Aktuální článek
Lakovna XVI: Rozházená kancelář a velké kladivo

Lakovna XVI: Rozházená kancelář a velké kladivo

  • Ředitel lakovny Kamil tajně vnikl do zapečetěné kanceláře zavražděné účetní, aby získal podklady pro odeslání mezd dělníkům. Při kontrole výpisů z účtu však zjistí, že paní Sýrová zřejmě zaměstnance lakovny okrádala a posílala jim míň peněz, než jim náleželo. Kamil je však během práce vyrušen Ivou Jahnovou, dělnicí z lakovací linky, která se ho snaží všemi prostředky přesvědčit, aby změnil výpověď a svědčil ve prospěch jejího milence, předáka Emila Gumana, momentálně hlavního podezřelého z vraždy paní Sýrové.

Ráno jsem v posteli zcela vážně uvažoval, že do práce nepůjdu. Nevim, proč jsem pořád tak zodpovědnej. Každej jinej by se na to dávno vykašlal. Ale slíbil jsem majiteli panu Gruberovi, že pošlu aspoň dělníkům vejplaty. A sobě samozřejmě taky. Poslední tejden už zas večeřim akorát čínský polívky. Včera jsem je poslat nestih. Odešel jsem brzo, protože se mi nechtělo zůstávat v lakovně do setmění. Je blbý, že to musim říct, ale normálně jsem se v tý podělaný fabrice bál. Kdyby ty blbci nepřišroubovali noťas ke stolu, tak jsem si ho mohl normálně vozit s sebou a pracovat z domova. Ale právě s úmyslem, aby se tohle nedělo, ho tam zřejmě přimontovávali. Do pracovní tašky jsem si zabalil velký kladivo. Nebylo teda zrovna pohodlný se s takhle těžkym krámem celou tu dlouhou cestu od nádraží vláčet. Ale lepší zbraň jsem doma nenašel.

Svejch obav a strachů jsem se naštěstí zbavil hned, jak se přede mnou objevil šedej stín budovy lakovny. Před nim stálo policejní auto s modře blikajícím majáčkem a pak ještě nastartovaná modrá oktávka. O kapotu se opíral inspektor Brabec, na první pohled nedospalej, se špatně přilepenou přehazovačkou. Hrbil se zimou a v roztřesenejch rukách svíral cigaretu. Dokonce to vypadalo, že si nad ní ruce trochu ohřívá.

„Zdravím vás, pane Otavo. Měl bych ještě pár dotazů. Jo a taky mám nějaký nový skutečnosti, který bych s vámi chtěl probrat. Můžeme někam do tepla?“

„No jasně, pojďme ke mně do kanceláře. Udělám nám kafe.“

„A mně taky?“ ozval se ženskej hlas za mnou. Odbarvená blondýna se špičatym nosem. Policistka Martínková.

„Jasně, dobré ráno. Zima, co?“

„Ano, je zima,“ odpověděla suše. Vážně jí chyběl smysl pro humor.

Vyrazil jsem první. Ale při odemykání jsem se zarazil. Otočil jsem jen západkou a… a bylo odemčeno. Stoprocentně jsem včera při odchodu z práce zamykal na dva západy. Kdo tu byl? Nebo pořád ještě je? To, že jsem měl v zádech dva policajty, mně dodávalo značný odvahy. Jinak bych se asi otočil a zdrhal k nádraží i s tím svym kladivem.

„Včera jsem zamykal. Je to divný,“ otočil jsem se k inspektorovi. „Asi v budově někdo bude. Možná někdo z dělníků…“

„No tak počkejte, máte nějaký pochybnosti? Mám volat posily?“ sáhl si při tom bezmyšlenkovitě na náprsní kapsu, kde mu mobil tvořil nepřirozenou bouli.

„To já nevim,“ pokrčil jsem rameny. „Netuším, kdo je uvnitř. Ale pravda je, že jedinej, kdo má klíče od těchle skleněnejch dveří, jsem já, pan Gruber a měla je i Sýrová. Ale její klíče zmizely.“ Hlavou mi prolítla taková blbá myšlenka. Ten, kdo má klíče od Sýrový, je zřejmě i její vrah.

