Správná extrakce však vyžaduje určitou míru zručnosti a rovněž alespoň základní laboratorní vybavení. V tomto článku si přiblížíme nejčastější používané techniky extrakce, jejich výhody a rizika.
Hašiš
Nejstarším používaným konopným koncentrátem je hašiš. Odnepaměti je známo, že nejsilnější účinek mají ty části konopí, které jsou pokryté lepkavými žláznatými útvary zvanými trichomy. Pokud se trichomy oddělí od zbytku rostliny, vznikne produkt, jenž může obsahovat i víc než 40 procent THC. Existuje několik variant, které se liší způsobem přípravy. Čaras vyráběný v horských oblastech Indie a Nepálu se získává ručním stíráním trichomů ze živých rostlin. Tradiční hašiš (v arabštině to znamená „tráva“) se připravuje hlavně v Severní Africe, a to z usušených rostlin, kterými se třepe o speciální koberec, kde se trichomy zachytí.
Obyčejný benzín je absolutně nevhodný, obsahuje totiž toxická a těžko odpařitelná aditiva.
V současnosti se hašiš často vyrábí i ze sušených listů konopí. Jedna z nejpopulárnějších metod je takzvaný vodní hašiš (anglicky bubble hash). Na výrobu tohoto produktu je potřeba led (ideálně z destilované vody), do něhož se vloží rostlinný materiál a zalije se co nejstudenější vodou. Tato směs se potom míchá, aby se trichomy oddělily. Vznikne suspenze, která se přecedí přes sérii sít, kdy každé následující dokáže zachytit menší částečky než to před ním (průměr oka je obvykle mezi 25 až 220 mikrony). Na prvním sítu se zachytí převážně zbytky listů, z dalších se však získává čím dál jemnější a kvalitnější hašiš.
Úprava rostlinného materiálu
Na výrobu extraktu neboli výtažku se nejčastěji používají sušené konopné květy, případně hašiš. Použít se dají samozřejmě všechny časti rostliny, včetně kořenů, které obsahují například látky se silným antibakteriálním účinkem. Je však nezbytné mít jistotu, že materiál neobsahuje zbytky hnojiv nebo pesticidů. Pokud je žádoucí, aby byl extrakt psychoaktivní při perorálním podání, musí se nejdříve květy přibližně 30 minut zahřívat na 105 stupňů. Nepsychoaktivní kyselina tetrahydrokanabinolová (THCA) při zahřátí dekarboxyluje (odštěpí se z ní molekula oxidu uhličitého), čímž se přemění na THC.
V případě, že chceme zachovat vyšší procento prchavých látek, zejména terpenů, můžeme použít i trochu nižší teplotu a zahřívat déle (např. 90 stupňů, 1 hodina). Z tohoto důvodu (únik terpenů) není příliš vhodná teplota nad 105 °C. Navíc při přibližně 150 stupních se začnou odpařovat i kanabinoidy. Názory na nutnost dekarboxylace i u výtažků, které nevyžadují psychoaktivní účinky THC (např. lokální použití na kůži), se různí, většina autorů ji ale doporučuje. Protizánětlivá a antibakteriální aktivita THCA a dalších kyselin je srovnatelná jako u jejich dekarboxylovaných forem, nemají však tak výrazné analgetické účinky. Při přípravě produktu určeného na vaporizaci (případně kouření) není zahřívání rostliny před extrakcí nutné, kyseliny se změní na aktivní formu při samotné inhalaci.
Macerace
Nejjednodušší metodou extrakce je macerace, jinak řečeno louhování za pokojové teploty. K úspěšnému zvládnutí této procedury je třeba dbát na několik věcí. Především musí být rostlinný materiál rozdrcený na co nejjemnější prášek, aby rozpouštědlo mohlo proniknout do všech buněk. Macerovat je nejlepší v tmavé nádobě, případně ji uskladnit na tmavé místo, protože kanabinoidy se na světle rozpadají. Jelikož absolutní většina účinných látek v konopí je rozpustná v olejích, a ne ve vodě, rostlinný materiál se musí zalít organickým rozpouštědlem.
