Helena Rampachová: Alkohol je taky droga

Profilový obrázek
  • Propaguje vyvážnou drogovou politiku postavenou na ověřitelných odborných závěrech a studiích, nikoli na emocích, drogových mýtech a stigmatizaci uživatelů. Je pravým člověkem na pravém místě. Helena Rampachová.

Je jedinou odbornicí na drogovou problematiku z šesti žen v devatenáctičlenné Radě vlády pro koordinaci protidrogové politiky. Má bohaté zkušenosti s prací ve společnosti Podané ruce, kde je dnes po letech praxe zástupkyní ředitele. Energická a vitální žena, vystudovaná psycholožka, která se zajímá především o potřeby rizikových uživatelů omamných látek a příčiny jejich závislostí. Propaguje vyvážnou drogovou politiku postavenou na ověřitelných odborných závěrech a studiích, nikoli na emocích, drogových mýtech a stigmatizaci uživatelů. Je pravým člověkem na pravém místě. Seznamte se s Helenou Rampachovou.

Vy jste předsedkyní Asociace nestátních organizací. Co je to vlastně za uskupení?

Asociace jako taková je střecha, která sdružuje především nestátní, ale i příspěvkové a další organizace. Je složena z čtyřiadvaceti členů a existuje více než dvacet let. Jejími členy jsou klíčoví velcí hráči, kteří v České republice zakládali drogové služby již na začátku devadesátých let. V asociaci spolupracujeme s ostatními uskupeními, jako jsou například Společnost pro návykové nemoci nebo Česká asociace adiktologů či Asociace poskytovatelů sociálních služeb, ale jen my sdružujeme nestátní organizace, které jsou zaměřené, jak se dřív říkalo, na drogy. Dnes už jsou to spíše závislosti, protože do té skupiny nepatří jen drogy, ale například i hazard.

Jak stojí drogové služby dnes v kontextu nějakého vývoje, nálady v zemi?

V drogové oblasti pracuji přibližně čtrnáct let, v čele asociace jsem čtyři roky. Za tu dobu jsem zaregistrovala, že mezi lidmi na téma drogy stále koluje velké množství mýtů a zkreslených informací, ačkoli je období internetu a každý si na něm může najít dostatek informací. Drogy jsou stále kontroverzní téma, mnoho lidí se tváří, že jim se to nemůže stát, ačkoli skoro v každé rodině je někdo, kdo pije, a nakonec se ukazuje, že téměř všichni mají zkušenost s nějakým typem závislosti. Co se týká politiků, ty téma drogy většinou zajímá nejvíc pouze před volbami a potom, až na výjimky, je to už moc nezajímá, protože na tom nejde snadno získat politické body, je to téma náročné, je pro ně těžko uchopitelné. Takže pozornost vůči službám, které děláme, vůči práci se závislými, jde nahoru, dolů, nahoru, dolů, podle toho, v jaké části volebního cyklu se zrovna nacházíme. A pak je tu ještě jeden moment před volbami, kdy se pravidelně vyrojí prohlášení typu: „To jsou neziskovky, oni všichni kradou, bůhví co to tam dělají…“ A neustále přetrvává optika, že v neziskovkách pracují nějací amatéři, dobrovolníci, alternativci nebo někdo jako squatteři. Jako by se nedařilo ukázat, že lidé, kteří pracují v nestátkách, jsou často lidé s vysokými školami, jsou to profesionálové na úrovni jakékoli jiné profese a dělají skutečně vysoce odbornou práci.

Otevřít téma, které je kontroverzní nebo není jednoznačné, vždycky zabere nějakou dobu.

Ano, práce v neziskové organizaci je často bagatelizována, podceňována…

Musíme se neustále obhajovat, neustále musíme dokazovat, že naše práce má smysl. A mám pocit, že poslední dobou pořád opakuji, že nestátní organizace tady nejsou proto, protože se sešli nějací lidé a řekli si: „Co asi tak budeme dělat? Uděláme si nestátku! A s kým bychom tak mohli pracovat? A tak třeba s těma drogově závislýma…“, ale že tu jsou proto, že to nikdy jiný nedělá. Nestátní organizace dělají jistou část protidrogové politiky státu, kterou nikdo jiný nedělá. Dělají ji odborně a dělají ji levněji, než by ji dělalo například ministerstvo zdravotnictví nebo někdo jiný. Komerční sektor o tuto problematiku zájem nemá, protože se na ní nedá vydělat.

