+3
Milan Šteindler užívá konopnou mast na kolena a je jedním ze signatářů petice za léčebné konopí. Zajímalo nás, zda věří, že mu připravovaná legalizace léčebného konopí zajistí dostatek masti, kdykoliv bude potřebovat. A vůbec nás nepřekvapilo, když připustil, že nikoliv.
Navštívily jsme Milana v jeho prosté, zářivkou osvětlené kanceláři, kam jakoby vůbec nepatřil. On sám však byl přesně takový, jakého jsme si ho předem s fotografkou představovaly – milý, přátelský, trošku nemotorný a zábavný. Posteskl si, že ten den příliš nehýří vtipem, ale jakmile jsme narazili na jeho oblíbená témata – koncentrační tábory a smrt – viditelně ožil a rozhovor dostal divočejší spád. Bylo víc než jasné, že Milan Šteindler je přesně ten typ člověka, se kterým máte chuť jít se opít a zažít, co to znamená bavorský humor v praxi. Co se týká jeho případné kandidatury na prezidentský post, domníváme se, že hradní kancelář se k němu hodí daleko víc a na rozdíl od ostatních kandidátů by byl skutečně důstojným reprezentantem naší země. Má proto naši plnou podporu.
Máme rok 2012, spousta lidí to vnímá jako přelomové období. Někdo čeká konec světa, další začátek něčeho nového, jiný si myslí, že se vůbec nic nestane. Co si od toho slibujete vy?
Pokud bude konec světa, tak se dočkám toho, čeho se nedočkal můj otec. Ten vždycky říkal, že jediné, co ho mrzí, je, že se nedozví, jak to tady všechno dopadne. Takže pokud k tomu dojde, tak k tomu dospěji alespoň já.
Takže očekáváte spíš konec než začátek?
Já v podstatě nic nečekám, přijímám věci tak, jak jsou. Ale podle toho, co říkají v médiích, tak čekám, že se stane něco hrozného. To je taková milá premisa. Kdyby totiž říkali, že všechno dobře dopadne a nic strašného se nikde nestalo, tak by to vlastně nikoho nezajímalo. To, že se říká, že bude konec světa, se používá ze stejných důvodů, proč se říká, že je krize. Prostě se něco děje, je napětí. A další věc je, že když mají lidi strach, tak jsou snadněji manipulovatelní a tím i poslušnější.
Chcete říct, že to je mediální bublina, kterou někdo záměrně vyvolává, aby byli lidé snáze manipulovatelní?
Když se budeme bavit o tragických zprávách a napětí, které v médiích je, tak to samozřejmě prospívá tomu, kdo chce s lidmi manipulovat. Neříkám, že není krize, i když… když jedu kolem nákupního centra, tak to tak nevypadá. Protože lidi mají strach. Mají strach, jestli nepřijdou o úspory, nebo jestli se někde nestane nějaké neštěstí, nebo jestli nepřijdou o práci, a tak. A tím pádem jsou víc ovlivnitelní. Já nejsem politolog nebo ekonom, abych ten mechanismus dokázal přesně popsat. Ale pro vládnoucí elity je vždycky příjemné, když se většina národa zadluží a má hypotéky, protože nemůže nikam utéct, musí splácet a drží hubu.
Jsem skeptický optimista
Takže například pro americkou vládu je výhodné, že tam mají krizi?
Nevím přesně, jestli pro vládu. Ale pro FED (Federální rezervní systém, pozn. red.), který je v soukromých rukách – ano. Z každé natištěné bankovky, kterou FED vytiskne, mu vláda platí procenta, ačkoliv podle zákona má peníze tisknout Ministerstvo financí. Vždycky jsem si představoval kapitalismus tak, že když se někomu nedaří podnikat, tak zkrachuje. Překvapuje mě, že je to jinak. Někdo podniká, vykrade banku a stát mu to pak zaplatí. Auditem se prokázalo, že FED tajně „daroval“ bankám a korporacím miliardy dolarů bez vědomí Kongresu. Americký prognostik Celente říká, že Mezinárodní měnový fond nebo Evropská měnová unie zachraňují banky, které špatně investovaly. Politici pak zachraňují především své kamarády, kteří když přijdou o peníze, vyberou je od daňových poplatníků a kamarády zahojí. Říká se tomu úsporná opatření. Ale pojďme dál, už jsme skoro u konce světa.
