Šel jsem na Květnici. V létě je tam fajn. Velká zahrádka a stín a slušný pivo a obsluha, která se snaží. Měl jsem s sebou knížku. Chtěl jsem si sednout, dát si pivo, zapálit si cigáro a nic kolem nevnímat. Je to takovej můj oblíbenej relax. Šel jsem od Synkáče. Vystoupal nahoru k Bansethům. Venku stáli týpci s pivem v jedné a cigaretou v druhé ruce. Vevnitř se kouřit nesmělo. Proto tam taky nikdo neseděl. Prošel jsem kolem dětského hřiště. Oploceného. S jednou brankou a asi deseti cedulema, že psi tu maj stopku. Uvnitř na pískovišti si hrálo několik zaprášených děcek. Jejich matky seděly na lavičce a koukaly do mobilů. Vystoupal jsem parkem. Dole je fontána. Malá. Neokázalá. Nusle nejsou bohatá čtvrť. Jeden můj známej tvrdí, že Nusle byly bohatý, dokud ještě nestála Praha. Pak že se to posralo.
Došel jsem ke Květnici. Na úzké jednosměrné ulici, která ji obtáčí, stálo několik aut. Jedno z nich bylo tágo. To auto jsem viděl prvně. Ale znal jsem majitele. Byl opřený o kapotu. Jmenoval se Feri. Když mě spatřil, rozzářil se jako sluníčko.
„Ty vole Manky, rád tě vidím.“
Feri se odlepil od auta. Jakoby mimoděk ho poplácal. Červenej mercedes někdy ze začátku devadesátých let. Hvězda vepředu a hvězda vzadu. Chróm kolem blatníků. Vytažená anténa. Na zrcátku v kabině pověšenej krucifix.
Zašlej lak bez poskvrnky. Potah volantu ladil s čalouněním. Co jsem viděl, vevnitř uklizeno. Vytřeno. Zameteno.
Feri k tomu autu patřil. Jak kdyby byli dvojčata. Malej a zakulacenej a červenolící a naleštěnej. Řetězy kolem krku a prsteny a náušnice v levým uchu.
Feri vypadal, jak kdyby vypad od kolotočů. Vypucovanej starej mercedes s ním držel krok.
Feri se spokojeně šklebil, ale snažil se, aby to nebylo poznat. Věděl jsem, co se ode mě čeká.
„Hele, Feri, tohle je tvoje?“
„Jasně, Manky.“
„Těžkej progres, Feri.“
Feri se zazubil, ale pak mávl rukou.
„Seš mimo, Manky. Tohle je jen na voko. Dyť já jsem chudobka. Chudá fara. Nic jinýho.“
„Chudá fara s mercedesem?“
„Ty vole Manky, nekoukej na to, že je navoněnej. Za dva roky to bude veterán. Budu s ním moct jezdit tak akorát na srazy.“
„Mi přijde, že vypadá dobře.“
Feri se nafoukl.
„Jasně že vypadá dobře, Manky. Nejsem žádnej vágus. O káru se starám. Zvlášť když mě má živit.“
„S tímhle jdou kšefty dobře, ne?“
„Žádná sláva, Manky. Jasně, kdo má ánung o úrovni, vleze spíš do mercedesu než do nějakýho zasranýho euroauta. Ale takovejch moc není.“
Pokýval jsem hlavou.
„Kolik tě to stálo? Jestli to není tajemství.“
Feri se poškrabal na nose.
„Jinýho bych s tímhle poslal do prdele, Manky, ale tobě to řeknu. Bylo to za hubičku. Ten maník, co to prodával, byl lehce v prdeli.“
„Jo?“
„Jasně. Nevyšel mu nějakej kšeft. Ani jsem radši nechtěl vědět, jakej. V každým případě na tom byl tak, že by nevykešoval ani kindrvejce. Udělal mi cenu. Chápeš?“
Chápal jsem. Feri ho sedřel na kůži.
„Ale no tak, Manky. Je tvrdá doba. Co si neurveš, nemáš.“
„Takže spokojenost.“
„Přesně, Manky. Spokojenost. Ti řeknu jedno. Mercedes je značka. Všechno ostatní je Hyundai.“
„Hyundai?“
„Jasně, Manky. Jako jsou různý značky, ale když se na to koukneš pořádně, je to všechno Hyundai. Auta o hovně. Samej podělanej asistent. Mi přijde, že si v automobilkách musej myslet, že si ty jejich zmetky kupujou akorát nesvéprávní dementi.“
Usmál jsem se.
„Jasně, Feri. Tak si to užij. Jdu na jedno.“
„Měj se, Manky. Za chvíli vyrazím do ulic. Třeba ulovím někoho, kdo má ponětí o tom, jak vypadá opravdický auto.“
Otočil jsem se. Udělal krok.
