O budoucnosti hovořím nerad. Diskuse následující po přednáškách se téměř vždy zvrhnou v cosi jako společenské hry, kdy mám za úkol vyjadřovat se k moderním technologickým výstřelkům s lákavými názvy, které připomínají burzovní symboly nadějných firem. Posuďte sami: CRISPR, 3D print, blockchain. Publikum se o tyto technologie nebo jejich potenciální dopady jen málokdy zajímá hlouběji, většinou jim jde jen o binární volbu – mám do nich investovat, nebo ne? Jenže peníze nerostou na stromech, a tak jsem s bohatě zaplacenou přednáškou souhlasil.
Vybraný klub
Po příjezdu jsem byl uveden do šatny, respektive jsem si myslel, že jde o šatnu. Jenomže místo toho, aby mi připnuli mikrofon a odvedli mě na pódium, zůstal jsem sedět u malého kulatého stolečku, dokud nebylo publikum přivedeno ke mně. Šlo o pět superboháčů – všechno muži – z nejvyšších kruhů světa hedgeových fondů. Chvíli jsme nezávazně konverzovali a já si uvědomil, že o budoucnost technologií jim v podstatě nejde. Měli na mě přichystané úplně jiné dotazy. Začali vcelku nenápadně. Ethereum, nebo bitcoin? Jsou kvantové počítače vůbec k něčemu? Pomalu, ale jistě se však řeč začala stáčet na to, co je doopravdy zajímalo. Která oblast světa bude nejméně zasažena nastávající klimatickou krizí: Nový Zéland, anebo Aljaška?
Životní prostředí devastuje nejen těžba vzácných kovů, ale i skládky, na nichž se kupí naše digitalizované a neustále vylepšované technologie.
Opravdu chce Google vytvořit umělý mozek, kam bude nahráno vědomí ředitele jejich inženýrské divize Raye Kurzweila, anebo tento futurista a vynálezce normálně zemře a pak se znovu narodí na cloudu jako zcela nová entita? Nakonec mi ředitel jedné makléřské společnosti prozradil, že již téměř dokončil výstavbu podzemního bunkru, a položil mi otázku: „Jak si udržím kontrolu nad vlastní ochrankou, až to přijde?“ To. Tak eufemisticky nazývají zničení životního prostředí, společenské bouře, jaderný výbuch, nezastavitelný virus nebo činnost hackera, který vyřadí všechny systémy.
Až to přijde
Tato jediná otázka nás zaměstnala po zbytek vyhrazeného času. Všichni si byli vědomi toho, že před rozvášněným davem ochrání jejich komplexy jen ozbrojené stráže. Jak je ale zaplatit, když peníze ztratí svou cenu? Co strážným zabrání v tom, aby si zvolili vlastního vůdce? Miliardáři zvažovali, že uzamknou všechny potraviny a heslo nikomu jinému nesdělí. Anebo donutí členy ochranky, aby nosili speciální obojky. Případně postaví roboty, kteří budou sloužit jako stráže a pracovní síla – tedy za předpokladu, že na to budou existovat technologie, až se to stane.
A pak mě to trklo: Budoucnost techniky zajímá tyhle džentlmeny jen a pouze kvůli vlastnímu přežití. Po vzoru Elona Muska a jeho zamýšlené kolonizace Marsu, Petera Thiela, jenž se snaží oddálit stárnutí organismu, či Sama Altmana a Raye Kurzweila, kteří hodlají své vědomí nahrát do superpočítačů, se i moje pětice boháčů připravovala na digitální budoucnost, která již nemá za úkol zlepšovat svět, ale spíše zcela překonat pomíjivost lidského života a izolovat člověka od reálného nebezpečí, které představují klimatické změny, zvyšování hladiny oceánů, masová migrace, globální pandemie, nacionalismus a vyčerpání životně důležitých zdrojů. Pro ně technologická budoucnost představuje pouze jedinou věc: únik.
