Sám měl moc a motorika nefunguje. V televizi potichu běží odpočet minut do začátku ranního vysílání. Nils, kterého Noah zná už od základky, se svíjí na zemi a dusí se ve vlastních zvratkách. Ví, že musí zavolat záchranku, ale i kdyby se mu podařilo telefon odemknout (za poslední tři minuty se dokázal předklonit), nestačil by utéct a skončil by ve vězení. Odpočet běží dál. Palec se třepotavě vznáší nad ztemnělým displejem Samsungu z druhé ruky a Noah protáčí oči v sloup. Nils mezitím vydechne naposledy.
Scéna jako vystřižená ze špatné kopie severské detektivky určitě není něco, co si ve Švédsku prožije běžný zbloudilý turista, podle oficiálních zdrojů měl ale její výskyt v letech 2006 až 2015 strmě vzestupnou tendenci. Poslední data z roku 2016 hovoří o 590 úmrtích z důvodu předávkování narkotiky, a to v zemi, která je počtem obyvatel srovnatelná s Českou republikou, kde však bylo za stejný rok evidováno pouze 32 takových případů. Je sice pravda, že takováto mezinárodní srovnávání jsou problematická kvůli různým metodám sběru dat: pokud je daná zemělepší ve sběru těchto dat, bude mít také vyšší počet evidovaných případů. Nicméně i po teoretickém odečtení toho efektu by v evropském srovnání v této statistice Švédsko patrně zůstalo mezi jasně poraženými.
Nejsi lepší než kdokoli jiný
Osobně nejsem fanouškem drsných, pochmurných detektivek, pro opakovanou návštěvu téhle země jsem si přesto našel spoustu důvodů. Stejně jako jsem si zamiloval nespoutanou a zdánlivě nekonečnou přírodu, chovám vřelé sympatie také vůči chování místních obyvatel. Švédsko je obecně vnímáno jako liberální, pokroková země, která je ostatním v mnoha ohledech zářným příkladem. Normální peníze jsem tam snad neviděl – všichni všude platí kartou. Rovnoprávnost muže a ženy je zde překvapivě skutečná a samozřejmá, ochrana životního prostředí není jen prázdné gesto a města jsou plánována především s ohledem na jejich obyvatele (nepředstavitelné, že?). Homosexuální vztahy jsou legální necelých osmdesát let a od roku 2003 mohou rodiče stejného pohlaví také adoptovat.
Policie může provádět namátkové kontroly obsahu kapes a zavazadel při pouhém podezření, že je někdo pod vlivem omamných látek.
V severských zemích se v minulém století uchytilo nepsané pravidlo, které za své přijala naprostá většina tamní společnosti. Zákon smyšlené vesnice Jante, tedy Jantelagen, popsal dánský spisovatel Aksel Sande ve své knize Uprchlík kříží svou stopu (En flykting korsar sitt spår, 1933) a v podstatě říká: „Nejsi lepší než kdokoli jiný.“ Neměli byste se ostatním přehnaně chlubit svými úspěchy a majetky, ale ani si stěžovat na nepřízeň osudu a osobní prohry. Pokud se jen tak mimochodem zmíníte o svém novém ferrari a jak to s ním v pohodě stíháte na manikúru pod čtyři minuty, ve vězení neskončíte (pokud vás nechytí policajti za jízdy), ale setkáte se s všeobecným nepochopením a odsuzujícími pohledy. Zákon je to nepsaný, nicméně místní ho berou smrtelně vážně a je pevnou součástí zdejší kultury. Švédský parlament Riksdag píše jiné zákony. O těch za chvilku.
Také jazyk jako takový reflektuje ducha Jantelagen a vyvinul se do podoby, která minimalizuje prostor pro spor. V běžné konverzaci převažuje tendence souhlasit s ostatními, podstatnou část dialogu tak tvoří vzájemné přitakávání „Absolut!“, „Ja“ a podobně. Častá jsou také až dětinská zdvojování slov („Tack tack!“), díky kterým se cizinci naskytují bizarní situace, ve kterých se i padesátiletý řidič tramvaje s dvoumetrovým instalatérem zdánlivě baví slovníkem, který byste čekali spíš od mladého páru na líbánkách a extázi. Švédi jsou zdánlivě velice otevření, a pokud už se s vámi začnou bavit, také přátelští. Povýšené manýry byste marně hledali u majitele obchodního řetězce IKEA, členů hvězdné popové skupiny ABBA nebo většiny příslušníků švédské královské rodiny. Hierarchie v zemi téměř neexistuje, tedy šéf v zaměstnání se k vám bude chovat stejně jako prodavač ze stánku s rychlým občerstvením nebo spolužák ze základky. Přesto všechno se najde početná skupina lidí, vůči které je míra tolerance švédské společnosti, potažmo orgánů činných v trestním řízení, téměř nulová. Tou skupinou jsou skoro všichni uživatelé drog.
