Někteří jdou ale ještě dál a technologiemi hackují svou biologickou schránku, mění se dobrovolně v kyborgy a pokoušejí se překročit práh našeho současného lidství – vnímatelná realita pro ně už dávno není jediná. Snění o její mnohačetnosti, které zpopularizovala psychedelická vlna šedesátých let, se nyní vyplňuje a realizuje do velké míry právě v kyberprostoru a v myšlenkách transhumanismu – a psychedelika i další chemické látky u toho různými způsoby asistují.
„Sdílená halucinace… Grafická reprezentace dat abstrahovaných z bank všech počítačů lidského systému. Nedomyslitelná komplexnost. Linie světla seřazené v neprostoru mysli, shluky a souhvězdí dat…“ Takto popsal kyberprostor William Gibson v románu Neuromancer z roku 1984 a díky němu jej také celosvětově proslavil. První díl kyberpunkové knižní trilogie Sprawl byl přitom pro vývoj celé kyberkultury zcela zásadní – nejenže na něj navázaly další kultovní sci-fi jako třeba antiutopický filmový Matrix (matrix existuje jako virtuální realita uvnitř kyberprostoru už v Neuromancerovi), do velké míry navíc inspiroval a ovlivnil i představivost skutečných programátorů. O kyberpunkové fikci se proto někdy hovoří jako o sebenaplňujícím se proroctví: lidé si zvykli představovat kyberprostor právě skrze optiku kyberpunku a těmto představám ho pak mnohdy připodobňují i ve skutečnosti.
Kyberdelická renesance
Představu o vzniku sféry globálně propojeného a sjednoceného lidského vědomí, tzv. noosféry, přinesl už na začátku 20. století francouzský geolog a jezuita Pierre Teilhard de Chardin, který ji považoval za další stupeň celkové vesmírné evoluce. Ačkoli jeho myšlenky byly jakousi fúzí evolucionismu s křesťanstvím a s virtuálními světy ještě neměly nic společného, koncept noosféry – nebo později spíš technoosféry – přejali právě někteří nadšenci kyberkultury, kteří věří, že Teilhard vlastně předpověděl existenci kyberprostoru.
Svět „Kyberie“ přitom začal doopravdy vznikat (jako spousta jiných revolucí) až v šedesátých letech – tehdejší kontrakulturní vlna hippies spojená s užíváním LSD zasáhla i Sillicon Valley, pověstné „údolí nerdů“. Ačkoli se na první pohled může zdát tato kombinace nepravděpodobná (už proto, že tehdejší hippies se od technologií spíše odmítavě odvraceli, než že by se snažili podnítit jejich příchod), někteří špičkoví matematici a programátoři viděli situaci jinak. Kyberprostor a psychedelika totiž sdílí jeden výrazný společný rys: jednoduše umožňují kontakt s jinou realitou a otevírají tak Huxleyho pověstné „brány vnímání“. Matematik Ralph Abraham, který se netají svým obdivem k silnému psychedeliku DMT, se proto nebojí o období šedesátých let mluvit jako o „krátkém a extrémně kreativním polibku mezi komunitou hippies a špičkovými matematiky.“ Rozhodně však nebyl jen neaktivním pozorovatelem: „Vím to, protože jsem matematikům dodával psychedelika.“
„Kosmické vědomí je úplně normální věc a jednou na to přijde každý.“
Dan Kottke
Látky jako LSD se přitom dostaly třeba až do společnosti Apple. Jeden z jejích prvních inženýrů Dan Kottke si během studia na vysoké škole v intoxikaci uvědomil, že „kosmické vědomí je úplně normální věc a jednou na to přijde každý.“ Kottkeho myšlenkám začal naslouchat dokonce i jeden ze zakladatelů Applu Steve Jobs: tvrdil pak, že Kyberie je „logickým důsledkem spojení psychedelik a racionality“ a dokonce spekuloval, že logo s nakousnutým jablkem vlastně symbolizuje „zakázanou znalost, která sestoupila do rukou zákazníka skrze dílny kyselinových hlav z Reid College“. Ať už se jedná o pouhou romantickou Jobsovu interpretaci nebo skutečný obraz tehdejších psychedelicko-technologických zásnub, jedno je jisté: v Sillicon Valley jsou psychedelika populární dodnes, ačkoli už se užívají jenom v mikrodávkách.
