Předpokládám, že do streetovýho prostředí jsi se dostal přes graffiti. Jak vypadaly tvoje začátky?
S graffiti jsem začal asi v šestý třídě na základce. Nejprve šlo o amatérský projekty a adrenalin, který nám sprejování přinášelo. Na ulici jsme se malovat báli, naše spoty proto zahrnovaly například bývalou fabriku, kde se dřív vyráběla sodovka. Bydleli tam feťáci, bezdomovci a my jako dvanáctiletý děti tam u zdi zkoušíme tvarovat písmo.
Na dvanáctiletýho kluka to zní dost dobrodružně…
Jo, jo. Kromě starý sodovkárny jsme lezli do bývalých kasáren. V kasárnách šlo o hubu ještě mnohem víc. Měli tam zkušebnu náckové a samozřejmě v nich přespávali feťáci. Zdrhat jsme občas museli před jedněmi i druhými.
Můžeš mi popsat nějaký konkrétní případ?
Pamatuju si, že malujeme v prvním patře, zatímco v přízemí probíhají psí zápasy. Tenkrát mi hodně lepilo. Pitbulové se rvou a náckové se o nás nějak dozvěděli, načež chtěli zbít mladý vandaly. Šli po nás a my začali zdrhat. Musíš chápat, že šlo o objekt v rozkladu. To s sebou nese další rizika. Při obdobných zdrhačkách kamarád málem spadl do asi patnáct metrů hluboký díry, já jednou visel z rozmlácených schodů. Pode mnou dvacet metrů propast, na zádech batoh s barvama, nakonec mě kámoši vytáhli nahoru. Když si vezmeš, že nám tenkrát táhlo na třináct let, šlo o docela šílený dětství.
V hlavě mi strašil jenom bílej pytlík.
Souhlasím. Tím to ale, předpokládám, nekončilo. Malovali jste pak i venku?
Postupem času, okolo patnácti let, jsme už malovali klasicky na ulici. Vlaky, podchody a průsery. Za dobu, co sprejuju, mě asi třikrát zatkli. Mám například příhodu z jednoho panelu (panel znamená sprejování vlaku – pozn. red.). Nevšimli jsme si, že nás zaregistrovala ochranka, a začali jsme zdrhat pozdě. Chytli mě. PCO mi tenkrát dal takovou pecku, že jsem druhou chytil o vlak. Následovala klasika. Výslech, soud za poškozování cizí věci a tak dále.
Spoustu lidí by obdobná příhoda odradila.
To máš pravdu, asi mi chybí pud sebezáchovy. Skrze dětský sprejování mě napadlo, že by bylo super rozvíjet se dál v kreslení. Na střední jsem se dostal na uměleckou průmyslovku a věnoval se kaligrafii. Tam začaly všechny moje průsery. Jsem levák a jeden učitel mi to dával dost sežrat. Navíc mě za hiphopovou image neměl rád. Celá situace vyústila do rvačky na školním plese. Samozřejmě mě pak ze školy vyhodili. To bylo zhruba v období, kdy jsem poprvý vyzkoušel pervitin.
Nic moc kombinace, vyhazov ze školy a pervitin. Jak se to stalo?
Kalíme na diskotéce a kamarád mi nabídne čáru. V záchvatu blbýho mládí si říkám, proč ne? Po první dávce jsem ještě nevnímal žádný rozdíl. Vzali mě na novou střední školu a já občas zkoušel peří i další věci. V tomhle období jsme malovali hodně, ale hodně rychle to šlo taky do kopru.
Co se dělo?
Kvůli perníku jsem občas něco ukradl. V hlavě mi strašil jenom bílej pytlík. Kradl jsem ve škole i doma. Navíc mi tenkrát, stejně jako každýmu puberťákovi, přišlo, že mě nikdo neodhalí. Ale choval jsem se jako debil a rodiče na všechno přišli.
Jak reagovali?
Nejdřív celkem v klidu, zvládneme to spolu a podobný řeči. Jenže doma se ztrácely věci i prachy, to samý ve škole. Z ní mě znovu vyhodili. Nedlouho potom přišel vyhazov z baráku. Bylo mi sedmnáct. Pár týdnů jsem spal po kámoších, kradl a fetoval. Pak se stala asi největší chyba.Jeden dealer perníku měl byt, spíš squat. Vzal mě k sobě, což přirozeně směřovalo k tomu, že jsem začal fetovat ještě mnohem víc. Doma se mnou nechtěli mluvit, ani se jim nedivím. V bytě se scházeli feťáci, dealeři, šlapky a další vybraná společnost. Lidi si tam šlehali, nebylo nic neobvyklýho najít jehlu za sedačkou. Pamatuju si třeba, jak jdu na záchod, kde si na umyvadle jeden kluk rýsuje čáru a vedle něj Ukrajinec šuká šlapku na pračce. Bylo to fakt šílený.
