„Ti dva nejsou na alkohol zvyklí. Musí se něčím uklidnit,“ komentuje činnost mých přátel, pro něž znamenal panák pátý skutečně panáka posledního. Teď už vysedávají na zemi pokryté perským kobercem a na plynovém vařiči zahřívají kovový drátek. Jejich prsty si vycvičeně hrají s hmotou kávově-lékořicové barvy. „Pojď sem, ty jsi nachlazená, viď? Tohle je antibiotikum!“ pobízejí mne. Do úst si vkládají připravené trubičky tvořené srolovaným papírem a rozpáleným drátkem jemně škádlí temně hnědý ovál hmoty napíchnutý na druhém, nezahřátém drátku. Při kontaktu se žárem se hmota mění v dým, jejž mí přátelé úlevně nasávají papírovými trubičkami.
Červené víno spolu s hašišem a opiem vedly pera největších perských básníků.
Naše unavená bytí kolébá nezaměnitelný sladký odér. Rudnoucí slunce se vyčerpaně tulí za citrusové sady vinoucí se za domem starého muže. Snažím se v tichu zachytit zvuky neklidu Kaspického moře. „Ale doufám, že budeš opium kouřit pouze s námi, že nebudeš závislá!“ dělá si náhle starosti můj kamarád.
Na opiu je v osmdesátimilionovém Íránu podle oficiálních statistik závislých asi milion lidí a dlouhá léta platí za nejrozšířenější drogu. Společensky akceptována je zvláště jeho konzumace staršími, bolestmi sužovanými občany, zatímco manželské páry se zase snaží opiem povzbudit sexuální apetit a výdrž. Z obří dřevěné dýmky zvláště v opiové provincii Kermán při večerním čaji pokuřuje často celá rodina (děti vyjímaje).
Víno, hašiš, poezie
V současné Íránské islámské republice zákon zapovídá veškeré intoxikanty. Za požití alkoholu hrozí íránským muslimům až devadesát devět ran bičem. Íránská vězení z více než poloviny plní lidé, kteří se legislativě zpronevěřili v souvislosti s drogami. Jenže dle historických záznamů zkropilo víno území dnešního Íránu už pět tisíc let před naším letopočtem. Tedy ještě dříve než půdu francouzskou. Používání konopí – pod názvem bhang – zmiňují už náboženské texty zoroastriánů, a to v šestém století před naším letopočtem. S počátkem druhého tisíciletí se pak v Persii rozšířil súfismus – mystická odnož islámu, která staví lásku k Bohu a k životu nad náboženská dogmata. Netřeba dodávat, čím si jeho vyznavači k dosažení spirituálních stavů vypomáhali.
Červené víno spolu s hašišem a opiem vedly pera největších perských básníků, zpravidla právě súfijských. „Vyčerpaný. V nitru i navenek. Není měsíc, země ani nebe. Nepodávej mi další sklenici vína. Nalej mi ho do úst. Ztratil jsem cestu mezi své rty,“ píše Rúmí. A není Íránce, který by Rúmího nemiloval. Po večerech se súfijská poezie předčítá u ohně. S íránskou okázalostí přezdobené hrobky básníků patří mezi oblíbené konečné na procházkách. Zato na adresu nelidsky upjatého režimu ajatolláha Chameneího přede mnou kleje prakticky každý.
Írán navíc sousedí s Afghánistánem, dlouhodobě největším producentem opia na světě. Pro pašeráky mířící do Evropy prakticky neexistuje způsob, jak se Íránu během vývozní mise vyhnout. Afghánská produkce, stejně jako množství zabavených drog v Íránu, přitom každoročně překonává dosavadní rekordy. Ve válce s pašeráky Írán ztratil čtyři tisíce příslušníků bezpečnostních složek a utratil téměř miliardu dolarů. Prezident Rúhání na počátku prosince pohrozil, že kvůli obnoveným americkým sankcím nebude oslabený Írán schopen se pašeráctví bránit a Evropu zaplaví zvýšené množství drog i uprchlíků.