Jaké problémy dnes vnímáte na drogové scéně? Co jsou dnes největší rizika? S čím se nejvíce potýkáte?

Obrovskou část energie nám bere vypořádání se s tou skutečností, že naše práce má část sociální a část zdravotní a pak nějaké další části. A tyto systémy dotačně a strategicky běží jakoby na různých kolejích. To znamená, že máte dotace z resortu zdravotnictví, máte dotace, které jdou z resortu sociálního, ale pořád je to nakonec jedna a ta samá služba. A teď jak různě kloubíte proti sobě ty rozpočty, dáváte to dohromady vlastně uměle, protože když přijde klient a baví se s vámi, je mu úplně jedno, jestli zrovna tahle část je zdravotní a tahle sociální, pořád je to práce s klientem. A my jsme nuceni věnovat strašnou spoustu času administrativě, jsme nuceni naplňovat obrovské množství podmínek a bere to tolik energie, že když se ukáže, že je nějaký nový trend a že by to chtělo ty služby více rozvíjet, tak na to nám zbývá strašně málo síly a času, nemluvě o nedostatku času na samotnou práci s klienty.

Jste mimo jiné i členkou Rady vlády pro koordinaci drogové politiky, která je složena především z ministrů. Jak se vám pracuje v takovém prostředí?

Pokud v čele rady vlády sedí odborník se zkušeností z oboru, pak je to samozřejmě prostředí, ve kterém se dá velmi dobře pracovat. Pokud tam nesedí, jsme pořád v očekávání, co vlastně bude a jak se to bude projevovat.


Proti ministrům však v radě zasedají i odborníci. Máte nad volenými zástupci převahu?

Převahu nemáme, protože těch zástupců odborné obce je jen pár, Pavel Bém jako expert jmenovaný vládou, já, Jiří Horecký coby prezident Asociace poskytovatelů sociálních služeb, Petr Popov ze Společnosti pro návykové nemoci a Ondřej Sklenář za Českou asociaci adiktologů, takže je nás pět. Těch ministrů je tam asi osm nebo kolik, tedy mnohem více.

Chybí snad jen ministr kultury…

Ale sedí tam třeba zástupce ministra zemědělství a má to svůj důvod, protože například tabák jako komodita částečně spadá do gesce ministerstva zemědělství. I na tom je možná vidět, že drogy jako takové, myslím ty substance, jsou opravdu záležitost, která je průřezová a opravdu zasahuje víc resortů.

Jaká je tedy dnešní politická nálada ve vztahu k drogové legislativě?

Asi všichni docela dobře vidíme, kam směřuje svět v oblastech drogové politiky, kam směřují vyspělé země. Shodují se, že evergreen „válka proti drogám“ nemá smysl, že není k ničemu. Vidíme, že směřují k tomu, aby protidrogová politika byla vyvážená ve vztahu represe a prevence. Nejsem si však jistá, kam se ubírá naše protidrogová politika, protože tím základním dokumentem, který to zobrazí, je národní strategie. Ta se momentálně tvoří a teprve uvidíme, jaká bude její finální podoba. Na tu čekáme docela netrpělivě s velkými nadějemi i obavami současně.

Stát by se měl snažit o to, aby se pěstování a držení konopí pro osobní potřebu zbytečně nekriminalizovalo.

Čemu přičítáte tu politickou neochotu a pomalost ve změnách v drogové legislativě?

Těch důvodů je asi víc. Každá společnost má určitou názorovou setrvačnost a otevřít téma, které je kontroverzní nebo není jednoznačné, vždycky zabere nějakou dobu. Když si vezmeme alkohol – jak dlouho trvalo, než vůbec společnost zaregistrovala, že alkohol je taky droga? Že je zapotřebí nedívat se na něj tak, že pít je v pořádku, ale je nutné ho brát jako látku, která může potenciálně způsobovat závislost? Jak dlouho trvala ta změna veřejného mínění? Sedm, osm let? To znamená, že jakákoli změna je běh na dlouhou trať.