Někteří lidé dokonce věří, že je to začátek.
Čeho?
Starý svět skončí a začne nový, lepší, všichni se budou mít rádi a budou na sebe hodní a nebudou války a nebudou peníze…
Se mnou se o takových věcech špatně mluví, já jsem synem velmi silného pesimisty, který zažil věci, že by ani optimistou být nemohl. Mírně to ulehčuje jen to, že jsem také synem optimistky, takže jsem skeptický optimista. Ale skeptický optimista jen stěží řekne, že se lidé budou mít rádi a nebudou války a že budou všichni šťastní. Tomu by nevěřil ani optimistický optimista. Leda, že bych slečně, jako jste vy, řekl, že si uděláme společně mejdan a tam nastane začátek něčeho hezkého. Pojďme se na všechno vykašlat, a dneska večer přijdeme na to, co nového by mohlo začít… nebo počít…
A nejste vy komik? Ale když už jsme u těch konců, proč vlastně skončila Česká soda?
Na otázku „proč?“ vždycky existuje odpověď – „proč ne?“ Dělali jsme to řadu let a pořád se děly nějaké peripetie. Psali o nás, že tomu se může smát jen zdegenerovaný živel s násilnickou myslí a my jsme se začali obviňovat, koho z nás tím myslí. Pak mi napsala jedna paní, že „Česká soda není přijatelná ani pro ústavy s vysoce mentálně postiženými“, a to nás mrzelo, protože na ty jsme hlavně spoléhali. Taky jsme se už asi nechtěli pořád přezouvat na Kavčích horách do pantoflí, jako do práce. Jak říká Petr Čtvrtek, naštěstí za to nebyly takový prachy, tak se to snadno opouštělo.
Mám pocit, že některé vaše skeče byly tak ostré, že by v současné době neměly šanci se do programu dostat. Mohla by dneska česká televize něco takového vysílat?
Mohla, ale nebude. Jednou nás požádali, abychom pronesli na druhém programu novoroční projev. Jako Alles Gute. Tak jsme připravili scénář. Pak řekli z prvního programu, že by to chtěli na první program. A pak už se nikdy neozvali.
Co se jim na tom nelíbilo?
To byste se museli zeptat asi jich. Možná se jim nezdálo, že na Nový rok budeme mluvit o novém plánu na romské ubytování, které jsme shrnuli v našem prohlášení, zvaném Mein Kamp. V překladu to znamená „můj kemping“. Asi se jim to nehodilo do vysílacího schématu.
A třeba Nova nebo Prima?
Ti se také ozvali. Jednou si se mnou dal jeden dramaturg kávu a zeptal se, jaká témata by byla vhodná pro nový novácký pořad. Nabídli jsme mu tehdy s kolegou Andrejcem několik nápadů. Především pořad Volejte ředitelce, ale Nova tehdy neměla ředitelku a nechtěli vyměňovat ředitele jenom kvůli tomu pořadu. Také gastronomický pořad Mouchy snězte si mě o netradiční kuchyni, se nějak neujal. No a na Primě už jsme rozjížděli pořad Prima jizva, ve kterém by si celebrity ukazovaly zjizvená těla. Ale na poslední chvíli se nesehnaly celebrity s hezkými těly, a když už měly hezká těla, tak zase neměly hezké jizvy. Přihlásilo se pár lidí, kteří tvrdili, že mají jizvy na duši, ale to se zase nedalo ukázat v detailu, takže to také spadlo. Ale já mám aspoň pocit, že mi v životě něco málem vyšlo…
Koukáte na televizi?
Já jsem v podstatě trochu televizní fanatik, takže ano. Mám vybrané seriály, třeba Jmenuji se Earl nebo Teorie velkého třesku. A pak filmy. Mám opravdu rád Stevena Seagala. Ten totiž dokazuje, že se dá hrát i bez mimiky v obličeji. A také mám moc rád Chucka Norrise. Málokdo ví, že Chuck Norris hrál s Brucem Lee v absolutně kultovním filmu Drak přichází. Tyhle chlapi pocházejí z líhně hongkongských akčních filmů. Kdyby Chuck Norris velel v Iráku, mohlo být všechno jinak.
