Základní dilema celé politiky v oblasti prevence závislostí a hlavně jejich dopadů na nás všechny je, zda je tento jev možno eliminovat, či jen zmírnit. Mnozí snílci a obratní populističtí manipulanti se snaží tvrdit, že závislosti lze zcela vymýtit a že můžeme dosáhnout něčeho, jako je společnost bez drog, bez tabáku, zkrátka bez závislostí. Jak ale na základě zkušeností víme, je to nerealistický sen a politika zaměřená na takové cíle bude vždy nezbytně pokulhávat.
Zároveň se nabízí otázka, zda vůbec, proč a v jakém rozsahu je vůbec potřeba tento fenomén řešit. Vždyť do určité míry nás závislosti nemusí ani tolik trápit. Kolik lidí je závislých například na kofeinu? Protože tato závislost nemění zásadně lidské chování a dopad na lidský organismus není tak dramatický, tak se tímto tématem prostě nezabýváme. Nemůže tomu být podobně u všech závislostí? Zde nám ale zkušenost říká, že tak jednoduché to také nebude. Závislost, jak víme z věd o našem organismu, je prostě daná naší DNA a procesem v našem těle, kterému říkáme funkce receptorů. Nicméně velké procento z nás si vytváří různé formy závislostí v životě, ale jen malé procento z nás propadá do závislostí, které mají patologické a často fatální důsledky. Proč je tomu tak a můžeme s tím něco udělat? Je to záležitostí jednotlivých látek na trhu, nebo je to dané nějakými jinými důvody, které tyto lidi tak trošku předurčí?
Dvě procenta populace mají genetický sklon k rozvoji patologické závislosti.
Kromě zkušeností, které máme v této oblasti, jsou dnes naštěstí k dispozici i jasná data, a ta přinášejí většinu odpovědí. Politikové po celém světě však tato data stále ignorují, populisticky na tom různé skupiny pasou a určité části státní správy, a to i v České republice, si skrze toto téma vytvářejí chiméry vnitřních nepřátel a rozvracečů celého státu a demokracie. Tato démonizace závislých se v některých částech světa skutečně děje, ale jen v důsledku ignorování dnes již široce dostupných informací.
Jednoznačně dnes víme, že návykové chování nelze vymýtit, protože jde o onemocnění, které je v lékařském manuálu uvedeno dokonce v deseti diagnózách pod značkami F 10 až F 19, tedy mezi psychiatrickými poruchami. Jedná se o určité procento obyvatel, kteří mají z různých důvodů sklony k patologickým závislostem, a to ať uděláme v politice – od primární prevence až pro přísnou represi – cokoli. Platí to i o zemích, kde se za držení drog dokonce i popravuje, kde lidé dostávají doživotní tresty za držení ne zrovna významného množství psychotropních látek. Přesto i tam se najde stejné procento lidí, kteří do závislostí nevyhnutelně upadají. Já vím, nehezky se nám to poslouchá a nechce se nám to přijmout, přijde nám to poraženecké. Ale opak je pravdou. Když zapojíme tyto znalosti, můžeme vytvořit velice účinné nástroje zásadní pro zmírnění dopadů této lidské situace.
Uvádí se, že u těchto poruch jde zhruba o dvě procenta lidí z celkové populace, kteří jsou v jisté fázi života téměř předurčeni k rozvoji nějaké formy problémového až patologického návykového chování. Často jsou to lidé s jinou psychiatrickou poruchou, jako jsou například hluboké deprese, vážné úzkostné stavy nebo takzvané psychózy a další typy problémů z oblasti duševního zdraví. Také se může jednat o lidi, kteří trpí jinými onemocněními, jež významně ovlivňují psychiku. Mezi časté a známé příčiny patří různé změny na mozku, jako jsou například nádorová onemocnění, ale i jiné menší mozkové změny a disfunkce. Málokdo ale ví, že duševní zdraví může ovlivnit i vleklý zánět ledvin nebo jater, pokročilé stadium boreliózy či jiná infekční onemocnění s vlivem na nervovou soustavu a funkci receptorů v těle a samotného mozku. Tato skupina dle statistik tvoří téměř polovinu z těch, které dnes nazýváme problémovými uživateli drog. V druhé skupině se podobně nacházejí lidé s psychologicko-sociálními potížemi, kteří například vyrůstali v méně podnětném nebo patologickém sociálním a rodinném prostředí.
Regulovaná dostupnost méně rizikových látek vytlačí podstatnou část černého trhu s velice rizikovými látkami.