Zero drug policy
Švédsko je historicky chudá země s drsnými podmínkami a nízkým životním standardem. Sem tam nějaká vodka a tabák – ostatní omamné látky se do země dostaly až v polovině 20. století. Látky jako opium, kokain či amfetamin byly po dlouhou dobu regulovány jediným zákonem z roku 1923, který upravoval pravidla jejich exportu a importu, jejich osobní užívání nikoli. Alkohol byl v období od první světové války až do roku 1955 k mání pouze na příděl, ve stejném období stát převzal kompletní kontrolu nad prodejem alkoholu a k Temperance Movementneboli Hnutí za střízlivost, tedynadnárodní iniciativě, která brojí proti jeho konzumaci, se po celé zemipřidávají místní občanská sdružení. Systembolagetje název dodnes jediného obchodu, který má právo prodávat alkohol s obsahem větším než 3,5 procenta. Tenhle obchodní řetězec vlastní stát. Cílem je minimalizovat rizika spojená s užíváním alkoholu, v praxi to znamená například omezení prodeje na šest hodin denně od pondělí do pátku a bonusové tři hodinky kolem sobotního oběda. V neděli máte smůlu úplně, alkohol tedy ve Švédsku raději nakupovat do zásoby. Politika dlouhodobě přísně regulovaného prodeje alkoholu má za následek, že je Švédsko v jeho konzumaci výrazně pod evropským průměrem, na úrovni přibližně dvou třetin spotřeby v Česku. V celosvětovém měřítku se však stále jedná o nadprůměr a Švédi také pijí víc než třeba Italové. Přitom v zemi těstovin a opery podobné regulace nejsou.
Zpátky do minulosti
Je konec šedesátých let a po stockholmské ulici Kungsholmsgatan se prochází partička mladíků kouřících hašiš. Vůně konopí přitom není výsadou této jedné konkrétní ulice. Voní celé město. V uplynulém desetiletí parlament experimentuje se zákonem, který lékařům povoluje předepisovat morfin či amfetamin chronicky závislým pacientům. Experiment, celou dobu provázený kontroverzí ohledně přeprodeje takto získaných látek, končí několika úmrtími zúčastněných. Zvolna stoupá počet uživatelů amfetaminu, heroinu a jiných opioidů. Bez jakékoli formy prevence a s tak rychle rozšířenými možnostmi se Švédi možná tak trochu utrhli ze řetězu. Kolem postavy psychiatra Nilse Bejerota a jeho Asociace pro společnost bez drog se pozvolna formuje myšlenka společnosti, ze které zmizí veškerá narkotika, s nulovou tolerancí jejich prodeje a užívání. Ta přetrvává dodnes.
Prodej alkoholu je od pondělí do pátku omezen na šest hodin denně, bonusem jsou tři hodiny kolem sobotního oběda.
Ještě začátkem sedmdesátých let se Stockholm nachází mezi evropskými městy s největším počtem kuřáků konopí. Přibližně třetina šestnáctiletých studentů v dotazníku odpověděla pozitivně na dotaz, zda kouřili hašiš či marihuanu. Osobní užívání se stanoveným povoleným množstvím na většinu dostupných látek stále nebylo postaveno mimo zákon, ale od konce šedesátých let se postupně navyšují tresty za jejich nedovolenou výrobu a prodej. Cílem represivních složek, které jsou v období od mezi lety 1971 a 1983 výrazně posilovány a procházejí speciálním výcvikovým programem „Jak poznat narkomana“, jsou především menší překupníci a pouliční dealeři. Spotřeba zakázaných látek šestnáctiletých klesá na 5 procent, kde vydrží po zbytek tisíciletí. Na první pohled se může zdát, že je Švédsko jedním z ojedinělých případů, kdy válka proti drogám funguje.
Jak chceš vlastnit jezero?