Macerovat je nejlepší v tmavé nádobě nebo na tmavém místě, protože kanabinoidy se na světle rozpadají.
Nejčastěji se používá etanol, který je sice organický, ale taktéž mísitelný s vodou v jakémkoli poměru, proto dokáže vyextrahovat i polární, tedy ve vodě rozpustné látky. Jedná se hlavně o různé organické kyseliny, a ty jsou ve výtažku nežádoucí, jelikož mohou působit dráždivě, mají nepříjemnou pachuť a taky jejich přítomnost logicky snižuje koncentraci aktivních látek v produktu. Aby se odstranily, je potřeba rostlinu nejprve propláchnout vodou. Při tomto kroku je dobré postupovat opatrně a nepoužívat příliš horkou vodu, v níž jsou kanabinoidy částečně rozpustné. Taky je zapotřebí použit na přecezení co nejjemnější síto nebo filtrační papír, abychom nepřišli o trichomy, které se ve vodě oddělí. Pokud je laboratorní vybavení o něco vyspělejší, lze polární látky odstranit z již hotového macerátu pomocí vytřepávání mezi dvě nemísitelné kapaliny, například vodu a chloroform (etanolový extrakt je třeba nejdřív odpařit a potom rozpustit v chloroformu), v dělící nálevce. Tato metoda slouží také k odstranění nechtěných složek, které jsou naopak extrémně nepolární (rozpustné v olejích), zejména chlorofylu, avšak k tomu se musí v metanolu rozpuštěný extrakt protřepat s hexanem.
Na maceraci se musí použít dostatečné množství vyluhovadla neboli rozpouštědla (alespoň litr 90procentního lihu na 20 gramů). Lepší je proces několikrát zopakovat s tím samým rostlinným materiálem, ale stále novým rozpouštědlem. Poté co se směs nechá několik dní odstát, může se tekutina přefiltrovat přes filtrační papír nebo vatu. Pokud byl použit potravinářský líh, je možné tento filtrát (známá též jako „zelený drak“) přímo konzumovat, v jakémkoli jiném případě je nutno rozpouštědlo nejdřív odpařit. Po odpaření zůstane tmavá dehtovitá kapalina, nazývaná též lidově „fénixovy slzy“, případně Rick Simpson oil (RSO) podle kanadského léčitele, který tento přípravek propagoval po celém světě při léčbě celé řady různých, často i terminálních diagnóz. Ideální je na odpaření použít rotační vakuovou odparku, která nejenže dokáže dokonale odstranit zbylé rozpouštědlo, ale také ho zachytává do sběrné nádoby, takže se dá použít znovu. V „kuchyňských“ podmínkách je při odpařování potřeba velká opatrnost.
Líh by se nikdy neměl zahřívat přímo na sporáku (nikdy se nesmí používat zdroj tepla s nezakrytým plamenem!), vždy je nezbytné si připravit vodní lázeň a do ní umístit nádobu s lihem. Je lepší pracovat při nižší teplotě (čistý etanol vře při 78 stupních), aby nedošlo ke vznícení par. Absolutní nutností je zabezpečit odsávání par digestoří, pro jistotu je vhodné si nasadit na tvář respirátor. Nádoba s lihem se při odpařování nesmí uzavírat, aby se v ní nehromadily páry, což by mohlo vést až k explozi. Při použití denaturovaného líhu či lékařského benzínu (obyčejný benzín je na tento účel absolutně nevhodný, obsahuje totiž toxická a těžko odpařitelná aditiva!) může být za daných podmínek náročné zbavit se dokonale rezidua, proto je vhodné zvážit jiné vyluhovadlo. Kromě již vzpomínaného potravinářského etanolu je vhodný isopropylalkohol, dobrou možností je taky propylenglykol, který je netoxický a výrazně méně hořlavý, jeho cena je však vyšší. V profesionálních laboratořích se jako vyluhovadlo (například při analýze množství THC či jiných kanabinoidů) nejčastěji používá chloroform. Vzhledem k jeho toxicitě pro játra a omamnému účinku pár však není dostupný pro soukromé osoby bez potřebné licence a jeho použití v nedostatečně vybavené laboratoři (kuchyni) by mohlo být mimořádně riskantní. Pokud není v plánu z macerátu odpařit rozpouštědlo, dá se použít jakýkoli jedlý olej, například olivový nebo konopný (ze semen), ale schopnost olejů pronikat do rostlinného materiálu je kvůli jejich hustotě výrazně nižší než u etanolu, proto bude na maceraci v oleji zapotřebí delší doba, případně je vhodné směs mírně zahřívat.
