Že jde u závislostí o byznys, s tím asi budou souhlasit všechny strany. Když říkám všechny strany, myslím tím oponenty i konkurenty. Jinými slovy se na tomto tvrzení většinou shodnou jak zastánci represe, tak i zastánci legalizace. A stejně tak se na tom shodne většina zástupců průmyslu, kteří z tohoto prostředí žijí. Co je vlastně závislost nebo návykové chování, jsem se snažil dát nahlédnout v minulém čísle. Jen znovu připomenu, že je třeba rozlišit, že závislosti nejsou to, co člověka zabíjí nebo nějak ničí jeho život. Často lidé říkají něco jako: „Všichni jsme na něčem závislí. Někdo na čokoládě, jiný na adrenalinovém sportu, někdo sedí před počítačem nebo na sociálních sítích, jiný před televizí, někdo příliš nakupuje boty a další je zase závislý třeba na práci nebo na sexu…“ Do určité míry ani toto nelze popřít. Minule jsem však vysvětloval, že patologické návykové chování se především týká lidí, kteří mají ještě jiný problém z pohledu duševního zdraví, samozřejmě zjednodušeně řečeno. Na druhé straně je také pravdivé tvrzení, že pravděpodobně má většina z nás schopnost si nějakou „méně rizikovou“ nebo třeba více společensky přijatelnou závislost vytvořit. Pokud mám v tomto pravdu, tak v takovém prostředí se dělá byznys velice dobře.
Je první nabídka, nebo poptávka?
Drogová politika je v tomto pojetí postavena na úvaze, že je třeba redukovat nabídku a poptávku po rizikových látkách či hazardu. V češtině se ustálil termín potlačování nabídky a potlačování poptávky, což je ale špatný překlad mezinárodně uznávaných termínů drug demand reduction and drug suply reduction. Domnívám se, že redukce poptávky a nabídky je správnější a realističtější překlad než potlačování, ale o tom zase třeba příště. V každém případě častý spor je naše známé: „Byla první slepice, či vejce?“ Tedy předchází nabídka poptávku, nebo je to naopak?
Návykovou látku je třeba dostat ke konzumentům tak, aby co nejméně škodila.
Zkušenost nám ukázala, že spíše bude nabídku předcházet poptávka, jakkoli by se zdálo, že opak bude pravdou. Nemusíme chodit do historie daleko. V komunistickém bloku před rokem 1989 nebylo snadné vzhledem k totalitní kontrole a takzvané železné oponě vybudované okolo celých států získat běžné drogy zneužívané na černém trhu mimo tuto oblast. Když pominu výrazný nárůst počtu závislých lidí například na lécích na spaní, tak poptávka lidí dokázala najít skulinky. V Československu se lidé naučili podomácku vyrábět metamfetamin, kterému říkáme perník, v Polsku a dalších státech se zase vyráběl takzvaný kompot z makového opia. Zajímavé bylo to, že několik desetiletí se tato praxe šířila neuvěřitelně rychle, a to přesto, že celá situace byla postavena na naprosto nekomerčních základech. Za tímto rozšířením nestálo přání kohokoli zbohatnout. Lidé se naučili vyrábět v malých skupinách, svůj produkt užívali sami a po několik desetiletí nebyly oběživem vůbec nebo téměř vůbec peníze, ale substance potřebné k výrobě těchto látek. Díra na trhu? Třeba to tak můžeme nazvat, i když o trh v pravém slova smyslu tehdy nešlo. Dá se tedy říct, že ať „potlačujeme“ či redukujeme nabídku jakkoli, lidé si najdou svoji cestu a poptávka prostě převáží.
Z této odpovědi na výše položenou otázku nám zcela jasně vychází, že neexistuje recept, jak závislosti omezením nabídky zastavit. A přesto osmdesát procent finančních prostředků v oblasti nelegálních drog jde do represe, tedy redukce nabídky, kdy globálně ve věznicích sedí za drogové delikty deset milionů lidí, a tento fenomén celosvětově pouze narůstá. Paradoxem je, že počet závislých se většinou zvyšuje nejvíce právě v těch částech světa, kde je prohibice nejtvrdší.
Příjmy a dopady
Určitě své vědí ty industrie, které nezakrývají skutečnost, že právě na závislostním potenciálu jejich produktů je postaven jejich byznys. Nebudu zde uvádět celý výčet ekonomických čísel, stačí jen ty nejdůležitější pro dokreslení. Málokdo ví, jak zásadní je pro náš státní rozpočet právě tato oblast. Zcela jednoznačně dominuje tabák, který činí okolo 8 procent všech daňových příjmů České republiky. Sečteno dohromady s alkoholovým průmyslem a hazardem se pak dostáváme nad 10 procent daňových příjmů ČR. Pro ilustraci uvedu, že jen v hazardu se točí okolo 130–150 miliard korun ročně.
