„Říkám ti, Manky, ten můj kluk mě jednou vezme za ruku a odvede do hrobu.“
Starej Moučka si znechuceně odplivl.
„Nevím, co jsem kdy komu proved, ale muselo to bejt něco hroznýho. Ten nahoře mě trestá fest. Řekl bych, že nic jinýho nedělá, bo mu na nic jinýho nezbejvá čas.“
Moučka stál přede mnou na chodníku. Naproti bývalé Vladimírce. Ruce v kapsách manšestráků, co mu byly o dvě čísla větší. V kostkované flanelové košili s vyhrnutými rukávy. S kšiltovkou na hlavě.
„Víš, co mi naposled proved?“
Zavrtěl jsem hlavou. Netroufal jsem si odhadnout, co zase jeho syn zvojtil.
„Koupil mobil.“
Pokrčil jsem rameny. Na koupi mobilu mi nic hroznýho nepřišlo.
„Jasně, Manky. Koupit mobil je jako koupit rohlík. Všední věc. Pokud se k tomu nepřimotá ten můj tatar.“
Nespěchal jsem. Ale i kdyby, bylo mi jasný, že si to musím poslechnout celý.
„Tohle si fakt poslechni, Manky. Tomu neuvěříš. Koupil mobil od jednoho týpka na Synkáči. Už jen tohle tě musí hodit do pozoru.“
Jo. Na Synkáči se mobily nekupujou. Pokud se chcete později dovolat.
„Přesně, Manky. Na Synkáči koupí mobil jen to moje vemeno. Přines ho domů. Natěšenej. Že mi ho předvede. Vytočil číslo. Chvíli to zvonilo. Pak se ozvala rezervace jízdenek z hlaváku.“
Pokrčil jsem rameny. Taky se někdy při vytáčení spletu.
„Jo, Manky. Jenže on se nesplet. Ten pitomej krám se jinam nedovolá.“
Moc jsem to nechápal.
„To nepochopí nikdo, Manky. Prostě ten mobil se jinam nedovolá. Ať vytočíš, co chceš, skončíš na hlaváku. Když se mu to stalo asi po sedmý, objednal si jízdenku na Nikolu Šuhaje. Víš, co to je Nikola Šuhaj?“
Věděl jsem. Loupežník.
„Hovno, Manky. Je to rychlík. Ráno s ním odjel. Do Vsetína. Už by moh bejt zpátky. Ten kluk mě fakt zničí.“
Moučka vypadal jak sedm let neštěstí.
„Manky, ten kluk mě prostě utrápí.“
Moučka chtěl ještě něco dodat, ale pak mávl rukou. Otočil se. Šel pryč.
Chvíli jsem se za ním díval. Pak jsem taky vyrazil. Měl jsem neodbytný pocit, že to tímhle s rodinou Moučků nekončí.
Mladej Moučka byl můj spolužák ze základky. Docela jsme se kamarádili. I když to byl někdy trochu adrenalin. Celým jménem se jmenoval Josef Moučka. Říkali jsme mu Pepík.
Usměvavej, ochotnej, milej. Akorát že dokázal z čehokoliv udělat katastrofu. Spíš větší než menší.
Třeba v páté třídě jsme byli na škole v přírodě. V Orlických horách. Chatky a velká budova, kde se vařilo a jedlo. Bylo tam fajn.
Chodili jsme na výlety. Lesní cesty. Čerstvej vzduch. Příroda a tak. Na okraji jedné cesty jsme našli rozházené patrony. Možná tam zbyly z války. Nevím. Chtěli jsme je sebrat, ale učitel nám to zakázal.
Poslechli jsme všichni, až na Pepíka. Pak jsme měli přestávku. Rozdělali jsme ohýnek. Vytáhli špekáčky. Všichni. Kromě Pepíka.
Ten vytáhl patronu. Hodil ji do ohně. Že si ji opálí. Patrona se probudila. Hezky to bouchlo. Nahlas. Spolužákovi to utrhlo podrážku.
Tak bledýho učitele jsem ještě neviděl. Asi pět minut mu trvalo, než ze sebe dostal první slovo. Pak už se nezastavil.
Nadával tak, že to muselo být slyšet po celém polesí. Pepík jen stál, tvářil se zkroušeně a mumlal, že to nechtěl.
Výlet skončil. Špekáčky jsme snědli studený.
Den poté jsme znovu vyrazili do lesa. Pepíka držel učitel za ruku. Bohužel ne pořád. Ve chvíli, kdy si musel odskočit, se Pepík ztratil. Nikdo jsme to nechápali. Jednu chvíli byl s námi, v druhé chvíli byl pryč.
Hledali jsme ho. Volali. Nic.