„Hele Manky, ještě něco.“
Zastavil jsem se. Feri mě obešel.
„Podívej, Manky. Ty znáš spoustu lidí. Něco bych potřeboval.“
Tázavě jsem se na Feriho podíval.
„Potřeboval bych v mercedesu udělat topení.“
„Teď v létě? Ti to netopí? Buď rád. By ses upek.“
„Nemel nesmysly, Manky. Léto je teď. Ale nic netrvá věčně. Zimu tu máme za chvilku. Dvakrát se vyspíš a děda Mráz se ti bude somrovat do bejváku.“
„Dobře. Co teda chceš?“
„Mercedes topí. O tom žádná. Ale jen když běží motor. Já bych chtěl nezávislý topení. Aby to hřálo, i když motor stojí. Chápeš?“
Chápal jsem. Akorát jsem netušil, proč s tím jde zrovna za mnou.
„Dyť ti to říkám, Manky. Znáš spoustu lidí. Zkus se poptat, jestli by to někdo nezmák. Bych to vybártroval.“
„Vybártroval?“
„Jo. Model mi udělá topení, já ho někam hodím. Spokojený oba.“
V duchu jsem si povzdechl.
„Dobře, Feri, poptám se.“
Feri se rozzářil.
„Máš to u mě, Manky. Kdybys někam potřeboval odvízt, udělám ti fajnovou cenu.“
Přikývl jsem. Prošel jsem vrátky, vystoupal sedm schodů a byl jsem na zahrádce.
Květnice byla poloprázdná. Sedl jsem si ke stolu. Objednal si pivo. Zapálil cigaretu. Otevřel knihu. Začal číst.
Feriho i s mercedesem jsem spokojeně pustil z hlavy.
Pil jsem jedno pivo za druhým. Pomalu. Nikam jsem nespěchal. Obracel jsem stránky. Občas si zapálil cigaretu. Květnice se pomalu plnila. Nikdo mě nerušil. Nikdo si nechtěl povídat. Bylo mi dobře. Dokud se neobjevil Cimbura.
„Manky, sice jsem tě nehledal, ale stejně jsem rád, že tě vidím.“
Zvedl jsem oči. Naproti mně seděl Cimbura. Usmíval se a drbal za uchem a já si povzdechl. Idyla skončila.
„Manky, ti něco povim. Už cimry nemaluju. I kdyby sis přede mnou klek, nevymaluju ti ani špajzku. Fakt ne.“
Cimbura byl muž devatera řemesel. Žádný neuměl pořádně. Naposled dělal malíře pokojů. Docela mě zajímalo, co na tomhle mohl posrat.
„Vole Manky, na tomhle se dá posrat všechno. Fakt všechno.“
Cimbura odevzdaně zakroutil očima a vzal si ode mě cigaretu.
„Jsem chyt kšeft u starýho Makovce. Jak bydlí v Kloboučnický. Emeritní profesor. Znáš ho?
Přikývl jsem. Makovce znal v Nuslích každej. Sečtělej a noblesní a distingovanej. Co jsem slyšel, plnej byt knih.
„Přesně, Manky. Nemá jedinou skříň na hadry. Všude samý police s knížkama. Všude. Tam se daj malovat akorát stropy. Zeď nevidíš.“
Přišlo mi to jako dobrej kšeft.
„Taky mi to tak přišlo, Manky. Jsem si od kámoše pučil stříkací pistoli. Že to jen tak pocukruju a du od toho.“
„A?“
„Pocukroval jsem to komplet, Manky. Pamatuješ na Chalupáře? První díl?“
Přikývl jsem.
„Přesně tak to bylo. Sovák a Kemr v akci. Jsem byl bílej jak pan Otec.“
„Pan Otec?“
„Jo. Jako mlynář.“
Čekal jsem, protože to určitě nebylo celý.
„Bohužel, nebyl jsem bílej sám. Odsralo to všechno v dosahu. Včetně knih.“
Pomyslel jsem si, že to Makovce muselo vytočit.
„Hovno vytočit, Manky. Nasralo ho to. Neuvěřitelně ho to nasralo.“
„Se mu nediv. Tohle by nasralo každýho.“
„Jasně, Manky. Ale i tak se mě to dotklo. No, v každým případě končím.“
„S malováním?“
„Přesně. Nemám potřebu, aby mi někdo nadával do diluviálního blba. Budu dělat do aut.“
Napil jsem se piva. Zapálil si cigaretu.
„Cože budeš dělat?“
„Budu dělat do aut, Manky. Ty aspoň nenadávaj.“
„A ty tomu rozumíš?“
Cimbura se opatrně podíval kolem sebe. Ztišil hlas.
