Věk: 56
Povolání: výkonný ředitel organizace Veterans for Medical Access, která bojuje za právo veteránů léčit se konopím
Koníčky: navštěvování bleších trhů a vyhledávání historických předmětů spojených s konopím
Pravidelně zastupuješ aktivistické konopné organizace na mezinárodních konferencích. Co si myslíš o nedávném doporučení Světové zdravotnické organizace (WHO) pro OSN, co se týče změny přístupu ke konopí?
Jde o naprosto skvělou zprávu! Je velmi osvěžující vidět organizaci zaměřenou na vědu a zdraví, tedy WHO, jak po dlouhých desetiletích dezinformací a strkání hlavy do písku konečně předkládá veřejnosti a především Organizaci spojených národů pravdivé údaje o konopí. Za posledních dvacet let se vládní i nadnárodní organizace spíše zbavovaly zodpovědnosti a otázku právního postavení konopí a jeho vlivu na zdraví si přehazovaly jako horkou bramboru. Konopí má samozřejmě důležité léčebné účinky, o tom dnes už není žádných pochyb a dokazují to stohy studií. Státní úředníci většinou sedí na neustále se zvětšující hromadě odborné literatury, která to potvrzuje, a přitom jen dokolečka prohlašují, že potřebují více důkazů. Světová zdravotnická organizace se vyjádřila jasně a srozumitelně a na jednom z příštích zasedání Komise pro návykové látky při OSN se dozvíme, jestli jí mezinárodní společenství opravdu naslouchá.
Žádná vláda – ani toho nejmocnějšího státu na světě – nedokáže zabránit tomu, aby její obyvatelé užívali drogy.
Jak vidíš nejbližší politický a společenský vývoj kolem konopí v Severní Americe a Evropě?
Obecně nerad předjímám, raději pečlivě sleduji výsledky výzkumů a důkazy a také pozoruji, co se zrovna děje. Nabyl jsem dojmu, že OSN udělala kritickou chybu na samém začátku, kdy začala razit svou teorii o kontrole návykových látek. Jednotná úmluva z roku 1961 jasně stanovuje, že „drogy“ jsou klíčovým elementem v boji s lidským utrpením, a požaduje, aby členské státy poskytly svým občanům potřebná léčiva. Na druhé straně ale stejně jasně říká, že užívání těchto látek pro jiné než léčebné nebo vědecké účely je striktně zakázáno. Z toho vychází dnešní neúčinný koncept prohibice. Žádná vláda – ani toho nejmocnějšího státu na světě – nedokáže zabránit tomu, aby její obyvatelé užívali narkotika (vždyť je nedokážeme eliminovat ani v těch nejpřísněji střežených věznicích) a vůbec nedává smysl se o to snažit. Řada důvodů pro užívání drog je navíc zcela legitimních – například důvody rituální nebo duchovní. Politici i veřejnost po celém světě si začínají uvědomovat, že jediným efektivním způsobem kontroly návykových látek je regulace, nikoli prohibice, a je jen otázkou času, kdy politický přístup postavený na této premise zvítězí. Co se týče konopí, tak existující konopný průmysl je více než ochotný se na vznikajícím tržním rámci podílet, my jako aktivisté ale musíme zajistit, že konečná podoba regulace splní očekávání a požadavky všech občanů a v první řadě těch, kdo potřebují tuto rostlinu jako lék.
Kdy jsi ty osobně poprvé zkusil konopí a jaké to bylo? Stal ses pravidelným uživatelem hned, nebo tomu předcházel nějaký delší vývoj?
Do konopí jsem se zamiloval hned ve chvíli, kdy jsem se s ním seznámil. Sedmdesátá léta v New Yorku byla z hlediska rekreačního experimentování zajímavým obdobím. Zdálo se, že konopí je nedílnou součástí naší existence. Vůbec si neumím představit, jak by bez něj tehdejší kultura a společnost vypadala. Po vážné nehodě jsem konopí začal užívat léčebně a zjistil jsem, že díky němu dokážu výrazně omezit konzumaci celé řady léků proti bolesti.