Dle neoficiálních čísel je na drogách závislých až šest milionů z celkových osmdesáti milionů Íránců.
V reakci na tlak mezinárodního společenství se v Íránu podobně jako ve většině zemí stalo konopí a opium ilegálními v padesátých letech, kdy makovicová pole nahradila pole šafránu. Již o desetiletí později však vláda krále Pahlavího, jehož dodnes nekriticky opěvuje většina odpůrců stávajícího režimu, povolila pěstování opia na jasně vymezené půdě a zároveň umožnila jeho distribuci závislým starším padesáti let a některým pacientům. V sedmdesátých letech začala pro závislé připravovat síť klinik a detoxikačních center.
Hon na alkohol
Jenže v roce 1979 sesadil krále ajatolláh Chomejní a jeho islámská revoluce, která měla zemi transformovat nejenom politicky, ale i morálně. Mimo zákon byl postaven i alkohol a první léta po převratu stát zkrátka předstíral, že intoxikanty na jeho území neexistují. Případně byla jejich distribuce prezentována jako součást americké války proti islámu. Ve srovnání se Západem se však íránský boj s mámidly vyznačuje pozoruhodnou anomálií. Zatímco zákaz alkoholu Korán zmiňuje explicitně, o drogách se v něm nepíše (v době jeho vzniku zkrátka tolik nefrčely). Zvláště při potírání měkkých drog, konopí a opia, tak Írán postupuje smírněji – nu, vlastně proti nim ani příliš nepostupuje. V rovině konzumace zasahuje policie nejtvrději při vymítání démona alkoholu. Bičováním sice hon na promile končí spíše výjimečně, ale mnoho z mých přátel si za alkohol odsedělo pár hodin či dní ve vazbě anebo čelilo citovému a finančnímu vydírání a ponižování.
Progresivním opatřením strategie harm reduction neboli minimalizace rizik se však Írán otevřel už na počátku třetího tisíciletí. V současnosti na jeho území funguje přibližně šest tisíc metadonových klinik, substituční léčba závislých probíhá i ve vězeních a uživatelé ve městech mají kam si zajít pro čisté jehly.
Letos se změnila i neziskovým sektorem kritizovaná legislativa ve vztahu k pašování a distribuci drog. Do roku 2016 platilo, že přibližně sedmdesát procent popravených si vyslechlo rozsudek smrti právě za dealování. Řádově stovky lidí každý rok. Od ledna 2018 je většina z nich odsouzena ke (zpravidla doživotnímu) pobytu ve vězení – s výjimkou těch, kteří při obchodu s drogami zneužívali nezletilé či mentálně hendikepované osoby. Legislativní změna navíc platí i retroaktivně, takže soudy nyní přehodnocují případy tisíců ke smrti již odsouzených obviněných.
„Metanolové aféry“ několikrát do roka
Zato první léčebny pro alkoholiky se otevřely teprve v roce 2015. Podle oficiálních statistik přitom pije asi desetina populace. „Mašrúb michori?“ ptalo se mnoho řidičů, které jsem stopla. Věděla jsem, že michori znamená „piješ/jíš“. Proč se však každý ptá lámanou angličtinou na mushrooms, tedy na houby? Mají na mysli žampiony nebo regulérní lysohlávky? Přemítala jsem, jestli je rozumné se k zálibě v houbičkách přiznat nebo je lepší zapírat, než jsem zjistila, že mašrúb v perštině znamená alkohol.