Jak vnímáte přípravu Národní strategie na období 2019–2027 pod taktovkou nové protidrogové koordinátorky Jarmily Vedralové, která ve funkci po osmi letech vystřídala Jindřicha Vobořila?

Nevím, jak vypadá poslední verze národní strategie po posledních úpravách, kterou budu mít v mailu asi do týdne. Je to národní strategie na dlouhé období, na devět let, a je vidět, že ve světě se vyskytuje mnoho nových trendů, ať už se to týká konopí nebo čehokoliv dalšího. U nás je zapotřebí, aby ti, kdo tvoří národní strategii, nebyli jen ze zástupců resortů a institucí, ale je nutné přizvat i další lidi, jako jsou experti na legislativu a mezinárodní právo, protože to my nejsme. V národní strategii musí být i návrhy legislativních úprav, když již víme, které zákony nefungují a musí se upravit. Říkali jsme, že potřebujeme, aby se na strategii podílel odborník na ekonomiku, protože peníze v drogové oblasti hrají obrovskou roli. Je zapotřebí udělat ekonomické analýzy nebo výhledy, ať už se to týká alkoholu, tabáku nebo jiných látek. To se ale zatím nestalo. Vnímáme to jako velký nedostatek, že tvorba národní strategie probíhá především na úřednické úrovni.

To je nepříjemné zjištění…

A další, vlastně velmi klíčová věc, která zatím nebyla zapracovaná, je zastaralost dotačního systému. Nechť je v národní strategii dáno jako úkol, cíl nebo vize upravit nebo nahradit současný dotační systém, protože my už víme, kolik ty služby stojí, víme, co je zapotřebí dělat, víme, že je zapotřebí rozvíjet služby pro oblast alkoholu, pro oblast tabáku, víme, co kde chybí. To znamená, nechť je tam zapracován úkol, ať vznikne agentura nebo jakýkoli finanční mechanismus, kam se sesypou peníze a budou se smysluplně dělit na ty služby, které jsou zapotřebí, aby v republice byly. A zároveň ať tam hraje roli to, že se obtížně tvoří představa z centra, že je nutné, aby si k tomu například regiony mohly říct svoje. Karlovarský kraj ví, co jim v téhle oblasti chybí, Jihomoravský kraj je zase úplně jiný. Tedy aby bylo možné ty rozdílné potřeby nějakým způsobem zohlednit. A navíc jsme si říkali, že pokud jde o průmysl vytvářející produkt, který je sice legální, ale má závislostní potenciál, bylo by logické, jako je tomu i v jiných zemích, aby ta konkrétní firma přispívala finančními prostředky na řešení škod, které v souvislosti s jejich výrobky mohou vzniknout. Proč to má u nás být jinak? Víme, že není dostatek finančních prostředků na to, aby bylo možné reagovat na výzvy, které přicházejí. A máme oprávněné obavy o další vývoj protidrogové politiky, pokud se financování neupraví, protože tím pádem zůstaneme zakonzervovaní ve stávajícím stavu.

Jak se za ty roky vyvinula práce v terénu?

Naše klientela, která chodí na kontaktní centra, se za posledních patnáct let úplně proměnila, to jsou úplně jiné typy lidí. Tenkrát tam chodili lidé, kteří potřebovali polévku, potřebovali ošetřit boláky a potřebovali si vyprat. Dneska – úplně jiná klientela, tolik si jich nepotřebuje vyprat, většinou tohle mají vyřešené, nepotřebují se tam přijít osprchovat, potřebují jiné věci. Možná si jen přijdou vyměnit jehly a může to být všechno. Dostanou flastr, když mají nějaký strup, ale tak jako v terapii, co způsobuje změnu? To, že tomu člověku dáte čas, zjistíte, jak na tom je, necháte ho, aby to v sobě sám našel, co vlastně potřebuje, ošetřil si bolavé duševní záležitosti, protože právě ty jsou často důvodem, proč spadl do drog, a vy mu ukázali, že když se bude chtít posunout dál, má kam jít.

