlouho poté přišla i Velká Británie. Nezanedbatelnou okolností zprovoznění jaderných elektráren jistě bylo i to, že reaktory neprodukují pouze elektřinu, ale některé typy přeměňují běžný uran na plutonium. Tento prvek, který se díky svému krátkému poločasu rozpadu v přírodě prakticky nevyskytuje, je nejefektivnější jadernou výbušninou a používá se jako náplň do atomových hlavic. Rozvoj využívání jádra tak v průběhu studené války přispěl k výrobě ohromného množství jaderných zbraní, kterými dnes nedisponují jen obě supervelmoci – Rusko a USA – ale v menším i Francie, Čína, Velká Británie a Izrael, dále Pákistán, Indie a pravděpodobně i Severní Korea a Írán.
Podle Mezinárodní agentury pro atomovou energii (IAEA) dnes ve světě funguje 435 atomových reaktorů, a přestože je na úroveň bezpečnosti (obzvláště po událostech v Černobylu, na Three Mile Island a nyní ve Fukušimě) kladen velký důraz, riziko další případné havárie nelze opominout.
I přes veškerá opatření mohou škody při havárii jaderné elektrárny dosáhnout enormních rozměrů. Evropská agentura pro životní prostředí (EEA) uvádí jako spodní odhad následků těžké jaderné havárie 83 miliard eur. Při kurzu 25 korun za euro to je 2 075 miliard korun, což je víc než HDP naší země. Odpovědnost majitelů atomových zdrojů za škody způsobené případnou havárií je však na základě mezinárodních smluv omezena. Problémem Vídeňské a Pařížské úmluvy je, že byly ujednány v 60. letech, s cílem vytvořit prostředí pro rychlý rozvoj jaderné energetiky. To vyžadovalo omezit komplikovanou debatu ohledně nároků na vyplacení odškodnění při případné havárii. Garance státu tak snížily obrovské pojistné částky provozovatelů, čímž vytvořily příznivější prostředí pro rozvoj tohoto nového a potenciálně nebezpečného odvětví.
Jádro s ručením omezeným
I po více než 50 letech existence tohoto oboru se odpovědnost za jaderné škody řídí stále stejnými mezinárodními smlouvami a garance za vypořádání škod nad určitou vymezenou hranici přebírá stát. V ČR je garance provozovatele jaderné elektrárny v případě havárie limitována zákonem pouze do výše 8 miliard, toto odškodné by však pokrylo pouze zlomek škod.
Bez skrytých záruk v podobě takzvané „omezené odpovědnosti za škody způsobené případnou havárií“ by dnes muselo být pojištění jaderné elektrárny o několik řádů vyšší, a tím by samozřejmě narostla i cena této elektřiny. Stát tak nepřímými dotacemi účelově šetří provozovatelům jaderných elektráren astronomické částky na pojistném. Naproti tomu v jiných rizikových průmyslových oborech tuto výhodu nemají – například chemické nebo zbrojní podniky si platí plné pojistné odvozené z bezpečnostních analýz. Jaderný průmysl je tak bez racionálního důvodu zvýhodňovaným odvětvím, což diskriminuje konkurenční prostředí a rovné podmínky na trhu.
Současný zákon, opírající se o mezinárodní úmluvy, tak očividně hraje do karet provozovateli jaderných elektráren – ČEZu. Občanům žijícím v okolí jaderné elektrárny Temelín nebo Dukovany však hrozí, že v případě havárie dostanou odškodnění pouze do výše státem stanoveného limitu 8 miliard korun. Paradoxem zůstává, že ČEZ by v případě havárie v Temelínu inkasoval od pojišťoven cca 35 miliard korun. Vymahatelnost náhrady škody je navíc u atomového zákona omezena i časově, což v případě radioaktivního záření, jehož následky se mohou projevit za 10 až 20 či více let, jen ztíží situaci případných poškozených.
 |
Nebezpečnost nelegálního
Konopí je od dob jeho zákazu v 30. letech 20. století v USA spojováno s termínem nebezpečné drogy, jejíž užívání vede k záchvatům paniky, úzkostem a nezvladatelnému chování. Přestože bylo do té doby využíváno téměř v polovině všech léčivých přípravků, za pomoci silné mediální kampaně, financované vládou a průmyslovou lobby, se stalo strašákem tehdejší střední a vyšší vrstvy americké společnosti. Po zapsání konopí na jednotnou úmluvu OSN o omamných látkách v roce 1961 se tato tradiční kulturní rostlina dostala na seznam zakázaných látek. Široké možnosti využití konopí tak postupně upadly v zapomnění a zůstal jen obraz nebezpečné a zakázané drogy.
Postavení konopí mimo zákon přineslo oproti kýžené ochraně společnosti spíše prostor pro nelegální činnost, jejímž následkem je vězněno nesčetně lidí po celém světě. A ti, jimž užívání konopí přináší úlevu – ať už tělesnou či duševní – se kvůli zastaralým zákonům stávají v očích společnosti pouze feťáky a nežádoucími sociálními zatracenci. A to i přesto, že velká část z nich svým jednáním nikomu neubližuje ani jej neomezuje.
Oproti tomu jaderná energetika svými dopady a riziky omezuje nejen nás. Důsledky jaderného věku pocítí i budoucí generace. Na jedné straně tedy máme provozovatele jaderných elektráren, jejichž činnost je prostřednictvím „omezené odpovědnosti“ státem podporována, na straně druhé jednotlivce, kterému není umožněno užívat konopí, v současné době rostlinu s velkým potenciálem využití, na vlastní odpovědnost. Naskýtá se otázka, proč jedno podporovat a druhé zakazovat. Je jasné, že v obou případech vyvstává potřeba přehodnocení zastaralých mezinárodních dohod vhledem k aktuálním potřebám. Osobní odpovědnost by neměla být omezována ani u provozovatelů jaderných elektráren, ani u jednotlivců, neboť to vždy vede k podhodnocení skutečných nebezpečí.
Zásadním problémem zde proto zůstává pohled na stávající odpovědnost člověka a jeho vztah ke zdrojům naší země. Měli bychom se vymezit proti užívání přírodních zdrojů, pokud nedokážeme přijmou plnou odpovědnost za případné následky, způsobené jejich získáváním, nebo následným využíváním. Občanům by mělo být umožněno vidět, na jakém základě a na základě jakých kalkulací jsou připravována a přijímána rozhodnutí o drogové politice, související se zákazem pěstování konopí. V užívání tohoto dostupného přírodního zdroje by lidem nemělo být bráněno více, než je míra nebezpečí, která z jeho užívání plyne.
