O TOM, JAK JSEM ZASE JEDNOU POTKAL MAJZLA, NEVYUŽIL ZRCADEL INŽENÝRA CVRČKA A OBJEVIL JEDEN STAREJ TUNEL
I.
Pohroužen do ještě trochu přiopilejch myšlenek jsem pozoroval skrz začouzený okno čilej polední ruch. Vlastně jen spodní část celýho toho rozmlženýho obrazu. Sklepní okno vám dovolí sledovat jen určitej výřez toho, co se venku děje, nohy lidí tak ke kolenům, podvozky aut a hlavně veškerej bordel, kterej se válí na chodníku. Je zajímavý, že ho kolem našeho podniku vždycky leží mraky. Někdy si taky řikám, co nám to sem dovnitř leze za hovada. To už vlastně dávno nejsou kámoši. I když oni se za moje kámoše považujou, ale na jistotu nemáme vůbec nic společnýho. Teda krom hulení a chlastu. Občas se možná shodnem na nějaký muzice, ale já jsem většinou tolik vyhraněnej, že když už se mi líbí nějaká jejich muzika, bejvám většinou hodně sjetej. Možná v nich vzbuzuju určitou dávku obdivu, za to že jsem majitelem tohohle pubu, že stojím za jeho úspěchem. Přitom se k nim nechovám nijak zvlášť přátelsky. Nikdy jsem nikoho nepozval na účet podniku, nikdy jsem nikomu nedal slevu ani na malý pivo. Když jsem za barem, tak věčně točim podmíráky a s úšklebkem sobě vlastním je pobízím: „Tak chlastejte otroci, ať se prachy hromadí! Chci si v zimě zajet surfovat do Thajska, abych zas pár tejdnů nemusel koukat na ty vaše vyhulený ksichty.“
Tahleta pravda jim přijde jako neskutečná sranda, poplácávaj mě po zádech a nutěj ocumlaný jointy, což ostatně taky nesnášim, protože jsem strašně nekontaktní člověk a z cizejch slin je mi na blití.
Někdy trochu závidim pinglům odnaproti. Můžou kdykoli vzít ten tác, co na něm maj vyskládaný stohy špinavýho nádobí plnýho nedojedenejch knedlíků a rozblemcanejch omáček a prásknout tim klidně uprostřed lokálu o zem. Odhodí erární zelenou zástěru a během několika minut zmizí ve víru ulic, aby si našli o pár bloků úplně tu samou práci, v podstatě v skoro stejnym zoufalym podniku. Ale maj tu svobodu udělat okamžitou změnu. Rychle dostát novýmu rozhodnutí. Během minuty zmizí, vezmou prostě jen tak roha. Jenomže Tunell je můj, tak nebudu přece zdrhat sám před sebou. Jasně, máme ho napůl s Majzlem, ale to je zas další průser. Nejdřív mi přišlo super mít za společníka někoho s Majzlovym respektem, ale poslední dobou mi začal lízt hodně na nervy. Jenže když vám to vydělává tyhle škvarky na slušný živobytí? Rádi si srazíte ze zbytků svý hrdosti a nakonec se přizpůsobíte i dost zkurvenejm podmínkám.
Ale radši po pořádku, teda jestli vás to zajímá. Všechno to začalo vlastně náhodou. S Majzlem jsme sice chodili do školy, ale pak jsem ho pár let neviděl. Srazili jsme se neplánovaně v jednom takovym snobáckym baru. Já tam šel normálně pít a Majzl tam zrovna dělal ochranku. Teda on si tim jenom přivydělával, protože tou dobou zrovna neměl co na práci. Byl totiž muzikant a hrál na trubku v různejch kapelách. Ale měl taky všechny předpoklady pro to, aby mohl po nocích dělat i ochranku. Měřil sto devadesát, sto dvě kila vážil, ramena měl jak obelisk a místo rukou nechutně velký pracky. Jen ten ksicht, ten jeho věčně vysmátej ksicht mu to trochu kazil. Budil respekt, to je pravda, ale nikdy se nerval, každýho vždycky radši ukecal.
 |
A tam v tom naleštěnym baru jsem se mu tehdy svěřil s tím, že zamejšlim založit řetězec kaváren, teda nejdřív vlastně jen jednu a pak až se to rozjede tak další a další. A že to bude taková intelektuálská oáza, kde se budou půjčovat knihy a občas si tam zahraje nějaká nezávislá kytarovka, budou se tam promítat filmy, který nikde jinde neuvidíš, a já budu stát za barem, schovanej za clonou doutníkovýho dýmu, a budu vytvářet takovou tu dokonalou, línou atmosféru, u který si přejete, aby nikdy neskončila. Jenže Majzl mi tu clonu doutníkovýho dýmu prudkým, odmítavým máchnutím rozehnal.