Přijmeme-li tento fakt, nabízí se zcela zásadní otázka. Může mít politika postavená na myšlence abstinující společnosti jakoukoli šanci? Není náhodou potřeba úplně zapomenout na extrémně drahou politiku potlačování nabídky, tedy represe? Je vůbec k něčemu primární prevence usilující o to, aby mladí lidé vůbec neexperimentovali? Co můžeme dělat – a můžeme vůbec něco dělat? Dobrou zprávou je, že již máme díky mnoha vynikajícím vědcům a jejich studiím veškeré potřebné důkazy o tom, co funguje a co ne a do jaké míry. Ukazuje se zcela jasně, že tvrdá represe má jen minimální vliv na rozvoj problémů u těchto dvou procent osob se sklonem k závislostem. V oblasti potlačování nabídky funguje spíše přelévání pozornosti těchto lidí k více dostupným látkám. Konkurují mezi sebou různé látky legální s těmi nelegálními, stejně jako dostupnost a užívání různých typů léčiv. Tvrdé, byť úspěšné potlačení jedné látky, jak popsal bývalý ředitel agentury OSN pro drogy a kriminalitu (UNODC) M. Costa, vyvolá vždy pouze takzvaný balónový efekt. Problém se jen přenese jinam, vše se lépe zorganizuje, najdou se nové cestičky a na scéně se objeví často i rizikovější drogy. Naopak regulovaná dostupnost určité škály méně rizikových látek sama vytlačí podstatnou část černého trhu s velice rizikovými látkami. Platí to i ve smyslu vzájemné konkurence legálních a nelegálních látek, jako je opium a hašiš či další konopné produkty versus alkohol. Tyto korelace můžeme vidět dokonce i ve spojení s něčím, čemu říkáme nelátkové závislosti, jako je třeba patologické hráčství.
To, co ale z represe do nějaké míry funguje – abychom represi úplně nezavrhovali –, je rozumná regulace, zaměřená spíše na šedé pásmo okolo těch dvou procent lidí s genetickou predispozicí k závislostem. Jedná se o další dvě až tři procenta lidí, kteří užívají rizikově a způsobují tak újmy na svém zdraví a často i okolí anebo jim hrozí rozvoj návykového chování či patologických závislostí. Zde může přísná regulace dostupnosti snížit frekvenci a rizikovost užívání nebo nabídnout alternativy méně rizikových návykových látek. Tato praxe funguje, což umíme vyčíst především z oblasti regulace legálních drog, jako je alkohol a tabák, nebo farmaceutických regulovaných výrobků.
Ne úplně dobrou zprávou je, že stejně malý dopad má vlastně každá, byť ucelená snaha v oblasti primární prevence. Primární prevence je podle všech dostupných studií schopna mít efekt spíše na skupinu méně rizikových skupin obyvatel či jedinců, zatímco pro výše zmíněnou skupinu významně ohrožených dvou procent lidí se obtížně nalézá jakýkoli nástroj primární prevence. Zdá se, že všechny snahy o jedinečný recept na prevenci závislostí selhávají – možná se díváme na tento nástroj z příliš ideologického hlediska, tedy s utopickou představou společnosti bez závislostí. Co tedy má cenu dělat a jsou vůbec nějaká politická a legislativní řešení? Vždyť již víme, že pokud nenastane nějaký sci-fi scénář a nenaučíme se manipulovat lidskou DNA, není v naší moci změnit oněch 2–5 procent obyvatel. Má vůbec cenu vytvářet v této oblasti nějaké zákony, vydávat veřejné peníze na tento problém a jakkoli tuto otázku řešit?
Odpověď je zcela jasná. Ano, má!
To, co má cenu dělat, ale musí vycházet z výše popsaných poznatků. Drogová politika musí počítat s tím, že závislosti jsou geneticky přirozené a že je tedy třeba spíše „nabídnout dostupnost“ méně rizikových závislostí a přestat lidi trestat za to, že jsou lidi. Pokud je o tu malou skupinu, která má tento problém více v patologické rovině, té se má týkat politika zaměřená na zmírnění škod a rizik spojených s užíváním návykových látek. Lepší zprávou je, že funguje včasná detekce samotného počátku problému a takzvaná včasná intervence. Zjednodušeně řečeno, stejně jako v ostatních oblastech duševního zdraví se těmto potížím obtížně předchází, ale můžeme je zachytávat hned na začátku, než se z nich vyvine problém chronický. Zde dokážeme významně snížit nechtěné škody způsobené tímto fenoménem a mnohým lidem můžeme včas pomoci mít kvalitní život, neboť budou vědět, jak pracovat se svými sklony k závislostem.
V mezičase je také nutné zařídit regulovanou dostupnost méně rizikových látek. Státní regulace by měla probíhat nanejvýš tak, aby byly zvýhodněny podmínky dostupnosti těch méně rizikových látek, které zaručí menší dopady. Je totiž třeba dělat vše proto, aby při užívání více rizikových látek byla umožněna veškerá pomoc směřující k minimalizaci dopadů. Lapidárně řečeno je lepší, když jsou drogy podávány a dávkovány lékařem, než když jsou sháněny na černém trhu, jelikož to vede k minimalizaci rizik v dalších navazujících jevech, jako je vznik epidemií HIV/AIDS kvůli přenosu přes sdílené stříkačky a jehly a podobně. Ve zkratce řečeno funguje dobře nastavená síť pomoci, a to ne na základě ideologie směřující k abstinenci od všech závislostí, ale na základě minimalizace problémů spojených s tímto jevem. Zároveň platí, že rozumnější je spíše regulace trhu než úplná prohibice.
Celá naše snaha má být proto zaměřena výhradně na politiku snižování škodlivých dopadů a rizik spojených s užíváním návykových a psychotropních látek. Takto by měly být postaveny zákony, daňový systém i veřejný rozpočet. Takto by také měly být nastaveny regulativní i preventivní snahy a všechny podzákonné normy. V příštím čísle si povíme o nákladech státu na represi, prevenci a léčbu a ukážeme si, jak by se každoročně daly ušetřit desítky miliard – a zároveň by se mohla významně zlepšit úroveň veřejného zdraví.