Baví vás asijské akční filmy?
Já jsem dokonce dělal o asijské tvorbě přednášky. Zajímalo mě, jak v jediné scéně dokážou vyběhnout po lešení, tam někoho srazit, zase seběhnout dolů, bambusovou holí zlikvidovat šestnáct chlápků a proskočit autobus skrz naskrz. Pátral jsem po tom, jak je to udělané, hledal jsem zrcadla a triky. A oni to umí! Všechno. V Číně na to mají dvě školy. Šaolinský chrám a Pekingskou operu. Je to starobylý druh umění. Směs zpěvu, tance, baletu, akrobacie a bojového umění. Studenti tam přijdou v pěti letech. Hned dostanou bambusovou holí, aby si pamatovali, že hovno umějí a nedostanou najíst. Nejprve musí něco dokázat a pak teprve jim dají večeři a nedostanou přes zadek. Takhle je trénují dvacet let a když z té školy vylezou, tak je z nich třeba Jackie Chan. To je absolvent pekingské opery. Tak tohle mě zajímá. Nedávno jsem se například díval na Gang létajících seker. Tam to umí i poslední komparzista. Kde já sem mohl dneska být, kdyby mě naši dali do Pekingské opery.
Nacházíte tam i inspiraci, co se týče humoru?
Ano. Totiž ne. Jak slyším slovo humor, tak sahám po pistoli, jak říkal Goebbels o kultuře. Takové ty dotazy: Copak to je za humor? Jakým humorem vládnete? A jaký humor máte nejraději? Na to se velmi těžko hledá odpověď. Prostě se směji tomu, co mě rozesměje. Naposledy jsem se zasmál při seriálu Jmenuji se Earl. Earlův dementní bratr se jednou opije. A má želvu, který říkají Pan Želvák. Opilý upadne na zem a želva se pomalu plazí pryč. A on říká: „Pane Želváku, běžte pro pomoc!“ A želva dál pomalu leze a on ještě zavolá: „Ale rychle!“
Jste spokojený se současnou českou filmovou tvorbou?
Víte, v 60. letech filmaři, a to nejen u nás, společně diskutovali, společně si radili a měli takové společné povědomí. Dnes máme období individualismu, takže se spolu skoro nebavíme. Proto řeknu jen, že nejsem nespokojený s českou tvorbou, já jsem nespokojený jen se svojí tvorbou. Strašně pomalu hledám na film náměty. Kdybyste se mě zeptali, jaký film bych chtěl natočit, tak řeknu, takový, který by vedl nějaký, pokud možno kladný žebříček. Všimněte si, že film je jediné umění, kde se dělají žebříčky. Komedie století, nebo nejžádanější herec století. Dělá tohle někdo v opeře? Nejlepší opera století? Nejvíc sexy barytonista… Plyšový lev pro Salieriho! … Picasův nejdražší obraz ano, ale žebříček s nejtrapnějšími či nejveselejšími obrazy jsem ještě neviděl.
Tak nejblbějším dílem asi bylo to, jak nechal umělec Guillermo Vargas v galerii chcípnout psa hlady.
Jak to, že jsem se to nedověděl? Když už za to položil ten pes život. To zase média zaspala, že se to nedoneslo až ke mě. Souhlasil bych s tím, že je to nejblbější artový počin, pokud ho netrumfneme stejným počinem s živým člověkem. Znám jednoho Vietnamce od nás z krámu, ten je pro každou srandu, zeptám se ho, jestli by se nenechal zavřít a neumřel jako umělecký objekt. Ostatně za války ten s tím knírem nechal zavřít miliony lidí a nechal je chcípat. Můj táta ten artový pokus přežil.
Nechcete se o tom rozpovídat?
A co by vás zajímalo? Nějaká veselá příhoda z koncentračního tábora?
Třeba jakým způsobem tomu utekl?