Otevřel jsem dveře a naoko sebejistě začal stoupat vzhůru po schodech. Měl jsem hodně divnej pocit, že tu někdo je. Strčil jsem nenápadně ruku do tašky a nahmatal bezpečně topůrko kladiva. Čím výš jsme stoupali, tím se moje tempo zpomalovalo. Měl jsem uši nastražený. Ale asi bych stejně nic podezřelýho neslyšel přes živočišný funění inspektora Brabce a klopýtavý kroky policistky Martínkový, který se chodbou nesly zrovna tak trochu jako tlukot malýho kladívka.

„Vypadá to, že tu fakt nikdo není,“ zvýšil jsem výrazně hlas na inspektora. Chtěl jsem, aby se ten někdo případnej raděj zdekoval, než abysme ho potkali zrovna teď, když jsem první na ráně.

Stáli jsme v chodbě prvního patra. Moje kancelář byla zavřená a potemnělá. Ale v protější kanceláři u Sýrový byly dveře otevřený dokořán a svítilo se tam. Papírová pečetící páska byla přetržená. Ten někdo, kdo tam vlezl, se o zahlazování stop zrovna moc nestaral. Ustoupil jsem stranou a nechal první vejít policistku Martínkovou. Rukou si automaticky sjela do náprsní kapsy bundy, kde možná měla zbraň nebo pepřák nebo co já vim, co blonďatý policajtky nosej po kapsách. V očích jí bylo vidět velký napětí. Takovouhle situaci asi ještě nikdy nezažila. Inspektor Brabec se za ní srabácky schovával. A já zase za ním. Koukal jsem mu přes rameno, bezpečně kryt jeho obtloustlou, neforemnou postavou. Kancelář paní Sýrový byla vzhůru nohama. Všechny šanony ze skříní vyhozený na zemi, rozkopaný a rozšlapaný v jedný hromadě. Zamčený zásuvky byly vypáčený, rozpadlý a čouhaly z nich třísky a zlomený šrouby. Ten nějakej blbec strhnul i záclonu.

Inspektor Brabec pozoroval mlčky tu spoušť a pak vyndal z kapsy telefon. „Karle. Pošli mi sem techniky. Příběh lakovna, zdá se, pokračuje. Někdo tu vybílil kancelář tý zavražděný ženský.“ V ten moment se dole z haly ozvalo prásknutí plechovejch dveří. Byl jsem ale jedinej, kdo zareagoval. „Rychle ven!“ S těmi slovy jsem skoro proskočil dveřma kanceláře a nahrnul se k oknu, co z chodby ústilo přímo do haly. Rychle jsem ho otevřel a vyklonil se, co nejvíc to šlo. Nikde žádnej pohyb ani nezvyklej zvuk.

„Musíme ven, na dvůr!“ zařval jsem na inspektora. „Někdo byl v hale a zřejmě před náma utíká!“ Pak už jsem jenom bezhlavě sbíhal shody a řítil se podél haly na betonový náměstíčko před hlavní vchod. V poklidu tam dál blikal modrej maják a oba uniformovaní policajti uvnitř auta koukali znuděně do mobilů. Ničeho si nevšímali. Všude kolem vládl ranní klid, plac byl prázdnej, lehce zasněženej a jen místy narušenej otisky pneumatik policejních aut. Žádný čerstvý stopy v něm nepřibyly. Běžel jsem dál směrem k lesíku. Ale ani tam jsem nezaznamenal jedinej náznak pohybu. Zastavil jsem se. Uslyšel jsem za sebou klepání malýho kladívka. Doběhla mě policistka Martínková v závěsu s inspektorem, kterej nemohl popadnout dech, a tak se ohnul v pase a sípal na mě s hlavou otočenou k zemi:

„Asi jste nikoho nechytil, co?“

„Ne, vypařil se. Někdo dole v hale prásknul dveřma. Ale průvan to být nemohl. Všechny vchody jsou pozamykaný.“

„Nevím, co jste slyšel, my tady s kolegyní neslyšeli nic. Ale nechám halu prohledat.“ S těmi slovy vyrazil k uniformovanejm policajtům, který už mezitím vyskočili z auta a s hranym zájmem pozorovali naši podivnou honičku, aniž by se zřejmě ale chtěli nějak aktivně zapojovat. 

Vrátili jsme se zpátky do mojí kanceláře. Udělal jsem všem policajtům turka. Sedli si do kruhu kolem jednacího stolu, mlčky ho srkali a čekali, až dorazí technici, aby prošmejdili každej kout kanceláře paní Sýrový.