„Kavárna pro intoše? Na to zapomeň! To si nemaluj! Budou se ti tam slejzat studenti z Fildy, v šedivejch vytahanejch svetrech s umaštěnejma baťohama na zádech, budou cucat jedno pikolo dvě hodiny, sednou si zásadně po jednom, protože potřebujou prostor na tu svoji filďáckou auru, takže ti zaberou všechny stoly a ty vyděláš denně dvě stovky a budeš rád. To chce bar! Pořádnej rozjetej bar, kde se pije tvrdej na litry. Naostro nebo mixovanej, to už je jedno. Duní tam hutná muzika a choděj tam pořádný, udělaný chlapi.“
„Ty seš buzna?“
„Udělaný chlapi hodně vydržej a tudíž hodně vypijou, cukrouši,“ a ukázal na mě přes stůl trochu nasraně vztyčenej prostředník.
Po chvíli se na mě ale kupodivu nadšeně šklebil: „Tak kde to otevřeme?“
„Jak jako kde? Jsi na mě trochu rychlej, musim to všechno promyslet, připravit.“
Majzlova rozhodnost. Tu jsem mu trochu záviděl. Nadhodil se nápad a on ho hned po hlavě začal realizovat, dokud nedosáhl svýho. Toho jsem nebyl pořádně nikdy schopnej. Měl jsem tisíce nápadů, který ale vždy zůstávaly jen v mojí hlavě. Bylo mi hned jasný, že s Majzlem budem silnej tým. Já vymyslim ty nápady, občas je i rozjedu a on to za jakoukoli cenu dojede do konce.
Hned druhej den jsme si šli do banky oba zrušit stavebka.
„Stavebko je dobrý tak pro sraby, co se bojej budoucnosti. Debilové, co musej mít svý jistý, rozumíš?“ rozmachoval Majzl divoce rukama před očima vyděšený bankovní úřednice.
„Už od narození si spořej aby měli kde prdět do gauče a z toho gauče mohli sledovat všechny ty zkurvený reality show s držkou plnou buráků. My jsme elita. Sloupy kapitalismu, rozumíš. I kdyby to nevyšlo, ale ono to sakra vyjde, tak se nic neděje. Můžeš všude říct – zkusili jsme to! Investovali jsme! Já se řídim v životě jedinym heslem. Hlavně se z ničeho neposrat! A to funguje zaručeně.“
 |
Majzlovou svéráznou filosofií se ale nehodlala řídit moje máma. Na celej Žižkov na mě tehdy řvala z pavlače takový ty moudra, kterejma se rodiče totálně ztrhaj.
„Deset let si odpírám od huby. Celejch deset let tady s tátou dřeme. A ty hodíš celou svoji budoucnost během pěti minut do popelnice, spláchneš ji do záchodu! Takovejch peněz!“
Chtěla tenkrát po mně hodit keramickej květináč, ale naštěstí byl přišroubovanej, tak vytrhla jen tu kytku i s hlínou a mrskla to po mně dolů. Uklidnila se, až když to všechno přistálo dole v přízemí na pověšené prádlo u Žigů. Teď si pro změnu zadělala na průser ona. Kytka letěla během krátké chvíle zpátky rovnou do okna, ale to už v ní byl zabalenej pořádnej kámen.
II.
Seděli jsme u Majzla na balkóně a spokojeně pokuřovali. Vlastně jsme jen čekovali jeho aktuální sklizeň. Majzl se s tim nemazlil. Kytek měl plnej balkón a bezostyšně je dával celýmu městu na odiv. Někdo mu sice poradil, že když si pověsí na stonky červený vánoční koule, bude to z dálky zaručeně vypadat jako rajčata. Jenomže v létě jsou vánoční koule docela nedostatkový zboží a tak sehnal jen tmavě fialový s takovejma hnusnejma sněhulákama.
Každýmu muselo bejt víc než jasný, že na tomhle balkóně nebydlí žádnej zelinář.
„Ty to tady ještě neznáš. Ale víš co tu bydlí kluků jako jsi ty a já? Víš kolik z nich by si rádo někde popilo a zahulilo? Ale tady,“ Majzl přitom máchl rukou směrem do ulice, „tady jsou jenom poblitý dědkovský čtyřky, takže díra na trhu jak kráva, rozumíš?“
Kýval jsem na souhlas, ale upřímně řečeno mi to už začínalo bejt jedno. Rajčatový keře mi kroužily kolem hlavy.
„Hned ráno začneme támhle, jak jsou ty šedý bytovky. Za nima je spousta nevyužijtech fabrik, garáže, sklepy – bude těžký si vybrat.
Bylo těžký si vybrat. „Bydlel tady jeden moc šikovnej pán, nějakej inženýr Cvrček. Vůbec mu nevadilo, že je tu málo světla. To on si ale udělal takový důmyslný systém ze zrcadel a ta zrcadla nastavil tak chytře, že mu denní světlo šlo krásně i do těch úplně zadních místností,“ bájila důchodkyně, co nás provázela hned prvním inzerátem, co jsme našli.