Svět bez lidstva
Na bláznivě optimistickém pohledu na to, jaký může technika přinést užitek lidské společnosti, není nic špatného. Jenže současné utopické představy o přežití ve světě bez lidí, to je něco zcela jiného. Nejde ani tak o vizi masové transformace lidstva k vyššímu stavu bytí jako spíše o hledání způsobu, jak potlačit vše, co je lidské: tělo, vzájemnou závislost jednoho na druhém, soucit, zranitelnost a komplexnost. Technologičtí filosofové už dlouhá léta poukazují na to, že transhumanistická vize až příliš snadno redukuje veškerou realitu na shluk dat, a vyvozují z toho závěr, že „lidé nejsou nic než objekty zpracovávající informace“.
Lidská evoluce se tak redukuje na videohru, kterou někdo vyhraje tím, že najde únikový východ a vezme s sebou pár svých nejbližších přátel. Bude to Elon Musk, vlastník Amazonu Jeff Bezos, zakladatel PayPalu Peter Thiel či snad facebookový šampion Mark Zuckerberg? Tito multimiliardáři jsou pravděpodobnými vítězi digitální ekonomiky – právě takového podnikatelského prostředí, v němž přežijí jen ti nejschopnější a které je zároveň hybnou silou veškerých těchto spekulací.
Ztracené ideály
Tak tomu samozřejmě nebylo odjakživa. Na počátku devadesátých let jsme nakrátko zažívali pocit, že digitální budoucnost je otevřená všem a vynalézavosti se meze nekladou. Technologie se proměňovaly v hřiště pro alternativní kulturu, která v nich viděla příležitost, jak stvořit budoucnost, v níž se budeme mít všichni lépe. Zavedené podnikatelské subjekty viděly ovšem pouze nový potenciál, z něhož by mohly – jako obvykle – vytěžit co nejvíce pro sebe, a až příliš mnoho inženýrů se nechalo zlákat vidinou miliardových zisků. Digitální termínové obchody se staly stejně běžnými jako termínové obchody s akciemi či bavlnou – tedy něčím, co se dá předvídat a nač se dá sázet. A tak se téměř všechny projevy, články, studie, dokumentární filmy či politická prohlášení považovaly za relevantní, pouze pokud generovaly zisk. Budoucnost už nebyla to, co tvoříme svými každodenními volbami či nadějemi pro lidstvo, ale spíše předurčený scénář, na který sázíme svůj rizikový kapitál, přičemž vše jen zpovzdálí pasivně pozorujeme. A tak jsme se přestali zabývat morálními důsledky svých rozhodnutí. Technologický rozvoj už nebyl příběhem společného rozkvětu, ale vlastního přežití. Velkým prohřeškem pak bylo na to upozorňovat, jelikož tím jste se nevědomky stavěli do pozice nepřítele trhu nebo nabručeného technofoba.
Místo abychom se zamýšleli nad tím, zda je etické ožebračovat většinu na úkor menšiny, zabýváme se daleko abstraktnějšími otázkami.
A namísto toho, aby se zamýšleli nad tím, zda je etické ožebračovat a vykořisťovat většinu na úkor menšiny, začala se většina akademiků, novinářů a science fiction spisovatelů zabývat daleko abstraktnějšími otázkami a smyšlenkami: Je to fér, když obchodníci s akciemi na burze užívají chytré drogy? Měly by děti mít implantáty, které jim pomohou při výuce cizích jazyků? Chceme, aby autonomní vozidla upřednostňovala životy chodců před životy cestujících? Měly by první kolonie na Marsu mít demokratický systém řízení? Vyvolá změna DNA také změnu identity? Měli by roboti mít práva? Klást si tyto otázky, jež jsou z filosofického hlediska nepochybně zábavné, je jen chabou náhradou za boj s opravdovými morálními dilematy, která jsou spojena s bezuzdným technickým rozvojem ve jménu korporátního kapitalismu. Digitální platformy přeměnily už tak vykořisťovatelské a hrabivé tržiště (představte si Kaufland ve čtvrtek ráno) v něco ještě více odlidšťujícího (například Amazon). Většina z nás tyto stinné stránky současnosti začala pociťovat ve formě automatizace našich zaměstnání, přechodu na zakázkovou ekonomiku anebo třeba v podobě mizejících maloobchodních prodejen v našich ulicích.