„Jo a pane Votavo,“ přerušil trochu trapný ticho inspektor Brabec, „jak jsem vám včera volal, to vaše alibi už máte nějak ošetřený? Sám vidíte, že se nám tu události trochu zamotávají, tak ať máme oba klid.“ Řikal to rádoby dobrácky, skoro až otcovsky, ale bylo mi jasný, že patřim do úzkýho kruhu podezřelejch.

„Jestli myslíte ten večer, kdy byla zavražděná Sýrová? Byl jsem na chvíli u nás v baru – v bloku, co bydlim, je dole takovej podnik. Občas tam zajdu na skleničku. Barman by si mě určitě pamatoval, zná mě od vidění. Ale jinak jsem se asi s nikym známym nepotkal.“

doporučujeme

„S nikým? Manželka, přítelkyně…?“ Inspektor Brabec zvedl tázavě obočí a se zvýšenym zájmem otočil hlavu směrem ke mně.

„Ne, žiju sám. Jsem rozvedenej.“

„Aha. Tak to je škoda, myslel jsem, že si vás dneska už vyškrtnu.“

„Vyškrtnete odkud? Jako z podezřelých?“ schválně jsem dal na poslední větu důraz, aby věděl, že doufám, že to nemyslí vážně.

„Pane Otavo. V hale jste byl to ráno první. Vy jste ji v podstatě objevil. Klíče tu máte od všeho, vaše otisky jsou úplně všude a… a teď nemáte žádné neprůstřelné alibi. Hlavního podezřelého máme v cele, to je sice pravda, ale musíme prověřit všechno. Chápete? Standardní postup.“

Musel jsem uvařit další dvě kafe. Dorazili technici. Inspektor Brabec je zřejmě vytáhnul z postele. Potom, co museli do patra vynosit několik krabic a kufrů diagnostickejch pomůcek, vypadali zachmuřeně a otráveně. Chvíli mlčky postáli, narychlo vysrkali svoje hrnky a pak zmizeli společně s inspektorem Brabcem v kanceláři u Sýrový. Občas se někdo z nich vrátil, aby si cosi vyhrabal z těch mnoha kufrů, ale já už je pak přestal sledovat. Začal jsem radši rychle posílat mzdy. Rychle, než mi někdo z těch vedle řekne, že lakovna se z důvodu vyšetřování zavírá a my všichni zůstaneme bez peněz. Poslal jsem všem lidem skutečný částky, mzdy, který měli opravdu dostat. Nezastírám, že sobě jsem ji poslal jako prvnímu. Jako bych se obával, že by na mě na konci už nemuselo zbejt. Naštěstí jsme měli aktuálně celkem všechny zakázky zaplacený, takže bylo odkud brát. Skálopevně jsem se rozhodl, že tohle bude moje poslední mzda v lakovně Salve. Zavřel jsem účetní program a ve složce „Privat“ jsem si našel dokument „Výpověď“. Přepsal jsem na ni páteční datum. Do pátku, dýl už tu nebudu ani jeden den. 

Zavolal jsem panu Gruberovi a vylíčil dnešní událost v kanceláři paní Sýrový. „Objednám zámečnickou pohotovost a nechám v celý fabrice vyměnit zámky.“

Ve sluchátku bylo dlouhý ticho. Klasická reakce pane Grubera, když šlo o peníze.

„No počkejte, pane Otavo. A to musíte volat zrovna pohotovost. Nemohl by to vyměnit Vlasta Kudrna, pro něj to bude maličkost, je to šikovnej člověk. Víte, kolik taková pohotovost dneska stojí?“

„Šikovnej možná je, to ano, ale hlavně je další z podezřelých.“

„Na to se vykašlete. Tu Sýrovou… tu vraždu, to má na svědomí Guman. To je víc než jasný. Zavolejte tomu Kudrnovi.“

Zavěsil jsem. A pak objednal zámečnickou pohotovost. Přijeli za pár hodin, vyměnili všechny fabky a stálo to skoro pět tisíc. Ale už mě to nezajímá. Do pátku teď budu jedinej, kdo bude mít klíče od všech dveří lakovny. Konečně jsem se tu začal cejtit trochu víc v pohodě.


Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!