Pomoci mu hledat příčiny závislosti, vytáhnout ho z dluhové pasti…

Přesně, protože je jasné, že někteří si jenom zaexperimentují, ale ti dlouhodobí uživatelé, u nich ta závislost vždycky nasedá na nějakou bolest, trauma z dětství, ačkoli to zní jako klišé… Závislý člověk má v sobě jakýsi terén, něco, na co mu ta droga nasedne. Říká se, že často je to forma sebeléčení určitého duševního zranění, někdy je v tom nějaké duševní onemocnění a podobně. Takže s tím je zapotřebí pracovat, nejen s tím, že bere, že si něco píchá. A na to sice máme prostor, ale není dostatečný.

Novinkou poslední doby je pirátský návrh regulace konopí pro osobní potřebu. Ten se loni začal komunikovat skrze média, byl otevřený k veřejné i odborné konzultaci. Co si o něm myslíte?

Samozřejmě registruji záležitosti, které se týkají konopí, přípravu legislativy i nesouhlas, který se proti tomu objevuje, ale co mi chybí, je rozumná odborná debata. Nemá smysl zavírat oči nad tím, že tu máme konopí. Realita je dnes taková, že lidé si konopí pěstují, a bavíme se teď o dospělých, u dětí je zákaz jasná záležitost. Dospělí si konopí pěstují, a buď ho užívají přímo, nebo si z něj dělají masti, ale je to jedno, mají k tomu své důvody, jsou dospělí a dělají si, co chtějí. To mě by spíš zajímalo, co bude dál. Jestli se rozběhne odborná debata, jestli se opravdu tím pirátským návrhem budou kompetentní lidé racionálně zabývat, jestli ten, komu se to nelíbí, to bude připomínkovat, jestli se nad tím návrhem bude dál pracovat a nějak se bude analyzovat a vylepšovat tak, aby potom byl průchozí, nebo jestli se to zamete pod koberec.

Když se pirátský návrh legalizace konopí zamete pod koberec, nedostaneme se nikam.

A během toho procesu se může objevit spousta mýtů, které kolem toho panují, ale s těmi se dá pracovat, pokud povedeme otevřený a transparentní dialog. Když se to zamete pod koberec, nedostaneme se nikam, a to mi přijde špatně, protože legální regulace trhu s konopím je téma, kterým se stojí za to zabývat. My přece už máme k dispozici odborné studie ze zahraničí, které se zabývají dopady legální regulace trhu s konopím a které ukazují například to, že se tím snižuje černý trh, generují se daňové příjmy státu, zlepšuje se dokonce zdraví uživatelů. Navíc stát by přeci měl hledat způsoby, aby se pěstování a držení konopí pro osobní potřebu zbytečně nestíhalo a nekriminalizovalo, aby lidé za delikty tohoto typu nechodili zbytečně do vězení, protože to nic neřeší.

Veliké téma je ochrana dětí a nezletilých před návykovými látkami, tedy i před alkoholem.

Ano, toto začalo být téma až poslední roky. Pamatuju si, že když začaly práce na úpravě legislativy, na zákonu o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek, byla jsem členem té pracovní skupiny, která mimo jiné začala připravovat tu část, která se týkala alkoholu a ošetření ve vztahu k mladistvým. V té době tam byly nastaveny takové tresty, jakože kdo podá alkohol nezletilému, dostane pokutu 5000 korun nebo něco podobně směšného. A pamatuju si na jednu z úplně prvních debat, kdy Jindřich Vobořil jako šéf odboru říkal, že je zapotřebí řešit i tu oblast alkoholu, že alkohol je taky návyková látka, že je potřeba tyhle sankce upravit a začít pracovat s tím, že je to závislostní produkt jako jakýkoli jiný… A první tři pracovní skupiny se odehrávaly tak, že zástupci resortů, kteří v té skupině seděli, říkali: „Proč se to vlastně má řešit? Vždyť se tady vždycky chlastalo a chlastat bude.“ Bylo tradičně dáno, že alkohol nebyl vnímán jako nějaké riziko nebo že by to měl být problém, prostě to byla úplně slepá skvrna. A ačkoli to paradoxně mělo být spíše ministerstvo zdravotnictví, kdo měl tuto agendu předložit, nakonec to byla hlavně Jindřichova zásluha, protože on prohlásil, že alkohol je taky komodita, která patří do závislostního balíčku. A díky tomu se tenkrát podařilo navýšit dotační rozpočet a otevřít dotační řízení i pro projekty na prevenci v této oblasti. Na to jsme reagovali kampaní „Zůstaň nad vlivem“, která byla mimo jiné zaměřená na nezletilé a alkohol.

