Milenka
Jejím největším úspěchem bude už zřejmě navěky její první píseň „As Tears Go By“, nevinný folkrockový song, který jí věnovali v roce 1964 Mick Jagger s Keithem Richardsem a díky němuž si získala světovou proslulost. Milenka Micka Jaggera už navždy. Jejich lásce vděčíme za několik slavných písní, které o nich dvou říkají úplně všechno.
I’ll satisfy your every need, every need
And I know you will satisfy me
Let’s spend the night together
Now I need you more than ever
Let’s spend the night together now
Píseň napsal Jagger poté, co spolu strávili poprvé noc. „Tehdy jsem ještě nepotřebovala mejkap,“ prohlásí svým zastřeným a drsným, ale měkkým hlasem a zasměje se. Bylo jí devatenáct, měla malého syna jménem Nicholas a jela svým novým mustangem do Bristolu, kam ji pozval Jagger a Brian Jones na koncert Rolling Stones. Mick se do ní zamiloval od chvíle, kdy ji poprvé uviděl na jakémsi večírku. Manažer Stounů Andrew Loog Oldham ji bez servítků nazval „Andělem s velkýma kozama“ a nabídl jí smlouvu na její první píseň.
Později prohlásila, že ji do té doby Rolling Stones a Jagger vůbec nezajímali a že jí přišli jako malí školáci. Až v Bristolu se to změnilo. Prochodili s Mickem celou noc po parku, kouřili trávu, rozprávěli o králi Artušovi a Jeanu Genetovi. Nakonec spolu skončili v posteli a Mick Jagger jí naprosto propadl. Rozešel se se svou tehdejší přítelkyní Chrissie Shrimptonovou, dost drsně s ní zúčtoval v písni „Under My Thumb“ a její místo zaujala Marianne. Začal jim divoký a nespoutaný život plný mejdanů a skandálů. Marianne se seznámila i s Bobem Dylanem a Jimi Hendrixem a pak přicházely jen další drogy a další skandály. Když v roce 1967 vzala policie útokem Richardsovu usedlost Redlands v Sussexu, zatkli Richardse a Jaggera. Marianne Faithfullová se zapsala do historie jako „Holka na Marsu“ – policie je totiž údajně překvapila v okamžiku, kdy Jagger konzumoval tyčinku Mars z její vagíny.
„Když je na drogách závislý chlap, působí to zajímavě a přitažlivě. Když fetuje ženská, je to hned děvka a špatná matka.“
Skandál opanoval titulní strany bulváru a Marianne Faithfullová byla ve článcích líčena jako oběť zvrhlých a zdrogovaných rockerů. Ale ty čtyři pilulky amfetaminu, které měl u sebe Mick Jagger při zatýkání, patřily Marianne. Gentleman Jagger to vzal na sebe a skončil ve vyšetřovací vazbě. Když za ním Marianne přišla, kňučel jako zpráskaný pes a ona ho musela povzbuzovat, aby se vzchopil. Nikdy mu tuto slabost neodpustila. Oba muzikanty policie propustila z vazby již po několika dnech, ale přesto se stali symboly protestu proti zatuchlosti poválečné společnosti. Stali se legendami – a Marianne s nimi.
Divoká herka
„Nehne se mnou ani stádo divokých koní,“ zpívá později Jagger v další písni pro svou lásku („Wild Horses“), z níž se daly vytušit trable na obzoru. Marianne totiž ztrácela kontrolu nad drogami a unikala do jiného světa. A náhle s Mickem otěhotněla. Měla se narodit holčička a měla se jmenovat Corrina. Marianne však potratí a po trávě a kokainu objeví heroin, na němž se rychle stane závislou. Skutečně čistá bude až v polovině osmdesátých let. Když ji Jagger vzal s sebou do Austrálie na premiéru filmu Performance, v němž hrál, Marianne se v hotelovém pokoji předávkovala prášky na spaní. Spal vedle ní, když upadla do kómatu, a probudil se právě včas, aby jí ještě dokázal zavolat pomoc. V nemocnici jí vypumpovali žaludek a ona se pak po šesti dnech v kómatu probudila bez následků. „Ne vždycky dostaneš, co chceš,“ zpíval pak Mick Jagger v písni „You Can’t Always Get What You Want“. Tahle písnička vznikla na cestě po Brazílii, která měla jejich lásku zachránit. Bohužel se to nepodařilo. S Jaggerem přišla úplně o vše. Žila mezi narkomany ve squatech nebo na ulici, syna Nicholase jí odebrali a zbavili ji rodičovských práv. Měla mnoho mužů, kteří ji chtěli pomoci a zachránit ji, měla jiné, kteří se prostě jen chtěli vyspat s tou, která spávala s Mickem Jaggerem, jako by se mu tím mohli přiblížit a jaksi se mu vyrovnat.