„Moc ne, Manky, ale nikomu to neřikej. Mám pro techniku pochopení.“
„Myslíš jako cit?“
„Přesně, Manky. Cit. Sehnal jsem si nějakej vercajk. Začnu menšíma opravama. Co jdou udělat venku před barákem. Pozdějc si seženu dílnu.“
Trochu jsem se v tom ztrácel.
„Ty budeš chodit po Nuslích s taškou nářadí na rameni a spravovat auta?“
„Jo, Manky. Hele, něco bych potřeboval.“
Promnul jsem si oči. Hrnulo se toho na mě víc, než jsem chtěl.
„Povídej.“
„Potřeboval bych dohodit první kšeft. Od něj se odrazím. Reklama a tyhlety věci. Chápeš?“
Chápal jsem to. Bohužel.
„A co chceš po mně?“
„No co asi, Manky. Kdybys o něčem věděl, že bys mi to přihrál.“
Chtěl jsem zavrtět hlavou, že o ničem nevím, ale pak jsem se zarazil. Vzpomněl jsem si na Feriho.
„Hele, Cimbura, zvlád bys přídavný topení? Do auta?“
„Jako namontovat, Manky? Levou zadní. Minulej rok jsem strejdovi zprovoznil lázeňskej kotel. Tohle je podobný. Jen menší.“
Nebyl jsem si tím jistý, ale už jsem nemohl couvnout.
„Věděl bych o někom, kdo chce na zimu přídavný topení. Do auta. Řeknu ti, kdo to je, ale musíš mi něco slíbit.“
„Jasně, Manky, slíbím ti všechno, fakt.“
V duchu jsem si povzdechl.
„Feri, co má toho starýho merecedesa jako drožku, do něj chce topení. Ale Cimbura, nevíš to ode mě. Jasný? Nechci v tom bejt namočenej.“
Cimbura se rozzářil.
„Jasně, Manky. Jako hrob. Seš fakt kámoš. Feri je fajn týpek. Mu udělám topení, že bude mít v auťáku jak v sauně. Hele, myslím, že začíná něco moc dobrýho.“
Chvilku ještě mlel pantem, vypil na mě dvě piva, rozdělil se se mnou o mý cigarety a odvalil se.
Snažil jsem se začíst, ale nějak mi to nešlo. Měl jsem nepříjemný tušení, že jsem něco docela posral.
Asi dva týdny se nic nedělo. Myslím ohledně Feriho, Cimbury a přídavného topení.
Příjemné léto a klid a pohoda. Prozevlované dny na zahrádkách. Bylo mi fajn a na Feriho s mercedesem i na Cimburu jsem skoro zapomněl.
O to hlasitější bylo připomenutí.
„Ty vole Manky, já toho zmrda zabiju. Normál ho regulérně zabiju a každej soud mě musí osvobodit.“
Feri byl brunátnej jak těšínský jablíčko.
„Se někam zdejch, ale já si ho najdu. Zmrda přechytralýho. Prej že topení umí i poslepu. Velký hovno umí. By nesmontoval ani koloběžku.“
Jenom jsem polkl.
„Já mu věřil. Ty vole Manky, já mu věřil. Dal jsem mu klíčky od mercedesu. Bych si tu ruku nejradši usek.“
„Komus je dal?“
„Cimburovi. Tomu debilovi, co umí tak akorát žvanit.“
„Proč jsi mu je dával?“
„Kurva, neser mě ještě ty, Manky. Dal jsem mu je, že mi namontuje přídavný topení. Ty ses na mě vysral, nikoho jsi nesehnal, tak jsem šáh po Cimburovi. Nejhorší rozhodnutí mýho života.“
Pořád jsem to nepobíral.
„Co se stalo?“
„Co by se stalo? Ten debil se v tom vrtal celej víkend. Byli jsme domluvený, že když to zmákne, vezmu ho grátis do zoo. Akorát, že ten píčus mě obložil.“
„Obložil?“
„Jasně že obložil. Vrátil mi klíčky, zdekoval se, já vlez do mercedesu, zkusil topení, auto blaflo a bylo. Sotva jsem stih utýct.“
„Cože ti?“
„Shořel mercedes, Manky. Na troud. Já ho fakt zabiju. Do zoo může jít pěšky. Ten debil napojil naftový topení na nádrž.“
Moc jsem se v tom neorientoval.
„A to je špatně?“
„Jasně že to je špatně, Manky. Zvlášť když máš v nádrži benzín.“
Znovu jsem polkl.
„Takže jsi bez mercedesu?“
„Jo, Manky. Teď jsem fakt chudá fara. Se vším všudy. Suchej hajzl a děravá střecha. Ale toho hajzla zabiju. To mi věř.“
Feri mávl znechuceně rukou a zmizel.
Chtěl jsem zmizet taky.
Někdy se to posere, ať se snažíte, jak chcete.
Někdy skoro vždycky.