Aktuální článek
Lakovna XVIII: Únos

Lakovna XVIII: Únos

Profilový obrázek
  • Ředitel lakovny Kamil zůstal po vraždě účetní Sýrové ve fabrice sám. Aby se cítil alespoň trochu bezpečněji, nechal vyměnit všechny zámky. Ještě ten den se na něj však začal dobývat přidrzlý a věčně opilý dělník Tomáš Brynda, který si přijel pro výplatu. Když neuspěl, začal u Kamila žebrat aspoň o půjčení peněz. Kamil ho sice vyhodil, ale pomohl mu roztlačit rozbitou dodávku. Když se vracel zpátky do haly, napadl ho u laboratoře zamaskovaný muž, v němž však poznal dělníka Josef Kašparovského. Kamil před ním utekl a doběhl až k dodávce Tomáše Bryndy, kterému mezitím opět klekla uprostřed lesíka těsně před silnicí. Pak přišel útok…

První, co mě probralo, byla odporná pachuť benzínu. V puse jsem měl nacpanej hadr, kterym zřejmě Bryndák čistil motor. To on mě přece praštil a omráčil. Ležel jsem v nákladním prostoru jeho dodávky. Motor běžel. Zvednul se mi žaludek. Začal jsem zhluboka dejchat. To mě možná zachránilo před udušením vlastníma zvratkama. Celou spodní část hlavy a obličeje jsem měl omotanou lepící páskou. Zřejmě proto, abych se náhodou nepokusil vystrčit jazykem ten hadr. Při sebemenším pohybu mimickejma svalama mě páska bolestivě tahala za kůži na tvářích a za vlasy. Hlavou mi kroužila strašlivá bolest. Pohybovala se. Udeřila zleva, pak zprava, zepředu, zezadu. Zmítala se, rozpínala a já měl pocit, že mi právě praská lebka. Možná prasklá opravdu je. Čelo jsem měl vlhký od krve. Těžkou, lepivou krev jsem cejtil i na očích. Bál jsem se pohnout. Ani jsem nemohl. Ruce i nohy jsem měl stejně jako obličej, snad natisíckrát obtočený lepící páskou.

„Tys ho asi zabil, Tomíku,“ ozval se nade mnou tázavej a možná trochu vyděšenej hlas Kašpárka. Z kabiny sem ústilo malý okýnko. Spíš jen díra po něm. Sklo bylo zřejmě dávno rozbitý a zbylo z něj jen pár ostrejch, nebezpečně trčících střepů.

„No já doufám. Aspoň už to máme za sebou. Nerad bych ho zabíjel nadvakrát,“ uchichtl se Tomáš Brynda.

„Ale jistej si nejseš, Tomíku, kdyžs ho ještě svázal, co vole?“

„Stejně ho musíme zabít nějak oficiálně.“

„Jak to myslíš?“

„Jak asi! Jako že se zabil nějak sám. Spadnul z okna. Skočil pod vlak. Spadl na něj strom…“

„A co ho prostě někde zakopat? Třeba na skládce v lomu, ať nemusíme hrabat zmrzlou hlínu.“

„Chápeš, že ho budou hledat? Že po něm pudou?! A voni na to přijdou, maj čmuchací psy, termovizi. Dřív nebo pozdějc. Tohle je už druhá mrtvola, to by nám nemuselo projít.“

„A co ho hodit z okna lakovny? Kdyby spad na hlavu… Ale je to jenom první patro… Anebo ho položíme na silnici a já ho jakoby náhodou přejedu dodávkou. To nevypátraj. Anebo co si půjčit traktor nebo kombajn z družstva a rozjezdit ho na poli. Udělali jsme to takhle jednou s fotrem se srnou. A pak ho nějak zahrnout.“

„Ty vole, možná v létě. Ale tady ředitel není srna, a navíc teď je všechno na hovno zmrzlý. Meleš kraviny, Tomíku. Omotáme ho pletivem a hodíme ho v noci z mostu do Labe. To je vyzkoušená jistota.“