Patřil mezi spiklence, kteří připravovali v táboře povstání. Němci byli velmi pečliví a všechno zapisovali na kartičky. Jeho kartičku jeden ze spiklenců vyřadil. To mu zachránilo život. Byl v Osvětimi a v Mauthausenu a ještě někde, já tu turistickou mapu úplně v hlavě nemám. Říká se, že by to mělo být poučení pro další generace. A je. Garantuji, že se to bude opakovat, protože člověk své vlastnosti, a tedy sám sebe, nepřeskočí. Proto my z rodin, které měly co dělat s koncentrákem, nikdy nevycházíme ven bez svačiny. Kdyby došlo k deportaci.
Pro některé lidi je to dokonce vzrušující představa.
Dekadence a zvrhlost přitahuje. Já jsem velký příznivec skupiny B.K.S., Bude konec světa. To jsou výtvarníci Franta Skála, Jarda Róna a Aleš Najbrt. Můj dědeček byl zase ve spolku přátel žehu. Tenkrát v jeho mládí to nebyl příliš populární způsob odchodu ze světa, on byl průkopníkem. Mému otci se to později málem splnilo už v mládí.
Vy sám byste dal přednost pohřbu žehem, nebo do země?
Tak asi zůstaneme u rodinné tradice. A pak nějaké to rozptýlení. Ale on to možná vyřeší sám konec světa. Člen B.K.S., Franta Skála, říká, že nenastane, že už probíhá.
Našemu prezidentovi bude příští rok končit volební období. Koho byste si tam představoval místo něj?
No já jsem uvažoval sám o sobě. Moje otřepané heslo je „zvolte mě a já vám slibuji, že to nevezmu“. Myslím, že by to přitáhlo především mladé a nedůvěřivé voliče.
Cítíte nějakou konkurenci?
No, zatím se tu žádný Kennedy neobjevil. Snad… pan Kníže bude vážný soupeř. Budou se tam ovšem kecat blbosti, tak aby nezaspal. Ale tabulka soupeřů ještě není uzavřena.
V Severní Koreji už nového vůdce mají. Co si myslíte o Kim Čong Unovi?
Bezesporu statečný mladík. Vydržel ve vánici na pohřbu otce bez čepice a bez rukavic. Byl by s ním hezký televizní medailonek. Třináctá komnata Kim-Čong-Una. Zachytit prostě záběry z jeho všedního dne, jak řídí tank nebo zaujatě pozoruje různé věci. Poslechnout si, jestli mu je 26, nebo 28, jak to, že spí jen tři hodiny denně, co čte, co dělá, a tak…
Váš syn studuje v sousední Číně. Jaký máte názor na tuhle část světa?
Čínští komunisté udělali oblouk zpět k ranému kapitalismu a dokázali, že zaměstnanci čínské továrny firmy Apple pracují 24 hodin denně. To my, nechápaví Evropané, kritizujeme, protože sami se kácíme už při osmihodinové pracovní době. Číňané ale mají čínskou medicínu. A aby to moje vyprávění mělo dramatický oblouk, tak já mám také čínského doktora. Zatímco západní medicína řeší často jen důsledky, čínská se snaží řešit příčiny. Jsou to jen bylinky, můžete si přitom dát večeři a dokonce vás ani nebijou bambusovou holí. A Číňané vědí, proč potřebujou dobrou medicínu. Syn mě informuje o všudypřítomném smogu a o počasí. Je většinou zataženo, a když člověk přijde domů, smrká saze. To jsou důsledky zvýšené produktivity práce. Mám rád také čínské jídlo, ale Oliver, tedy syn, zapochyboval, zda ta Čína u nás, je opravdu Čína.
Dokázal byste uvařit čínské jídlo?
Dokázal, já umím vařit znamenitě. Všechno, od Číny po divočínu. Neumím buchty.
Zvolte mě a já vám slibuji, že to nevezmu.
Kdyby k vám přišla nějaká návštěva, co byste uvařil?
Zajíce na divoko. Povaří se voda s octem, cukrem, solí a s kořenovou zeleninou. Zalije se to olivovým olejem a zajíc se v tom na dva dny naloží. A zatíží se cihlou. A pak se to upeče. Tak jsme přes ekonomiku a mé politologické pohledy na svět došli k zajíci na divoko a tím se rozšíří spektrum vašich čtenářů.
