Opatrně jsem odlepil pásku s několika razítky „Policie České republiky“. Nakonec dělat něco nezákonnýho bylo celkem vzrušující. Až jsem se podivil, jak to šlo snadno. S lehkým vrznutím jsem otevřel dveře do zapečetěný kanceláře účetní paní Sýrový. Ovanul mě zápach, kterej jsem dobře znal, a okamžitě ve mně vzbudil silnou nevoli. Sýrová. Všude tady byla ještě cejtit. Rychle jsem přiskočil k jejímu stolu a po policích začal zbrkle hledat šanon s vejplatama. Kupodivu ho měla hned jako první zleva. Na rubu bylo velkym krasopisnym písmem napsáno „Mzdy“. Šanon s nápisem „Banka, výpisy z účtů“ byl hned o polici níž. Nejdřív jsem měl nutkání to tady Sýrový ještě trošku prošmejdit, ale cosi mě hnalo ven. Co kdyby sem vrazil někdo z dělníků. Nebo snad dokonce policie. Těžko bych tuhle situaci vysvětloval! Popadl jsem šanony do náruče, rychle zamkl, znovu naslinil pečetící pásku a vběhl do svý kanceláře. Po zkušenosti, kdy mi tam nečekaně vrazil Bulhar Asen, jsem se raději zamknul.
Hodil jsem obě složky na stůl a pomalu jimi začal listovat. Sýrová byla pečlivka, to se jí muselo přiznat. Každej pracovník měl pečlivě vedenou složku a v ní veškerý podrobnosti týkající se jeho výdělku. Hned první složka patřila mně. Se zájmem jsem vysypal z průsvitný fólie všechny písemný dokumenty. Moc jich nebylo. Jen mě zaujalo, že u finální částky mojí mzdy měla následující poznámku – patnáctého poslat jen půlku, druhou nejdříve dvacátého pátého. Jak mohla sakra vědět, že mi bude druhou půlku vejplaty posílat nejdřív až o deset dní později? Platby od zákazníků nám chodily minimálně dvakrát tejdně a na pokrytí mezd by to bohatě stačilo. Ta bába mi to posílala úmyslně co nejpozději. Možná mě chtěla jen tak nasrat, možná ji bavilo, že mě má v hrsti a já za ní budu muset dolejzat a prosit ji, aby mi už laskavě ty peníze poslala.
Další složka patřila Gumanovi. Ta byla o poznání tlustší. Nutno říct, že Guman neměl špatný peníze. Ale tyhle lidi můžou mít jakoukoli částku a stejně s ní nebudou vycházet. Ale… pak mě něco zarazilo. U čistý částky, kterou měla Gumanovi posílat, měla tužkou skoro neznatelně poznamenaný: exekuce dvanáct tisíc. Aha, tak Guman je v exekuci a ve skutečnosti dostává asi jen minimální mzdu. Tak teď už trochu chápu jeho rozpoložení. Exekuční příkaz byl ve složce až na dně. Začal jsem ho pročítat. Původně dlužil nějakejch sedm tisíc za pronájem, zřejmě to nezaplatil, neřešil to, a finální částka od exekutora je najednou šedesát. Tak to je mazec. Ale exekuce už měla bejt podle data před skoro rokem ukončená. Rychle jsem zalistoval v bankovních výpisech. A opravdu. Sýrová posílala dál Gumanovi jen sotva polovinu jeho vejplaty. Začal jsem procházet další složky. Podobný nesrovnalosti jsem našel ještě u jinejch dělníků. Ty lidi už dávno měli dostávat svoje plný mzdy, ale Sýrová jim i nadále odečítala exekuce. To nedávalo smysl. Kam peníze posílala? Z bankovních výpisů to vůbec jasný nebylo. Začal jsem nabejvat podezření, že tady něco nesedí. Ta ženská ty lidi zřejmě okrádala. Začal jsem zpětně zkoumat bankovní výpisy, ale… prásknutí plechovej vrat nešlo přeslechnout. Rychle jsem šanon zabouch a zhasnul lampičku. Naslouchal jsem. Dveře do haly byly od policajtů taky zapečetěný. Nikdo tu neměl co dělat. Že by se vrátil ten zatracenej Asen? Anebo teprve teď odešel? Stoupl jsem si k oknu a opatrně rozhrnul žaluzie. Nikoho jsem neviděl. Pak jsem uslyšel tiché kroky, jak kdosi stoupá opatrně po schodech. Za dveřmi na chodbě se objevil stín menší postavy. Vůbec nebylo jasný, kdo tam stojí. Ten kdosi zmáčkl kliku, ale naštěstí bylo opravdu zamčeno.