Auto se rozjelo a podle zvuku najelo na silnici. Řidič přidal rychlost. Bylo mi zle. Nemohl jsem dejchat. Dusil mě hadr napuštěnej benzínem a hrudní koš mi stahoval strach. Normálně by mi přišel ten jejich rozhovor náramně vtipnej, ale tyhle dva idioti to mysleli všechno vážně. Musim jim zdrhnout. Rozhlídnul jsem se po kabině, jestli tam neleží nějakej ostrej předmět, kterym bych mohl pásku přeřezat. Bylo to snadnější, než jsem si myslel. V rohu u bočních dveří byla zastrčená smršťovací fólie a nahoře z role vykukovala oranžová rukojeť řezáku. Projel mnou pocit úlevy, že není ještě všechno ztracený. Akorát se k řezáku nějak dostat. V ten moment auto zacukalo a chcípnul motor. Pak se ozval zvuk startování. Motor ani neškyt.

„Do psí píči!“ ozval se hrubej hlas Tomáše Bryndy. „Ta kunda francouzská už zase nechce jet!“

„A máš tam naftu, Tomíku? Vždyť ti ta ručička úplně leží.“

„Jasně, že nemám. Protože už prostě nemám ani zkurvenýho floka!“ zařval skoro nepříčetně.

„Ty vole, tak to je fakt super! Stojíme uprostřed Brodu s mrtvolou v dodávce, nemáme ani kapku nafty a ani žádný prachy? Takže ji tu necháme stát uprostřed náměstí, dokud nám ji měšťáci neodtáhnou?“

„Já zajdu za mámou. Něco mi půjčí. A když ne, tak se jí ptát nebudu. Má v kredenci zastrčený prachy na prášky.“

„Jako myslíš do Vrátkova? Pěšky? Deset kiláků!? A já tady budu tvrdnout a čekat, až mě seberou?“

„Tak pojď se mnou, můžeme jít oba dva.“

„Oba dva vole, Tomíku? A za okýnko napíšeme ceduli – prosím neodtahovat, vzadu nám leží mrtvej pičus? Takhle jsi to myslel?Hele Tomíku, co když má u sebe nějaký prachy on. Nebo mobil, můžem ho hned střelit Pokornýmu do bazaru.“

„No jó! To by šlo,“ zajásal Bryndák. „Jeho mobil! Ale prachy nemá, to vim.“

„Jak to můžeš vědět?“

„Už jsem se ho ptal, chtěl jsem půjčit na naftu. Řikal, že nic nemá.“

„Aha. Tak já ho jdu prohledat.“

Strnul jsem strachem. Myslel jsem, že znova omdlím, ale bohužel se mi to nepodařilo. Zavřel jsem oči a snažil se dejchat co nejmíň nápadně. Ale dost dobře to nešlo. Mohl jsem dejchat jenom nosem, a to bylo prostě slyšet. Neviděl jsem, kdo mě prohledává. Čísi ruka mi neurvale vjela do kapes u kalhot. Ten někdo nahmatal moje poslední kováky. Pak ale zajel do kapsy znovu a začal mi sahat na ptáka. Měl jsem sto chutí vyletět a skopnout ho z auta, ale věděl jsem, že by to bylo k ničemu. Byl jsem bezmocnej. Snažil jsem se nepohnout a předstírat mrtvolu. Zneužívanou mrtvolu.

„Co ho vohmatáváš, děvko,“ zařval vztekle Bryndák. Ale Kašparovský ho přerušil vítězoslavnym pokřikem.

„Kilečko! On měl v kapse kilečko! Ten šmejd ti normálně lhal. Je dobře, že jsi ho zabil, zmrda. Dobře jsi ho zřídil, z hlavy má krvavou sračku.“

„Tady máš pet lahev,“ obrátil se Bryndák na Kašpárka, „kanystr nemám. Můžeš kulhat kilák na benzinu, vole!“

Dál si mě nevšímali. Naštěstí je vůbec nenapadlo ověřit si, jestli jsem opravdu mrtvej. Asi jsem vypadal fakt strašně. Zabouchli dveře a venku se na něčem domlouvali. Už jsem jim nerozuměl.