Venuše v kožichu
Mariannin příběh je vlastně i příběhem dalších žen její rodiny. Tři ženy, jež věřily, že jejich život bude výjimečný, tři ženy, které však spadly na úplné dno, pouze Marianne se jako jediné povedl návrat na výsluní. Možná proto, že se změnila doba. Nebo byly Marianniny možnosti daleko lepší než možnosti její matky a babičky? Mariannina babička pocházela z vídeňské židovské rodiny, chtěla studovat na Sorbonně a stát se lékařkou. Namísto toho se vdala za zchudlého šlechtice z rakousko-uherské dynastie Sacher-Masoch a místo lékařky se stala matkou.
Matka Marianne Faithfullové Eva byla herečka a zpěvačka snící o velkém světě. Excentrická baronesa Erisso, jak se oficiálně jmenovala, však skončila jako rozvedená matka a příležitostná dělnice, což svému manželovi a své dceři nedokázala odpustit do konce života. Za druhé světové války se musela Eva se svými rodiči vzhledem k židovskému původu své matky skrývat před nacisty ve Vídni. Když do Vídně vpochodovali Rusové, jako mnoho dalších žen Evu znásilnili. Otěhotněla a podstoupila potrat. Když krátce nato potkala distingovaného britského majora a profesora italské literatury Glynna Faithfulla, provdala se za něj a odešla s ním do Anglie s nadějí, že snad alespoň tam najde trochu klidu. Protože ono znásilnění na konci války nebylo první. Už jako dítě byla Eva sexuálně zneužívaná vlastním bratrem. Řízením osudu se i z britského gentlemana vyklubal sexuální maniak. Pocházel z rodiny obskurních sexuologů a badatelů v této oblasti, kupříkladu jeho otec vynalezl stroj na léčení frigidity. Evu svými choutkami obtěžoval od rána do večera a ještě k tomu měl řadu dalších milenek. Ani luxusní život nebyl takový, jaký si baronesa představovala, vše se ukázalo být pouhým laciným a poněkud omšelým pozlátkem.
Když bylo Marianne šest let, odešla s ní Eva od manžela a kdesi na předměstí Londýna se bez alimentů protloukaly, jak se dalo. Žily však poněkud teatrálně, ke zděšení zdrženlivých a diskrétních anglických sousedek. Matka navlékala holčičku do sametu a hedvábí z druhé ruky, takže dívenka vypadala jako princezna z vídeňského dvora Františka Josefa. Matka jí každý večer vyprávěla ságy z rodinné historie slavného rodu Sacher-Masochů a pohádky o krásném princi, kterého si ona jednoho dne vezme za muže. Reálný život na pokraji existenčního minima byl však všechno, jen ne krásný, a Marianne trpěla již od dětství nočními můrami. Na přání matky navštěvovala církevní školu, kde se svou nejlepší kamarádkou Sally (sestrou hudebníka Mikea Oldfielda) vynalezly nejlepší strategii přežití a vzdělání: prostě jen četly veškeré knihy, které byly na indexu katolické církve, tedy Oscara Wildea, Baudelaira a další církví nedoporučované autory.