Drogoví experti si již mnoho let lámou hlavu, pokud zrovna nejsou zlobbovaní, jak redukovat dopady. Není totiž zcela jasné, zda tyto příjmy nejsou pasivní vzhledem k dopadům, tedy k nákladům na škody, které tyto produkty společnosti obecně působí. Jen u tabáku se u nás náklady na odstranění společenských dopadů závislosti pohybují odhadem od čtyřiceti miliard až do téměř celé stovky miliard ročně. Podobně se můžeme podívat na hazardní či alkoholový průmysl. Zní to depresivně? Ale na konci dlouhého tunelu již vidíme jasné světlo. Tím je protidrogová koncepce, která se u těchto průmyslů zaměřuje právě na ekonomické ukazatele – tedy rozumnou míru regulace trhu, spíše než tvrdé zákazy. Se všemi třemi zmiňovanými průmysly máme zkušenost z různých částí světa a víme, že nejhorší dopady vždy měla totální prohibice. Hned následovně máme podobnou zkušenost s naprosto volným trhem. Řešením jsou tedy takové regulace, které například omezují dostupnost drogy mladistvým, ať je to zákazem prodeje do určitého věku, anebo cenové regulace pomocí nepřímých, tedy spotřebních daní. Zároveň s tímto funguje do určité míry i sociální tlak, který v minulosti postupně vytlačil kouření z vlaků, letadel, veřejných budov, kanceláří a dnes většinou i kouření doma u dětí.
Ať redukujeme nabídku jakkoli, lidé si k drogám najdou svoji cestu.
Tato cesta se nakonec ukázala natolik účinná, že se dnes tyto průmysly samotné rozhodly vyjít trendu vstříc a hledat alternativy, které by zmírnily škody a rizika. Asi nejúčinnějším a dnes již dostatečně prokázaným řešením je hledat způsob, jak dostat návykovou látku ke konzumentům tak, aby co nejméně škodila, protože jak jsem již zmínil minule, nepotřebujeme zakazovat lidem méně škodlivé závislosti, jako je třeba kofeinismus, ale pouze redukovat dopady. Tabákový průmysl se dnes proto předhání ve způsobu, jak dostat k lidem nikotin bez toho největšího nebezpečí, a tím je především spalování papírku, ve kterém je tabák zabalen, když se kouří. Výsledky jsou ohromující. Tam, kde stát zvýhodnil elektronické cigarety oproti běžným cigaretám, přestaly tisíce lidí předčasně umírat či zbytečně trpět nemocemi, jako jsou například srdeční choroby. V ekonomice závislostí je nakonec třeba nepřehlédnout fakt, že různé závislostní produkty se někdy doplňují a jindy spolu konkurují. Hazardní průmysl například dával často zdarma alkohol některým hráčům – asi nemusím vysvětlovat důvody. Stejně tak nám studie ukazují, jak člověk, který tráví více hodin u alkoholu, i více kouří a jak často jsou patologičtí hráči zároveň silnými kuřáky či uživateli nelegálních látek. Na druhé straně také panuje konkurence. Nejenže probíhá tvrdá konkurenční bitva mezi výrobci tvrdého alkoholu a pivním průmyslem: alkoholový průmysl jako celek dnes citelně vnímá, jak ve státech, kde před několika lety vznikl volný trh s konopím, poklesl počet rizikových pijáků.
Tvrdá čísla a odvahu
Nedivíme se tedy, že právě tyto průmysly začaly celosvětově investovat v miliardách dolarů do konopí. To nám jasně napovídá, že pád úplné prohibice je nadosah minimálně v oblasti konopí. Proto je nutné klást si otázku, co nastane po ukončení prohibice doposud nelegálních látek a jak předejít zopakování chyb z minulosti. Myslím, že dnes máme k dispozici všechny potřebné důkazy o tom, že rozumná regulace trhu a tlak na dotyčné průmysly, aby se chovaly o něco zodpovědněji, je cestou, kudy se vydat. Nevím však, zda by nebylo lépe, kdyby místo odborníků na závislosti, závislých na státních prostředcích, stát v regulačním procesu zaměstnal spíše dobré nezávislé ekonomy, kteří by museli zodpovědně ukázat v číslech, co je doopravdy pro stát a jeho občany výhodnější. Ale to je možná složitější úvaha. V každém případě se vracím k otázce, kterou jsem se snažil vyslovit i v předchozích číslech. Jaké ideologie a které partikulární zájmy nám brání tuto situaci jasně pojmenovat? Chtěl bych i tímto článkem vyzvat kolegy, kteří znají výše uvedené důkazy, aby nemlčeli a dali najevo, že již víme, co máme dělat, a vytvořili tlak na proaktivní politická řešení, která budou mít skutečný, nejen deklarovaný preventivní charakter. Možná jde jen o to, sebrat odvahu a říct nahlas: „A přece se točí…“