Čím ses zabýval, než ses stal konopným aktivistou?
Po odchodu z amerického letectva, které jsem opouštěl s hodností seržanta, jsem absolvoval polovinu inženýrského studia programování, konkrétně počítačové architektury. Ačkoli jsem měl velmi dobré studijní výsledky, zjistil jsem, že stres způsobovaný špatný zdravotním stavem mi neumožňuje ve vzdělávání pokračovat. Když jsem sloužil v armádě, měl jsem vážnou nehodu na motorce na malém tichomořském ostrově Guam, v jejímž důsledku jsem už prodělal celkem čtrnáct chirurgických zákroků. Do hnutí za ukončení prohibice konopí jsem se tedy zapojil v první řadě jako pacient. Měl jsem pocit, že nikdo nechce dělat to, co je třeba.
Několikrát jsi v rámci „konopného lobbingu“ navštívil Českou republiku. Poprvé jsme se setkali v Praze v roce 2015, kdy jsme zakládali Mezinárodní koalice konopných pacientů IMCPC. Jak vnímáš českou konopnou kulturu ve srovnání se Spojenými státy a dalšími evropskými zeměmi?
Návštěvu České republiky si vždy užívám a Prahu mám opravdu moc rád. Řekl bych, že v mnohém připomíná čtvrti v New Yorku, kde jsem vyrostl. Vaše a obecně evropská konopná kultura je velmi podobná té americké, ačkoli atmosféra se samozřejmě stát od státu liší. Sami uvidíte, jak obrovský dopad na vaši konopnou komunitu bude mít plošná legalizace. Díky ní se popularita konopí a jeho pozitivních účinků na zdraví jednotlivce i celé společnosti bude šířit jako semínka ve větru. Celé toto společenské hnutí boje za legalizaci, které vznikalo a formovalo se pod žárem a tlakem prohibice, bude plně pochopeno a oceněno až v učebnicích dějepisu.
Legalizace není koncem naší cesty, ale začátkem další kapitoly jednoho velkého příběhu.
Měly by podle tebe být legalizovány všechny drogy, nebo bys raději zůstal jen u konopí?
Můj osobní názor je, že nebezpečné tvrdé drogy by měly být distribuovány výhradně pod lékařským dozorem. Společnost musí vytvořit dobře promyšlený seznam takzvaných měkkých drog, jejichž užívání je relativně bezpečné a přístup k nim pomáhá minimalizovat rizika spojená s nebezpečnějšími látkami. Mezi ty měkké samozřejmě patří i konopí. Oproti tomu takzvané tvrdé drogy by měly být dostupné pouze na lékařský předpis stejně jako léky na recept. Zároveň by ale měl existovat – pokud to bude proveditelné – i mechanismus, jenž by umožňoval koncovým uživatelům získat drogu v lékárně i bez tohoto předpisu. Například oproti podpisu na formuláři, který by lékárnu zprostil odpovědnosti. Tím bychom jako společnost zajistili, že se uživatel bude snažit minimalizovat rizika a nebude shánět drogu na černém trhu. Lékaři by v celém tomto systému fungovali spíše jako rádci než ti, kdo rozhodují o tom, zda závislý může danou látku užít, nebo ne.
O co by ses chtěl na závěr podělit s našimi čtenáři?
Ukazuje se, že legalizace není koncem naší cesty, jak jsme se kdysi domnívali, ale začátkem další kapitoly jednoho velkého příběhu. Boj proti starým a přežitým politickým názorům končí a nyní nás čeká spousta práce s tím, abychom dokázali vytvořit správný rámec pro změnu, která přichází. Legalizace je komplikovaná záležitost a i to nejmenší opomenutí při tvorbě legislativy může ublížit malopěstitelům, může vytvořit monopol, zatímco v případě správně nastavené regulace může podporovat volnou soutěž a konkurenční prostředí na trhu, z čehož ve výsledku profitují všichni. Je zkrátka načase vyhrnout si rukávy a začít budovat budoucnost, za kterou konopná kultura a hnutí za legalizaci tak dlouho bojovala a o které tak dlouho snila.