Podepsal jste petici pro léčebné konopí, co si od toho slibujete?
Já si od toho slibuji, že lidé si budou moct konopnou mastí zcela svobodně mazat kolena tak, jako si Švejk mazal kolena Opodeldokem. Kromě jiného vím, že je to také lék na depresi, protože když vás bolej kolena, tak z toho brzy máte depresi. Sám jsem se mazal takovou podomácku vyrobenou mastí a neuškodilo mi to. Znám lidi, kterým zase inhalace pomáhá k uklidnění. Přísnější dohled tajných agentů bych dal na pečení koláčků, sekané a bábovek. Dokáže zkazit večer, když vám někdo nabídne a neřekne, co v tom je. Jako v té písni „život je jak bábovka, co chutná ti a voní přesně podle toho, co nasypeš si do ní“.
Já se obávám, že s tou legalizací konopí pro léčebné účely to takhle, jak říkáte, nebude…
Tvorba zákona o legalizaci projde jistě mnoha opravami. To odpovídá derivaci Hertzova zákona, který říká, že jakákoli oprava vede přístroj pouze k tomu, aby vyprodukoval ještě horší a rafinovanější poruchu. Dá se tedy čekat, že to celé bude napůl. Jak říkal kdysi jeden můj šéf, který si nedělal problém s německou gramatikou: „Wolf satt, Ziege bleibt,“ což mělo být „vlk se nažral a koza zůstala celá“. On ale řekl „vlk sytý, koza zůstává“. Takže tohle je něco podobného, „Wolf satt, Ziege bleibt“.
Vy sám někdy užíváte konopí?
Já? Ano, užívám ho k oblékání!
Jiným způsobem jste ho nikdy neužíval?
Jsem na to opatrný. Zvláště od cizího. Kdysi jsme šli s kamarádem Martinem Němcem do baru. Oba jsme tam nestydatě civěli na jednu krasavici. Ona najednou přišla k nám a ledabyle se zeptala, zda bychom si nedali špeka. Ač většinou takové nabídky nepřijímám, pod vidinou rychlého seznámení jsme oba vyskočili a běželi jsme s ní ven. Dal jsem si tři prásky a pamatuji si jen, že se probírám zase na lavici v tom baru, krasavice fuč, a já se ptám kamaráda ležícího vedle mě: „Cejtíš taky to co já?“ A on jen: „Já vůbec nic necejtim“. Po slabých čtyřech hodinkách jsem konečně byl schopen znovu promluvit, abych sdělil obsluze, že mi má zavolat taxíka. Měl jsem se napřed té amazonky zeptat, jestli do toho nenadrobila jaderný odpad… Jak varoval ten krejčí, co měl centimetr kolem krku a říkal: „všeho s mírou“.
Řekl, že máme bavorskej humor, urazil se a prásknul dveřma.
Jaký máte vztah k alkoholu?
Když to mám srovnat s konopím, tak z předchozí příhody jistě chápete, že alkohol je pro mě více komunikativní. Jak pravil klasik divadla Sklep: „Já jsem toho vypil tolik, že to by nikdo nepřeplaval“. Zde také platí všeho s mírou. Řada mých kamarádů šla na léčení. A řada se jich vyléčila, aby mohla jít znovu na léčení, a já jsem se svého času léčil sám. Čtyři roky jsem nepil. Jen jsem si dal vždycky na silvestra panáka, abych jako dokázal, že nejsem alkoholik, že to dělám jen pro radost, a pak jsem celý rok zase nepil. Byl jsem z toho nervózní jako prase, klepal jsem se, ale na druhou stranu jsem díky tomu získal k alkoholu jiný vztah. Teď už dám spíše na kvalitu, než na kvantitu.
Někde jsem četla, že při natáčení filmu Kopytem sem, kopytem tam jste byli pořád opilí. Pila s vámi někdy Věra Chytilová?
Přemlouvali jsme jí, opila se a nebylo jí dobře. Ale ona jinak vůbec nepije. Dělal jsem s ní jednou rozhovor do filmového časopisu a ptal jsem se, proč nepije a nebere drogy, že je to super. A ona mi na to řekla: „Já chci myslet svojí hlavou.“ Tomu rozumím.
