Musím přiznat, že jsem čekal sjetého podivína připomínajícího protagonisty Trainspottingu. Dominic Milton Trott, autor Upřímné knihy o drogách (The Honest Drugs Book), ale působí zcela opačně. Jeho životním posláním je bourat stereotypy, které panují o ilegálních látkách. Proto věnoval téměř deset let života praktickému i teoretickému zkoumání drog a psaní knihy (česky zatím nevyšla, pozn. red.), která by se podle něj měla stát biblí strategie mírnění rizik (harm reduction). Ta si oproti tradičnímu represivnímu přístupu klade za cíl pohlížet na drogy a jejich uživatele ze zdravotního hlediska, nikoli kriminálního – a snižovat tak dopad těchto látek na život uživatelů i celé společnosti. Nenechte se ale mýlit: Upřímná kniha o drogách,kvůli níž Trott vyzkoušel dohromady 140 různých substancí, rozhodně není příručka pro drogové požitkáře. Co autora přimělo, aby se vydal tak hluboko do králičí nory?
Proč jste se ji vůbec rozhodl napsat?
Už před sedmi nebo osmi lety jsem si začal drogové zážitky zapisovat. Když jich bylo kolem čtyřiceti, rozhodl jsem se, že je zpracuji do přehledného a čtivého knižního formátu. Při čtení internetových fór o ilegálních látkách jsem si totiž uvědomil, že nedostatek informací o účincích může spoustu lidí ohrožovat na životě. Došlo mi, že mé zkušenosti v písemné podobě by někomu jednou mohly zachránit život.
Existuje ještě nějaká publikace podobná té vaší?
Nejblíže je asi kniha Alexandra Shulgina PiHKAL: A Chemical Love Story, nicméně ta se věnuje výlučně psychedelikům a pro řadu mladých lidí, kteří přicházejí do kontaktu s drogami poprvé, může být nesrozumitelná.
Vy sám ale hovoříte o tom, jak vám psychedelika změnila život – zejména ayahuasca.
Od ayahuasky jsem se toho naučil snad nejvíc. Dodnes má zážitek s touto posvátnou liánou zásadní vliv na to, jak vnímám svět. Díky ní se dívám na život jinýma očima – je to vlastně jeden z důvodů, proč jsem napsal knihu. Ještě před zkušeností s ayahuaskou jsem se třeba obával, že mi na dveře začnou bušit novináři a že za mnou přijde policie s obviněním, že jsem autorem nejnebezpečnější knihy v zemi. Toho se sice tak trochu bojím pořád, ale díky ayahuasce jsem si uvědomil, jak moc důležité je předávat tyhle zkušenosti dál.
Maloval jsem si heroin moc růžově, strávil jsem pak celý den s hlavou v míse. Nechápu, jak tak někdo může žít.
O zkušenostech s některými jinými drogami se ale to samé říct nedá – například uvádíte, že syntetický kanabinoid známý jako Black Mamba vám naopak přivodil naprosto hrůzostrašné stavy. Popisujete tam panické záchvaty a další naprosto otřesné zážitky.
Skončil jsem schoulený na posteli v embryonální poloze. Bylo to příšerný. Ještěže jsem věděl, že to peklo jednou skončí – předem jsem si nastudoval dostatek informací o účincích. Ale kdybych byl šestnáctiletý kluk, který si myslí, že se jedná o syntetickou formu konopí, a najednou bych se ocitl v takovém pekle, asi bych zažil pořádné trauma. Přesně takové zkušenosti mě ale donutily knihu napsat – myslím, že je nezbytné se o ně podělit s širokou veřejností.
Taktéž jste uvedl, že heroin vás nebavil – naopak vám po něm bylo špatně.
Heroin nebyl tak špatný, ale dost jsem to přehnal s první dávkou. Je to s ním podobné jako s alkoholem – když si ho hned napoprvé vezmete hodně, pozvracíte se. Přesně to se stalo mně, navíc ráno jsem se probudil ve stavu velmi podobnému kocovině. Heroin je látka, která po odeznění účinků vyvolává depresi – takže taková reakce se dala předpokládat. Měl jsem na něm i pár světlých momentů, ale celkově jsem si to moc neužil. Myslel jsem si, že ráno se prostě probudím a dám si nějakého vyprošťováka. Maloval jsem si to moc růžově, strávil jsem celý den s hlavou v míse. Nechápu, jak tak někdo může žít.
Dle knihy se zdá, že jste si celkem užil amfetaminy.
