Aktuální článek
Marilyn Monroe – nejsmutnější žena v dějinách?

Marilyn Monroe – nejsmutnější žena v dějinách?

  • Hodiny na policejní stanici v kalifornském Brentwoodu ukazují 4:24 hodin ráno. Je 5. srpna 1962. Zvoní telefon. Vyděšený hlas uniformovaným příslušníkům oznamuje nález nahého mrtvého ženského těla a diktuje jim adresu španělského bungalovu na Fifth Helena Drive 12305. Když dorazí policisté na místo, tak opravdu nacházejí ženskou mrtvolu. Tu posléze identifikují jako Normu Jeane Mortenson. Celý svět jí ale znal jako Marilyn Monroe.

Ubohé kulisy, v jakých je tělo nalezeno, rozhodně neodpovídají tomu, že právě zemřel největší sexuální symbol 20. století. Všude se valí prázdné obaly od tišících léků, prázdné láhve od alkoholu a spousta dalších atributů životního ztroskotání. Přivolaný koroner po prvním ohledání konstatuje „pravděpodobnou sebevraždu“, i když nikde nikdo nenachází žádný dopis na rozloučenou. Jako čas smrti je určeno časové období po osmé hodině odpolední předchozího dne – do úmrtního listu je tak vepsané datum 4. srpna. Dva měsíce a tři dny po jejích 36. narozeninách. Při následné pitvě je nalezeno 8 mg chloral-hydrátu a 4,5 mg pentobarbitalu (Nembutal) v krvi a 13 mg pentobarbitalu v játrech, což patolog označuje jako „masivní“ dávku barbiturátů, schopnou zabít kohokoli, včetně slona, hned několikrát. Její žaludek byl prázdný, jeho stěny krvácející a její tlusté střevo vykazovalo „znatelné překrvení a červenavé zbarvení“.

Milovníci spikleneckých teorií pak často poukazovali právě na fakt, že ačkoliv se měla Marilyn otrávit podle policie spolykáním velké dávky léků, žádné zbytky tablet nebyly v jejím žaludku nalezeny. Jenže lékaři později konstatovali, že nepřítomnost zbytků barbiturátů v žaludku slavné herečky nebyla důkazem toho, že by zemřela nějakou jinou smrtí, nýbrž důkazem toho, že Monroe léky užívala už dlouho, díky čemuž její tělo tyto látky vstřebávalo mnohem rychleji, než metabolismus zdravého člověka. Barbituráty se používaly k léčbě poruch spánku a k celkovému zklidnění organismu. Ale protože se jednalo o léky extrémně silné, návykové a se spoustou dalších neveselých vedlejších efektů, začaly je od poloviny 20. století nahrazovat mnohem méně nebezpečné benzodiazepiny. Ostatně o povaze barbiturátů asi nejlépe vypovídá skutečnost, že v mnoha zemích je používají k eutanázii nebo popravám.

Tak ani poslední dávka barbiturátů nakonec nepřinesla božské blondýnce klid, po kterém tak moc toužila od svého narození. Vždyť ještě v osmdesátých letech minulého století probíhala vyšetřování, která měla odhalit, zda při ohledání těla slavné herečky nedošlo k manipulaci s klíčovými důkazy, které by odhalily mnohem sofistikovanější důvod smrti, než  jen obyčejné předávkování léky.

Různé dohady a leckdy těžko uvěřitelné teorie provázely drobnou krásku už od jejího narození. Když se 1. června 1926 narodila v General Hospital v Los Angeles, nechala její matka Gladys napsat do matriky příjmení Mortenson, což byl její tehdejší přítel. Jenže většina lidí v jejím okolí tušila, že skutečným otcem té čiperné holčičky je jakýsi kolega z práce jménem Stanley Gifford. Sama Gladys trpěla silnou schizofrenií spojenou s paranoiou, takže absolutně nebyla schopná se o svou dcerku postarat. Ta tak několik let putovala mezi svými příbuznými, pěstouny a sirotčinci, takže jen stěží lze pro popis tohoto období použít termín „idylické dětství“. Rmutné časy dospívání se rozhodla přerušit radikálně. V 16 letech si vzala „kluka odvedle“ Jima Doughertyho. Důvod? Nechtěla být až do osmnácti v sirotčinci. Jenže v Evropě v té době zuří válka, kam je nucen záhy narukovat i novomanžel. A budoucí filmová superstar tak své první líbánky tráví v továrně, kde natírá trupy vojenským letadlům.