Louhování za zvýšené teploty
Pokud se zvýší teplota, při které extrakce probíhá, zkrátí se tím čas potřebný na přechod látek z rostliny do vyluhovadla. Zřejmě nejznámější a zároveň nejjednodušší příklady konopných extraktů připravených za zvýšené teploty jsou konopná vazelína a konopné mléko (nebo máslo). Rostlinný materiál se předpřipraví stejně jako před macerací (propláchne se, případně dekarboxyluje). U obou těchto produktů je třeba dávat pozor, aby teplota nepřesáhla 60 stupňů, což by mohlo vést k připálení mléka či vazelíny, proto je záhodno použít vodní lázeň. Nejlepších výsledků se dosahuje, když je směs rostliny a vyluhovadla střídavě zahřívána a nechává se vychladnout. Co se týče extrakce horkou vodou (tj. příprava čaje), výsledný produkt je psychoaktivní nanejvýš velmi mírně, jelikož kanabinoidy nejsou rozpustné ve vodě, avšak pokud výluh nepřefiltrujeme, zůstane nám v něm určité množství trichomů. Čaj připravený z čerstvých palic či okvětních lístků pak obsahuje velké množství terpenů, díky čemuž skvěle chutná a působí protizánětlivě.
Moderní způsoby extrakce
V posledních letech si v Severní Americe získaly velkou pozornost dvě metody, pomocí nichž se dá v domácích podmínkách připravit extrakt s vysokým podílem THC (až 90 %). Prvou z nich je BHO (butan hash oil). Na rozdíl od macerace, která využívá jako rozpouštědlo kapalinu, se při této metodě používá zkapalněný plyn butan (je možno použít i propan), běžně dostupný jako náplň do zapalovačů. Ten se nastříká do skleněné trubice (případně kovové či keramické – plast není příliš vhodný, protože by z něj butan mohl vyextrahovat toxické látky, které by v extraktu zůstaly jako reziduum) naplněné rostlinnou sušinou. Z druhého konce vybaveného filtrem vyteče hnědožlutá tekutina (butan extrahuje žluté kanabinoidy, ale ne zelený chlorofyl), ze které se následně odpaří rozpouštědlo. Takto získaný extrakt má barvu a konzistenci medu. Výhodou této metody je hlavně její rychlost a jednoduchost a také vysoká kvalita získaného produktu. Největší nevýhodou butanu je značná hořlavost a toxicita jeho par při vdechnutí. Odpařovat se musí v dobře větrané místnosti (ideálně pod digestoří) na vodní lázeň, jejíž teplota by neměla přesahovat 60 stupňů. Lepší je odpařovat déle a důkladně, protože jakýkoli zbytkový butan v produktu by byl zdraví škodlivý (kromě jiného může způsobit srdeční arytmii). Je zde namístě ještě důraznější varování než v případě práce s etanolem – v blízkosti odpařování nesmí být otevřený oheň. Další nevýhodou je vysoká cena butanu a nízký výtěžek. Speciálním typem tohoto produktu je live resin (anglicky „živá pryskyřice“). Jediným rozdílem oproti BHO je, že místo sušeného materiálu se používají čerstvé, hluboce zmrazené květy. Tato inovace vede k výrazně vyššímu obsahu terpenů, avšak k ještě nižšímu výtěžku.