„Řediteli? Jste tam asi, ne? Viděla jsem tady v kanceláři svítit světlo, to jsem já, Iva Jahnová,“ ozval se zjevně vystrašenej hlas černooký Ivy. Rozsvítil jsem a odemkl jí dveře. Byla pobledlá, trochu rozcuchaná a tak výrazně namalovaná, že působila až komicky. A přesto – její černý oči byly ještě temnější a ponuřejší. Na sobě měla dlouhou péřovou bundu a na nohou vysoký černý kozačky.
„Dobrej!“ pozdravila úsečně a naléhavě se mi zadívala do očí. Před jejím pohledem jsem bezděčně ucouvl. „Řediteli, musíte mi pomoct. Musíte pomoct Emilovi.“ Popošla ještě blíž ke mně. Nebylo mi to příjemný. Přešel jsem ke stolu a radši se posadil. Jí jsem nabídl místo naproti. Ignorovala to a zůstala stát. Jenom si sundala obří péřovku, kterou nepochopitelně hodila na zem. Pod ní měla překvapivě jen pruhovaný námořnický minišaty. Když řikám minišaty, tak myslim snad ty nejkratší na světě. Byla si toho asi vědoma a tak si je chytila v bocích a pokusila se strečovou látku stáhnout co nejníž.
„Emila si tam nechali! Rozumíte! Fízlové! Tu vraždu pani Sýrový mu chtěj přišít. Ale on je nevinnej. Neřikám, že by toho nebyl schopnej. Sýrová ho hodně srala. A on má sílu jako bejk, a když se rozčílí… Ale neudělal to, to vim.“
„A proč jste si tak jistá, že to neudělal?“
Vrhla na mě nasupenej pohled. „Tak samozřejmě, že to neudělal. Byl totiž… byl totiž celou noc se mnou,“ zrozpačitěla, a než by musela snášet můj pohled, tak se raději dívala na velkej svazek klíčů, s kterým si pohrávala v pravý ruce.
„My jsme totiž už pár měsíců spolu. Vlastně to bude skoro rok. Emil mi slíbil, že se jednou rozvede, ale zatím to doma říct nemoh. Víte, ona ta jeho je strašnej magor. Ona chlastá, fetuje. O jejich malýho se vůbec nestará. Zabila by ho ve spaní, kdyby zjistila, že ji podvádí. Normálně by ho třeba ubodala. Nebo mu přešmikla tepnu žiletkou. To ona je toho schopná, já jsem jí párkrát viděla.“
„Černovláska s vytetovanym drakem na zádech? Už jsme se potkali.“
„Jo, nějakou sračku na zádech má,“ ucedila pohrdavě. „Je neskutečně žárlivá. To byste nepochopil, co ona mu dělá někdy za scény.“
„Tak asi má důvod…“ ušklíb jsem se trochu zlomyslně.
„Hovno důvod! Vždyť ona nic neví. Ona je sama věčně někde v luftě, namol ožralá, a ani netuší, že Emil nebyl v noci doma. Malej zůstává kolikrát na noc úplně sám.“
„Dobře, tak to je soukromí pana Gumana, do toho mi vlastně vůbec nic není. Ale jak vám v tom můžu pomoct já?“
„No víte, já jsem si myslela…“ Iva popošla až téměř ke mně. Ucítil jsem výraznou sladkou vůni smíšenou s pachem cigaret. Lehce odsunula stranou položené šanony a bez sebemenších rozpaků si mi sedla přímo na stůl. Šaty se jí vyrolovaly nebezpečně vzhůru. Raději jsem se jí díval do očí, nechtěl jsem, aby mě na něčem nachytala.