Jak se vám s ní spolupracovalo?
Znamenitě, když si člověk zvykne. Když jsme se s kolegy střídali na place, tak jsme se navzájem ptali: „Kolik?“ „Dvanáct.“ Jako debilů. Ona vždycky volala: „Jak to hraješ, debile?“ Takže jsme založili odborový svaz týraných neherců.
Jedním z vašich filmů je Perníková věž. Vás zajímají drogy, že jste natočil film o drogách?
Zajímal mě ten příběh. Ale pak jsem během přípravy materiálu našel řadu „odborných poradců“, tedy aktivních konzumentů. Život každého z nich by vystačil na několik filmů. Zařadili jsme tam některé scény podle skutečnosti, jako třeba, že někdo krvácí z úst, protože si všimne, že si čistí zuby, až za několik hodin. Dneska už bych to možná dělal jinak. Ale já to mám u každého filmu. Když je film hotov, vím, jak jsem ho měl natočit.
Zlegalizoval byste nějaké drogy?
Asi bych rozlišoval tvrdé a měkké. Kriminalizovat konopí mi připadá v dnešní době pokrytecké. Špeka si doma stejně ubalí kdekterý elitní absolvent práv, a elitní vyhulenec může skončit stejně špatně, jako opilec. Ale tvrdé drogy, to nevím co bych řekl, kdyby to braly moje děti… O tom bych nežertoval. Já teď mám jiný problém, jsem závislý na kapkách proti rýmě. Někde jsem viděl reklamu „šňup – a jsi v pohodě“ a teď se toho nemůžu zbavit.
A teď něco úplně jiného. Nezanevřel jste na ženy?
Ne. Proč?
Já se ptám, protože v bulváru se propíralo, že jste měl s vaší paní nějaké divoké období.
Ano, bylo to trochu hlasité, a to není zrovna moudré. Mohu slíbit, že příště už se budeme chovat jako dobří rodiče a budeme po sobě střílet lukem a šípama, abychom nebudili děti.
Jak jste na tom nyní?
Teď můžu říct, že jsem vyrovnaný. Tedy ne úplně vyrovnaný. Úplná vyrovnanost je věc, po které všichni toužíme, Řekové ji nazývají kalokagathia. Ale relativně ano. A na ženy jsem nezanevřel. Neuplatňuji princip kolektivní viny.
Jak byste se popsal jako otec?
Musím říct, že jako otec pokulhávám. Je to jako s tím filmem. Když už je to hotové, tak vím, jak jsem to měl udělat. Teď už bych asi byl lepší otec. Býval jsem dlouho v práci, nebo jsem si ji nosil v hlavě domů. Dnes bych si raději s dětmi čutal, nebo si zahrál golf. Práce neuteče, děti za chvíli ano… Vidíte, jak je práce nebezpečná pro rodinu i pro člověka samého. Proto se snažím pracovat co nejméně.
Vaše dcera je prý v golfu úspěšná.
Ano. Johanka je ve čtrnácti letech Mistryní republiky a na mistrovství světa byla devátá. Jde jí to.
Udělal byste něco v životě jinak, kdybyste mohl vrátit čas?
Určitě. Třeba ty děti bych dělal úplně jinak. My jsme je tenkrát dělali v klasické poloze a já bych teď po letech už přeci jen zkusil jinou. Ale na těch dětech bych nic neměnil, ty jsou v pořádku.
Čtete?
Čtu, když mohu. Naposledy jsem četl opravdu silnou knížku. Jmenuje se Noc, napsal ji Elia Wiesel. Má sto stran a velmi suše popisuje jeho cestu různými koncentračními tábory, shodou okolností měl podobnou putovní mapu jako můj otec. A je to popsané tak suše a věcně, že je to o to horší, než kdyby to popisoval s emocemi. Tuhle knížku dám možná jednou přečíst svému synovi, aby mu to pomohlo stát se realistou. A aby věděl, co jeho dědeček procestoval.
Děláte si rád srandu z těch koncentráků, protože k tomuto tématu máte díky rodinným zkušenostem blízko?