Digitální kapitalismus
Avšak zrychlující digitální kapitalismus má čím dál ničivější dopad na životní prostředí a chudé lidi z celého světa. Naše počítače a chytré telefony stále ještě vznikají zčásti i díky sítím výroben, které využívají otrockou práci. Ta je tak hluboce zakořeněná, že například společnost Fairphone, založená s cílem vyrábět a prodávat etické mobily, musela uznat, že to je nemožné (zakladatel společnosti teď o svých výrobcích hovoří jako o „férovějších“ mobilech). Naše životní prostředí přitom devastuje nejen těžba vzácných kovů, ale i skládky, na nichž se kupí naše digitalizované a neustále vylepšované technologie. Těmito skládkami procházejí v chudých částech světa celé rodiny i s malými dětmi a sbírají na nich použitelné materiály, které obratem prodávají zpět výrobcům. Tato externalizace chudoby a toxických odpadů nezmizí jako mávnutím kouzelného proutku, jen co si nasadíme brýle pro virtuální realitu a ponoříme se do alternativního světa. Čím déle budeme ignorovat sociální, ekonomické a ekologické dopady našeho způsobu života, tím větší problém z nich vznikne. To však pro změnu podněcuje ještě větší odtažitost, větší izolacionismus a apokalyptické vize – a následně i tvorbu složitějších technologií a obchodních plánů. Zkrátka začarovaný kruh.
Člověk jako problém
Čím více budeme věřit této vizi světa, tím spíše nám budou lidské bytosti připadat jako problém a technika jako řešení. Samotná podstata toho, co z nás děla lidi, není považována za nějakou naši charakteristickou vlastnost, ale spíše za chybu v nastavení. Technologie se všeobecně považují za neutrální. Pokud v nás vyvolávají například agresivitu, jde přece jen o odraz naší vlastní zkaženosti. Jako kdyby za naše problémy mohla vrozená lidská primitivnost. Neefektivnost místních taxislužeb „vyřeší“ aplikace, která přivádí registrované řidiče na mizinu, stejně jako tíživou nestálost lidské psychiky dokáže „napravit“ digitální či genetické vylepšení. Podle ortodoxního přesvědčení těch, kdo věří ve všespásnost techniky, spočívá budoucnost lidstva v tom, že své vědomí nahrajeme do počítače nebo, což je ještě lepší řešení, že přijmeme fakt, že technika jako taková je naším evolučním nástupcem. Jako členové gnostického kultu toužíme vstoupit do další, nadsmyslové fáze vývoje. Zbavit se našich těl a tím i hříchů a potíží.
Místo abychom se zamýšleli nad tím, zda je etické ožebračovat většinu na úkor menšiny, zabýváme se daleko abstraktnějšími otázkami.
Tyto představy se prozatím zhmotňují převážně jen v kinematografii. Seriály o zombiích zobrazují postapokalyptický svět, v němž lidé nejsou o nic lepší než nemrtví – a navíc jsou si toho zjevně vědomi. Ještě horší je, že tyto seriály nutí diváka, aby si budoucnost představil jako nelítostný boj mezi zbylými lidmi, kdy přežití jedné skupiny závisí na zkáze skupiny jiné. Dokonce i Westworld – seriál natočený podle sci-fi románu o robotech, kteří se vymknou kontrole – zakončil svou druhou řadu zásadním odhalením: Lidské bytosti jsou prostší a předvídatelnější než umělé inteligence, které vytváříme. Roboti se učí, že každý z nás může být převeden na několik řádků kódu a že nejsme schopní sami se vědomě rozhodnout. Dokonce i roboti v tomto seriálu chtějí opustit vlastní těla a strávit zbytek života v počítačové simulaci.