Nejhezčí týden ve Švédsku jsem strávil uprostřed léta v lesích. Podle práva allemansrätten vám (mimo jiné) nikdo nemůže zakázat pohybovat se po soukromém pozemku. Jinými slovy si můžete kdekoli postavit stan a přenocovat, stejně jako sbírat lesní plody nebo plavat v jednom z tisíců místních jezer. Pro místní obyvatele je to naprosto normální, a tak když se konverzace nějakým záhadným způsobem stočila k českým placeným koupalištím, bylo mi řečeno: „How can you own a fucking lake?“ Ovšem výrazně menší pocit svobody jsem zažil při své ojedinělé zkušenosti s konopím, které jeho majitel objednal přes webovou stránku a následně převzal v opuštěném domě snad dvacet kilometrů od místa, kde jsme se nacházeli. Já bych tam nejel. Kvůli samotné konzumaci jsme pak odešli snad půl kilometru od nejbližšího stavení a desítky metrů od silnice – do zarostlého skateparku s jedinou příjezdovou cestou. Přesto mé místní průvodce po celou dobu neopustila paranoia, že za nejbližším křovím číhá maskovaný policista. Ve Švédsku nemůžeš vlastnit jezero a od roku 1988 ze zákona ani sebemenší množství jakékoli omamné látky. Tvrdé a měkké drogy se zde navíc nerozlišují, mezi jedním jointem a půl kilem heroinu je pak rozdíl pouze ve výši trestu. Protizákonné je držení i konzumace obojího. Nicméně konzumace končí žalářem, jen je-li výtečník zastižen za volantem.
Rozdíl mezi jedním jointem a půl kilem heroinu je pouze ve výši trestu.
Pravomoc policie byla postupně rozšiřována a od roku 1993 může provádět namátkové kontroly obsahu kapes a zavazadel při pouhém podezření, že je někdo pod vlivem omamných látek. Dále pokračují speciální programy na výcvik policistů pro lepší identifikaci příznaků Jak mi bylo řečeno, časté kontroly se specializují především na nižší vrstvy populace, na pouliční prodej a konzumaci. Kokain proudí luxusními bary v centrech velkých měst s menšími obtížemi. Co se tabáku týče, jeho obliba dlouhodobě klesá. Velká část kuřáků si raději dopřává nehořlavé alternativy (nejčastěji snus – pytlíček s lístky, který se nechá pomalu rozpouštět pod horním rtem)a v zemi tak klasické cigarety nekouří ani jeden z deseti. Další opravdu legální návykovou látkou, kterou si ve Švédsku můžete dopřát kdekoli a kdekoli, je fika. Je to sice jenom káva a sladký zákusek, ale tenhle rituál, který lze praktikovat v podstatě v jakoukoli denní dobu, je pro místní bezesporu drogou číslo jedna. A to o parník.
Hovory šeptem
Represe návykových látek a omezená dostupnost alkoholu možná vede k divokým párty mladých Švédů na lodích brázdících mezinárodní vody nebo pravidelnému excesivnímu pití alkoholu o víkendech, celkově se však zdá, že výsledky této metody jsou spíše pozitivní. Výrazně je však kazí jedno číslo – počet úmrtí na předávkování. Rezolutní ne všem návykovým látkám vede ke stigmatizaci závislých na tvrdých drogách, ke špatné dostupnosti sterilních jehel nebo třeba k tomu, že vytočit číslo záchranné služby může být v některých případech těžší, než se zdá. Ze strachu, že přijede také policie, pak některé hovory zůstanou neuskutečněny.
Příklad Portugalska přitom ukázal, že dekriminalizace může vést i ke snížení rizik spojených s užíváním návykových látek. Míra užívání omamných látek v této zemi totiž dlouhodobě klesá a v počtu předávkování na počet obyvatel na tom bylo Portugalsko v roce 2015 čtyřikrát lépe ve srovnání s evropským průměrem – a dokonce dvacetkrát lépe než Švédsko. Nicméně mladé odnože švédských parlamentních stran Liberálů i Centristů se snaží zahájit diskuzi na téma užívání konopí pro vlastní potřebu, pokrokové názory mají také v prevenci a léčbě tvrdých narkotik. Přestože jejich mateřské strany tyto názory nesdílí, je to alespoň příslib do budoucna.
Lagom je ve švédštině velice často používaným slovem. Přeložit jde blbě, ale přibližně znamená „tak akorát“, nebo „dost dobrý“. Skvěle vystihuje tendenci Švédů nevybočovat z řady, nechlubit se, nestěžovat si, řešit věci systematicky a v tichosti. Také o problému stoupajícího počtu smrtelných nehod v důsledku předávkování se v zemi hovoří šeptem, tato diskuze však doposud vedla pouze k pozvolna rostoucímu množství míst, kde je možné vyměnit použité jehly. Oficiální stanoviska všech politických stran, které zasedají v Parlamentu Švédského království, zůstávají neměnná a hovoří ve prospěch stávajících opatření. Nezbývá než se ptát, jestli je politika nulové tolerance i v jednadvacátém století stále ještě lagom.
Zdroje:
thelocal.se
emcdda.europa.eu