V zahraničí vyráběný značkový alkohol si do Íránu razí cestu zvláště z iráckého Kurdistánu. Během pašeráckých výprav přes vysoké hory, kde číhají mimo pohraničních stráží i vlci a z dob irácko-íránské války pozůstalé nášlapné miny, ročně zemře několik desítek Kurdů. Zvlášť nyní, vzhledem k ekonomické krizi vyvolané obnovenými sankcemi, je však pro většinu Íránců cenově dostupnější alkohol vyráběný v Íránu. Zákaz alkoholu má totiž své ale. Jeho výrobu a konzumaci (nikoli prodej) mají povolenou nemuslimské náboženské menšiny. S amatérskou a neprůhlednou výrobou alkoholu však souvisí nejtragičtější důsledek prohibice – Írán má svou „metanolovou aféru“ i několikrát do roka. Naposledy v září zemřelo v důsledku otravy špatným alkoholem více než čtyřicet lidí. Dalších šestnáct osleplo.
Koňak od židů, arak od křesťanů
„Tenhle koňak máme od židů,“ rozlévá Choršed všem přítomným zlatavě hnědou tekutinu. Pro Izrael sice neexistuje větší rival než Írán a většina íránských židů po islámské revoluci emigrovala. Přesto Írán zůstává zemí s druhou nejpočetnější židovskou menšinou na Blízkém východě (po Izraeli, přirozeně) a patnáct až dvacet tisíc židů patří dle svých slov mezi jednu z mála náboženských menšin, která se v Íránu nepotýká s diskriminací. Židovské děti dokonce na šabat, tedy v soboty, nemusejí do školy (pro zbytek populace platí za volný den pátek a sobotou naopak začíná pracovní týden). Jihozápadní velkoměsto Šíráz, kde jsem Choršeda poznala, je jižansky laxním vztahem k povinnostem a jižanskou náklonností k večírkování proslulé. Celosvětově známé australské víno shiraz se vyrábí ze stejného typu hroznů, jaké kdysi rašily na zdejších vinicích. V Šírázu navíc strávil život Háfiz, jeden z nejslavnějších súfijských básníků, který se v poezii vyznával z lásky k „dceři hroznu“, „roztoku ohnivé nátury“ či „rubínové barvě“.
„Každý z nás má svého saghi, dealera. Dokonce se mezi mladými uchytila fráze saghito avaz kon, tedy ,změň dealera‘ – to říkáme člověku, který se chová bláznivě,“ vysvětluje za potutelného úsměvu Choršed. Jeho oblíbeným opíjecím místem jsou prostory polozbořeného středověkého kostela v nedaleké vesnici Ghalat, které se přezdívá „malý Amsterodam“. Kdysi platila za vínový ráj. S prohibicí, suchy a rostoucí popularitou jointů však tamější farmáři políčka oseli konopím. Restaurace, kde si lze – za vědomí úplatné policie – objednat alkohol, se zde však nacházejí dodnes.
S Choršedem se však raději opíjíme v bezpečí jeho obřího starého domu bez nábytku. Předešlé dva večery nám k alkoholové lehkosti pro změnu napomohli křesťané a jejich arak, tedy nejpopulárnější a nejlevnější lihovina destilovaná z rozinek s obsahem nad šedesát procent alkoholu. Panáky průzračné tekutiny zakusujeme jablečným lavašakem, kyselými plátky slisovaného ovoce.
Jakmile se z lahve vytrácí poslední kapka alkoholu, elektronická taneční hudba nabere na hlasitosti, pokoj zaplaví diskotékově zelené světlo a všechna těla se lámou v euforickém tanci. Íránci tančí neustále. V soukromí. Tanec s příslušníky opačného pohlaví totiž íránská legislativa zakazuje. A zrovna letos svět pobouřil případ náctileté hvězdy íránského Instagramu, která byla uvězněna za taneční videa bez povinného hidžábu. Pravidelné rozmazané víření dvacetiletých těl tak má i politický rozměr. Je to vzdor, vzkaz vládě, tichá (a přitom občas poměrně hlučná) válka s režimem skrze životní styl.
Za trávu se ani nevězní, ani nebičuje.