Zase ten Leary
Pokud jste si mysleli, že Timothy Leary je pouze excentrikem šedesátkové psychedelie a po jejím konci se s celou scénou stáhl do undergroundu, není tomu tak. Nejenže halucinogeny dál aktivně propagoval, stal se navíc i obhájcem a propagátorem kyberkultury osmdesátých a devadesátých let. Prohlásil, že „PC je LSD devadesátých let“ a svůj původní slogan „Turn on, tune in and drop out“ (zapnout, naladit a vypadnout) vztahující se k LSD dokonce pozměnil na „Turn on, boot up and jack in“ (zapnout, nabootovat a připojit se). Aktivně podporoval rozvoj virtuální reality i její vizionáře, přednášel o propojení psychedelické kultury s kybernetikou, předváděl užití „power gloves“ (rukavice, kterými se ovládaly videohry na nintendu) nebo pomáhal Billy Idolovi s produkcí jeho CD Cyberpunk. Jak sám prohlásil: „Dává mi totiž perfektní smysl, že když aktivujete svůj mozek pomocí psychedelik, jediný způsob, jak to můžete vyjádřit, je elektronicky.“
Když se potom Leary dozvěděl, že má neléčitelnou rakovinu, v intencích kyberdelie promýšlel i průběh vlastní smrti. Původně chtěl spáchat řízenou sebevraždu tak, aby ho diváci mohli přes internet sledovat online, nakonec však odešel ve spánku obklopen svými blízkými, pouze s posledními slovy: „Proč ne?“ O průběhu Learyho postupného umírání (kterému říkal „designované“) jeho blízcí pravidelně přinášeli zprávy na speciálních webových stránkách, kde měl nakonec proběhnout i zmíněný online přenos; poslední chvilky si prý okořenil i dávkami halucinogenů či rajského plynu. A pokud máte silnější žaludek, najděte si film Smrt Timothy Learyho – rekonstruuje průběh jeho smrti a umírání včetně scény, která se nakonec reálně neodehrála, protože si ji Leary rozmyslel: totiž posmrtné odříznutí a kryonické zamražení jeho hlavy. Místo toho byla část jeho popela vynesena spolu s ostatky dalších 23 lidí (byl mezi nimi třeba i tvůrce Star Treku Gene Roddenberry) raketou Pegasusv roce 1997 na oběžnou dráhu Země.
Douglas Rushkoff, autor knihy Cyberia: Life in the Trenches of Cyberspace (1994, česky Kyberie: Život v kyberprostoru, 2000) mapující kyberkulturu a všechno, co k ní náleží, shrnul poselství Learyho života takto: „Celá Timova cesta – od psychedelik přes počítače až k designovanému umírání – měla sdělit skutečnost, že lidé jsou schopní své mozky, srdce i ducha vzít do vlastních rukou.“ Ačkoli vesmírná schránka s ostatky po šesti letech kroužení na orbitě shořela v atmosféře, Timothy Leary žije dál uvnitř kyberprostoru. Jeho odkaz je přitom samozřejmě obklopen i dalšími propagátory psychedelické kyberkultury, jako byl třeba psychonaut Terence McKenna.
Hackeři těla
Kyberpunková budoucnost ale není jenom o jiných světech mysli, ve své transhumanistické formě se snaží vylepšovat a překračovat i možnosti a omezení těla. Case, hrdina z románu Neuromancer, se do matrixu připojoval fyzicky a podobně jako on se dnes lidé snaží připojit se k síti třeba skrze implantované čipy. Další lidé mají v tělech magnety, takže mohou zvedat drobné předměty a cítit mikrovlnné záření, jiní novodobí kyborgové mají zase kameru místo oka (jako Rob Spence, který tak je vlastně prvním „eyeborgem“). Možná si vybavíte taky barvoslepého chlapíka, co má v hlavě zabudovanou anténku – jmenuje se Neil Harbisson a slyší díky ní a čipu implantovanému přímo do mozku barvy v podobě tónů.