Je to možné. Ale ono když máte bavorský humor, tak k tomu máte blízko automaticky.
Bavorský humor? No vidíte, a pak že váš styl humoru nikam nezařadíme.
Takhle to nazval režisér Jan Němec. Pro mě byl vždy ikonou nové vlny. Před dvaceti lety jsme byli s Davidem Vávrou, Tomášem Hanákem a Terezou Kučerovou v Chicagu, kde jsme se s ním setkali. Pustili jsme mu ukázky z naší tvorby, povídali jsme si, dali jsme si sklenku červeného, pak jsme si začali nadávat a málem jsme se poprali. Řekl, že máme bavorskej humor, urazil se a prásknul dveřma. Ale druhý den jsme se hned zase spřátelili. Vážím si ho.
V tuto chvíli se do rozhovoru zapojil náhodně procházející Milanův kolega: „Jak ti vlastně dopadly ty výtěry od minula, jak jsme se bavili?“
Je to negativní, je to v pohodě, ale jdu zas zítra na další. Taky musej všechno vykecat.
Zkoušel jste někdy halucinogeny?
Měl jsem asi před deseti lety houby a mělo to na mě velmi pozitivní vliv. Prožil jsem něco jako konstruktivní sebekritiku nebo sebepoznání. Přehledně jako soubory v počítači se přede mnou vyskládalo, co dělám blbě, a jak se trapně chovám k některým lidem. Musím říct, že to v mnohém pozitivně změnilo můj život. Měl jsem to pod dozorem zkušeného guru, který se mnou pak vedl rozhovor směřující k sebezpytování. Já jsem se úplně viděl, jak se k různým lidem chovám jako debil. Mimořádná zkušenost, jedinkrát v životě. Už jsem to nezkoušel znova. Asi se bojím, co by mi to řeklo.
Kdybyste si mohl vybrat kteroukoliv z živých či mrtvých filmových hvězd, s kým byste chtěl natočit film?
S Mastroiannim. Rozvod po česku… Jeden z mých doopravdy nejoblíbenějších filmů je Zvětšenina. Tu jsem viděl xkrát a mohu ji vidět znovu. V tom filmu je spousta napětí, ačkoliv se tam toho vlastně tolik neděje. A z českých Spalovač mrtvol. Je mi to téma čím dál bližší.
Jaké máte plány?
Mám scénář o dvou pohřebních službách na malém městě. A přemýšlím o jednom románu právě od Ladislava Fuchse. Ostatně o práci jsme už mluvili, mám v plánu pracovat co nejméně. Vždy jsem chtěl být rentiérem. Tedy nic nedělat a brát za to peníze. Zatím mi to první jde docela dobře.
Chtěl byste čtenářům něco vzkázat?
Nezapomeňte si svačinu!
Milan Šteindler
je český herec a režisér. Narodil se 12. dubna 1957 v Praze, kde také strávil převážnou část života. Prosazuje se zejména v komediální oblasti. Jeho tvorba se vyznačuje provokativností, kreativitou a recesí. Na střední škole založil spolu s kamarádem Davidem Vávrou dnes již kultovní amatérské divadlo Sklep. Poté nastoupil na FAMU, obor režie, a toto studium završil v roce 1985.
Koncem 80. let ztvárnil roli ve snímku Věry Chytilové Kopytem sem, kopytem tam. Poté se objevil v experimentálním filmu Pražská pětka. Práci na Barrandově zakončil v roce 1989 svým režijním debutem Vrať se do hrobu, kde si zahrál i hlavní roli.
Byl jedním z tvůrců pořadu Česká soda, kde spolu s Davidem Vávrou vystupoval v roli jednoho z vedoucích jazykového kurzu Alles Gute. V roce 1994 natočil úspěšnou komedii Díky za každé nové ráno. Sklidila velký ohlas nejen mezi diváky, ale i u odborné kritiky a v klání o Českého lva získala hned čtyři trofeje.
Po několikaletém půstu natočil svůj třetí celovečerní snímek Perníková věž z prostředí drogové scény. Jeho zatím poslední celovečerní film je snímek O život.
Milan Šteindler je otcem dvou dětí a v současné době je skoro rozvedený.