A sbíráte nějaké výsledky, odezvu, ať už od dětí nebo rodičů či institucí, které pracují s dětmi?

Ano, kampaň běží už třetím rokem hlavně na Facebooku, takže kolegyně sledují markanty, které se sledují na webových nebo facebookových stránkách. Návštěvnost tam je a zvyšuje se i počet dotazů, které tam děti a dospívající posílají, a netýká se to vždy jen problémů s alkoholem, ale klasicky, jak už to chodí v oblasti práce s dětmi, se to týká i různých souvisejících problémů. Protože u dětí to nikdy není jenom problém s alkoholem, vždycky je to na něco vázané – mám problém i ve škole nebo problém s vrstevníky, s prvním sexem, s rodiči, s učiteli a podobně. Vždycky je to balík různých věcí, které spolu souvisejí. My jsme se tenkrát inspirovali americkou kampaní, v rámci které mají web a ten má dvě části. Jedna část je pro děti a jedna pro rodiče.

Ta část pro děti je upravená tak, aby se tam mohly otestovat a získat základní informace nebo se vyhnuly častým mýtům, které o návykových látkách kolují. A pak je tam část pro rodiče, která je podle mě úžasná, protože obsahuje jednoduché a krátké návody v podobě jednominutových videí o tom, co mám jako rodič dělat, když mám podezření, že moje dítě něco bere. Strašně jednoduchý popis, který každý rodič pochopí. Co mám dělat, když najdu dítěti v kapse jointa, co mám dělat, když dítě přijde domů opilé, co mám dělat, když se mě dítě zeptá, jestli je bezpečnější pít nebo hulit, zkrátka ty základní věci.

Dospělí si konopí pěstují a užívají ho přímo nebo si z něj dělají masti, ale to je jedno, mají k tomu své důvody, jsou dospělí a mohou si dělat, co chtějí.

Kde je podle vás ta hranice, kde by měl vstupovat do výchovy dítěte stát, a když už, jak by to mělo vypadat?

Já bych si úplně netroufla říkat státu, jak to má dělat, ale vím, co bych přivítala jako rodič. Co rodič musí dostat a co musí být dostupné, je informace s nabídkou služeb. Aby stejně jako to dítě ve chvíli, kdy bude mít problém, věděl, kam se může obrátit s žádostí o pomoc.

Sama máte děti, které jsou již dospělé. Sehrála v jejich výchově a seznamování se s drogami vaše odbornost nějakou roli?

To by museli říct oni, jak to vnímali. Já jsem se s nimi snažila obecně mluvit hodně otevřeně, a to nejen o drogách, ale o čemkoli. Mluvit s nimi otevřeně a dávat jim pocit, že můžou kdykoli jednoduše přijít. Že ať se bude dít cokoli, nic není tak velkého, že bychom to spolu nedokázali vykomunikovat. To je ve stručnosti celá ta báze, kterou jsem kdy používala. Jinak co se týká znalostí o drogách jako takových, myslím si, že moje děti ví o drogách třikrát víc než já. V těchto znalostech bych si vůbec netroufla s nimi soutěžit.

Jakou by rodiče měli uplatňovat strategii, jak by měli pozitivně motivovat děti k tomu, aby drogy nebraly nebo se jich vyvarovaly?

Jak to říct, aby to neznělo jako stokrát odříkané klišé… Hledám inovativní myšlenku, ale nenapadá mě nic než otevřenost, tedy být vůči dítěti otevřený a poslouchat ho. Poslouchat, co to dítě říká, a dát mu jistotu, že tu jste pro něj. Jednoduše nebýt lhostejný. Nebýt jen v té roli „já jsem rodič a já vím, jak ty to máš dělat a jak to má vypadat a ty se budeš učit“ – to je úplně nanic. Lepší je poslouchat. A možná také myslet na to, že člověk jako rodič nemusí být vždy schopný vyřešit všechno sám, ale ve chvíli, kdy cítí, že si s něčím neví rady, nebát se jít se někam zeptat.