Pamatuješ si ještě něco z bytu?
Vím, že jsme třeba týden v kuse nespali. Do dneška si vzpomínám, že tehdy na celej byt hrála deska od Wu-Tang Clanu. Celej tejden jedna deska v kuse, dokážeš si to představit?
Upřímně řečeno, ani ne.
Od tý doby ji nemůžu poslouchat. Týpkovi, na kterýho byl byt psanej a zároveň nám dělal dodavatele, občas hráblo a klidně nás ve dvě ráno vyhodil na ulici. Řval, že mě zabije, že zabije sebe… jebalo mu a nám taky. Moje závislost rostla a s ní i ochota riskovat. Přepadávali jsme dealery i feťáky. Brali jim drogy a peníze.
Nebál ses?
Tenkrát ne. Dneska vážím devadesát kilo a snažím se bejt opatrnej. Tehdy jsem mohl mít asi šedesát a připadal jsem si nezničitelnej. Perník je v tomhle fakt kurva. A když ho spojíš s pubertální debilitou, nezná hranic.
Chápu, ale stejně, někdy jsi musel mít strach.
Vzpomínám si, jak jsme dostali tip, že jeden maník vykradl obchod a má někde schovaný peníze. Jeli jsme tam. Přijedeme, díváme se a na místě zrovna stojí s penězi ten týpek, kterej vybral obchod. Pak to bylo rychlý. Vystoupíme z auta, v ruce máme řetězy a takový píčoviny. Chlapík nejdřív zdrhal, ale když jsme se rozběhli za ním, vytáhl bouchačku, opravdovou. Tenkrát mi došlo, že na něj běžím s nějakým řetězem v ruce a on mě může zastřelit. Nakonec nám, naštěstí, utekl.
Nakonec se ti podařilo se z drog dostat.
Všemu předcházela jedna příhoda. Probudím se po mejdanu a kámoš mi nabízí laso (dávku pervitinu – pozn. red.). Vypadalo to jako normální dávka, ale v čáře byla hrudka, což znamená mnohem větší množství perníku. Předávkoval mě, udělal to schválně. Náš hlavní dodavatel tam totiž spal a tenhle feťák ho okradl o zboží. Mě předávkoval, aby na mě krádež mohl hodit.
Nic moc charakter…
A nic moc situace. Spustila se mi krev z nosu, nešla zastavit. Dostal jsem strach, oblíkl se a vypadl ven, jenže předávkování společně se strachem dohromady… byl jsem v prdeli. Bál jsem se, že mě náš dodavatel zabije, všude jsem ho viděl a do toho mi bylo zle.
Co jsi dělal?
Celej den a noc jsem se schovával venku a nakonec zkolaboval před jedním obchodem. Mám odmala srdeční arytmii a tělo můj psychickej i fyzickej stav nezvládlo. Odvezla mě sanitka. Ve špitále mi dali kanylu, já měl ale strach a přiškrtil si ji. Pak vím už jen z vyprávění, že jsem zažil klinickou smrt.
Byl jsi mrtvej?
Jo, chvilku jo. Asi o den později přišel do nemocnice… náš dodavatel. Já podepsal revers a šel bydlet zpátky k němu. Všechno se vyjasnilo a bydlel jsem u něj ještě půl roku. Nakonec už to nešlo vydržet. Jednou jsem prostě přijel za našima a poprosil je, že bych chtěl zpátky. Nakonec svolili. Já nastoupil na učňák a dal se dohromady. Od tý doby nefetuju.
Co tě abstinenci motivovalo?
Byla v tom holka a nějaký vnitřní osvícení asi, nevím. Prostě mi něco řeklo, že je čas dát se do kupy. Vyučil jsem se jako malíř, dodělal si maturitu. Graffiti maluju pořád a před pár lety mi k tomu ještě přibylo malování obrazů. Prodávám je na živnost. Mám byt, holku a jsem spokojenej. Z drog mi zůstala už jenom tráva a špatný vzpomínky.
Jak dlouho a jak moc hulíš?
Trávu kouřím asi deset let, začal jsem někdy v šestnácti. Dřív mi nedělalo problém vykouřit třeba pět jointů denně, poslední dva roky už to ale stahuju. Ganja mi někdy pomáhá s inspirací, zároveň už se na ní nedovedu soustředit. Takže trávu kouřím zhruba dvakrát do týdne. Jako teenageři jsme občas i pěstovali, ale teď už vůbec. Není na to čas.