Vrátili jsme se zpátky do tábora. Večer Pepíka přivedli. Pohraničníci. Něco si s učitelem povídali. Asi to nebylo nic příjemného.
Když k nám učitel přišel, měl červené fleky na tvářích. Popadl Pepíka za límec, odvedl ho do chatky a zamkl.
Druhý den si pro něj přijel starej Moučka.
Tohle byl prostě Pepík. S věkem ho to nepřešlo. Dokázal podělat opravdu všechno.
Ne že by byl smolař. Prostě jen dělal věci jinak než ostatní.
Asi za tři dny po setkání se starým Moučkou jsem Pepíka potkal. Na Nuselský. Kousek od Kloboučnické.
Měl takovou tu tašku s kolečkama. Táhl ji za sebou a usmíval se. Když mě spatřil, roztáhl se mu úsměv ještě víc.
„Rád tě vidím, Manky. Máš se?“
Pozdravil jsem ho. Také jsem se usmál. I když nebylo čemu. Ten jeho rozzářenej xicht byl nakažlivej.
„Jde to. Co to táhneš?“
Pepík se podíval na tašku.
„Roznáším letáky, Manky. Vobořil si otevřel podnik. Kavárnu. Pro studenty. Má tam internet a stolky, kde si mladý můžou sednout a učit se.“
Moc jsem to nepobíral. V Nuslích moc studentů není. Asi tam zrovna narváno nemá.
„To se pleteš, Manky. V Nuslích je studentů dost. Každej se chce učit. V týhle převratný době to jinak nejde. Akorát, že o té kavárně nevěděj.“
„Proto roznášíš letáky?“
„Jasně, Manky. Reklama, chápeš?“
Pepík sáhl do tašky a jeden leták vyndal.
„Na, vem si ho Manky. Se ti bude hodit.“
Tím jsem si nebyl jistý, ale nechtěl jsem se hádat. Vzal jsem si leták. Bylo na něm velkými písmeny napsáno „MENHIR“.
„Tak se jmenuje ta kavárna, Manky. Skvělej název. Působí jak magnet.“
Jo. Magnet. Asi proto tam je prázdno.
„Dyť ti říkám, Manky, že se to musí zpropagovat.“
Pod jménem kavárny bylo menším písmem sdělení, že jde o knajpu pro všechny, co chtěj zítra vědět víc, než věděli včera.
Promnul jsem si oči.
„Tohle je tahák, co, Manky?“
„To vymyslel kdo?“
„Vobořil. A já. Trochu jsem mu s tím pomoh. Vím, co na študáky zabere. Taky jsem se kdysi učil.“
„A kde to roznášíš?“
„Divná otázka, Manky. Přece tady po okolí. Akorát mám problém. Mám to dávat do schránek. Jenže lidi si v poslední době baráky zamykaj.“
Nebylo divu. V Nuslích je dobrý mít zamčený všechno.
„Já vím, Manky. Lidi nechtěj přijít o to poslední, co jim zbylo. Moh bych to nechat ležet na chodníku před dveřma. Jenže to je k ničemu.“
„Jo?“
„Jo. Jsem to zkusil. Támhle za rohem v Horkách. Než jsem udělal dva kroky, pochcal mi letáky nějakej čokl.“
„S tímhle ti asi neporadím. Klíče od baráků nemám.“
„Nepotřebuju poradit, Manky. Vím, co s tím. Rozdávám je. Pěkně z ruky do ruky. Adresně. Jako tobě.“
„Takže je dáváš studentům?“
„Přesně, Manky. Cílená reklama.“
Chápal jsem to. Tohle by mohlo zabrat. Jen se mi nezdálo, že to dělá zrovna Pepík.
„Nebuď vůl, Manky. Tohle zvládnu levou zadní. A víš ty co?“
Nevěděl jsem.
„Vobořil říkal, že když to s těma letákama klapne, tak mě zaměstná. Že by to jinak sám v tý kavárně nestíhal.“
To mi přišlo jako dobrá zpráva. Pepík byl věčně bez práce.
„Že jo, Manky. A taky bych si udobřil tátu. Je furt nějakej vytočenej.“
„Skrz ten mobil?“
„Ty o tom víš? To byla docea prekérka. Jsem tátovi přivez ze Vsetína pardubickej perník.“
„Cože?“
„No. Pardubickej. Globalizace, Manky. Všechno je dnes všude. Ho po mně hodil.“
„Fakt?“
„Jo, Manky. Trefil mě do čela.“
Rozhovor s Pepíkem mě začínal zmáhat.
„Hele, budu muset jít. Držím palec, Pepíku. Ať to klapne.“
„Díky, Manky. Si myslím, že tohle mi změní život.“
Věřil bych všemu, ale tomuhle ne. Přesto jsem Pepíkovi potřásl rukou. Třeba se pletu. Třeba mu to aspoň jednou vyjde.