„Ale nejlepší alkohol vyrábějí bahaisté,“ dodává Choršed, než se naše konverzace definitivně mění ve zpěv. Ne že by měli bahaisté výrobu a konzumaci alkoholu povolenou. Povolená není ani jejich víra. Zatímco islám stojí na přesvědčení, že Mohamed byl posledním prorokem, podle bahaistů se v roce 1817 narodil v Teheránu další prorok, Bahá’u’lláh. Pro podezření z bahaismu jsou v Íránu každoročně z univerzit vyhozeny desítky studentů. Někteří bahaisté dokonce končí pro svou víru ve vězení. Jedná se o nejutlačovanější náboženskou menšinu v zemi.
Nejlevnějším, trpělivost vyžadujícím způsobem, jak útrobám dopřát promile, je však domácí výroba alkoholu, nejčastěji piva. Nealkoholické pivo Íránci smíchají s kvasnicemi a cukrem a měsíc vyčkávají. „To je výhoda prohibice, každý z nás má svoji značku. Chceš pivo Mohammad nebo pivo Reza?“ směje se sarkasticky Mohammad, který se příští měsíc hodlá poprvé pokusit o produkci vlastního vína. Výsledky jejich snažení s chutí klasického piva mnoho společného nemají – pro svou nasládlost a neexistenci pěny připomínají spíše silnější cider. Zato alkoholem věru oplývají – mívají okolo patnácti procent.
Jediné svobodné místo v zemi
Sama jsem proces shánění alkoholu podstoupila jedinkrát. „Chceš alkohol?“ zeptala se mne Farída, zatímco jsme v setmělé vesnici na ostrově Hormuz vysedávali na chodníku před obchodem s telefony. Přikývla jsem, a tak se šla Farída zeptat do obchodu s telefony. O půl hodiny později před obchodem zaparkoval motocykl, na němž se tísnila celá rodina – muž, žena a šestiletý synek. Za přibližně šedesát korun jsme od nich obdrželi půllitrovou petku araku a granátové jablko. Evropské peněžence se taková cena jeví jako přívětivá. Jenže obsahy íránských peněženek se během půl roku, jenž uplynul od oznámení o obnovení sankcí, propadly na třetinovou hodnotu. Obstarat dostatečné množství alkoholu pro všechna hrdla je často nad finanční možnosti.
Tanec s příslušníky opačného pohlaví íránská legislativa zakazuje.
„Moc toho nemáme. Radím ti, vypij to, co nejrychleji můžeš, ať se to projeví,“ naklání ke mně důvěrně hlavu dívka, která svou zemi „miluje i nenávidí zároveň“ a sama klopí koňak, jako by to byla voda. O pár minut později si vyhrnuje nohavice tepláků a rozebíhá se k rozbouřené linii oceánu. „Jsem opilá!“ křičí s úlevou, zatímco jí vlny olizují lýtka. V Íránu neexistuje mnoho míst, kde mohou ženy s rozpuštěnými vlasy a obnaženýma nohama provolávat nahlas slávu alkoholu. „Kolem tohohle zálivu se točí politika celého světa. Tudy putuje veškerá ropa, chápeš?“ kopíruje prst muže, jehož jsem požádala o cigaretu, hladinu Perského zálivu. „Ale to tady nepociťuješ. Právě naopak. Tady lidi celé dny sčítají vlny oceánu. Tenhle ostrov je jediným svobodným místem v zemi,“ hladí muž bosým chodidlem kameny na pláži, které připomínají dinosauří hřbety. Nepřestává opěvovat píli drobných korýšů, kteří v písku vyšlapávají oblé ornamenty. Před měsícem se s ním po sedmi letech rozešla snoubenka. A tak sbalil bágl a už deset dní kempuje sám na pláži.
Pro většinu Íránců je cestování za hranice země obtížné či dokonce nemožné – zvláště pro muže, kterým stát nevydá cestovní pas, dokud nepodstoupí dvouletou vojenskou službu. Ze stopování a kempování po celém širém nádherném Íránu se však stává populární alternativní životní styl. Další způsob, jak říct své „ne“ konzervativním společenským konstruktům a představám o správném spořádaném životě. Stopaři tvoří komunitu, navzájem se sledují na Instagramu. A právě ostrov Hormuz v Perském zálivu, proslavený plážemi s rudým a černým třpytivým pískem a svítícím planktonem, představuje pro všechny tuzemské tuláky druhý domov. Duhový sen, kam paže všednodenních problémů totalitní země nedosáhnou.