V sedmnácti se pokusila všudypřítomnému rodinnému hororu uniknout. Četla knihu Druhé pohlaví od Simone de Beauvoir, poslouchala nahrávky Niny Simone a toužila po Londýně, černé kávě a cigaretách značky Gauloises. Na studentském plese pak konečně potkala svého prvního prince, muzikanta Johna Dunbara, jehož si později vzala i za manžela. John ji konečně uvedl do rozjařené a rytmem tepající atmosféry Londýna. Na party v domě Paula McCartneyho, kde nechyběli ani členové Rolling Stones a jejich manažer, který jí vymyslel výše zmíněnou prsatou přezdívku. A když prorazila se svou první písní „As Tears Go By“, začala na koncertech předskakovat velkým rockovým hvězdám své doby. A hrála roli, kterou tehdy ženy v rockovém businessu měly. Když byla na turné s Royem Orbisonem, naprosto samozřejmě si nárokoval její noci pro sebe. On tam byl šéf, takže ženy automaticky patřily jemu. Nikdo se to neodvážil veřejně zpochybňovat.
Sister Morphine
Následovali Jagger, Keith Richards a další a k sexu a rokenrolu přibyly drogy. První, kdo nad nimi ztratil kontrolu, byla právě ona. Heroin, kokain, meskalin, efedrin. V roce 1969 umírá kytarista Rolling Stones Brian Jones, jeho mrtvolu objeví jednoho rána v bazénu, jde pravděpodobně o předávkování heroinem. Marianne, sama už tehdy silně na heroinu závislá, jeho smrt nesla velmi těžce. Mick Jagger se ještě v té době stará o ni i o jejího syna, Mariannině matce koupí dokonce dům. Ale láska už je dávno pryč. Feťačka Marianne se pro skupinu stává přítěží a bezpečnostním rizikem. Noc, kdy se Jagger žení se svou přítelkyní Biancou, stráví Marianne na policejní stanici v londýnské čtvrti Paddington. Vyhublá na devětačtyřicet kilogramů, opilá martini s vodkou a sjetá valiem. Domovem se jí na dlouhá léta stanou stěny jednoho domu v Soho vybombardovaného za války. Není jediným květinovým dítětem, které skončilo na ulici. Kolotoč se točí stále rychleji. Umírá Jimi Hendrix, umírá Janis Joplinová. Úřady Marianne odebírají syna. Rolling Stones vydávají novou desku Sticky Fingers. A u písně „Sister Morphine“, jejíž text napsala právě ona, jsou jako autoři uvedeni Mick Jagger a Keith Richards. Marianne Faithfullová přestává existovat. Přežila jen díky štěstí a pevné vůli. Měla vůli k životu, ale zároveň i ke smrti. „Už nevím, proč jsem tehdy brala drogy. Zřejmě jsem cítila jakousi obrovskou prázdnotu nebo jsem měla v sobě cosi, co jsem chtěla pomocí drog vyléčit.“
Když se v té době coby vyhublá bezdomovkyně trpící mentální anorexií a závislá na heroinu potácela ulicemi Londýna, mnohokrát jí pomohl ne muzikant, ale malíř. A to ne malíř ledajaký, ale slavný Francis Bacon. S tím, v jaké situaci byla, se tehdy nedalo příliš podniknout, Marianne si ještě neuvědomovala, že se má jít léčit, ale Francis Bacon pomáhal, jak se dalo. Neodsuzoval ji, nepohrdal jí, bral ji takovou, jaká byla. A pravidelně jí alespoň kupoval jídlo.