Tehdy ještě brunetka v montérkové kombinéze ovšem zaujme fotografa Davida Connovera, který s ní nafotí sérií snímků mající podpořit válečné úsilí Američanů. Těžko říct, jestli fotografie podpořily šance USA ve válce, ale rozhodně mladé ambiciózní krásce ukázaly, jak málo stačí k tomu, aby se člověk změnil z nýmanda ve hvězdu. Záhy se objevuje na titulce řady amerických magazínů, mezitím stíhá poslat k vodě i svého prvního manžela, který dostává kopačky a rozvodové papíry hned po návratu z druhé světové.

Marilyn správně tuší, že pokud se má stát skutečnou hvězdou, tak jí nebude stačit pár titulek papírových časopisů, ale nutně potřebuje osedlat divokého koně jménem kinematografie. Pečlivě obráží castingy, ovšem sklízí jen několik nevýznamných štěků.  Opravdový zlom nastává až ve chvíli, kdy si Monroe kolem prstu omotá o třicet let staršího filmového agenta Johnyho Hydea. Ten jí totiž vedle nabídky k sňatku je schopen sehnat i pořádné role. Rok 1950 tak kronika Hollywoodu vede v patrnosti především jako rok, kdy Marilyn Monroe začala dobývat svět filmů. Točí jeden film za druhým, šéfové studií ji znají podle jména, ale do velikosti skutečných hvězd jí pořád ještě něco chybí.

Chybějící ingrediencí jsou samozřejmě erotické fotografie, které způsobí v USA senzaci. Proti snímkům se ale bouří ženské křesťanské organizace, a tak Marilyn prohlašuje, že peprné obrázky udělala jen proto, aby si mohla koupit něco k jídlu, a že také nutně potřebuje automobil, kterým bude objíždět pracovní castingy. Výmluva to byla natolik skvělá, že jí ženy začaly litovat a muži ještě více milovat.

Úplně „na prášky“ je z blondýnky také hvězda nejslavnějšího amerického baseballového týmu New York Yankees Joe DiMaggio. Ten se s ní seznámil během natáčení snímku Omlazovací prostředek a nemůže na ni zapomenout. Marilyn zasypává přívalem květin a každou volnou chvíli létá z New Yorku do Los Angeles, aby byl své femme fatale nablízku. Monroe dlouho milostným atakům slavného sportovce odolává. V roce 1953 ovšem natáčí film Páni mají radši blondýnky, ve kterém exceluje po boku Jane Russell, která je provdaná za profesionálního amerického fotbalistu. Marilyn se Jane nenápadně vyptává, jaké to je mít za manžela sportovní hvězdu tak dlouho, až si v roce 1954 DiMaggia bere. Sňatek se stává společenskou událostí roku. V San Francisku mu přihlíží tisíce zvědavců, následná svatební cesta na Tahiti a do Koreje je pečlivě sledována bulvárním tiskem.

Jenže už tam začínají ve slavném svazku drhnout první kolečka soukolí spokojeného manželství. Zatímco Marilyn miluje být všude středem pozornosti a má v plánu potvrdit titul největší hvězdy továrny na sny, DiMaggio se odmítá smířit s faktem, že na něj kráska nečeká každý den doma v zástěře. Definitivně pak devítiměsíčnímu manželství sráží vaz natáčení filmu Slaměný vdovec, ve kterém je slavná scéna, kdy proud větru nadzvedá Monroe šaty až kamsi vysoko nad její blonďaté kadeře.

Okouzlující Monroe, která jde z role do role, ale začíná Hollywood nudit. Těžce snáší fakt, že nikdo nerespektuje její herecké dovednosti tolik, jako její tělesné přednosti. V té době proto odjíždí studovat herectví do New Yorku, kde se v sobě navíc snaží objevit další intelektuální sklony. Je okouzlena psychoanalýzou, zkouší divadlo a zakládá si vlastní filmovou produkční společnost, což bylo na tehdejší poměry zcela revolučním počinem.

V New Yorku pak potkává intelektuální kometu americké prózy Arthura Millera. Kdo by čekal, že židovský intelektuál, libující se ve filosofii existencionalismu, nebude na blonďaté pozlátko ze západního pobřeží vůbec reagovat, zřejmě nedával na biologii vůbec pozor. Miller kvůli své nové múze odkopl manželku s dvěma dětmi a nadšeně souhlasil s nápadem, že se spolu vezmou. Monroe věří, že díky svatbě s respektovaným dramatikem si pomůže vydobýt větší herecké renomé, stejně jako lepší role, ve kterých už nebude muset být jen za přihlouplou peroxidku bez špetky vnitřního světa. Vzali se v roce 1956 a opravdu to vypadalo, že MM konečně našla muže svého života. Nadšeně stála po jeho boku, když Millera vyšetřoval nechvalně známý Výbor pro neamerickou činnost, který ve spisovatelovi viděl komunistického agenta.