Ačkoli body hacking (tedy ovlivňování tělesné schránky technologiemi zvnějšku i zevnitř, různými operacemi nebo třeba látkami, jako jsou farmaceutika a drogy) může na první pohled působit spíše jako hra, ti, kteří transhumanismu věří, do něj vkládají velké a upřímné naděje. Nejenže by podle nich měly technologie nahradit například končetiny nebo orgány lidem, kteří o ně přišli, ale hlavně by měly pomoci vylepšovat i zdravé jedince tak, aby překročili hranici dosavadního lidství, vymanili se z každodenní rutiny a utrpení a stali se skutečnými transčlověky (což se nevztahuje ke změně pohlaví, ačkoli ani ta se samozřejmě nevylučuje).
Myšlenky filosofie transhumanismu, ve zkratce prostě h+, jsou přitom ještě starší než představa kyberprostoru. Začaly se objevovat už na počátku 20. století a v šedesátých letech už výrazně rezonovaly na Západě i na Východě – třeba mezi metabolisty, japonskými architekty, kteří se do městské výstavby snažili vnášet organicky proměnlivou a futuristickou architekturu nabitou moderními technologiemi a věřili v možnost globálně propojeného vědomí. Na Západě v té době formovali myšlenky transhumanity hlavně futurista FM 2030 (ano, toto jméno měl skutečně ve své občance) nebo Robert Ettinger – „otec kryoniky“, tedy posmrtného zmrazování těl.
Nostalgie po budoucnosti
Timothy Leary si samozřejmě nechtěl nechat zmrazit hlavu jenom náhodou. Slib posmrtného vzkříšení těla není nic nového – například křesťanství s ním pracuje už dva tisíce let a přejala ho i současná popkultura (vzpomeňte na Johna Snowa nebo různé zombie filmy). Ještě nikdo ji však neuchopil tak racionálně a pragmaticky jako právě transhumanisté. Firmy jako americký Alcor (kde zamrazili třeba i futuristu FM 2030) nebo ruský KrioRus dnes nabízejí za nemalý poplatek posmrtné zamrazení mozku i celého těla pomocí vitrifikace, při níž nedojde k poškození buněk rozpínajícími se krystalky ledu a vaše schránka proto může čekat na budoucí znovuoživení klidně celá staletí. K tomu mají dopomoci také molekulární nanotechnologie (MNT), které by měly být schopné prací na úrovni atomů vytvářet změny v okem pozorovatelném světě. O přežití mysli a jejím napojení se na kyberprostor by se zase měl postarat takzvaný mind uploading. Jedná se o (zatím teoretickou) představu, že pokud bude vytvořen pro naši mysl jiný „substrát“ než dosavadní neurony – tedy jakýsi syntetický mozek, bude moci existovat zcela nezávisle na biologickém těle a obývat kyberprostor a všechny reality, které bude technologie do budoucna moci nabídnout.
„Lidé jsou schopní své mozky, srdce i ducha vzít do vlastních rukou.“
Douglas Rushkoff
Jedním z nejdůležitějších cílů nadšenců h+ je však vytvoření umělé superinteligence (General Artificial Intelligence – AGI). Ta by měla být mimo jiné nadaná empatií podobnou té lidské, abychom nedopadli jako ve filmu Já, robot, kde chtěla AI pro větší bezpečí lidstva lidstvo pro jistotu vyhladit. A co s tím vším tedy mají společného drogy?
Překrásný nový svět
Myšlenku společnosti, která je cíleně opájena a manipulována drogami, jež produkují pocit spokojenosti a štěstí, popsal už Aldous Huxley v antiutopickém románu Konec civilizace; transhumanisté ale na rozdíl od něj vidí v užívání drog naději do budoucnosti a způsob k překročení biologicky daných limitů. Nejen výše zmíněná psychedelika tak mohou být prostředkem k rozšíření a vylepšení našeho vědomí. Takzvané „chytré drogy“ neboli nootropika, což jsou jednoduše látky, které zlepšují kognitivní funkce (vnímání a myšlení), jsou dnes v centru zájmu mnohých nadšenců filosofie h+. Experimentují například s léky pro léčbu narkolepsie – s modafinilem, který by měl zdravým jedincům zlepšovat pozornost a usnadňovat učení, nebo s methylfenidátem (známým pod značkou Ritalin), což je stimulant používaný rovněž k léčbě ADHD. Jeho účinky se podobají slabším amfetaminům (na ulici známým jako speed), a pomůže vám k lepší a delší koncentraci.