Amfetaminy na rozdíl od drog jako kokain nejsou tak nabuzující, ale působí déle a člověk si málem nevšimne, že na nich je. Z amfetaminu (tzv. speed) jsem se dostal už po pár dnech. S metamfetaminem (pervitin) to ale bylo mnohem horší, protože ten vás dostane do hodně intenzivních stavů a trvá pak sakra dlouho, než se mozek vyrovná s následným střízlivěním. Amfetaminy si možná ještě někdy dám – tedy pokud k tomu bude vhodný setting, ale metamfetamin už nechci ani vidět.
V jedné části své knihy odrazujete mladistvé od užívání drog. Nedá se ale o vaší knize říct, že naopak lidi k experimentování s drogami nabádá?
Poučovat děti stylem: „Když si budeš zahrávat s drogami, stane se ti něco hrozného,“ je podle mě naprostý nesmysl. Takhle to nefunguje. Ale už v úvodu své knihy říkám mladým lidem, aby drogy nezkoušeli, dokud nebudou plnoletí – a to včetně alkoholu. Jejich mozek není dostatečně vyvinutý a mohou si ho nevratně poškodit. Mají-li nutkání nějaké psychotropní látky zkoušet, měli by v ideálním případě vydržet do dospělosti. Pokud to ale nevydrží, měli by mít přístup k ověřeným informacím, které pro ně mohou být životně důležité. Takový přístup mi připadá naprosto správný – jakékoli námitky ohledně nebezpečnosti mé knihy jsou projevem politické ideologie popírající základní lidská práva.
Ještěže jsem věděl, že to peklo jednou skončí – předem jsem si nastudoval dostatek informací o účincích.
V knize zmiňujete, že máte rodinu. Jak do sebe zapadá rozsáhlé experimentování s drogami a výchova dětí?
Když jsem s pokusy začínal, děti už byly velké a studovaly na univerzitě. Ale chápu, jak to může lidem připadat: „Pokud ten týpek zvládl vyzkoušet tolik drog, tak byl permanentně mimo a pro své potomky musel být hodně špatný vzor.“ Ale tak to rozhodně nebylo. Drogy jsem bral jen o samotě. Dopředu jsem si vždy zjistil předpokládané účinky, což například se stimulanty vycházelo naprosto krásně – téměř vždycky jsem poměrně přesně odhadl, jak na ně budu reagovat.
Myslíte si, že užívání o samotě nějak ovlivnilo povahu těch zážitků? Přece jenom lidé většinou berou drogy na rušných hudebních akcích.
Souhlasím, že běžní uživatelé jsou většinou v naprosto odlišném prostředí. Takto jsem se ale dokázal přenést přes návaly euforie, které jsou s řadou psychoaktivních látek spojené, a dokázal jsem sledovat účinky okem řekněme akademickým či polovědeckým. Mým hlavním cílem bylo prostě popsat účinky daných látek, aby lidé, kteří se je chystají vyzkoušet, tušili, co mají čekat.
Jedním z měřítek, podle kterého jste drogy porovnával, byl jejich vliv na váš sexuální apetit. V čem je tento aspekt drog význačný?
Když jsem procházel různá fóra věnovaná zážitkům s drogami, na motiv sexu jsem narážel překvapivě často. U mnoha lidí jsou se sexem neodlučně spjaté zakázané stimulanty – proto jsem se zaměřil i na toto téma. Sex bývá často provozován například na metamfetaminu, jenže ten je záludný v tom, že bez něj pak může sex připadat naprosto neuspokojivý. Jde o poměrně rozšířený problém – právě proto se ani otázce sexu nevyhýbám.
Jakou drogu byste si dnes dal nejraději?
Asi žádnou. V poslední době se drogám prakticky nevěnuji. Kdybych byl zrovna na výletě v Amsterodamu, možná bych si dal jointa. Kdybych se dostal k nějakému vzácnému psychedeliku, možná bych ho vyzkoušel. U většiny drog mi to ale za těch několik dalších dní, kdy se z nich vzpamatovávám, nestojí. Taky začínám mít pocit, že už jsem na to celkem starý.
To dává smysl. Poslední otázka – do knihy jste záměrně nedal žádnou svou fotografii. Kde pracujete a co si o vás myslí kolegové?
Býval jsem programátor – tedy alespoň v době, kdy to ještě bylo sexy. Nakonec jsem se stal bankovním poradcem ve věcech krizového managementu a rizik. Analyzoval jsem zranitelnost systémů, jejich kontrolu, hladké fungování a tak dále.
To se dost podobá vašemu zkoumání drog.
To ano. Z banky jsem ale před deseti lety odešel a začal jsem soukromě podnikat – díky tomu jsem měl dostatek času na průzkum drog a napsání knihy.
Zdroj: www.vice.com