„Krásný a velký prostor, vhodný pro podnikání i bydlení.“ Takhle to tam stálo. Z přízemí bylo nakonec temný podzemí. Podzemí, v kterym byl sice důmyslný systém zrcadel, takže jste i ve čtvrtý místnosti viděli prosklený okno vchodovejch dveří, ale to bylo dobrý možná tak pro vyšinutýho inženýra Cvrčka.
Majzl navíc paní na závěr prohlídky tvrdil, že je přesvědčen, že profesor Cvrček musel v tomhle prostoru na tuty zemřít na souchotiny, takže tím jen s cynismem sobě vlastním potvrdil, že tady se s jistotou kontrakt podepisovat nebude, a svištěli jsme ulicemi dál, hledat to svý vysněný štěstí.
A najednou byl ten prostor jasnej. Hned jsme to oba cejtili, ani jsme to nemuseli jeden druhýmu sdělovat. Ta industriální atmosféra byla doslova nahuštěná všude kolem. Byla tam taková šedá nálada, jakou vlastně měla celá tahle čtvrť, ale tady byla ta nálada ještě víc temná, ponurá a v ní se náhle rozsvítil neonový nápis „Rock Club“. A při tom ten dům musel stavět totální idiot. Možná v něm za komoušů bydleli za trest odpůrci režimu, jinak záměr týhle stavby nešlo dost dobře chápat. Byl to takovej normální činžák z padesátejch let. Tři patra, špinavý, občas popraskaný okenní tabulky, ale hlavně! Ten dům byl doslova přilepenej k viaduktu, po jehož vrcholku se všemi směry hlučně proháněly vlaky. Nákladní, rychlíky, špinavý drezíny – pořád bylo na co koukat. Nejlepší výhled ale zaručeně měli ve druhym patře. Okna tam byly přesně na úrovni kolejí. Stačilo by snad i jen vystrčit smeták a málem jste se dotkli podvozku jedoucího vlaku. Už tu bylo město, a tak vlaky nemohly lítat maximální rychlostí, ale hluk a otřesy musely bejt v horních bytech děsivý. Na to se asi ani nedá zvyknout. Buď se do pěti let odstěhujete, nebo vám to totálně ustřelí hlavu a stěhujete se stejně, akorát do nějakýho ústavu s bílejma mřížema.
 |
V prvním patře se svítilo.
„Ten bude mít asi dobře vymlácenou hlavu,“ poznamenal Majzl. Měl. Brzy jsme ho poznali.
Suterén tohohle činžáku ale přesně plnil naše představy o pořádnym rokovym pubu. Zatím jsme si vzali jen dvěstě metrů, ale když to půjde, můžeme dál rozšiřovat pod celej dům.
Pod viaduktem skoro hned za domem vyúsťoval takovej docela úzkej tunel pro pěší a končil v nějakym parku až v dolní čtvrti. Hnusná díra, plná lidskejch i psích výměšků, dráždivej pach moči se z něj linul až sem. Ale jako název pro náš záměr pasoval dobře.
„Tunel! Budeme ten náš klub nazývat Tunel!“ vydechl jsem nadšeně.
„Tunel je supr, ale moc českej, dal bych tam aspoň dvě „l“. Bude to mít lepší šmrnc až budeme uvedený v turistickejch průvodcích.“
Možná, že se Majzl bál, že si to rozmyslim, takže hned druhej den ráno tam už visel velkej poutač s rudým pozadím a žlutym nápisem Tunell. Z dálky to vypadalo jak komoušskej transparent. Buduj! Lenin! Nebo tak nějak.
„Trochu levičácký, ne?“ křičel jsem nahoru na štafle na Majzla.
„Já nevim, já jsem to takhle z dálky ještě neviděl,“ odsekl vztekle. Vysypala se mu omítka, vyrvala hmoždinka a tak píčoval na všechny strany.
„Ale jo, docela to ujde. Jestli to teď nepoděláš tou vrtačkou a levejma rukama.“
Majzl lezl dolů ze štaflí tak rychle, že vlastně spíš spadnul. Vrazil mi do ruky vrtačku se slovy „tak si to dodělej debile zručnej“ a zmizel uvnitř našeho budoucího podniku.
Vylezl, až když jsem měl pečlivě dosádrováno a balil jsem si na štaflích v klidu cigárko. Schválně jsem si pohvizdoval, abych ho ještě víc vyprudil, a aby viděl, jak se spokojeností nad svou šikovností téměř vznáším.
„Sem včera v centru uplatil hulenim jednoho grafika. Tak jsme ještě v noci jeli do tiskárny, kde dělá a tohle mi vytvořil. Borec, ne?“
„Jako kdo je borec. Ty nebo ten grafik?“
„Já vole, já.“ Odpliv si a zalezl dovnitř. Štafle se pode mnou začaly třást. Projížděl dlouhej vlak plnej novejch korejskejch aut. Musel jsem dolů, než mě ten vlak srazí. Kvůli Korejcům si nohu nezlomim.