Uběhlo čtrnáct dnů. Během té doby jsem nikoho z Moučků nepotkal. Nescházelo mi to. Občas jsem si na Pepíka vzpomněl. To bylo všechno.
Pak jsem potkal Vobořila.
Stál na rohu Nuselské a V Horkách. Před nonstopem. Bylo ráno. V jedné ruce měl pivo. V druhé cigaretu. Skelnej pohled. Jako někdo, kdo prolil celou noc.
Nevrávoral. Ale střízlivý nebyl.
Moc jsem se s ním neznal. Pozdravili jsme se, když jsem ho potkal. To bylo všechno.
Chtěl jsem kolem něj projít, ale pak jsem se zastavil. Vobořil na mě zaostřil. Pak se kysele usmál.
„Máš se, Manky?“
„Mám se. A ty?“
„Já se mám, Manky, lehce na hovno.“
Napadlo mě, proč asi, ale pak jsem tu myšlenku zaplašil.
„Fakt?“
„Jo. Znáš mladýho Moučku? Pepíka?“
Ve zlé předtuše jsem přikývl.
„Já bohužel taky, Manky. Takže jsem bez kavárny.“
Mlčel jsem.
„Měl jsem fajnovou kavárnu, Manky. A skvělej podnikatelskej záměr. Studentská kavárna. Stolky a študáci a tak. Klid a žádný poblitý hajzly a myslel jsem, že to bude fungovat. Cejtil jsem, že to je ta pověstná skulina na trhu. Kterou jsem zaplnil. Chápeš?“
Chápal jsem.
„To by se k tomu ale nesměl přisrat Pepík. Dal jsem mu jeden jedinej úkol. Roznýst letáky. Trošku ten můj podnik zpropagovat.“
O tom jsem věděl.
„Jo. Říkal mi, že tě potkal. Měls mu ty letáky sebrat a hodit do popelnice.“
Nechápal jsem.
„Víš, komu je rozdal?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Vágusům, co se poflakujou po Synkáči. Těm je rozdal.“
Vobořil si odplivl.
„Říkal mi, že je rozdá mladejm.“
„To zkusil, Manky. Ale mladý ho vyfakovali. Tak odtáh na Synkáč. Že prej mladý nejsou jediný, kdo se chce učit.“
Povzdechl jsem si.
„Univerzita třetího věku. Říká ti to něco, Manky?“
„Jo. Slyšel jsem o tom.“
„Ty vole, Manky, měl jsem kavárnu plnou šedivejch docentů, co se půl roku nemyli. Tam nebylo k hnutí. Skrz smrad jsem na ně ani neviděl, jak mi slzely oči. Každej s taškou z Ikei. Dva si dokonce přivezli nákupní košík. Bych se posral.“
Vobořil si znovu odplivl.
„Rozložili ten svůj majetek po stolech. Začali se v něm přehrabovat. Vypadalo to tam jak na burze. Nebo jak v nějakým posraným vetešnictví.“
Vobořil hodil vajgla na chodník.
„Pár jich mělo i kompy.“
Nikdy bych neřekl, že kluci ze Synkáče dělaj do počítačů.
„Nebyly jejich, Manky. Ti debilové ani nevěděli, jak se zapínaj. Docenti.“
Vobořil si znovu odplivl.
„Tak jsi je vyrazil?“
„Chtěl jsem, Manky. Chystal jsem se na to. Vyrazit je, vyvětrat a asi i vymalovat. V tomhle pořadí. Jsem to nestih.“
„Co se stalo?“
„Co by se asi mohlo stát, Manky. Přijeli policajti. Neuvěřitelný manévry. Měli i pár psů. Docenty postavili do latě. Měli je všechny pohromadě. I s čórkama. Nemuseli se nikam honit. Jsem jim je podal na podnose.“
Vobořil vytáhl cigaretu. Připálil jsem mu.
„Jak to dopadlo?“
„Jak myslíš, Manky? Majitel baráku na infarkt. Dostal jsem výpověď. Přesně takhle to dopadlo.“
Chtěl jsem se zeptat na Pepíka, ale nějak mi to nešlo.
„Toho pitomce, Manky, nechci vidět. Nejdřív jsem ho chtěl zabít. Ale pak jsem si řek, že kvůli takovýmu hovadu sedět nepůjdu. Takže leju a doufám, že na to zapomenu.“
Vobořil skončil. Díval se mi přes rameno na protější barák. Přestal mě vnímat.
Šel jsem po Nuselský dolů k Synkáči.
Dělal se hezký den.
Akorát že ne pro každého.