Co vás vlastně přivedlo k vaší práci, kde se zabýváte především problémy drogových uživatelů?

To by mě taky zajímalo. Vystudovala jsem pajdák, pedagogickou fakultu, protože jsem strašně chtěla studovat a měla jsem už v té době malé dítě, tak jsem si říkala, na co asi tak budu stačit… Zkusím pajdák. A když jsem tam byla a dělali jsme různé seminární práce, pořád mi někdo říkal, co tady děláte, vy byste měla být úplně na jiné fakultě, a to na filozofické, na psychologii. A když jsem skončila pajdák, šla jsem na přijímačky na filozofickou na jednooborovou psychologii, takže jsem se stala profesí psycholog. A studovala jsem to s tím, že si budu v klidu žít a budu si dělat svoje terapie, možná pár lidem pomůžu, a to bude celý. Ale někde v mezičase jsem hledala nějakou jednoduchou práci, která by mě uživila, než si budu moct dělat ty svoje terapie, a v Podaných rukách (společnost Podané ruce, o.p.s., poskytovatel širokého spektra programů prevence a léčby závislostí, působí převážně na Moravě – pozn. red.) tenkrát hledali asistentku, tak jsem to vzala. A pak se to nějak „zvrtlo“ a takhle to dopadlo.

Dospělí si konopí pěstují a užívají ho přímo nebo si z něj dělají masti, ale to je jedno, mají k tomu své důvody, jsou dospělí a mohou si dělat, co chtějí.

Tedy osobní zkušenost nebo zájem o drogy v tom roli nehrál… Ale přesto se zeptám, zda nějaké osobní zkušenosti s drogami máte, vyznáte se v nich alespoň trochu jako uživatel?

Dlouhé roky jsem kouřila tabák, teď mám úspěšně elektronickou cigaretu. Přesun z cigaret na elektronku byl docela hladký, až mě to překvapilo. To je má jediná pořádná drogová zkušenost. Když jsem zkoušela trávu, zjistila jsem, že mi to nedělá dobře na srdce. Kombinovala jsem to s kafem a tak se mi zrychlil tep, že jsem myslela, že končím. A to mě natolik vyděsilo, že mě tyhle choutky přešly.

Svět bez drog neexistuje, drogy jsou a budou součástí naší společnosti. Co byste přála tomuto světu, kde se každodenně potkávají uživatelé i odpůrci drog?

Oběma skupinám bych přála, aby ve chvíli, kdy usoudí, že potřebují pomoc, aby se jim té pomoci dostalo. I těm, kteří drogy berou, i těm, kteří nemají uživatele rádi. A možná bych si přála něco i pro nás, pro drogové služby, a to, aby uživatelé měli více síly, aby byli vidět a slyšet v tom, co potřebují. Aby dávali zpětnou vazbu na to, jak ty služby mají vypadat, jestli se něco nemá třeba dělat jinak. Aby měli možnost se více zapojit a aby se víc zapojovali. A České republice bych přála vyváženou protidrogovou politiku i na následujících devět let.

…………………………………………………………………………………………………………….

Mgr. et Mgr. Helena Rampachová * 1972

Předsedkyně Rady A. N. O. (Asociace nestátních organizací, jež poskytují adiktologické a sociální služby pro osoby ohrožené závislostním chováním) a členka Rady vlády pro koordinaci protidrogové politiky. Od roku 2014 je zástupkyní ředitele ve společnosti Podané ruce o. p. s., ve které pracuje již čtrnáct let. Prošla mnoha výcvikovými programy a semináři doma i v zahraničí, absolvovala odbornou praxi z poradenské psychologie, z manželského a rodinného poradenství a z psychodiagnostiky, dále odbornou stáž z psychopatologie v Psychiatrické léčebně Brno či akreditovaný výcvikový program Poradenství a psychoterapie zaměřené na klienta nebo sociálně psychologický výcvik ve skupině. Vystudovala pedagogickou a filozofickou fakultu, obor psychologie na Masarykově univerzitě v Brně. Je matkou dvou dětí a v současné době i vášnivou hráčkou na elektrickou kytaru.

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!