Při výrobě „rosinu“ se místo rozpouštědla používá jen tlak a teplota.
Další poměrně novou metodou extrakce je takzvaný rosin (v angličtině se tento výraz používá též pro kalafunu, tuhé reziduum vzniklé při extrakci terpentýnu z borovic). Tento postup se liší od všech ostatních zde popsaných, protože se při něm nepoužívá žádné rozpouštědlo, jen tlak a teplota. Na trhu jsou dnes sice k mání specializované lisy, nicméně na přípravu tohoto výtažku úplně stačí (alespoň tedy na výrobu malých množství) obyčejná žehlička na vlasy s nastavitelnou teplotou a papír na pečení. Do kulmy vyhřáté na přibližně 160 stupňů se umístí celá (nerozdrcená) palice přiměřené velkosti (cca 1 cm), zabalená do papíru na pečení. Následně se opatrně stlačí tak, aby se nerozdrtila. Po přibližně 3 sekundách (delší doba by mohla vést k spálení extraktu) se papír se šiškou z kulmy vybere a získaný „rosin“ lze z papíru seškrábat. Proces se dá opakovat s tímtéž květem několikrát. Jakkoli překvapivě to může znít, tento jednoduchý postup vede k mimořádně kvalitnímu produktu, který se barvou, hustotou a účinností podobá BHO, avšak při správném poměru teploty a doby lisování má vyšší obsah terpenů (podobně jako „live resin“). Stejně jako v případě BHO je však výtěžnost této metody poměrně nízká.
SCFE a chromatografie
Pro úplnost si uveďme ještě některé laboratorní metody, které jsou sice efektivní, ale vyžadují mimořádně nákladné vybavení. Extrakce pomocí superkritické kapaliny (supercritical fluid extraction, SCFE) využívá oxid uhličitý zkapalněný pomocí tlaku a obvykle probíhá při teplotě mezi 30 a 40 stupni. Tato metoda má několik značných výhod. Oxid uhličitý není toxický pro lidi ani pro životné prostředí, není hořlavý a nezanechává žádná rezidua, protože se z extraktu dokonale odpaří i při pokojové teplotě. Díky tomu, že během přípravy není produkt příliš zahřívaný, má nejvyšší obsah terpenů (až 10 %, v porovnání s cca 0,5 % u BHO). Prakticky jedinou nevýhodou této metody je vysoká cena extraktoru. Pokud má výrobce zájem jen o některé konkrétní látky, například THC nebo CBD, může navázat na extrakci pomocí vyluhovadla (etanol, chloroform, CO2, butan aj.) některou ze separačních technik. V prudce se rozvíjejícím průmyslu s konopnými extrakty se na přípravu čistých kanabinoidů nejčastěji využívá destilace za sníženého tlaku (blízkého vakuu). Další možností je chromatografie, při které tuhou látkou (nejčastěji oxidem křemičitým, tzv. silica gel) protéká směs organických rozpouštědel, která se sebou postupně unáší složky extraktu. Jako první odcházejí ty látky, které mají nejvyšší rozpustnost v olejích (nepolární), jako poslední vytečou polární látky. Při chromatografii s reverzními fázemi je toto pořadí obrácené. Chromatografických metod je několik a kromě pročišťování látek se používají zejména na obsahové analýzy extraktů.
Na závěr je třeba dodat, že některé techniky extrakce jsou sice bezpečné i v domácích podmínkách (např. výroba „rosinu“), avšak obecně by bylo vhodnější, aby byly pro lidi, ať už pacienty nebo rekreační uživatele, dostupné kvalitní výtažky vyráběné školenými profesionály v dobře vybavených a licencovaných laboratořích. Tak jako se to už dnes děje například v některých amerických státech, které konopí zlegalizovaly.
Autor je farmaceut.