Přestože zde lze sehnat alkohol i v náhodném obchodu s telefony (alkohol se koneckonců do jižní provincie pašuje přes záliv z Dubaje), daleko častějším úkazem než etanolem oplývající tekutina tu je čaras, tedy brko. Oficiální statistiky ohledně tuzemského užívání konopí zatím neexistují – policejní prezident ještě pět let zpátky tvrdil, že tráva v Íránu neexistuje.
Legislativa ohledně konopí je však formulovaná poměrně vágně. Zákaz prodeje se samozřejmě vztahuje i na konopí, avšak pěstovat se nesmí pouze za huličskými účely. Pokud policie rostlinky nalezne, musí dotyčnému prokázat, že se jimi chtěl opájet. Zpravidla však hrozící represi utiší dáreček v podobě svazku bankovek. Za trávu se ani nevězní, ani nebičuje. K dostání bývají odrůdy z Amsterodamu. Za dostupnější radost ale platí z Afghánistánu a Pákistánu pašovaný hašiš, kterým nejenom trosečníci na duhovém ostrově plní cigarety kultovní značky Bahman. V pohraniční provincii Sístán a Balúčistán, kde svého času při přestřelkách s pašeráky zbraní, ropy a drog umíralo deset policistů denně, vyjde gram hašiše na pět korun. A pokud jste Íránec, ještě od dealera obdržíte nabídku, že vás propašuje do Pákistánu, kde se můžete pokusit získat statut politického utečence prchajícího před totalitou.
Ne všude má však drogová realita tak barevnou podobu jako na Hormuzu, kde se zkouření hipíci učí nazpaměť polohu nejzářivějších hvězd a vlnitovlasí hledači pravdy na pláži cucají kyselinu, aby se spojili s bohem.
Metamfetamin v salonech krásy
„Amerika, Amerika!“ buší bezzubý muž pěstmi do vzduchu, zatímco v parku v jihozápadním městě Šúštar honí na alobalu kapky morfia černé jak ropa. V témž městě potkávám zasmušilého městského úředníka, kterého město už šest měsíců neplatí. Holt je krize. Žije z úspor. Poslední tři měsíce investuje polovinu svých výdajů do celonočního kouření „vody z opia“, koncentrovanější podoby nejpopulárnější drogy. A v teheránských salonech krásy se zase ženy toužící po zhubnutí oddávají metamfetaminu, nové zálibě íránských drogomilů, protože je podle nich zdravější než liposukce. Dle oficiálních čísel padlo do pasti drogových závislostí tři miliony Íránců. Dle neoficiálních čísel až šest milionů Íránců. Islámská republika patří mezi země s největším počtem úmrtí v důsledku předávkování na světě. Ani režim už nepředstírá, že se islámské revoluci podařilo drogy vymýtit, jak sliboval.
Naděje na útlum tvrdých a vražedných drog se skrývá v návrhu Saída Sefatiana, významného politika zaměřujícího se na snižování drogové poptávky, který chce konopí a opium legalizovat. Pěstovat by se podle něho měly na vymezeném území pod státním dozorem a konzumovat – za „určitých podmínek“ pouze v soukromí, zvlášť v případě opia až od určitého věku. Konkrétní podoba možné legislativní úpravy se však z počínajících legalizačních diskusí zatím nezrodila. Zato na legalizaci alkoholu se zatím věru neblýská. A tak v Íránu nadále platí minimálně první verš básně, kterou napsal Rúmí před osmi sty lety: „Opilci se bojí stráží. Jenže stráže jsou též opilé. Lidé ve městě milují obě strany šachovnice.“