„Myslela jsem si, jestli byste nedosvědčil, že Emil byl tu noc s váma. Že jste byli třeba v hospodě, jako seznámit se, a pak u vás přespal. No a ráno jste zavražděnou Sýrovou přece objevili spolu. To, že jste do haly přišel první, vám stejně jen přitěžuje, ne? Tak změňte výpověď, že jste přišli do haly oba zároveň a oba zároveň jste ji objevili, to by přece šlo?“
„Ivo, to se na mě nezlobte, ale to já udělat nemůžu, protože…“
„Řediteli. Vy jste seriózní, bezúhonnej člověk. Vám budou věřit. Copak tady,“ máchla při tom rukou směrem k hale, „se najde někdo, komu budou policajti něco věřit? A Emil je tvrďák. On to nikdy nepřizná. Raději bude sedět deset let za vraždu, co neudělal, než aby před tou jeho žárlivou krávou řek, že byl v noci se mnou.“
„Chápete, že po mně chcete křivou výpověď?“
„Řediteli, prosím, prosím…“ Sepnula teatrálně ruce, špulila rty a zoufale mě probodávala svýma temnýma očima. „Udělám pro vás, co budete chtít. Úplně všechno, co budete chtít.“ Při těch slovech ji vyklouzl na zem svazek klíčů, s kterejma si celou dobu pohrávala, a odletěl ke skříni s šanonama. Iva vyskočila a pomalu se pro něj začala shejbat. V ten moment se jí vykasaly minišaty až do půli zadku a pod ní se jako vějíř rozevřel rozdivočelej chomáč černejch chlupů. Ta ženská pod těma šatama nic neměla! Úplně mě vyděsila. Cejtil jsem, jak se mi do obličeje řine krev.
Iva sebrala ze země nenuceně klíče, sedla si znovu na stůl, tentokrát ještě o něco blíž, až se mě téměř dotýkala. Usmívala se. Nedokázala se ovládnout. Podle mýho zrudlýho obličeje zřejmě usoudila, že právě dosáhla svýho.
Opravdu jsem neměl v úmyslu mít s touhle osobou cokoli společnýho.
„Slečno Jahnová!“ vyskočil jsem z křesla a bezmyšlenkovitě ucouvl až do rohu místnosti. „Nebudeme se o tom víc bavit. Prostě ne! Žádnou křivou výpověď ode mě nečekejte. Jestli to Guman udělal nebo neudělal, to rozhodne policie na základě důkazů, a ne na základě nějaký mojí výpovědi. Jak by asi teď vypadalo, kdybych měnil výpověď, he? Rázem bych se stal spolupodezřelým, a o to opravdu nestojim. Nakonec aspoň má Emil příležitost vztah s vámi doma oznámit, když se teda chce rozvést. Nebo ne?“
Ivě se začal obličej stahovat do nasupený grimasy. Beze slov vstala, sebrala ze země péřovku a až ve dveřích se otočila. „Kdybyste si to přeci jen rozmyslel, tak bydlim v tý žlutý řadovce za nádražím. Poslední vchod.“
Pak práskla dveřma tak, že je málem vysklila, a pak už jen dusala po schodech, co jí vysoký kozačky dovolily.
Zvedl jsem mobil a vytočil inspektora Brabce. Doufal jsem, že už mi něco řekne. Třeba že můžeme znovu začít lakovat, že případ je uzavřen a já budu moct potvrdit svoji výpověď a jednou provždy z týhle díry vypadnout.
„Ano, tak pár nových informací máme,“ mumlal do sluchátka, zřejmě s plnou pusou jídla. „Ale zatím vám nemohu nic sdělit – v zájmu vyšetřování, chápejte.“
„A kdy myslíte, že bychom mohli začít zase lakovat?“
„Ještě mi pár dní vydržte, potřebujeme si pár skutečností ověřit.“
„A co Emil Guman?“
„Mohu vám jen sdělit, že je ve vazbě. Ano, v tuto chvíli je hlavní podezřelý, to zastírat nebudu. V nejbližší době ho v práci asi neočekávejte. Ale může se to všechno ještě zvrátit, v kriminalistice počítáme se vším. A když už vás mám na drátě,“ odmlčel se, „můžete nějak prokázat, kde jste se v den vraždy pohyboval vy? A máte někoho, kdo vám to může dosvědčit?“
V ten moment jsem ucítil pocit velký úlevy, že jsem nepodlehl černýmu chomáči Ivy Jahnový.