Jenže tenhle dojemný soulad dlouho nevydržel. Miller byl přeci jen introvert, který se často uzavíral před světem. Když si k tomu připočtete potrat, stále se nedostavující uznání na poli vážného herectví a genetické dispozice k vážným psychickým problémům, máme tu najednou obrázek ženy, která děsivě trpí. Kvůli nočním můrám není schopná téměř usnout a kvůli nevyspání není zase schopná vyjít před kameru. Když jí pak jeden ze slavných hollywoodských lékařů ukázal účinky barbiturátů, zdálo se, že konečně našla řešení.

Jenže po pár týdnech už měla na lécích silnou závislost a bez jejich stále se zvyšujících dávek nebyla schopná usnout. Nevýhodou barbiturátů je také fakt, že pod jejich vlivem člověk sice usne, ale není schopen dosáhnout takzvané REM fáze spánku, kdy se lidem zdají sny, a kdy se také mozek nejvíce regeneruje. Zoufalá, podrážděná, unavená, plná strachu z vlastního zklamání i lidí ve svém okolí. To byla Marylin Monroe zhruba poslední pět let svého života.

Svou velikost však dokazovala ve světlých okamžicích, kdy přes enormní fyzické vypětí zvládla natočit své nejlepší filmy – Někdo to rád horké a Mustangové. Právě práce na Mustanzích, na kterém dělala se svým manželem Arthurem, ale zřejmě definitivně zlomila její psychiku. Během natáčení se velmi spřátelila s legendárním Clarkem Gablem. Ten ovšem jen pár dní po natáčení umírá a mladá Gableova manželka obviňuje Monroe z toho, že svým chováním během tvorby filmu způsobila, že se Clark zbytečně vysílil a následně zemřel.

V otevřené nepřátelství se pak změnilo i její manželství. Millera Monroe obviňuje z toho, že film využil pouze k tomu, aby se sám znovu vrátil na výsluní a její roli úmyslně upozadil proto, aby v ní ona sama nemohla zazářit. Těžko s odstupem času říci, která z výše uvedených obvinění měla svou oporu v realitě, a která byla naopak výsledkem fungování ne zcela zdravého mozku.

To už se ale pomalu přesouváme do haciendy ve španělském stylu, kterou si Monroe koupila v Brentwoodu na radu svého psychiatra a v rámci své terapie. Chvíli se zdálo, že koupě prvního vlastního domu v životě osudové krásce pomáhá. S velkou vervou celý dům zabydluje a zvelebuje k obrazu svému. Jen nápis Zde končí má pouť na venkovní zdi domu jako by působil trochu zlověstně. Ale když vás sem čas od času chodí navštěvovat bratři Kennedyové, tak rychle přijdete na jiné myšlenky.

Jenže opět jen na krátko. Na velmi krátko. JFK musí milenecký poměr s MM ukončit na nátlak svých poradců a vlastní manželky, o mnoho lépe to nedopadne ani s jeho bratrem Robertem, a tak Marilyn znovu upadá do depresí a cítí se „jak odkopnuté staré hračky“.

Když pak 5. srpna 1962 ochromí Ameriku zpráva o smrti božské MM, jen málokoho to opravdu překvapí. Ale téměř každého Američana při té zprávě bodlo u srdce. Skoro nikdo nevěří, že šlo o sebevraždu. Marilyn to prostě jen omylem hodně přehnala s drogami. Bohužel to byl v jejím případě omyl naprosto poslední. Díky němu nikomu nedovolila, aby ji někdo viděl stárnout, ztrácet svou božský půvab a nedobrovolně uvolňovat místo mladším a vitálnějším kolegyním. To z ní udělalo legendu. Možná jednu z největších, jakou jsme na této planetě kdy měli.     

Profil:

Marilyn Monroe (1. června 1926, Los Angeles, Kalifornie, USA – 4. srpna 1962, tamtéž), vlastním jménem Norma Jeane Mortenson, byla americká filmová herečka, modelka a zpěvačka.  Je označována za největší sexuální symbol 20. století. Třikrát se rozvedla. Provdaná byla například za basebalistu Joea DiMaggia nebo za dramatika Arthura Millera. Vedle toho byla milenkou prezidenta J.F. Kennedyho nebo jeho bratra Roberta.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!