Duševní gymnastika, která je potřebná pro tak zásadní výměnu rolí mezi lidmi a stroji, bezezbytku vychází z fundamentálního předpokladu, že lidé jako takoví nestojí za nic. Takže je buď změníme, anebo se na ně vykašleme. Proto tu máme miliardáře, kteří do kosmu vypouštějí elektrická auta – jako kdyby to symbolizovalo něco víc než pouhou reklamu. A pokud několik lidí opravdu dosáhne únikové rychlosti a dokáže přežít v bublině na Marsu – navzdory tomu, že tuto bublinu nedokážeme udržet v provozuschopném stavu ani tady na Zemi, což se projevilo v obou projektech Biosphere za spoustu miliard dolarů –, výsledkem nebude ani tak svého druhu lidská diaspora, jako spíše záchranný člun pro úzkou elitu.
Jak udržet kontrolu
Když mi investiční bankéři položili otázku, jak si po tom udržet kontrolu nad vlastní ochrankou, odpověděl jsem, že nejlepší bude chovat se k těmto lidem od začátku přívětivě. Měli by s ostrahou pracovat tak, jako kdyby šlo o členy vlastní rodiny. A pokud tento étos sounáležitosti rozšíří na zbytek své obchodní činnosti, na řízení dodavatelských řetězců, udržitelnost rozvoje, ale i rozdělování bohatství, tím menší bude šance, že dojde k oné tragické katastrofě, k tomu. Veškeré technologické vymoženosti lze aplikovat k dosažení daleko méně romantických, avšak plně kolektivních zájmů. Můj optimismus je pobavil, ale nepřesvědčil. Nezajímalo je, jak předejít globálním tragédiím, jelikož jsou přesvědčení, že jsme už stejně zašli příliš daleko. Přes veškerá svá bohatství a moc vůbec nevěří, že dokážou ovlivnit budoucnost. Prostě jen přijímají ty nejčernější scénáře a pak se za pomoci finančních a technologických prostředků chtějí izolovat a ukrývat – obzvlášť pokud neseženou letenku na Mars. My, kdo si nemůžeme dovolit zřeknout se vlastní lidskosti, máme naštěstí daleko větší výběr. Nemusíme technologie využívat tak antisociálně a sobecky. Ano, pokud chceme, můžeme se stát přesně takovými spotřebiteli a uživateli, v jaké nás proměňují naše přístroje a platformy. Anebo si můžeme vzpomenout, že evolučně vyvinutý člověk nejedná na vlastní pěst. Být člověkem zkrátka není záležitost přežití nebo úniku jednotlivce. Jde o týmový sport. Ať už před námi stojí jakákoli budoucnost, nezbude nám než jí čelit společně.
Zdroj: medium.com
……………………………………………………………………………………………………
Douglas Rushkoff 
(*18. února 1961)
Americký spisovatel, autor komiksových románů a teoretik médií a digitálních ekonomik. Česky vyšel na začátku tisíciletí jeho román Klub extáze (Ecstasy Club, 1997), fantasmagorický příběh komunity hipsterů, hackerů a intelektuálů, kteří obsadí opuštěnou fabriku na piana a vytvoří si v ní nejen zázemí pro jednu neutuchající rave party, ale i vlastní psychedelickou sektu. Dále u nás mimo jiné vyšla jeho kniha Život, s.r.o. aneb Jak si korporace podmanily svět a jak si ho vzít nazpátek (Life, Inc., 2010) a také Kyberie: Život v kyberprostoru (Cyberia, 1994), což je reportáž ze světa propagátorů rozšířeného vědomí a umělého povzbuzování inteligence, zmiňovaná v stejnojmenném článku v tomto čísle.