Jeden britský novinář, který o ní v polovině sedmdesátých let psal knihu, dlouho otálel s jejím vydáním, protože čekal na závěr jejího tehdy velmi tristního životního příběhu: totiž že ji každým dnem musí najít mrtvou na některém nádražním záchodku v Londýně. Místo toho nahrála v roce 1979 nové album Broken English, přičemž titulní píseň desky věnovala Ulrike Meinhofové, člence německé teroristické organizace Frakce rudé armády. Protože, jak prohlásila, někdo uvolňuje potlačené emoce pomocí drog a někdo příklonem k terorismu. Ten první svou zlobu a frustraci obrací proti sobě, ten druhý proti ostatním. Jí se s heroinem podařilo definitivně zúčtovat až v roce 1985. Nejprve podstoupila odvykací kúru na jedné klinice v Minnesotě a pak v massachusettském Belmontu. Tam navázala milostný vztah s psychicky narušeným a drogově závislým Howardem Tosem, který později spáchal sebevraždu skokem z okna jejich společného bytu ve čtrnáctém patře hotelu. Marianne mu věnovala album Strange Weather vydané v roce 1987. Ke své závislosti později poznamenala: „Ničilo mne to. Když je na drogách závislý chlap, působí to vždycky tak nějak zajímavě a přitažlivě. Když fetuje ženská, je to hned děvka a špatná matka.“
Návrat na výsluní
Po tomto velice úspěšném albu nahrála ještě více než patnáct dalších desek, pravidelně koncertuje, obrátila se i k jazzu, blues a kabaretu a objevila v sobě lásku k tvorbě Bertolta Brechta a Kurta Weila. Marianne Faithfullová je nejen vynikající zpěvačka a hudebnice, ale také renomovaná herečka. Od roku 1966 hrála ve více než dvaceti filmech, zahrála si s Alainem Delonem či s Judem Lawem, objevila se také ve slavném filmu Sofie Coppolové Marie Antoinetta, kde si zahrála rakouskou císařovnu Marii Terezii. Vrcholem její filmové kariéry je nepochybně film Irina Palm z roku 2007, ověnčený mnoha mezinárodními cenami. V tomto tragikomickém příběhu hraje nezaměstnanou šedesátiletou ženu, jež se rozhodne pomoci svému vážně nemocnému vnukovi sehnat peníze na léčbu svérázným způsobem: nechá se zaměstnat v erotickém klubu jako specialistka na „ruční práci“ a nakonec je v této aktivitě velice úspěšná a muži vyhledávaná.
Vedle vydávání úspěšných sólových alb jako například Strange Weather (1987) či 20th Century Blues (1996) spolupracovala i se slavnými muzikanty – s Rogerem Watersem z Pink Floyd, se skupinou Metallica, s britskou ikonou P. J. Harvey, skupinou Blur, Beckem, Jarvisem Cockerem či Davidem Stewartem, v neposlední řadě také s Davidem Bowiem a Nickem Cavem. Posledně jmenovaný pro ni složil píseň „Late Victorian Holocaust“ (Pozdně viktoriánský holokaust), retrospektivní pohled na život stárnoucí bývalé narkomanky. Marianne o ní prohlásila: „Nick i já jsme byli feťáci. On je jediný, kdo takovou píseň může složit. A já jsem zřejmě jediná, kdo ji může zazpívat. Tedy snad kromě Amy Winehouseové, kdyby žila. Ale ani ta by to asi nedokázala. Na takovou zpověď musíš nejdřív dokázat zestárnout.“ Marianne Faithfullová stárne s noblesou napůl v Paříži a napůl v Irsku, kde našla svůj druhý domov. Se synem a třemi vnuky vychází skvěle a do Londýna zajíždí už jen občas za pár přáteli, kteří jí tam ještě zbyli. Už by tam žít nechtěla. Svůj domov si nosí v srdci. A už dávno není tou princezničkou, v jakou ji vychovala její matka a která očekávala, že jí ostatní budou dávat to, co ona chce, a ona jen bude vše milostivě přijímat.
……………………………………………………………………………………………………
Marianne Evelyn Gabriel Faithfullová (nar. 29. 12. 1946 v Londýně) 
Britská folkrocková písničkářka a herečka s rakousko-maďarskými kořeny. Přežila silnou drogovou závislost, koncertuje a nahrává alba. Zatím poslední Negative Capability vyšlo loni. Dohromady natočila přes dvacet studiových a koncertních desek, zahrála si ve více než dvaceti filmech a nevyhýbaly se jí ani role divadelní. Její vztah se členy Rolling Stones, především s Mickem Jaggerem, dal vzniknout mnoha písním této skupiny. Jedna z jejích nejznámějších, „Sympathy for the Devil“ (album Beggars Banquet z roku 1968), je zčásti inspirovaná též Bulgakovovým románem Mistr a Markétka, s nímž Jaggera seznámila právě Marianne. Marianne Faithfullová je držitelkou mnoha mezinárodních hudebních ocenění, v roce 2007 získala za hlavní roli Maggie ve filmu Irina Palm cenu Evropské filmové akademie jako nejlepší herečka. Je také rytířkou Řádu umění udělovaného francouzskou vládou. Jejím prapředkem z matčiny strany byl Leopold von Sacher-Masoch, jehož erotický román Venuše v kožichu dal světu slovo masochismus.