Naděje vzbuzuje taky nedávno objevený inhibitor imunitní molekuly PKR – pokud ji „zablokujeme“, náš mozek dokáže pojmout a zapamatovat si mnohem více informací. Látka by v budoucnu měla pomáhat při Alzheimerově chorobě, jejímž projevem je i postupná a nenávratná ztráta paměti. Možný účinek léku na zdravé jedince a jejich paměť by tedy mohl být skutečně zajímavý. V hledáčku jsou ale i látky, které by podobně jako v Huxleyho románu měly posilovat pocit spokojenosti a štěstí, případně dokonce zajišťovat morální chování – jako jsou různá antidepresiva nebo hormony, například „hormon lásky“ oxytocin.
„Zapnout, nabootovat a připojit se!“ Timothy Leary
Někteří jdou dokonce tak daleko, že uvažují o využití molekulárních nanotechnologií pro doručování chemikálií přímo do příslušných center v mozku, nebo jak pomocí úpravy genů zařídit, aby naše tělo samo produkovalo požadované látky – mimo jiné třeba extázi. Takové technologie samozřejmě mohou být lehce zneužitelné k manipulaci, a proto se jich možná ani nikdy nedočkáme.
Existuje ale jedno specifické odvětví, které má na vývoji kyborgů a rozvoji myšlenek transhumanismu pragmatický zájem, a proto je také štědře financuje – je to (možná ne příliš překvapivě) armáda. Například americká Agentura ministerstva obrany pro pokročilé výzkumné projekty (DARPA) má rozjeté projekty jako ElectRx, v jehož rámci vyvíjí technologie pro samoléčbu těla, či RE-NET určený k získávání informací z nervového systému tak, aby bylo možné ovládat stroje – tedy především protézy – pouze myšlenkami, nebo třeba projekt vývoje implantovatelného neurálního rozhraní, pomocí nějž by lidský mozek mohl přímo komunikovat se světem digitálních technologií. Všechny tyto projekty spadají pod program Brain Initiative, který funguje od roku 2013 a můžete si jej najít přímo na oficiálních stránkách agentury DARPA.
Humanity+
Svět transhumanismu a kyberkultury je samozřejmě ještě mnohem barvitější a všechny jeho myšlenky a aktivity do jednoho článku vměstnat nelze. Ačkoli vám může všechno zde popsané znít jako nereálné nebo možná i děsivé sci-fi, transhumanistické organizace jako například Humanity+ skutečně celosvětově fungují a kyberkulturními magazíny Mondo 2000, Wired nebo Gizmodo můžete bezpečně listovat online z pohodlí domova.
A pokud vás problematika transgrese lidského druhu a využívání drog jako podpůrných technologií zaujala, určitě si najděte už zmíněnou knihu Kyberie od Douglase Rushkoffa nebo True Mutations: Interviews on the Edge of Science, Technology, and Consciousness (Skutečné mutace: Rozhovory na pomezí vědy, technologie a vědomí) od R. U. Siriuse. Jak řekl Sirius v rozhovoru pro MAPS (Multidisciplinární asociaci pro psychedelická studia): „Až se ani tak nezajímám o to, zda je společensky zodpovědné tohle všechno tlačit dopředu, jako jsem nadšený pocitem, že se jedná o neodolatelnou manifestaci impulzu lidství… Těší mě představa, že lidé mohou dosáhnout cíle a zvítězit, ačkoli si nejsem jistý, co přesně tak mohou získat. Nemyslím si, že by dlouhý život sám o sobě byl velkou hodnotou. Spíš mě zajímá, jak se tohle všechno může otevřít v něco mimořádného a hluboce psychedelického.“ Třeba nás tedy budoucnost ještě překvapí.
