Chalupu v opravdu výjimečném koutě severních Čech máme od nepaměti. Rád bych napsal, že si pamatuju první dny v ní a v zahradě kolem ní, ale tak to není. Byl jsem opravdu malej kluk, kterej sotva začal chodit, když máma s babičkou chalupu koupily. Dům, lehce odstrčený v osadě osmi chalup, mě doprovázel celým dětstvím. Klukovské výpravy na smeťáky, večerní opékaní buřtů v zahradách sousedů, sněhová iglů, oslavy narozenin všech z osady, první lásky, první ukazování si pinďourů a pulin, první zákazy a první překračování zákazů.
Čas běžel a najednou jsme na mezi před chalupou seděli já (35 let, tenkrát) moje máma (lehce přes padesátku – u žen se věk nesděluje s přesností na den) a naše sousedka Jitka (stejně mladá jako moje máma). Slavili jsme kulaté výročí založení osady zvané Antonínov. Jinak – připravovali jsme tuto oslavu: pivo v sudu, kostýmy, pozvánky.
Sousedka Jitka se na mě při těch plánech podívala a řekla: „Hele, a nemoh bys přivézt i nějaký ty drogy? Ať má ten náš mejdan nějakou šťávu, co ty na to?“ Usmála se při tom a naučeným gestem oběma rukama lehce nadzdvihla prsa ve své apartní podprsence.
„No moh, nikomu to neublíží, smotneme něco lehčího a utužíme tím už tak dokonalé vztahy v osadě,“ odpověděl jsem.
„No a nemáš něco už teď, že bysme to prubli, viď, Zorino,“ pronesla Jitka a mrkla při tom na mámu. Ta neměla, kupodivu, nic proti. Buď jí dotaz Jitky tak vykolejil, nebo si vnitřně přiznala, že ochutnat by už taky mohla.
„Tak já pro to jdu,“ sebral jsem se a došel do auta pro jointa, připraveného na odpoledne.
„Jéééééé, budeme fetovat,“ zavýskala Jitka, a nervózně začala posedávat na mezi.
Donesl jsem a zased mezi mámu a naší sousedku. Bylo krásné letní tiché horké odpoledne.
„Tak jdeme na to?“ spiklenecky jsem se podíval napravo i nalevo od sebe.
„Jasně,“ odpověděla tentokrát máma a brko jsme odpálili.
Podotýkám, že obě ženský přestaly s rostoucím věkem kouřit. Základy šlukování ale nezapomněly. To je jako s jízdou na kole nebo plaváním.
„Hele, co to děláš,“ zeptala se Jitka, „to se nezapaluje jako cigáro?“ Koukala mi do rukou, když jsem začal. „Ale jo, jen se musí nejdřív odpálit ten smotek papíru na konci.“
„Aha, tam není ten hašiš, co?“ propadla Jitka rituálu a máma s ní.
„Žádnej hašiš, lehounká tráva to je, bude vám příjemně,“ řekl jsem, dal si prvního prda a poslal špeka Jitce.
„Jo to je jako dohromady, jo,“ udiveně se podívala Jitka a převzala štafetu. Natáhla a vyfoukla.
„Takhle ne, natáhnout, co nejdýl zadržet dech a pak teprve ven,“ poradil jsem.
„Čoveče, my už máme léty zhuntovaný plíce, aby nás to zadržování dechu nezabilo,“ poznamenala máma a natáhla svůj díl z kolujícího jointu.
Byla to fakt pohoda, thc začalo pracovat hodně příjemně. Obě ženský za pár minut ležely na trávě na zádech, já mezi nima, podávali jsme si špeka, holky se smály, kuckaly a pořád dokola říkaly: mně to fakt nic nedělá…
Ale dělalo. Nikdo mi nebude vyprávět, že ne.
Prvně jsem zahulil s mámou a její kamarádkou. Letní den byl za pár minut ještě letnější, měli jsme se všichni tři na tý mezi báječně. Jen jsme ten den už nic stran produkce plánovaný oslavy neudělali. Zbytek soboty máma i Jitka prospaly.
Druhý den přišla Jitka na kafe a koláč s rybízem a než se do koláče pustila, řekla:
„Hele, fetovat asi nebudu, nestihla jsem včera uklidit chalupu a uvařit oběd na neděli, tak by to nešlo, já bych tomu propadla a kdo by se pak staral o všechny lidi u nás doma? Ale jsem ráda, že jsem to zkusila. Nebudu za trapnou, až se o tom začnou bavit moji vnuci.“
I to je přístup. I to je zjištění, jak co funguje. I takový veselý poznání zahulení trávy na mezi může být zážitkem. Jitka a máma zůstaly u vína. A já si sám v jejich společnosti prda sem tam dám… Vědí už, co a jak, a zbytečnýma otázkama mě nezatěžují.