Teď přišla moje chvíle. Pokrčil jsem opatrně nohy, aby na nich namotaná páska co nejmíň šustila, zapřel se o podlahu a s co největší opatrností se posouval po podlaze směrem do rohu dodávky. Za zády jsem do dlaní dost nešikovně uchytil roli strečový fólie a položil ji opatrně na podlahu, abych hlukem nepřilákal pozornost těch dvou. Levá ruka mě neskutečně bolela, skoro jsem s ní nemohl pohnout. Ale podařilo se. Zlehka jsem nahmatal řezák. Naštěstí byl ve fólii zastrčenej jenom tak na volno. S rukama za zády se vyndaval těžko. V kabině bouchly dveře. Rychle jsem se položil, řezák zůstal ležet pode mnou a tlačil mě do svázanejch rukou.

„Tak co, ty šmejde, jseš mrtvej?“ ozval se z okýnka nade mnou Kašpárek. Ani jsem se nepohnul. Určitě na mě shora čuměl. Tak nakonec šel na pumpu Bryndák. Zřejmě jim došlo, že kulhající Kašpárek by je jenom zdržoval. Nakop jsem ho pořádně. Měl jsem z toho škodolibou radost.

Bryndák se vrátil asi za čtvrt hodiny. Podle bublavýho zvuku nalejvali naftu do nádrže. Tomáš Bryndák se pak snažil zuřivě nastartovat. Marně. Zase roztlačovali. Motor po chvíli bohužel naskočil. Oba dva idioti řvali v kabině radostí. Jeli jsme asi deset minut a pak sjel Bryndák někam na lesní cestu, protože se dodávka neskutečně rozkymácela a větve stromů se smýkaly po střeše kabiny. Řezák jsem pevně svíral svázanejma rukama, ale bál jsem se pohnout, protože přes okýnko z kabiny na mě mohli koukat. Nakonec jsem ho radši opatrně zasunul do zadní kapsy u kalhot. Snad ho tam neobjeví. Dál jsem radši dělal mrtvolu. Jedině tak snad získám čas a možnost jim utéct. Dodávka někam zajela a najednou byla v kabině skoro tma. Motor zhasnul. Svíral mě strach. Netušil jsem, co se mnou udělají.

„Hodíme ho do sklípku pod garáží. Zatim. Ať ho nikdo moc nevidí. Matka je mi u prdele, ta je úplně blbá, ale třeba brácha. Se vožere a bude někde blbě kecat. Já zatím seženu nějaký to pletivo. To zas bude keců, že jsem jí zničil plot.“

Vytáhli mě ven. Moc jsem nechápal, jak si mohli myslet, že jsem mrtvej. Vůbec mě neprohlíželi. Asi je ukonejšila moje zakrvácená hlava. Oči jsem měl zavřený. Zalepený krví. Chytli mě za nohy a někam mě vláčeli. Pak mě skopli ze schodů. Znovu jsem se pomlátil. Bylo to jen pár schodů, ale byl to šok. Naštěstí jsem nezařval. S rachotem nade mnou zabouchli dřevěnej poklop. Zůstal jsem skoro ve tmě.

„Koho jste to tam dolu házeli, čůráci?“ ozval se kvílivej ženskej hlas. Stará Bryndová. Bryndákova matka. Hlas týhle baby byl nezaměnitelnej.

Chvíli bylo ticho. Bryndák zřejmě rozmejšlel, co matce řekne. „To je ředitel lakovny. Připlet se nám do rány, debil. Uklízel jsem zrovna laborku, než na to přijdou fízlové. A hrabal se Sýrový v účetnictví. Potřebovali jsme mu vzít ty šanony. Neměl je mít v kanclu. Teď už ale bude klid. Jdu je spálit k ohništi. Nemáš trochu benzínu?“

„Možná. Hlavně si vem k ohni kýbl vody, ať zas neuděláš nějakej průser. A co s nim uděláte? Je mrtvej? Víte, jak tady bude za pár dní smrdět? A co když sem přijedou policajti? Nikdy nevíš, čí dům budou prohledávat teď. U Gumana prej vytrhali i prkna z podlahy, aby něco našli. Zmetci.“

„Neboj, dneska se ho zbavíme, zabalíme ho do pletiva a hodíme v noci do Labe,“ řekl hrdě, jako by právě vymyslel něco úžasnýho. „Ale potřebujeme ti vzadu čórnout pár metrů plotu, tak dvacet, třicet…“ Hlasy se vzdalovaly. Víc už jsem neslyšel.


 

Nahoru
Je vám více než 18 let?
Tak pojďte dál!